ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.1194.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 1194/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 20. října 2010 v neveřejném zasedání k dovolání obviněného R. E. , které podal proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 5 To 290/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 1 T 282/2008, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují :
1) usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. června 2010, sp. zn. 5 To 290/2010, pokud jím zůstal nedotčen rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 1. dubna 2010, sp. zn. 1 T 282/2008, ve výrocích o povinnosti obviněného k náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Územní pracoviště Brno-venkov, Francouzská 40, Brno, ve výši 1.046.376,69 Kč, a poškozenému P. M., bytem Č., ve výši 512.812,- Kč;
2) rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 1. dubna 2010, sp. zn. 1 T 282/2008, ve výrocích, jimiž byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost k náhradě škody těmto poškozeným.
Podle §265m odst. 2 tr. ř., s přiměřeným použitím §265 tr. ř., se podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem v Praze 3, Orlická 4, a poškozený P. M., bytem Č., o d k a z u j í s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 1. 4. 2010, sp. zn. 1 T 282/2008, byl obviněný uznán vinným přečiny těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto přečiny byl odsouzen podle §147 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18-ti měsíců, se zařazením pro jeho výkon podle §56 odst. 2 písm. a) odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dohledem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 4 roky. Podle §228 odst. 1 tr. ř. pak byla obviněnému uložena povinnost k náhradě způsobené škody, a to Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR ve výši 1.046.376,69 Kč (náklady léčení obou poškozených) a poškozenému P. M. ve výši 512.812,- Kč (bolestné, ušlý výdělek, regulační a jiné poplatky).
Citovaný rozsudek v celém rozsahu napadl obviněný odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 5 To 290/2010, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání, opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom, že podle jeho názoru měl být zjištěný skutkový stav právně posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle §223 trestního zákona a přestupek podle §22 odst. 1 písm. b) zák. č. 200/1990 Sb. o přestupcích. Rovněž výrok o náhradě škody považuje obviněný za odporující civilně-právním normám a uložený trest pak za nepřiměřeně tvrdý.
Konkrétně pak obviněný předně namítá, že jeho jednání není v příčinné souvislosti s následkem kladeným mu za vinu, když těžké zranění utrpěl pouze poškozený P. M., který nebyl v době autonehody připoután, ač byl na nutnost připoutání upozorněn. Došlo tak k porušení §9 odst. 1 písm. a) silničního zákona a tedy k protiprávnímu jednání i ze strany tohoto poškozeného. Ze znaleckého posudku (soudní lékařství) přitom vyplývá, že pokud by P. M. uposlechl jeho pokynu a připoutal se, utrpěl by v důsledku autonehody, a tedy v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním obviněného, pouze zranění lehkého charakteru. Lze-li proto s dostatečnou mírou přesnosti stanovit rozměr následku, který by nastal pouze při jednom porušení povinnosti z jeho strany, je obviněný toho názoru, že je trestně odpovědný pouze za tento následek a poškozený musí být odpovědný za své porušení povinnosti, přičemž každý z nich tou měrou, jak byli schopni svým jednáním stávající následek způsobit. Vyšší stupeň poranění si tak poškozený způsobil sám, a není v příčinné souvislosti s jednáním obviněného.
Obviněný také poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. 6 Tz 37/78 (R 9/1979), kde v obdobné věci bylo nepřipoutání poškozených, a tedy jejich spoluzavinění následku, posouzeno jako významné pro snížení míry zavinění obviněného a tím i pro hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost.
Z uvedených důvodů obviněný nesouhlasí ani s uložením povinnosti k náhradě škody v plném rozsahu jak Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, tak i poškozenému P. M., když podle §441 občanského zákoníku poškozený nese poměrně škodu, byla-li tato způsobena také jeho zaviněním, a byla-li způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám. Poukázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 895/2008, podle kterého je riziko dopravní nehody při řízení vozu podnapilou osobou při zhoršené sjízdnosti natolik vysoké, že přístup spolujezdce, který se rozhodl za takovýchto podmínek jízdu absolvovat, je krajně riskantní a poškozený tak podstatně přispěl ke vzniku škodlivého následku. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2451/2007, kde bylo nepoužití ochranné přilby cyklistou starším 18 let posouzeno jako porušení prevenční povinnosti uložené občanským zákoníkem, dovozuje obviněný porušení této prevenční povinnosti i v případě nepoužití bezpečnostních pásů v automobilu, k čemuž je nutno vzhledem k zásadnímu snížení společenské nebezpečnosti přihlédnout při rozhodování o jeho vině a také o náhradě škody. Proto mělo být jeho jednání posouzeno podle §223 tr. zákona a náhrada škody stanovená maximálně do výše škody způsobené za lehké ublížení za zdraví, nebo poškozený měl být s nárokem na náhradu škody odkázán na civilní řízení.
Ohledně přečinu podle §274 tr. zákoníku obviněný uvedl, že k vyloučení možnosti, že se jedná pouze o přestupek podle §22 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích, musí být jednoznačně prokázáno, že požil alkoholický nápoj v takovém množství, druhu a čase, aby bylo možné provést zpětný propočet k době řízení vozidla a zjistit, že v této době byla u něj hladina alkoholu v krvi vyšší než 1 promile. V daném případě ale krevní testy byly provedeny laboratoří, která není k tomu akreditovaná pro účely trestního řízení a její výsledky měření jsou proto nepoužitelné jako důkaz v trestním řízení. K zjištění míry ovlivnění alkoholem může podle obviněného sloužit pouze znalecký posudek, a proto si jej měl soud zajistit, takže neexistuje relevantní důkaz o míře jeho ovlivnění alkoholem v inkriminované době.
Obviněný v dovolání vyjádřil také nesouhlas s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu, že neuvěřil jemu ani svědkovi J. B. ohledně množství vypitých piv, a uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný a uložený v rozporu s pravidly pro ukládání trestů.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věcně i místně příslušnému orgánu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že deklarovanému důvodu dovolání obsahově neodpovídají námitky proti právní kvalifikaci přečinu podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, když jimi zpochybňuje především skutkové zjištění, podle kterého byla hladina alkoholu v jeho krvi v době řízení motorového vozidla 2,08 g/kg alkoholu. Státní zástupce připomněl, že trestní řád nestanoví způsob zjišťování míry ovlivnění pachatele návykovými látkami a procesní nepoužitelnost krevních testů nelze dovozovat pouze z toho, že nebyly provedeny pracovištěm určeným Ministerstvem zdravotnictví. Uplatněnému důvodu dovolání neodpovídají ani námitky týkající se přílišné přísnosti uloženého trestu odnětí svobody, které nelze vznášet ani v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je jinak k nápravě vad výroku o trestu určen.
Námitka proti právní kvalifikaci podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku ohledně příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného, a vznikem těžké újmy na zdraví poškozeného, sice uplatněnému důvodu dovolání odpovídá, ale nemůže obstát, když obviněný do značné míry ignoruje právní teorií i praxí respektované zásady pro posuzování příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem. Tyto zásady pak státní zástupce podrobně uvedl s tím, že k přerušení příčinné souvislosti by došlo pouze v případě, že by nová okolnost (nepřipoutání poškozeného) působila jako výlučná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. Argumentaci obviněného ohledně společenské nebezpečnosti pak považuje státní zástupce za nepřípadnou, když trestní zákoník již s korektivem společenské nebezpečnosti neoperuje, přičemž k otázce působnosti trestních zákonů obviněný nevznáší žádné námitky.
Za částečně důvodnou považuje státní zástupce námitku obviněného ohledně náhrady škody, a to s poukazem na ustanovení §441 odst. 1 občanského zákoníku. Plná trestní odpovědnost pachatele nebrání tomu, aby ve smyslu toho ustanovení bylo k spoluzavinění poškozeného přihlédnuto při rozhodování o náhradě škody. Poukázal na přispění chování poškozeného k vzniku škody, když se rozhodl absolvovat jízdu vozidlem řízeným řidičem ovlivněným alkoholem a před jízdou se nepřipoutal bezpečnostním pásem. Z hlediska občanskoprávního tak nebylo spoluzavinění poškozeného natolik marginální, aby vůbec nebylo při rozhodování o náhradě škody aplikováno ustanovení §441 občanského zákoníku. Proto v tomto směru spočívá napadené rozhodnutí na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů v částech týkajících se rozhodování o náhradě škody a dále postupoval podle §265m odst. 2 a §265 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z uvedeného vyplývá, že uplatněnému důvodu dovolání neodpovídají námitky obviněného, ve kterých vyjadřuje svůj nesouhlas s tím, že soud neuvěřil výpovědi jeho a svědka J. B. zejména ohledně množství zkonzumovaného piva, když tyto námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku, ale proti hodnocení důkazů soudem z hlediska jejich věrohodnosti.
Totéž platí i o námitkách obviněného proti skutkovému zjištění soudu I. stupně o jeho ovlivnění alkoholem v době jízdy, které zpochybňuje s poukazem na provedení krevních testů neakreditovanou laboratoří, jejíž výsledky považuje za nepoužitelné jako důkaz. I tato námitka se týká hodnocení důkazů soudem podle §2 odst. 6 tr. ř., a je zaměřená na zpochybnění skutkového zjištění uvedeného ve výroku o vině, že obviněný řídil dne 20. 9. 2008 v době kolem 19.20 hodin předmětný automobil po předchozím požití alkoholických nápojů s hladinou alkoholu v krvi průměrně 2,08 g/kg alkoholu a nacházel se tak ve stadiu těžké opilosti. Toto skutkové zjištění se až následně stalo podkladem pro právní posouzení skutku, že obviněný vykonával danou činnost ve smyslu přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, ve stavu vyloučujícím způsobilost. Touto námitkou obviněného se přitom obsáhle zabýval již soud I. stupně (str. 5-7 odůvodnění) a také soud odvolací (str. 2-3 odůvodnění), na jejichž správné úvahy dovolací soud odkazuje.
Pod uplatněný důvod dovolání pak nelze podřadit ani námitku obviněného ohledně uloženého trestu odnětí svobody, když otázka pouze přiměřenosti trestu nemůže být předmětem dovolacího přezkumu a výrok o trestu lze zásadně napadat dovoláním pouze z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které však obviněný neuplatnil a ani by nepřicházely v úvahu.
Jako odpovídající důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) t. ř. tak Nejvyšší soud zhodnotil předně námitku obviněného o neexistenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem ve vztahu k těžké újmě na zdraví poškozeného P. M., která přímo zpochybňuje právní posouzení skutku jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Rovněž tato námitka byla předmětem obhajoby obviněného již v řízení před soudem I. stupně, který se jí podrobně zabýval (str. 7-8 odůvodnění). Rovněž na důvody soudu I. stupně postačí proto pouze odkázat, když jeho závěry se opírají o judikaturu Nejvyššího soudu ve shodném případě, jak na to soud I. stupně také poukázal s tím, že shodným případem se zabývalo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 650/2004 (ze dne 17. 6. 2004). Ke stejné námitce obviněného se vyjádřil také soud odvolací s tím, že příčinná souvislost mezi jednáním a následkem je nepochybná, přičemž otázkou je pouze míra zavinění na straně obviněného a spoluzavinění na straně poškozeného, když následně hodnotí „podíl viny“ obviněného na zjištěném následku jako zcela dominantní.
Pokud obviněný, přes argumentaci soudu I. stupně i judikaturou Nejvyššího soudu, opětovně uplatňuje námitku nedostatku příčinné souvislosti i v dovolání, nelze než hodnotit ji jako zjevně neopodstatněnou, když v tomto obdobném případě nebyl shledán důvod odchylovat se od judikatury Nejvyššího soudu a závěrů uvedených ve zmíněném rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 650/2004, z nichž zcela vycházel i soud I. stupně v této trestní věci. Nejvyšší soud pouze dodává, že jednání obviněného, kdy ve stavu vylučujícím způsobilost v důsledku požitého alkoholu řídil osobní automobil, nezvládl řízení a narazil do vzrostlého stromu, bylo prvotní a nejdůležitější příčinou zranění poškozeného P. M. Bez tohoto jeho nezodpovědného a zejména riskantního jednání by ke zranění poškozeného nedošlo bez ohledu na to, zda byl nebo nebyl připoután. Průběh nehodového děje je přitom událostí zcela nezávislou na vůli řidiče a charakter zranění se tak stává dílem náhody. Jak správně konstatoval státní zástupce ve vyjádření k dovolání, bylo jednání obviněného základem a nejdůležitější příčinou těžké újmy na zdraví P. M., a nic na tom nemění okolnost, že jako další příčina následku přistoupilo jednání poškozeného, který nebyl připoután bezpečnostním pásem, což by samo o sobě k těžké újmě na zdraví nemohlo vést. K přerušení příčinné souvislosti by došlo pouze v případě, že by nová okolnost působila jako výlučná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání obviněného.
Uvedené jednání samotného poškozeného má však jiný význam v případě rozhodování o náhradě škody, kde obviněný uplatnil další námitku, která spadá pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (tzv. jiné nesprávné hmotně právní posouzení). Podle §441 občanského zákoníku byla-li škoda způsobená také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobená výlučně jeho zaviněním, nese ji sám. V daném případě soud I. stupně vycházel z názoru, že u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, které splňuje všechny předpoklady odpovědnosti za škodu, tj. „musí být prokázáno, že jeho jednání bylo příčinou (jednou z příčin) vzniku škody“, což v daném případě nebylo, protože samotné nepřipoutání se poškozeného by při absenci protiprávního jednání obviněného nemohlo škodu zapříčinit. Fakt nepřipoutání nehodu nezpůsobil, a příčinná souvislost se vznikem škody proto není přímá, ale až návazná na mnohem závažnější jednání obviněného, které je v přímé příčinné souvislosti se vznikem škody. Proto soud I. stupně z hlediska výše škody nehodnotil jako spoluzavinění a spoluodpovědnost poškozeného ani to, že do vozidla nastoupil s vědomím o opilosti řidiče. Odvolací soud se s tímto názorem zřejmě ztotožnil, když pouze uvedl, že vzhledem k „dominantnímu podílu viny na popsaném následku“, neshledal důvod k zpochybnění uplatněného nároku (pouze) Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR.
I když soud I. stupně uvedl, že nepřehlédl občanskoprávní zásady spoluodpovědnosti poškozeného (§438 odst. 2 nebo §441 občanského zákoníku), je podle názoru Nejvyššího soudu jeho rozhodnutí o náhradě škody nesprávné a v rozporu s judikaturou, na kterou také obviněný poukázal v dovolání. Soudy se také nezabývaly otázkou možného posouzení věci z hlediska ustanovení §415 občanského zákoníku upravujícího tzv. obecnou prevenční povinnost, která platí pro každého, a uplatí se i tam, kde se za použití ustanovení §441 občanského zákoníku posuzuje míra účasti poškozeného na vzniku škody. Vzhledem ke svému právnímu názoru se ale soudy obou stupňů blíže nezabývaly mírou spoluzavinění poškozeného a v tomto směru ani nevedly potřebné bližší důkazní řízení. Proto rozhodl Nejvyšší soud tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení, když ohledně výroků o náhradě škody shledal dovolání důvodným a byl tedy v tomto směru naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. října 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš