ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.1209.2010.2
7 Tdo 1209/2010-I. -34
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 24. listopadu 2010 v neveřejném zasedání k dovolání obviněného V. M. , které podal proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 6 To 258/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 4 T 150/2009, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 6 To 258/2010, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 4 T 150/2009.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Karlových Varech přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 4 T 150/2009, byl obviněný uznán vinným trestnými činy braní rukojmí podle §234a odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona, útoku na veřejného činitele podle §156 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákona a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. g) tr. zákona. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §234a odst. 2 a §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, se zařazením pro jeho výkon podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání, ve kterém namítal nesprávnost posouzení jeho jednání též jako trestný čin braní rukojmí podle §234a odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 6 To 258/2010, bylo odvolání jako nedůvodné zamítnuto podle §256 tr. ř.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení spatřuje v tom, že se soudy nevypořádaly s pojmem „rukojmí“, když žádný svědek neuvedl, že by se fakticky zmocnil nezletilého dítěte, nebo ohrožoval či zadržoval matku, která mohla kdykoliv odejít z místnosti a naopak se snažila obě strany uklidnit. Nevykonával tak faktickou fyzickou kontrolu ani nad svojí družkou, ani nad svým synem a neomezoval jejich osobní svobodu. Považuje také za neprokázané, že by svému dítěti vyhrožoval zabitím, když zakročující policista Martin Petrik, který použil služební zbraň, vypověděl pouze, že měl strach, aby obviněný při nekontrolovaném máchání nožem dítě nezabil či nezranil, ale nevybavil si, zda i směrem k dítěti vyhrožoval, že ho zabije. Druhý policista Jan Novák v rozporu s tím vypověděl, že poté co kolega vytáhl zbraň, obviněný skočil s nožem za svoji přítelkyni, začal s nožem mávat a říkal, že to dítě zabije, přičemž jak byl za ní, tak naznačoval, že ho bodne do hlavy. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný v části své argumentace namítá nesprávné hodnocení důkazů a předkládá vlastní verzi vzájemného postavení osob účastnících se skutkového děje. Takové námitky se ale zcela míjí s uplatněným důvodem dovolání. Obviněný své jednání směřoval k tomu, aby donutil zasahující policisty k upuštění od realizace služebního zákroku a k opuštění bytu, a prostředkem k nátlaku byla i pohrůžka násilí na S. M. Podle státního zástupce se ale této hrozby násilím vůči dítěti dopustil, aniž by přitom omezil jeho osobní svobodu, resp. vzhledem k nízkému věku dítěte, osobní svobodu jeho matky J. V. , která ho držela v náručí. Určitou situační převahu a kontrolu obviněného nad nimi nelze právně kvalifikovat jako zmocnění, neboť v ní absentuje znak omezení osobní svobody. Policisté totiž v podstatě ihned poté, co obviněný projevil svůj požadavek a hrozbu, byt opustili, poté obviněný již žádné jednání vůči napadenému nerealizoval a v zásadě byt rovněž opustil. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. rozhodnutí soudů obou stupňů, a podle §265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Předně Nejvyšší soud připomíná, že podle obviněným uplatněného důvodu dovolání /§265b odst. 1 písm. g) tr. ř./, přezkoumává správnost právního posouzení skutku ve vztahu ke skutku, jak byl soudem zjištěn na základě hodnocení provedených důkazů a jak je uveden ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně. Proto Nejvyšší soud nepřihlížel k námitkám obviněného, kterými s poukazem na údajné rozpory ve výpovědích zakročujících policistů, zpochybňuje skutkové zjištění soudu I. stupně, že vůči zakročujícím policistům hrozil „že dítě zabije“. V tomto směru neshledal Nejvyšší soud v důkazech žádný rozpor, když skutečnost, že si jeden svědek přesně nepamatuje, zda obviněný použil výraz, že jinak dítě zabije, není v rozporu s výpovědí dalšího svědka, který naopak tento výrok obviněného jednoznačně potvrzuje. Zvláště pak v situaci, kdy i podle svědka M. P. obviněný jednoznačně dítě nožem ohrožoval, a to bylo také důvodem upuštění od dalšího zákroku vůči obviněnému.
Nejvyšší soud proto přezkoumal správnost právního posouzení skutku z hlediska hmotně právní námitky obviněného o nenaplnění znaku „zmocnit se rukojmí“ ve smyslu ustanovení §234a tr. zákona. Obviněný v podstatě namítá, že se nezmocnil dítěte, nevykonával faktickou fyzickou kontrolu nad ním ani nad družkou a neomezoval jejich osobní svobodu.
Ve vztahu k namítanému trestnému činu braní rukojmí podle §234a odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona je významná ta část výroku o vině, podle které obviněný dne 10. 8. 2009, kdy policisté Martin Petrik a Jan Novák ve služebním stejnokroji realizovali příkaz k jeho dodání do výkonu trestu uloženého rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 4 T 2/2009, v trvání 7 měsíců, vběhl do bytu užívaného jeho matkou H. B. v T. , na ul. P. , a když policisté vstoupili do bytu, přiskočil ke kuchyňské lince a z přihrádky vytáhl nůž s čepelí o délce cca 15 cm, namířil jej na policisty se slovy, že je zabije, v důsledku čehož poškozený P. vyjmul služební zbraň, namířil ji na obviněného s výzvou, aby nůž zahodil, načež obviněný přiskočil ke své družce J. V. , která v náručí držela jejich syna S. M. , a nožem záměrně manipuloval směrem k dítěti, přičemž na policisty křičel, aby vypadli, jinak že dítě zabije, v důsledku čeho policisté byt opustili a služební zákrok nedokončili.
Soud I. stupně odůvodnil právní kvalifikaci jednání obviněného jako trestný čin braní rukojmí podle §234a odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona tím, že si obviněný získal faktickou fyzickou kontrolu nad svým nezletilým synem, a za použití nože, vážně míněnou hrozbou jeho usmrcení, působil na vůli zasahujících policistů.
Odvolací soud pak k námitce o nenaplnění znaku zmocnění se rukojmí v podstatě shodně uvedl, že dítě bylo v bezprostřední a faktické kontrole obviněného, ač bylo v náručí matky. Policisté tak nedokončili zákrok na základě silného nátlaku obviněného, podmíněného možným ublížením na zdraví, popř. zabitím dítěte.
Podle čl. 1 odst. 1 Mezinárodní úmluvy proti braní rukojmí (publikované pod č. 36/1988 Sb.), se trestného činu braní rukojmí dopouští kterákoli osoba, která se zmocní jiné osoby (rukojmí) nebo ji zadrží a hrozí jejím usmrcením, zraněním nebo dalším zadržováním s cílem donutit třetí stranu, ať již stát, mezinárodní mezivládní organizaci, fyzickou nebo právnickou osobu nebo skupinu osob, aby učinili jakýkoliv čin, nebo aby se jakéhokoli činu zdrželi jako výslovnou nebo nepřímou podmínku propuštění rukojmí.
Podle §234a odst. 1 tr. zákona (shodně §174 odst. 1 tr. zákoníku č. 40/2009 Sb.) se trestného činu braní rukojmí dopustí ten, kdo se zmocní rukojmí a hrozí, že ho usmrtí anebo že mu způsobí újmu na zdraví nebo jinou vážnou újmu, s cílem donutit jiného, aby něco konal, opominul nebo trpěl.
Objektem tohoto trestného činu je jednak osobní svoboda rukojmí ve smyslu svobody pohybu a také svoboda rozhodování člověka, který je jednáním pachatele nucen k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl.
Zmocněním se rukojmí se rozumí jakékoliv získání a vykonávání faktické fyzické kontroly nad jinou osobou, ve formě omezení její osobní svobody, a to různými způsoby, nejčastěji užitím násilí či pohrůžky bezprostředního násilí pachatelem. Takovéto jednání pachatele musí proto především osoba, kterou lze považovat za rukojmí, subjektivně vnímat jako omezování své osobní svobody, tj. jako znemožnění nebo omezení svého volného pohybu o kterém nemůže svobodně rozhodovat, přičemž jednání pachatele musí být natolik intenzivní, že jej rukojmí nemůže překonat (svázání, připoutání, apod.) anebo jen s velkými obtížemi, či nebezpečím pro svůj život nebo zdraví.
Posuzování jednání pachatele vůči osobě rukojmí zpravidla nečiní potíže v případě, že rukojmí je ve vztahu k pachateli cizí osobou bez jakéhokoli vzájemného vztahu. V případě osoby blízké, ve vztahu rodinném nebo obdobném, je ale nutno objasnit, zda takováto osoba skutečně jednání pachatele pociťovala jako omezování své osobní svobody. Z výpovědi družky obviněného, která v náručí držela jejich několikaměsíční dítě, ale takový závěr nevyplývá, přičemž i z výpovědi zakročujících policistů je zřejmé, že se obviněný v podstatě jen zaštiťoval svojí družkou s dítětem. Použil je jako prostředek k nátlaku na policisty, aby upustili od zákroku a opustili byt, aniž by došlo k omezování osobní svobody družky s dítětem. V daném případě nebyly zjištěny ani skutečnosti svědčící o tom, že by obviněný držel svoji družku s dítětem a bránil ji v odchodu, takže v dovolání důvodně namítá, že družka mohla se synem kdykoliv z místnosti odejít. Za daného stavu tak již ani nepřichází v úvahu posouzení intenzity zásahu do osobní svobody z hlediska možností překonání omezujícího jednání obviněného.
Na základě uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud, že v daném případě ze skutkových zjištění a provedených důkazů nevyplývá závěr, že se obviněný zmocnil rukojmí ve smyslu ustanovení §234a tr. zákona, a pokud byl obviněný uznán vinným tímto trestným činem, spočívají rozhodnutí soudů obou stupňů na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš