ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.1231.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 1231/2010-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 9. prosince 2010 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného A. F. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 5 To 165/2010, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 23/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 2 T 23/2009, byl obviněný A. F. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona spáchaný formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona a za to byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §58 odst. 1 tr. zákona a §59 odst. 1 tr. zákona mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného V. E.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 5 To 165/2010, zamítl podle §256 tr. ř. odvolání obviněného, které zaměřil do výroku o vině i trestu.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolatel spatřuje v tom, že Obvodní soud pro Prahu 4 konal hlavní líčení dne 4. 2. 2010 v jeho nepřítomnosti, a také v nepřítomnosti jeho obhájce, čímž došlo k zjevnému porušení ustanovení §202 odst. 4 tr. ř. Podle obviněného soud ani nerozhodl, že bude jednat v jeho nepřítomnosti, což ani nebylo možné, neboť přítomnost obhájce byla nutná, vzhledem k tomu, že se jednalo o věc nutné obhajoby.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel popírá skutečnost, že by jednal v podvodném úmyslu. Toto tvrzení zakládá primárně na tom, že neznal spoluobviněného V. E. Dále pak obviněný namítá věrohodnost spoluobviněného V. E. a rozpory v jeho výpovědích. Také namítá, že soud I. stupně neprovedl výslech L. P., který vystupoval jako organizátor trestného činu. Nalézací soud nijak nezkoumal, za jakých okolností získal zcela podrobnou technickou dokumentaci převáděné nemovitosti, včetně nabývacího titulu. Podle obviněného není patrno z jakých důkazních pramenů oba soudy čerpaly v otázce vzájemné známosti se spoluobviněným, když tuto vzaly za zcela a nepochybně prokázanou i přesto, že z obsahu spisu a provedeného dokazování, s výjimkou rozporuplné a „nenaplněné“ výpovědi spoluobviněného, nelze toto dovodit.
V další části dovolání pak obviněný jako dovolací důvod vznáší námitku porušení základního práva na spravedlivý proces, a to i přesto, jak uvádí v dovolání, že zákonodárce opomněl tento důvod výslovně uvést do zákonné úpravy. Základní porušení shledává v tom, že spoluobviněný V. E. byl vyslechnut při hlavním líčení, přičemž tento výslech proběhl v jeho nepřítomnosti. V průběhu líčení žádal, aby se mohl vyjádřit k této výpovědi, tomuto požadavku však nebylo vyhověno. Toto pochybení nemohl nijak zhojit ani odvolací soud, který nabídl čtení dané výpovědí s možností vyjádření pro obviněného. Další důvod porušení nastal výslechem policisty Václava Kovaříka, ačkoliv se jednalo o důkaz v rozporu se zákonem. Uvádí, že kdo je ve věci svědkem, nemůže být v téže věci policejním orgánem. Posledním pochybením, ve kterém dovolatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces, byly okolnosti, za kterých proběhlo veřejné zasedání o odvolání proti rozsudku soudu I. stupně. Poukazuje na to, že senát odvolacího Městského soudu v Praze 5 To byl tvořen jeho předsedou Mgr. Janem Karešem a dvěma soudci senátu 6 To JUDr. Lubošem Vlasákem a JUDr. Tomášem Stuchlíkem. Senát 6 To je podle rozvrhu práce soudu ve vztahu k senátu 5 To senátem náhradním. Konkrétní sestava senátu odvolacího soudu byla dle vyjádření jeho předsedy dána v důsledku nepřítomnosti dalších členů senátu 5 To. Dovolatel uvádí, že v jeho odvolací věci se senát sešel s cca 40 min. zpožděním, navíc předtím jeho předseda obhájci dovolatele sdělil, že „shání soudce“. Jako poslední se dostavil JUDr. Stuchlík. Z uvedeného a z dovolatelem popsaných reakcí soudců JUDr. Vlasáka a JUDr. Stuchlíka dovolatel dovozuje, že minimálně soudce JUDr. Stuchlík byl soudcem, který byl zajištěn až ráno v den konání veřejného zasedání a neměl čas se seznámit se spisem. Také namítá, že odvolací soud v odůvodnění svého usnesení ze dne 19. 5. 2010 na str. 6 několikrát hovoří o „údajném V.“, kdy se toto jméno v celém obsáhlém spisu vůbec nevyskytuje. Rovněž tak konstatování soudu, že obviněný byl v minulosti odsouzen pro různorodou trestnou činnost (kromě jiného i podvodného charakteru) spíše poukazuje na konstatování obsahu rejstříku trestů spoluobviněného V. E. (poslední zahlazené odsouzení dovolatele z roku 1985 bylo dle tehdy platného §132 trestního zákona). Tyto zásadní diskrepance dává dovolatel do souvislosti s obsazením senátu a jeho „znalostí“ spisového materiálu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že pokud jde o dovolatelem tvrzené skutečnosti, které mají zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., je skutečností, že dle obsahu protokolu o hlavním líčení ze dne 4. 2. 2010, vyhotoveného nalézacím soudem, se k hlavnímu líčení konanému dne 4. 2. 2010 nedostavil ani obviněný F., ani jeho obhájce Mgr. Bouček, k oběma je uvedeno, že svou neúčast omluvili. Státní zástupce má za to, že námitkám dovolatele je nutno přisvědčit, když v projednávané trestní věci bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání pro pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, kdy šlo o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, a navíc šlo o případ nutné obhajoby dle §36 odst. 3 trestního řádu. Proto považuje státní zástupce námitky dovolatele za relevantní a důvodné a má za to, že důvod dovolání uvedený v §256b odst. 1 písm. d) trestního řádu ve věci dán je. Pokud jde o dovolatelem tvrzené skutečnosti, které mají zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, poukazuje státní zástupce na to, že jde vesměs o polemiku se skutkovými zjištěními nalézacího soudu potvrzenými soudem odvolacím. Pokud jde o další námitky dovolatele podřazené pod tu část dovolání, ve které dovolatel popisuje „porušení základního práva na spravedlivý proces“, má státní zástupce za to, že jde o další námitky obviněného procesního charakteru, kdy vytýkaná pochybení nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 trestního řádu, byť v jednom případě k pochybení nalézacího soudu došlo (viz níže). Prvními dvěma námitkami se zabýval i odvolací soud, třetí námitka obviněného směřuje proti postupu soudu odvolacího. Vzhledem k výše uvedenému, když státní zástupce má za to, že dovolání obviněného je v té jeho části, kdy je spatřován důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu důvodné, navrhl Nejvyššímu soudu ČR, aby podle §265k odst. 1, odst. 2 trestního řádu zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu a rovněž i jemu předcházející rozsudek soudu nalézacího, jakož i všechna rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal nalézacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že splňuje obsahové náležitosti dovolání podle §265f tr. ř.
Protože Nejvyšší soud neshledal ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř. žádné formální důvody, pro které by byl povinen dovolání odmítnout, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Uplatnění citovaného dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu byl pak obviněný zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb.).
Podle §202 odst. 4 tr. ř. hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby (§36 tr. ř.) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce.
Zjistí-li soud existenci některé skutečnosti bránící konání nebo pokračování hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného podle ust. §202 odst. 4 tr. ř., nesmí být hlavní líčení uskutečněno nebo v něm pokračováno, a to ani za splnění všech podmínek stanovených v §202 odst. 2 tr. ř. Výjimkou je pouze postup podle §202 odst. 5 tr. ř., podle kterého se ustanovení první věty §202 odst. 4 neužije, pokud obviněný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti.
Práva obviněného vyplývající z ustanovení trestního řádu (§33, §202 a další) a jejich dodržování jsou významným garantem práva na spravedlivý proces, jehož ústavněprávní základ je obsažen v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). Účast obviněného na řízení je přitom významnou zárukou ochrany jeho práv, kdy realizace možnosti vyjádřit se k věci a vznášet námitky zajistí obviněnému fair proces, jako prvotní účel soudního řízení, protože soud nemůže řádně objasnit věc bez dodržení zejména zásady bezprostřednosti a ústnosti. Proto je soud povinen obviněnému poskytnutou v průběhu řízení dostatečný prostor k uplatnění základního práva účastnit se řízení a být před soudem slyšen, které vyplývá z článku 38 odst. 2 Listiny, a to zejména v případě, kdy on sám na své osobní účasti trvá.
Jak vyplývá z trestního spisu, dne 17. 7. 2009 by po zahájení hlavního líčení proveden výslech spoluobviněného V. E. podle §208 tr. ř. v nepřítomnosti dovolatele A. F., který po dobu tohoto výslechu opustil jednací síň. Výslechu spoluobviněného byl ale přítomen obhájce dovolatele Mgr. Jan Bouček. Poté byl proveden výslech obviněného A. F.a spoluobviněný V. E. se k jeho výpovědi vyjádřil. Poté, jak vyplývá ze zvukového záznamu z hlavního líčení dne 17. 7. 2009 (čas 01.08.46) se dovolatel dožadoval seznámení s výpovědí spoluobviněného V. E., načež předseda senátu reagoval tak, že ze zvukového záznamu bude pořízen protokol z hlavního líčení i s výpovědí V. E., tento protokol bude poskytnut obviněnému a poté bude mít možnost se k jeho výpovědi vyjádřit.
K tomu je nutno uvést, že spoluobviněný V. E. u hlavního líčení dne 17. 7. 2009 v podstatě zopakoval svoji výpověď z přípravného řízení, s kterou se dovolatel již v tomto řízení seznámil. Že znal obsah výpovědi V. E. vyplývá i z vyjádření dovolatele v tomto hlavním líčení, kde uvedl, že „mě je divné, proč se tady kajícně přiznáváte, jak jsem vyrozuměl ze spisu…“
Na počátku odročeného hlavního líčení dne 18. 8. 2009 předseda senátu předal dovolateli i jeho obhájci písemný přepis zvukového záznamu z hlavního líčení konaného dne 17. 7. 2009 s výpovědí spoluobviněného V. E., načež dovolatel požádal, aby se po seznámení s touto výpovědí k ní mohl vyjádřit. Přitom předseda senátu uvedl, že k seznámení A. F. s výpovědí spoluobviněného tuto výpověď přečte, aby se k ní obviněný A. F. mohl vyjádřit, ale ten tuto možnost nechtěl využít s tím, že se s ní seznámí z protokolu a až pak se vyjádří (čas 0.38.20 zvukového záznamu z hlavního líčení).
V dalším termínu odročeného hlavního líčení ze dne 15. 9. 2009, se dovolatel dožadoval vyjádření k výpovědi spoluobviněného (čas 0.02.50), načež předseda senátu uvedl, že mu tato možnost bude dána po provedení výslechu předvolaného svědka. Hlavní líčení pak bylo ale odročeno na 13. 10. 2009, aniž by dovolateli znovu byla tato možnost dána a ani sám se již této možnost nedožadoval.
Od zahájení hlavního líčení dne 17. 7. 2009 se tak v několika termínech pokračovalo v hlavním líčení, kdy za přítomnosti dovolatele a jeho obhájce byly provedeny všechny důkazy, přičemž dne 28. 1. 2010 bylo dokazování v hlavním líčení ukončeno, mj. obhájce dovolatele přednesl závěrečnou řeč. Obsáhlou závěrečnou řeč přednesl také dovolatel, v níž se vyjádřil k věci i ve vztahu k výpovědi spoluobviněného V. E. Hlavní líčení pak bylo odročeno na den 4. 2. 2010 pouze za účelem vyhlášení rozsudku.
K hlavnímu líčení dne 4. 2. 2010, se nedostavil dovolatel ani jeho obhájce, přičemž tato skutečnost vyplývá také z protokolu o hlavním líčení, což je v rozporu s tvrzením uvedeným v dovolání, že v protokolu se v rozporu se skutečností uvádí, že se k hlavnímu líčení dostavil. Z tohoto protokolu o hlavním líčení také vyplývá (č. l. 827 tr. spisu), že se k soudu dostavila B. R. (totožnost ověřena podle OP) s tím, že je přítelkyní obviněného A. F., omlouvá neúčast jeho i obhájce a obviněný souhlasí s konáním hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Podle vyjádření předsedy senátu na zvukovém záznamu z hlavního líčení (čas 00.30) přitom obviněný „žádá abychom rozhodli v jeho nepřítomnosti“. Poté byl vyhlášen rozsudek soudu I. stupně.
Z protokolu o veřejném zasedání konaném o odvolání obviněného A. F. dne 19. 5. 2010 (také z odůvodnění dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu i samotného dovolání) pak vyplývá, že k odvolací námitce ohledně práva vyjádřit se k výpovědi spoluobviněného, A. F. odmítl možnost vyjádřit se k této výpovědi po jejím přečtení před odvolacím soudem.
Protože obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tj., že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání (v daném případě pouze v hlavním líčení), je z hlediska dovolacího přezkumu významná otázka, zda postupem soudu I. stupně byla ustanovení o přítomnosti dovolatele v hlavním líčení porušena tím, že se hlavní líčení konalo dne 4. 2. 2010 v jeho nepřítomnosti. Předně v hlavním líčení dne 28. 1. 2010, bylo ukončeno dokazování ve věci, které (s výjimkou výslechu spoluobviněného V. E.) celé proběhlo za stálé přítomnosti obviněného A. F. a jeho obhájce, byly také provedeny závěrečné řeči a hlavní líčení bylo na den 2. 4. 2010 odročeno jen za účelem vyhlášení rozsudku. Pokud tedy v hlavním líčení dne 2. 4. 2010 již soud neprováděl žádné úkony k prokázání viny obviněného, který byl o jeho účelu i konání řádně a včas vyrozuměn, svoji neúčast prostřednictvím jiné osoby omluvil a dal také jednoznačně najevo svůj úmysl, aby byl rozsudek vyhlášen v jeho nepřítomnosti, je Nejvyšší soud toho názoru, že pouze formální nepřítomnost obviněného nemůže založit existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Nepřítomnosti obviněného (stejně jako jeho obhájce) totiž nemohla vést ke zkrácení jeho práv v hlavním líčení, když ustanovení trestního řádu upravující přítomnost obviněného v hlavním líčení nejsou samoúčelná, ale mají zabránit právě tomu, aby obviněný nebyl zkrácen na svých právech. Nepřítomnost obviněného (resp. jeho obhájce) ve stadiu řízení, kde již žádná svá práva ve vztahu k objasnění věci nemůže uplatňovat, kdy svoji neúčast také včetně obhájce omluvil a zjevně dal najevo úmysl, aby byl rozsudek již vyhlášen v jeho nepřítomnosti, nemůže vést ke zkrácení jeho práv, a to ani při existenci podmínek nutné obhajoby. Seznámení s rozhodnutím soudu I. stupně, nestane-li se tak přímo při jeho vyhlášení, je totiž plně zachováno povinností soudu doručit oprávněným osobám písemné vyhotovení rozhodnutí a podáním opravného prostředku ve lhůtě běžící od doručení rozsudku, je také plně zachováno právo na přezkoumání rozsudku odvolacím soudem.
Z hlediska zachování práva obviněného A. F. na projednání věci v jeho přítomnosti, ústavně garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny, se Nejvyšší soud zabýval i námitkou obviněného, že mu po celou dobu hlavního líčení nebyla dána možnost, aby se mohl samostatně vyjádřit k výpovědi spoluobviněného, který byl soudem vyslechnut v jeho nepřítomnosti, nebyla mu tak dána možnost reagovat na tuto výpověď, když z této jeho případné reakce mohl soud vycházet při úvahách o dalším rozsahu dokazování.
Z trestního spisu a příslušných částí zvukového záznamu z hlavního líčení Nejvyšší soud zjistil, že obviněný znal výpověď spoluobviněného z přípravného řízení a spoluobviněný shodně vypovídal i u hlavního líčení dne 17. 7. 2009 v nepřítomnosti A. F., ale v přítomnosti jeho obhájce. Znalost usvědčující výpovědi spoluobviněného také svým vyjádřením v tomto hlavním líčení dovolatel potvrdil. Výpověď spoluobviněného V. E. v hlavním líčení dne 17. 7. 2009, byla pak v písemné formě (protokol o hlavním líčení) předána obviněnému a jeho obhájci na počátku následujícího hlavního líčení konaného dne 18. 8. 2009, přičemž po provedení dalších důkazů tohoto dne předseda senátu chtěl přečíst výpověď V. E., aby se k ní mohl obviněný A. F. vyjádřit (zvukový záznam čas 0.38.20 - není uvedeno v písemném přepisu). Obviněný se ale nechtěl v tomto okamžiku k výpovědi spoluobviněného vyjádřit a navrhl,že se s výpovědí seznámí sám z protokolu a až pak se vyjádří. V odročeném hlavním líčení konaném dne 15. 9. 2009 se pak obviněný chtěl k předmětné výpovědi vyjádřit, s čímž předseda senátu v podstatě souhlasil poté co provede výslech svědka, ale v dalším průběhu se na to již zjevně zapomnělo a hlavní líčení bylo odročena na 13. 10. 2009 (zvukový záznam čas 0.02.50) Ani v dalším průběhu hlavního líčení se pak již obviněný A. F. samostatně k výpovědi spoluobviněného nevyjádřil, a učinil tak v podstatě až ve své obsáhlé závěrečné řeči v hlavním líčení dne 28. 1. 2010, které pak bylo pouze za účelem vyhlášení rozsudku odročeno na den 4. 2. 2010.
Namítá-li tedy obviněný, že ač v průběhu hlavního líčení několikrát žádal, aby se mohl samostatně vyjádřit k výpovědi spoluobviněného, ale tento jeho legitimní požadavek za celou dobu trvání hlavního líčení vůbec nebyl brán v potaz, není tato námitka v souladu se skutečností. Jak totiž Nejvyšší soud zjistil ze zvukového záznamu průběhu hlavního líčení právě dne 18. 8. 2009, na které obviněný také poukazuje v dovolání s tím, že zde žádal o možnost vyjádřit se k výpovědi spoluobviněného, tak právě u tohoto hlavního líčení chtěl předseda senátu přečíst výpověď V. E., kterou obviněný i jeho obhájce obdrželi v podobě protokolu z hlavního líčení konaného dne 17. 7. 2009, a poté chtěl dát obviněnému možnost vyjádřit se k této výpovědi. To ale obviněný nechtěl a navrhl, že se s výpovědí spoluobviněného seznámí sám z protokolu a až poté se k ní vyjádří. Nelze tedy kategoricky uzavřít, že byla obviněnému soudem I. stupně zcela odepřena možnost vyjádřit se k výpovědi spoluobviněného, ale obviněný sám v daném stadiu hlavního líčení tuto možnost nechtěl využít s tím, že se vyjádří až později.
Vyvstává tedy otázka, zda vzhledem k této skutečnosti, když pak zjevně opomenutím soudu v dalším průběhu hlavního líčení již k tomu nedošlo, a v dalších termínech konání hlavního líčení po dni 15. 9. 2009 (tj. 13. 10. 2009, 20. 11. 2009, 18. 12. 2009, 28. 1. 2010) ani obviněný nežádal dodatečně o možnost vyjádřit se k výpovědi V. E., zda se jedná o vadu řízení v jejímž důsledku by bylo nutno zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud vycházel ze skutečnosti, že obviněný znal usvědčující výpověď spoluobviněného již z přípravného řízení, která ani v řízení před soudem I. stupně nedoznala změn a V. E. ji v podstatě zopakoval, což také u hlavního líčení dne 17. 7. 2009 výslovně uvedl. Této výpovědi hned na počátku hlavního líčení byl přítomen obhájce obviněného, který také využil práva obhajoby a kladl spoluobviněnému otázky. Při pokračování hlavního líčení v dalším termínu dne 18. 8. 2009, jak obhájce tak i obviněný obdrželi výpověď V. E. v písemné formě, soud tuto výpověď chtěl vzápětí přečíst a umožnit obviněnému A. F. vyjádřit se k ní, což ale obviněný v tomto stadiu hlavního líčení nechtěl. Podstata obhajoby obviněného přitom po celé řízení spočívala na tvrzení, že v předchozí době V. E. neznal a proto jej při jednání kladeném mu za vinu považoval za skutečného vlastníka předmětné nemovitosti J. V. K této své obhajobě také v průběhu celého hlavního líčení byly zaměřeny dotazy a vyjádření k provedeným důkazům a byly navrhovány důkazy další, a to i v termínech pokračování v hlavním líčení dne 15. 9. 2009, 13. 10. 2009, 20. 11. 2009, 18. 12. 2009 a 28. 1. 2010, kdy bylo dokazování ukončeno. S výjimkou počátku prvního termínu konání hlavního líčení dne 17. 7. 2009, kdy byli vyslechnuti oba obvinění, se tak dovolatel účastnil dokazování v průběhu celého hlavního líčení, a to plně seznámen i s výpovědí spoluobviněného, ke které se přímo vyjádřil ve své obsáhlé závěrečné řeči (č. l. 816-819 tr. spisu). Možnost vyjádření k výpovědi V. E. v průběhu veřejného zasedání o jeho odvolání, pak obviněný odmítl.
Vzhledem k těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že i když se obviněný k výpovědi spoluobviněného přímo vyjádřil až v závěru hlavního líčení, ale byl s ní seznámen hned na počátku dalšího pokračování v hlavním líčení, nepozbylo řízení jako celek povahu spravedlivého procesu, protože měl, i vzhledem k přímé nabídce soudu k seznámení s výpovědi V. E., a poté k vyjádření k ní, reálnou možnost v řízení před soudem vyjádřit se k tomu, co je mu obžalobou kladeno za vinu a k důkazům na nichž byla obžaloba založena. Přitom nejzazším termínem pro seznámení s obsahem odděleného výslechu spoluobviněného je prohlášení soudu podle §216 odst. 1 tr. ř. o skončení dokazování (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 5 Tdo 218/2010). Tento závěr je v souladu s ustanovením §208 tr. ř., podle kterého je třeba obžalovaného seznámit s obsahem výpovědi spoluobžalovaných, kteří byli vyslýcháni v jeho nepřítomnosti, vždy ještě v průběhu dokazování, což se také stalo. Vyjádřil-li se pak dovolatel přímo k této výpovědi ve své závěrečné řeči, tj. před rozhodnutím soudu I. stupně, byla mu také dána reálná možnost ovlivnit rozhodnutí soudu ještě před vyhlášením rozhodnutí ve věci.
Vzhledem k uvedenému by navrhované zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů bylo podle názoru Nejvyššího soudu pouhým formalizmem.
Pokud obviněný v souvislosti s konáním hlavního líčení dne 4. 2. 2010 namítal také nepřítomnost jeho obhájce, ač se jednalo o případ nutné obhajoby, tato námitka nespadá pod uplatněné důvody dovolání. Nejvyšší soud proto k této námitce pouze poznamenává, že tímto nebylo porušeno právo obviněného na obhajobu, protože dne 4. 2. 2010 byl pouze vyhlášen rozsudek soudu I. stupně a soud tak neprováděl žádné úkony trestního řízení, kde by nepřítomnost obhájce mohla být na újmu obhajovacích práv obviněného.
V případě dalšího obviněným uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem při posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu výše citovaného dovolání je zřejmé, že další námitky obviněného výše uvedeným požadavkům neodpovídají, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují především proti hodnocení důkazů provedenému soudem I. stupně.
Obviněný namítá rozporuplnost a hodnověrnost výpovědi spoluobviněného V. E., zpochybňuje postup nalézacího soudu v procesu dokazování, konkrétně v neprovedení jím navrhovaných důkazů a považuje za zcela neprokázanou skutečnost, že by znal spoluobviněného V. E. Z uvedeného je zřejmé, že obviněný nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudem I. stupně, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Obviněný se těmito námitkami domáhá změny skutkových zjištění, nabízí k posouzení svoji verzi průběhu skutkového děje, přičemž teprve sekundárně, v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění, by pak mělo podle něj dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil.
Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované věci zjevně nejedná. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku obvodního soudu plyne, jaké skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. S těmito závěry se v odvolacím řízení ztotožnil i Městský soud v Praze, přičemž v odůvodnění napadeného usnesení rovněž uvedl, proč nepovažoval argumentaci obviněného za důvodnou (srov. na str. 3-6 rozhodnutí). Skutečnost, že se mezi sebou obvinění již dříve znali, byla podporována i dalšími důkazy, nikoliv jenom výpovědí spoluobviněného V. E. Výpověď tohoto spoluobviněného totiž ohledně této skutečnosti potvrdila i svědkyně Z. A., která oba obviněné zná z předchozí doby, kdy s ní spolu jednali ve věci pronájmu nebytových prostor. Ostatně z důkazů rovněž vyplývá, že oba obvinění měli společné známé a také navštěvovali stejnou restauraci „N. S.“. Tyto důkazy ve svém souhrnu potvrzují, že dovolatel jednal v úmyslu nabýt předmětné nemovitosti s vědomím, že se nejedná o vlastníka těchto nemovitostí, J. V. Tato skutečnost je prokazována i tím, že v případě druhého pokusu o převod nemovitostí nevystupoval jako prodávající spoluobviněný V. E., ale dosud neztotožněná osoba, což bylo potvrzeno také znaleckým posudkem z oboru expertízy ručního písma, ve kterém bylo uvedeno, že podpisy na kupních smlouvách jsou od různých osob, přičemž ani v jednom případě se nejednalo o podpisy vlastníka nemovitostí J. V. Za situace, kdy dvakrát šlo o pokus převodu týchž nemovitostí, ve kterých jako vlastníci vystupovali dva různí lidé, dovolatel musel vědět, že se nemůže jednat o skutečného vlastníka těchto nemovitostí.
Obviněný v dovolání deklaruje jako důvod dovolání také porušení práva na spravedlivý proces. Zakládá ho na dalších námitkách z oblasti procesní, jež nelze podřadit pod žádný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř., čehož si je obviněný také vědom, jak vyplývá z obsahu dovolání. Navzdory tomu považuje Nejvyšší soud za vhodné, se k těmto námitkám dovolatele vyjádřit.
První porušení práva na spravedlivý proces dovolatel shledává v tom, že byl jako svědek vyslechnut policista Václav Kovařík. Odvolací soud na str. 3, 4 odůvodnění rozhodnutí shledal, že tímto nebylo porušeno právo na spravedlivý proces, když svědek vypovídal k relativně vedlejší, nesporné a též jinými důkazy prokazované okolnosti, že majitel předmětných nemovitostí J. V. byl v inkriminované době nezvěstnou osobou. Provedením tohoto důkazu, který neměl význam pro určení viny obviněného, nedošlo k závažné procesní vadě, která by způsobila zmatečnost řízení, když na výpovědi tohoto svědka není založeno rozhodnutí o vině dovolatele.
Ani poslední námitce, kterou obviněný deklaruje porušení práva na spravedlivý proces, Nejvyšší soud nepřisvědčil. Tuto námitku dovolatel založil na domněnce, že část senátu odvolacího soudu nebyla předem seznámena s posuzovaným případem. Obviněný tak nenamítá obsazení senátu odvolacího soudu, což by umožňovalo uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., ale pouze polemizuje s připraveností členů senátu na jednání – s jejich seznámením se s obsahem spisu. Bylo-li obviněnému předsedou senátu sděleno, že „se shání soudce“, je pouze jednou z mnoha variant a dovolatelovou domněnkou, že šlo o shánění soudce, který by se účasti na jednání ujal. Dovolatelově verzi nesvědčí ani přepis rozhovoru mezi obhájcem obviněného a členy v dovolání uvedeného odvolacího senátu, z něhož vyplynulo, že JUDr. Tomáš Stuchlík věděl více než 14 dní dopředu, že bude v posuzovaném případe vystupovat jako člen senátu. Tvrzenou neznalost obsahu spisového materiálu obviněný demonstruje také na chybách v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, kde se na str. 6 hovoří o „údajném V.“ a kde odvolací soud chybně odůvodnil výrok o trestu, když zřejmě poukazuje na předešlou trestnou činnost spoluobviněného V. E. I když v napadeném rozhodnutí skutečně existují tyto formální chyby, a v případě jména „V.“ se jedná pouze o zjevnou písařskou chybu, nedá se z nich dovozovat neznalost spisového materiálu členy senátu, když odvolací soud se jinak zcela přiléhavě a důsledně vypořádal se všemi námitkami uplatněnými v odvolacím řízení. Zásadně ale tyto námitky nespadají pod žádný důvod dovolání.
Z výše zmíněných důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. prosince 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš