ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.1256.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 1256/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 3. 11. 2010 dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného M. L. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 2 To 47/2010, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 2/2009 a rozhodl takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2010, sp. zn. 39 T 2/2009, byl obviněný M. L. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. l tr. zák., §219 odst. l tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2, 3 tr. zák. a odsouzen podle §219 odst. l tr. zák., §35 odst. l tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle §55 odst. l písm. a) tr. zák. k trestu propadnutí věci.
Skutek spočíval podle zjištění Krajského soudu v Brně v podstatě v tom, že obviněný M. L. v noci z 28. 10. 2008 na 29. 10. 2008 v H. V., okr. B., po předchozích neshodách s poškozeným J. P., pod vlivem alkoholu a v afektu vykopl uzamčené vchodové dveře domu poškozeného, kterého napadl přineseným kuchyňským nožem o délce čepele 22,5 cm, způsobil mu celkem tři bodněřezné rány na hrudníku, jednu bodněřeznou ránu na břiše, jednu bodněřeznou ránu na levé paži a jednu bodněřeznou ránu na levém stehně, v důsledku čehož byl poškozený ohrožen na životě, s čímž byl obviněný srozuměn, avšak ke smrti poškozeného nedošlo, protože mu byla poskytnuta odborná lékařská péče zajištěná sousedy.
O odvolání, které podal státní zástupce v neprospěch obviněného, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 2 To 47/2010. Podle §258 odst. l písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému byl podle §219 odst. l tr. zák., §35 odst. l tr. zák., §40 odst. 2 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §55 odst. l písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci (kuchyňského nože).
Nejvyšší státní zástupkyně podala v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Napadla výrok o trestu. Odkázala na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Projevila nesouhlas s tím, že Vrchní soud v Olomouci podle §40 odst. 2 tr.zák. uložil obviněnému trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Namítla, že pro aplikaci tohoto ustanovení nebyly podmínky, zvláště uváží-li se, jaká byla povaha a závažnost pokusu trestného činu vraždy z hledisek uvedených v ustanovení §31 odst. 2 písm. c) tr. zák. Poukázala zejména na razantní způsob provedení činu, dále na to, že absence smrtelného následku byla dílem náhody, a konečně i na malichernou pohnutku obviněného. Připomněla také sklon obviněného k požívání alkoholu a to, že pod jeho vlivem obviněný není schopen dostatečně regulovat svou agresivitu. Nejvyšší státní zástupkyně se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání není důvodné.
Na trestný čin vraždy podle §219 odst. l tr. zák. stanoví zákon trest odnětí svobody na deset až patnáct let. Podle §8 odst. 2 tr. zák. pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody upravuje ustanovení §40 tr. zák. Podle §40 odst. 2 tr. zák. soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby mimo jiné tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za pokus trestného činu a má vzhledem k povaze a závažnosti pokusu za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání.
Dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. h) tr. ř. je kromě jiného to, že obviněnému byl uložen trest ve výměře mimo sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Ustanovení §265b odst. l písm. h) tr. ř. nelze interpretovat tak, že dovolání podané s odkazem na toto ustanovení je důvodné v každém případě, v němž soud uložil trest ve výměře pod dolní hranicí zákonné trestní sazby stanovené na trestný čin ve zvláštní části trestního zákona.
Pokud soud takto uložil trest s použitím ustanovení §40 tr. zák., je třeba přihlédnout k tomu, že toto ustanovení stanoví jednak věcná a jednak hodnotící kritéria pro snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici sazby. Věcnými kritérii jsou podle §40 odst. l tr. zák. „okolnosti případu nebo poměry pachatele” a podle §40 odst. 2 tr. zák. „povaha a závažnost přípravy nebo pokusu trestného činu”. Hodnotícími kritérii jsou podle §40 odst. l tr. zák. i podle §40 odst. 2 tr. zák. jednak to, že „použití trestní sazby tímto zákonem stanovené by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné”, a jednak to, že „lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání”.
Jestliže soud sníží trest pod dolní hranici sazby z důvodů, které stojí mimo okruh věcných kritérií stanovených zákonem pro takový postup, pak lze takové rozhodnutí úspěšně napadnout dovoláním. Příkladem takového rozhodnutí může být snížení trestu pod dolní hranici sazby podle §40 odst. l tr. zák. s odkazem na „okolnosti případu”, avšak s odůvodněním, že obviněný dosud nebyl soudně trestán ani postihován pro přestupky, nebo s odkazem na „poměry pachatele”, avšak s odůvodněním, že obviněný se k činu doznal a projevil nad ním lítost. Příkladem může být také rozhodnutí, jímž soud sníží trest pod dolní hranici sazby podle §40 odst. 2 tr. zák. s odkazem na „povahu a závažnost pokusu trestného činu”, avšak odůvodní to tím, že obviněný má nezletilé dítě. V naznačených příkladech jde o to, že důvody, o které soud opřel snížení trestu pod dolní hranici sazby, se míjejí s věcnými kritérii stanovenými v zákoně pro takové rozhodnutí. Jde o určitou obdobu nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., a proto bude dovolání namítající uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu důvodné. Do tohoto okruhu lze pro vnitřní logickou rozpornost zahrnout i rozhodnutí, jímž soud na jedné straně uzná obviněného vinným trestným činem spáchaným za okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, avšak zároveň sníží trest pod dolní hranici sazby s odkazem na okolnosti případu. Spadají sem i případy, v nichž soud překročí přípustné limity snížení trestu, jak jsou stanoveny v §40 odst. 4 tr. zák.
Sníží-li soud trest pod dolní hranici sazby z důvodů, které odpovídají věcným kritériím stanoveným v zákoně pro takové rozhodnutí, pak nastupuje otázka splnění hodnotících kritérií. V tomto směru již jde o otázku přiměřenosti trestu, kterou je nutno posuzovat s ohledem na povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Tato povaha dovolání nepřipouští, aby dovolání bylo považováno za důvodné jen proto, že uložený trest je nepřiměřený. Dovolání by tak bylo v podstatě jen dalším odvoláním, ocitalo by se tím na úrovni řádného opravného prostředku, ztrácelo by charakter mimořádného opravného prostředku a vymykalo by se z mezí srovnatelnosti s ostatními mimořádnými opravnými prostředky, jimiž jsou stížnost pro porušení zákona (§266 odst. 2 tr. ř.) a obnova řízení (§278 odst. l tr. ř.), pokud směřují proti výroku o trestu. Důvodnost stížnosti pro porušení zákona i důvodnost návrhu na povolení obnovy řízení tu jsou vázány na podmínku, že trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele, anebo na podmínku, že uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Z toho je jasně patrné, že stížnost pro porušení zákona a návrh na povolení obnovy řízení nemohou být důvodné jen proto, že uložený trest je nepřiměřený, nedosáhne-li tato nepřiměřenost již velmi výrazného stupně, resp. takové míry, že uložený trest staví do extrémního rozporu s hlediskem přiměřenosti. Proto ani účelem dovolání jako mimořádného opravného prostředku, pokud směřuje proti výroku o trestu, nemůže být náprava takových vad, které spočívají v pouhé nepřiměřenosti trestu (k tomu viz obdobně č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z druhé strany vzato, Nejvyšší soud nemůže rezignovat na nápravu vad spočívajících v extrémním rozporu uloženého trestu s hlediskem přiměřenosti, neboť by se tím mohl dostat do kolize se svým ústavně vymezeným posláním poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy), v daném případě právu na život (č1. 6 odst. l Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 2 odst. l Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Teprve za předpokladu, že uložený trest je v extrémním rozporu s hlediskem přiměřenosti, může Nejvyšší soud do výroku o trestu zasáhnout z důvodů týkajících se jeho přiměřenosti.
Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je namístě závěr, že Vrchní soud v Olomouci snížení trestu pod dolní hranici sazby podle §40 odst. 2 tr. zák. opřel o důvody, které korespondují s věcným kritériem stanoveným v citovaném ustanovení pro takové rozhodnutí, tj. s „povahou a závažností pokusu trestného činu”. Vrchní soud v Olomouci vycházel z toho, že čin byl vyústěním širšího konfliktního vztahu mezi obviněným a poškozeným a že v tomto rámci sehrály roli mimo jiné i slovní narážky poškozeného na závažnou vzhledovou deformaci v obličeji obviněného vyplývající z jeho onemocnění. Dále Vrchní soud v Olomouci poukázal na to, že obviněný sice je dlouhodobým konzumentem alkoholu, avšak sklony k agresivitě pod jeho vlivem v podstatě neprojevoval v jiných situacích než v těch, které souvisely s projednávanou věcí. Zvláště pak Vrchní soud v Olomouci zdůraznil to, že ačkoli obviněný zasadil poškozenému celkem šest bodněřezných ran do různých částí těla, větší intenzitou použité síly, z níž vyplývalo ohrožení života poškozeného, byla vedena jen jedna rána. V této spojitosti Vrchní soud v Olomouci odkázal na zjištění, že smrtelný následek nebyl eliminován nějakým urgentním a život zachraňujícím vysoce kvalifikovaným lékařským zákrokem spočívajícím např. v operaci, punkci hrudníku apod., a že zranění poškozeného bylo léčeno konzervativně jen samotným upoutáním na lůžko po dobu deseti dnů hospitalizace s následnými omezeními trvajícími asi dva měsíce. Vrchní soud v Olomouci zaznamenal také skutečnost, že obviněný po činu opustil obydlí poškozeného a že poškozenému se dostalo pomoci až po příchodu jednoho ze sousedů v ranních hodinách. Uvedená skutečnost podle Vrchního soudu v Olomouci sice svědčí o tom, že obviněný se o pomoc poškozenému nijak nezasloužil, avšak zároveň ukazuje na to, že poškozený nebyl na životě ohrožen tak, aby z toho vyplývalo akutní nebezpečí smrti, pokud se mu nedostane okamžité lékařské pomoci. I za situace, kdy se obviněný dopustil pokusu vraždy na poškozeném, do jehož obydlí neoprávněně vnikl, a za situace, kdy poškozený spal, lze s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci souhlasit v tom, že posuzovaný případ se co do „povahy a závažnosti pokusu trestného činu“ vyznačuje takovými rysy, které ho oproti typickým, tj. běžně se vyskytujícím případům, přece jen charakterizují určitou výjimečností. Důvody, které vedly Vrchní soud v Olomouci k uložení trestu ve výměře pod dolní hranici sazby, tedy byly podřaditelné pod věcné kritérium stanovené v §40 odst. 2 tr. zák. pro takové rozhodnutí. Pro úplnost lze poznamenat, že rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci neznamenalo překročení limitu, který pro snížení trestu pod dolní hranici sazby vyplýval z ustanovení §40 odst. 4 písm. b) tr. zák. Ve vztahu k těmto podmínkám snížení trestu pod dolní hranici sazby je dovolání nejvyšší státní zástupkyně nedůvodné.
Argumentace nejvyšší státní zástupkyně vedená ve vztahu k hodnotícímu kritériu snížení trestu pod dolní hranici sazby, tj. ve vztahu k přiměřenosti uloženého trestu, již je mimo dovolací důvod. Nejvyšší soud nemíní jakkoli zlehčovat újmu poškozeného, avšak musí konstatovat, že Vrchní soud v Olomouci přikročil ke snížení trestu pod dolní hranici sazby v míře, která rozhodně neznamená nějaký očividný či nápadný rozpor mezi výměrou uloženého trestu a požadavkem jeho přiměřenosti. Lze sice uvažovat o tom, že uložený trest je spíše mírný, ale přesto ještě akceptovatelný z hlediska ústavního požadavku proporcionality mezi stupněm přísnosti trestního postihu a mírou ochrany dotčeného zájmu, tj. práva na život. Proporcionalita těchto hodnot nebyla rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci dotčena tak, aby byl odůvodněn závěr, že uložený trest je extrémně mírný. Namítaná nepřiměřenost uloženého trestu, byt' se týká trestu uloženého ve výměře pod dolní hranici sazby s použitím ustanovení §40 odst. 2 tr. zák., tudíž nedosahuje úrovně potřebné pro splnění podmínek mimořádného opravného prostředku (k tomu viz přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06, publikovaný pod č. 65 ve svazku 45 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, Nakladatelství C. H. Beck).
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud podle §265j tr. ř. zamítl dovolání nejvyšší státní zástupkyně. V souladu s ustanovením §265r odst. l písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání, neboť s tímto postupem souhlasili nejvyšší státní zástupkyně a obviněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. listopadu 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec