ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.1289.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 1289/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. 10. 2010 o dovolání, které podal obviněný J. M. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 9 To 84/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 4 T 234/2009 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 4 T 234/2009, byl obviněný J. M. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. l tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen k trestu odnětí svobody na čtyři měsíce, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Výrokem podle §229 odst. l tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
Jako trestný čin posoudil Okresní soud v Nymburce skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný J. M. dne 27. 6. 2009 v době mezi 01,25 až 01,35 hodin v N., P. ul., před restaurací D. d. za přítomnosti více osob úderem pěstí do obličeje a kopáním do hrudníku napadl poškozeného M. K., který v důsledku toho upadl na zem, kde ho následně napadli obvinění L. V. a R. V., kteří mu navíc ještě způsobili zranění. (Obvinění L. V. a R. V. mezitím již byli odsouzeni.)
Odvolání obviněného J. M., podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 9 To 84/2010, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný J. M. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu namítl, že „skutek, pro nějž byl pravomocně uznán vinným, nelze považovat za trestný čin výtržnictví podle §202 odst. l tr. zák. pro absenci subjektivní i objektivní stránky citovaného trestného činu”. Mimo rámec dovolacího důvodu uplatnil námitky proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o jeho vině, a proti způsobu, jímž soudy hodnotily důkazy. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání se z podstatné části opírá o námitky, které nejsou dovolacím důvodem, a že pokud se zakládá na námitkách, které odpovídají dovolacímu důvodu, je dovolání zjevně neopodstatněné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů výslovně uvedených v §265b odst. l písm. a) až 1) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podstatou právního posouzení skutku ve smyslu citovaného ustanovení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že jde o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje dovolatel. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Dovolacím důvodem nejsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nijak nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzované věci se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Nymburce, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění uvedená ve výroku o vině mají jasné obsahové zakotvení ve svědecké výpovědi poškozeného a ve výpovědích širšího okruhu svědků, kteří v kritickou dobu byli na místě incidentu a sledovali jeho průběh. Soudy zaznamenaly, že proti verzi vyplývající z těchto důkazů tu stála výpověď obviněného, který se snažil odůvodnit své jednání agresivitou poškozeného a jeho útokem, a výpovědi dalších svědků podporujících obviněného v jeho tvrzení. Protichůdnost obou skupin důkazů soudy překlenuly logickými a přesvědčivě zdůvodněnými úvahami, v jejichž rámci přijatelným způsobem vysvětlily, proč své skutkové závěry opřely o první z obou uvedených skupin důkazů. Výstižně přitom poukázaly na okolnost, že prvotním podnětem incidentu bylo to, že obviněný v průběhu zábavy polil poškozeného pivem, at' již záměrně, z neopatrnosti, anebo dokonce zaviněním třetí osoby, a že poškozený se proti tomu slovně ohradil. Soudy již s ohledem na nápadný a výrazný rozdíl v tělesných dispozicích vyznívajících jasně ve prospěch obviněného důvodně považovaly za nevěrohodné tvrzení, že poškozený fyzicky zaútočil na obviněného. Kromě toho soudy vzaly v úvahu závažné odlišnosti, s nimiž svědkové podporující obhajobu obviněného popisovali, jak měl poškozený zaútočit na obviněného, a z těchto odlišností usoudily na nevěrohodnost tvrzení o útoku poškozeného. Mimo pozornost soudů nezůstalo ani to, že obviněný na rozdíl od poškozeného je osobou se sklonem k násilnému jednání, např. v podobě diskotékových rvaček. Soudy proto v rámci svých skutkových zjištění vyloučily, že by obviněný byl vystaven nějakému útoku ze strany poškozeného a že by jeho jednání bylo obranou proti takovému útoku. Při svém hodnotícím postupu se soudy nedopustily žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí s hodnocením důkazů, jak ho podaly soudy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
Trestný čin výtržnictví podle §202 odst. l tr. zák. spáchal mimo jiné ten, kdo se dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného.
Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, evidentně naplňuje zákonné znaky uvedeného trestného činu. Jednání spočívající v tom, že obviněný udeřil poškozeného do obličeje a kopl ho do hrudníku, bylo napadením jiného. Okolnosti tohoto jednání vytvářela taneční zábava zvaná „besídka” a konaná v objektu restaurace, jednání obviněného znamenalo závažné narušení veřejného pořádku při této zábavě a proto mělo povahu výtržnosti. Obviněný v dovolání uvedl, že „při obdobných ... zábavách ... se v době po půlnoci obdobné excesy vnímají poněkud jinak než za normální situace”. Je ovšem nutné konstatovat, že v posuzovaném případě byl průběh zábavy do doby zasahující přes půlnoc klidný, nebyl nijak narušován a byl narušen teprve incidentem, který vyvolal obviněný. K objektivní stránce činu je třeba dodat, že přítomnost většího množství osob, které byly na místě incidentu, a povaha místa, kde k incidentu došlo, tj. v prostoru před restaurací, odůvodňují závěr, že šlo o výtržnost, které se obviněný dopustil veřejně a na místě veřejnosti přístupném. Pokud jde o subjektivní stránku činu, je podmínkou jeho trestnosti úmyslné zavinění obviněného. To, že obviněný jednal úmyslně, jasně vyplývá již ze samotného způsobu posuzovaného jednání, jehož podstatou byl úder vedený do obličeje poškozeného a kopanec směřující proti jeho tělu, a to s vědomím přítomnosti dalších osob na místě v prostoru před restaurací. Stupeň nebezpečnosti posuzovaného činu pro společnost vylučoval, aby jednání obviněného bylo kvalifikováno jen jako přestupek proti občanskému soužití podle §49 odst. l písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, jak ostatně konstatoval již Krajský soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec