ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.1303.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 1303/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. 11. 2010 o dovolání obviněného M. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. 6 To 25/2010, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 6/2009 takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 61 T 6/2009, byl obviněný M. M. uznán vinným v bodě I/1-14 trestným činem podvodu podle §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb.) a v bodě II/1-6 trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů). Za trestný čin uvedený v bodě I a dále za trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 28. 3. 2008, sp. zn. 15 T 375/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. 7 To 346/2006, byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti na šest let, přičemž byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Hodoníně a další obsahově navazující rozhodnutí. Za trestný čin uvedený v bodě II byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva roky a dva měsíce, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. l tr. ř. a podle §229 odst. l tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Části obžaloby, podané pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn.
O odvoláních, která podali obviněný a jeden z poškozených, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. 6 To 25/2010. Z podnětu odvolání obviněného byl rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně podle §258 odst. l písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o vině trestným činem podvodu podle §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (bod I/1-14), v navazujícím výroku o trestu a v navazujícím výroku o náhradě škody a dále ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody uloženého v trvání dvou roků a dvou měsíců za trestný čin uvedený v bodě II. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl v bodě I/1-14 uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen za tento zločin a dále za trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., jimiž byl uznán vinným ve věci Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 15 T 375/2005, podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti na šest let, přičemž podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 15 T 375/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. 7 To 346/2006, a další obsahově navazující rozhodnutí, a podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný zařazen do věznice s ostrahou pro výkon trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a dvou měsíců, který mu byl uložen za trestný čin uvedený v bodě II rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně. Nově bylo rozhodnuto také o náhradě škody, a to výrokem podle §228 odst. l tr. ř. Odvolání poškozeného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto (šlo o odvolání jiného poškozeného, než byli poškození, o jejichž nárocích bylo rozhodnuto z podnětu odvolání obviněného).
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Tento rozsudek napadl jednak ve výroku o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a jednak v tom směru, že jím byl v rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ponechán beze změny výrok o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. V obsáhle zpracovaném podání odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu vytkl nesoulad mezi tím, jak soudy ve výrocích o vině popsaly zjištěný skutkový stav, a tím, pod jaké zákonné znaky trestných činů ho podřadily. Namítl, že sebe nijak neobohatil, nikoho neuvedl v omyl, nezamlčel žádné podstatné skutečnosti a nejednal protiprávně. Uvedl, že výrok o vině je v rozporu s principem subsidiarity trestní represe. Kromě toho, tj. mimo meze dovolacího důvodu, vytkl nesprávnost skutkových zjištění, která se stala podkladem výroků o vině, projevil nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily důkazy, a ohradil se i proti tomu, že nebylo vyhověno jeho návrhům na provedení dalších důkazů. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno zčásti z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se dovolání opírá o námitky, které dovolacímu důvodu odpovídají, je zjevně neopodstatněné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů stanovených v §265b odst. l písm. a) až 1) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení je zřejmé, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud, a nikoli jak ho prezentuje dovolatel. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního totiž je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistil soud. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže opírat o námitky proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění vyvodil z důkazů, jak postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování, že nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nijak nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů.
Jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Vrchního soudu v Olomouci a předtím i podle zjištění Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně spočíval v podstatě v tom, že obviněný jako jednatel, případně předseda představenstva různých obchodních společností v době od 14. 1. 2005 do 29. 12. 2005 za tyto společnosti ve třinácti případech uzavřel leasingové smlouvy a v jednom případě uzavřel smlouvu o změně subjektu leasingové smlouvy, tím se společnosti, za které jednal, staly leasingovými nájemci motorových vozidel, avšak obviněný od počátku jednal vždy s vědomím, že nebude schopen zajistit řádné uhrazení leasingových splátek, uhradil vždy jen počáteční zálohu při uzavření leasingové smlouvy, další splátky nehradil, předmět leasingu na výzvy leasingových společností nevrátil, přičemž za vozidlo získané na podkladě smlouvy o změně subjektu leasingové smlouvy nezaplatil nic a naopak je prodal, a tímto jednáním způsobil leasingovým společnostem škodu v celkové výši 14 747 805 Kč (bod I/1-14 napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci).
Jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Vrchní soud v Olomouci, spočíval v podstatě v tom, že obviněný v úmyslu neoprávněně se obohatit odebral dne 14. 7. 2006 na základě smlouvy o výpůjčce od obchodní společnosti Samohýl MB, a.s. dva automobily za účelem předváděcí jízdy pro zákazníka s tím, že po ukázce vozidla ihned vrátí, to však neměl v úmyslu, vozidla ani přes upomínky nevrátil, způsobil tak obchodní společnosti Samohýl MB, a.s., škodu ve výši 1 479 000 Kč a dále jako jednatel obchodní společnosti VISTA 2000, spol. s r.o., s vědomím, že nebude schopen hradit leasingové splátky uzavřel ve dnech 21. 7. 2006 a 18. 8. 2006 za tuto společnost s obchodní společností DaimlerChrysler Financial Services Bohemia, s.r.o., celkem čtyři leasingové smlouvy, tím se společnost, za kterou jednal, stala leasingovým nájemcem motorových vozidel, avšak obviněný uhradil vždy jen zálohu, případně první splátku, další splátky nehradil, předmět leasingu ani po výzvách leasingové společnosti nevrátil a tím způsobil leasingové společnosti škodu ve výši 3 037 497 Kč (bod II/1-6 rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně).
Zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Škodou velkého rozsahu se podle §138 odst. l tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 000 Kč.
Trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchal ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, využil něčího omylu nebo zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu. Podle §89 odst. l 1 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč.
Z citovaných ustanovení je patrno, že zákonné znaky podvodu jsou podle §209 odst. l tr. zákoníku i podle §250 odst. l tr. zák. prakticky shodné. Porovnají-li se s nimi skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině, je evidentní, že právní posouzení obou skutků odpovídá zákonu. To ostatně vyložily již oba soudy v odůvodnění rozsudků. Námitkám, které v podaném dovolání uplatnil v tomto ohledu obviněný, není možno v žádném případě přisvědčit.
Lze jen uvažovat o určité nepřesnosti tzv. právní věty výroku o vině u obou trestných činů, a to v tom směru, že je v ní uvedeno, že obviněný obohatil „sebe”. Tato nepřesnost souvisí s tím, že obviněný jednal v postavení orgánu obchodních společností a posuzovaným jednáním dosáhl ve skutečnosti obohacení těchto společností, které získaly do své dispozice automobily bez poskytnutí odpovídajícího protiplnění. Zcela výstižné by proto bylo takové znění tzv. právní věty, v němž by bylo uvedeno, že obviněný obohatil „jiného“. Uvedená nepřesnost nemá žádný podstatnější význam. Trestný čin podvodu je konstruován tak, že obohatí-li pachatel „sebe” či obohatí-li „jiného“, jde o alternativní znaky téhož trestného činu, aniž by tu byl jakýkoli kvalifikační či jiný rozdíl, který by vyplýval z naplnění té či oné alternativy. Zmíněná nepřesnost se nijak nedotýká správnosti právního posouzení skutku uvedeného v bodě I/1-14 napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci jako zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ani správnosti právního posouzení skutku uvedeného v bodě II/1-6 rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Ze skutkových zjištění soudů jasně vyplývá naplnění znaku, který spočívá v tom, že obviněný „uvedl někoho v omyl”. Tento omyl nastal na straně osob jednajících za obchodní společnosti, které společnostem, za něž jednal obviněný, poskytly automobily formou leasingu či formou výpůjčky. Omyl těchto osob spočíval v tom, že když obviněný podepsal příslušné smlouvy, očekávaly, že společnosti, za něž obviněný jednal, splní závazky vyplývající ze smluv. To však obviněný neměl v úmyslu a omezil se vždy nanejvýš jen na splnění těch dílčích závazků, které mu umožnily fyzicky získat automobily. Jednalo se vesměs o zaplacení zálohy, resp. první splátky splatné již při podpisu nebo před podpisem leasingové smlouvy, neboť bez toho by mu leasingové společnosti automobily vůbec nepředaly. To, že společnosti, za které obviněný jednal, hodlají splnit závazky z podepsaných smluv, obviněný ve skutečnosti jen předstíral a tím vyvolával omyl u osob jednajících za druhou smluvní stranu.
Pokud soudy v tzv. právní větě výroku o vině oběma trestnými činy uvedly také znak, že obviněný „zamlčel podstatné skutečnosti”, má to odpovídající oporu ve zjištění, že skutečná hospodářská situace společností, za které obviněný jednal, byla tak špatná, že obviněný od počátku věděl, že nebude schopen zajistit řádné hrazení splátek vyplývajících ze smluv o leasingu. Obviněný v žádném z posuzovaných případů neseznámil druhou smluvní stranu se skutečností, že společnosti, za něž jedná, jsou ve vztahu k přijímaným závazkům v podstatě insolventní, ačkoli to pro daný obchod mělo zásadní význam. Bezpředmětné jsou tudíž námitky v tom smyslu, že obviněný předal leasingovým společnostem všechny požadované podklady, že tyto společnosti měly od obviněného k dispozici vše, co považovaly za potřebné k uzavření leasingových smluv, a že proto nemohly být v nějakém omylu.
Nelze pominout, že důvěra leasingových společností ve splnění závazků společností obviněného očividně souvisela s tím, že obviněný byl dlouhodobým klientem leasingových společností, což se promítlo do míry jejich obezřetnosti při sjednávání posuzovaných obchodů. Zároveň však je třeba zdůraznit, že posuzované útoky byly soustředěny do relativně krátkého časového období. Z toho vyplynulo, že než se leasingovým společnostem stalo zřejmým, že jejich nároky zůstanou v celém rozsahu neuspokojeny, přistoupily na uzavírání dalších smluv. Tento aspekt obou posuzovaných skutků jasně svědčí o celkově podvodném charakteru jednání obviněného.
Tím, jak soudy posoudily skutky uvedené ve výroku o vině, se nijak neocitly v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe a s principem, že trestní postih je krajním prostředkem nápravy narušených vztahů. Rozhodně nešlo o žádnou nepodloženou kriminalizaci nesplněných závazků z obchodně právních vztahů. Posuzované jednání obviněného vůči obchodním partnerům jeho společností mělo evidentně podvodnou povahu, bylo jasně protiprávní, výrazně vybočilo z mezí soukromoprávních vztahů a nabylo povahy kriminálních činů. Pokud s delším časovým odstupem nakonec došlo k urovnání vztahů vyplývajících z většiny smluv, jednalo se jen o náhradu škody způsobené trestným činem, a nikoli o to, že by posuzované skutky postrádaly znaky trestného činu. V této spojitosti lze odkázat na zjištění, že za situace, kdy se leasingovým společnostem nedostávalo peněžního plnění z podepsaných smluv, obviněný na výzvy těchto společností ani nevrátil automobily, které byly předmětem leasingu.
Napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Takovým rozhodnutím není ani rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně v části, v níž zůstal rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci nedotčen.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
S ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces přichází zásah Nejvyššího soudu do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním v úvahu jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V posuzované věci se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, z kterých v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení v provedených důkazech. Soudy svůj postup při hodnocení důkazů srozumitelně, přehledně, jasně, ověřitelně a zejména logicky vysvětlily. Nedopustily se při tom žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Náležitě také vysvětlily, proč považují rozsah provedeného dokazování za dostatečný a proč nepokládají za nutné doplňovat důkazy tak, jak to navrhoval obviněný. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec