ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.1313.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 1313/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 10. listopadu 2010 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 68 To 147/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 3 T 142/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 18. 1. 2008, sp. zn. 3 T 142/2002, byl obviněný P. S. uznán vinným pomocí k trestnému činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona, §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákona a podle §247 odst. 3 tr. zákona byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců. Podle §39a odst. 3 tr. zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody části poškozených a zbytek poškozených byl se svým nárokem na náhradu škody podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Z podnětu odvolání obviněných P. S. a M. Ch. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 68 To 147/2008, zrušil ohledně nich podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu I. stupně ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak nově rozhodl o trestu obviněného P. S. tak, že ho odsoudil podle §247 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Odvolací soud rovněž nově rozhodl o trestu spoluobviněného M. Ch. Podle §256 tr. ř. byla odvolání dalších dvou spoluobviněných zamítnuta.
Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř.
Existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že v řízení před soudem I. stupně rozhodoval ve věci soudce, který rovněž rozhodoval v průběhu přípravného řízení o nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Podle dovolatele za této situace tento soudce neměl být v rámci soudního řízení účasten na projednávaní a rozhodování předmětné věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který neshledal v tomto postupu porušení trestního řádu a uvádí, že je toto stanovisko v rozporu s judikaturou vyšších soudů, kde již vyloučení soudce v takové situaci bylo uznáno.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá, že došlo k nesprávné právní kvalifikaci, když bylo možno v jeho jednání spatřovat trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Na základě nesprávné právní kvalifikace došlo podle obviněného k uložení neúměrně vysokého trestu a taktéž to vedlo k nesprávným výrokům o náhradě škody.
V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně něj zrušil rozsudek odvolacího soudu a nařídil mu, aby tuto věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že námitka uplatněná pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je zjevně neopodstatněná, protože není důvodem vyloučení podle §30 odst. 2 tr. ř. to, že soudce, který v přípravném řízení nařídil odposlech a záznam telekomunikačního provozu, vystupoval rovněž v trestní věci jako předseda senátu soudu I. stupně. Také námitku uplatněnou pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje státní zástupce za zjevně neopodstatněnou. Dohodu, podle které „podílník“ zajišťuje pachateli trestného činu rychlý odbyt odcizené věci a její bezpečnou realizaci, popř. dokonce soustavně na podkladě předchozí dohody odebírá odcizené věci a umožňuje tak pokračování v majetkové trestné činnosti, je třeba kvalifikovat jako pomoc k majetkovému trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona. V předmětné trestní věci podle skutkových zjištění uvedených přímo v tzv. skutkové větě v případě všech dílčích útoků obvinění jednali „po předchozí vzájemné dohodě“. Odvolací soud pak na str. 12 svého rozhodnutí rozvedl, že k odcizování vozidel spoluobvinění J. V. a M. Ch. přistoupili až poté, kdy dohodou s obviněným S. bylo zajištěno místo úschovy odcizených vozidel, jejich demontáž a odbyt demontovaných dílů. Těmto skutkovým zjištěním pak s ohledem na výše uvedené zásady pro rozlišení podílnictví a účastenství na majetkovém trestném činu plně odpovídá právní kvalifikace pomoci k trestnému činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. c) k §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákona. Námitkám dovolatele proti právní kvalifikaci skutku tedy nelze přisvědčit a za této situace jsou pak bezpředmětné i námitky proti výroku o náhradě škody, které jsou od námitek proti právní kvalifikaci odvozeny. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán, avšak tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Námitku, že soudce, který rozhodoval o nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu neměl daný případ rozhodovat jako předseda senátu a měl být kvůli podjatosti vyloučen, Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou. Podle §30 odst. 2 tr. ř. věty druhé je po podání obžaloby vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Uvedený výčet je taxativní, a proto nemožno volně rozšiřovat úkony, na základě kterých by mohlo dojít k vyloučení pro podjatost. Tato problematika je výslovně rozebírána v komentáři k trestnímu řádu ( Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 1. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, 229 s. ), který přesně uvádí úkony, které nevylučují soudce činného v přípravném řízení. Jeden z uvedených je právě úkon o nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, včetně jeho prodloužení (§88 odst. 1, 2 tr. ř.). Vystupování soudce v přípravném řízení, ať již má formu rozhodnutí, anebo se uplatňuje jinak, není obecně samo o sobě důvodem vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení ve stadiu po podání obžaloby, nejde-li o taxativně stanovené důvody podle §30 odst. 2 tr. ř. Pokud tedy soudce v přípravném řízení nařídil odposlech a záznam telekomunikačního provozu podle §88 odst. 1, 2 tr. ř., není to důvodem jeho vyloučení podle §30 odst. 2 tr. ř. Je však třeba zvažovat, zda v souvislosti s tím, že soudce vystupoval v přípravném řízení jiným způsobem, než který je uveden v §30 odst. 2 tr. ř., nemohl být po podání obžaloby jeho poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se přímo týkají jeho úkony, ovlivněn tak, aby u něho vznikly důvodné pochybnosti, že nemůže nestranně rozhodovat, a to ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. O takový případ by mohlo jít zejména tehdy, jestliže by si v přípravném řízení soudce učinil – byť jen předběžný – úsudek o tom, zda byl spáchán nějaký trestný čin a zda jeho pachatelem je obviněný, obdobně jako např. při rozhodování o vazbě a při vydání příkazu k zatčení. Z toho, jak jsou koncipovány podmínky nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 odst. 1 tr. ř., je zřejmé, že soudce nemusí činit žádné závěry o důvodnosti podezření ze spáchání trestného činu, zejména nikoli ve vztahu ke konkrétní osobě, a nemusí tak zaujímat, byť jen předběžně a v úrovni pravděpodobnosti, stanovisko k otázce viny určitého obviněného (srov. Soubor trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 33/2007-T 965).
Z obsahu dovolání je rovněž zřejmé, že obviněný namítá právní posouzení skutku, když v jeho jednání lze spatřovat trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zákona, nikoli pomoc k trestnému činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. c) k §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákona, čímž uvedl námitku, která spadá pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Po přezkoumání shledal Nejvyšší soud tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zákona se dopustí ten, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která byla získána trestným činem.
Pomoci k trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona se dopustí ten, kdo poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník).
Podle ustanovení §251 tr. zákona je možno posoudit jen činnost navazující na některý z trestných činů proti majetku v §247, §248 a §250, kterému nepředcházela dohoda (třebas mlčky uzavřená) mezi pachatelem takového majetkového trestného činu a podílníkem, že podílník po odcizení věci převede ji na sebe nebo na jiného. Dohodu nebo slib, jímž „podílník“ předem zajišťuje pachateli některého majetkového trestného činu rychlý odbyt odcizeného zboží nebo jiných věcí a jejich bezpečné realizování, popř. soustavné, postupné a předem dohodnuté přebírání odcizených věcí, které umožňuje další pokračování v majetkové trestní činnosti, je třeba kvalifikovat jako pomoc k některému z uvedených majetkových trestných činů podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona (srov. R 45/1963).
Ze skutkových zjištění vyplynulo, že k opakovaným odcizením vozidel došlo až po dohodě s obviněným, tedy ve chvíli, kdy obviněný zabezpečil místo, kde byla odcizená vozidla uschována. Sám obviněný potvrzuje vědomé odebíraní odcizených vozidel, když ve svých výpovědích uvádí, že spoluobviněný J. V. mu řekl, že uvedená vozidla jsou kradená a on o této skutečnosti věděl. Také ve výpovědi v přípravném řízení uvedl, že k odkupu odcizených vozidel se rozhodl až po dohodě se svědkem M. S. , který byl schopen tato vozidla demontovat. Právě k této dohodě došlo ještě před odcizením vozidla v bodě 1) rozsudku, což znamená, že obviněný věděl jakého původu budou vozidla, a proto je potřeboval rychle demontovat a díly prodat. Odcizování vozidel právě na žádost obviněného potvrdil spoluobviněný J. V. a svědek M. S. O tom, že již od počátku věděl o nelegálnosti těchto vozidel, svědčí i fakt, jak nakládal s vozidly. Po odcizení byla vozidla ihned demontována a díly prodány. Obviněný by za prodej celého vozidla získal mnohem větší finanční obnos jako za prodej jednotlivých dílů. Také stejná částka 12.000,- Kč vyplácena za jedno vozidlo, ani zdaleka neodpovídala skutečné ceně předmětných vozidel. Toto jednání tak svědčí o jeho vědomosti, že se jedná o kradená vozidla. Ve výpovědi spoluobviněný J. V. také uvedl, že náhradní řídící jednotky, za pomocí kterých byly odcizeny vozidla, získal právě od obviněného, který ho dokonce naučil jak s nimi při odcizování vozidel zacházet. Navíc se touto námitkou zabýval již odvolací soud, který na str. 12 a 13 rozsudku podrobně rozvádí skutečnosti, které odůvodňují právní posouzení skutku. Nejvyšší soud se proto ztotožňuje s právní kvalifikací jednání obviněného soudem prvního stupně, kterou potvrdil také odvolací soud, když z výše rozvedených skutečností jasně vyplynulo, že jeho podíl na trestném činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákona, byl ve formě pomoci k tomuto trestnému činu.
Vzhledem k tomu, že byla námitka ohledně právní kvalifikace shledána zjevně neopodstatněnou, Nejvyšší soud se již nezabýval námitkami obviněného k uloženému trestu odnětí svobody a náhradě škody, když tyto námitky byly založeny právě na změně právní kvalifikace jeho jednání.
Na základě uvedených důvodů, když Nejvyšší soud zjistil, že námitky uplatněné pod dovolacím důvodem v §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné, bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. listopadu 2010
Předseda senátu: JUDr. Michal Mikláš