ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.1321.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 1321/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. 10. 2010 o dovolání obviněného R. K. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 12 To 222/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 139/2009 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 2 T 139/2009, byl obviněný R. K. uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů), trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. a trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na pět roků se zařazením do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Odvolání obviněného, podané proti všem výrokům rozsudku, bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 12 To 222/2010, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl v rozsahu odpovídajícím tomu, že jím byl ponechán beze změny výrok o vině trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm.b) tr. zák. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu namítl, že „šlo pouze o jednotlivé vzájemně nepropojené konfliktní situace, u nichž se měnily příčiny jejich vzniku, jejich průběh i způsob řešení“. Podle obviněného se nejednalo o trestný čin podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ale o jednotlivé skutky, které mohly mít občanskoprávní či přestupkový charakter. Mimo rámec dovolacího důvodu obviněný zpochybnil správnost skutkových zjištění, která se stala podkladem výroku o vině trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., a uplatnil výhrady proti způsobu, jímž soudy hodnotily důkazy. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Rakovníku věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání se zčásti opírá o námitky, které nejsou dovolacím důvodem, a že pokud se zakládá na námitkách, které odpovídají dovolacímu důvodu, je dovolání zjevně neopodstatněné.
Trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dopustil mimo jiné ten, kdo týral osobu blízkou žijící s ním ve společně obývaném domě, pokračoval-li v páchání takového činu po delší dobu.
Takto byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Rakovníku spočíval v podstatě v tom, že obviněný R. K. od roku 1992 do 2. 2. 2009 různými způsoby šikanoval a týral svoji družku I. K., se kterou žil ve společné domácnosti v domě na adrese R. hrubě jí nadával, urážel ji, omezoval ji tím, že jí nedával žádné peníze, zakazoval jí chodit do společnosti, postupně ji začal i fyzicky napadat tak, že ji jednou za týden až za dva týdny fackoval a bil, nejméně v pěti případech ji tloukl pěstmi, v srpnu 2007 ji odtáhl do sklepa, zamkl ji, tloukl ji pěstmi do obličeje, mlátil jí hlavou o zeď, a jeho násilí vyvrcholilo dne 2. 2. 2009, kdy ji v hádce napadl v pokoji jejího syna, opět ji tloukl pěstmi a způsobil jí otřes mozku, odřeniny, zhmoždění ruky a podvrtnutí krční páteře, takže musela být ošetřena v nemocnici.
Skutkový stav, který zjistil Okresní soud v Rakovníku a který v napadeném usnesení akceptoval také Krajský soud v Praze, evidentně odpovídá zákonným znakům trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
Nejvyšší soud rozhodně nemohl přisvědčit námitkám, že šlo jen o jednotlivé konflikty, které spolu vzájemně nijak nesouvisely, a že tyto konflikty měly být samostatně posuzovány i z hlediska právní kvalifikace buď jako delikty podle soukromého práva nebo jako přestupky. Ze zjištění soudů, která jsou podrobněji rozvedena v odůvodnění jejich rozhodnutí, je zřejmé, že ze strany obviněného nešlo o žádné ojedinělé excesy z řádného soužití druha a družky. Toto soužití trvající od roku 1990 se sice v počátečním stadiu nevyznačovalo žádnými podstatnými neshodami, avšak konflikty se postupně dostavily v průběhu roku 1992 s tím, že obviněný je řešil razantními opatřeními uplatňovanými proti poškozené v té podobě, jak je to popsáno ve výroku o vině. Přitom šlo o souhrn aktů, které měly povahu slovních urážek a nadávek, dále různých způsobů fyzického napadání a konečně i některých forem omezování poškozené v jejím volném pohybu, v jejích společenských kontaktech, v jejím přístupu ke společným finančním prostředkům apod. Obviněný si vůči poškozené takto počínal soustavně a trvale po dobu mnoha let a v podstatě si osvojil tento přístup k poškozené jako způsob soužití s ní. Proto jednotlivé formy jednání obviněného v souhrnu představovaly jeden celek, byly vůči poškozené urážlivé, ponižující, degradující její osobnost, působily jí v podstatě nepřetržité příkoří a vyznívaly jako zlé nakládání, které jasně dosáhlo takové intenzity, že ho soudy důvodně označily za týrání ve smyslu §215a odst. 1 tr. zák. Mimořádně dlouhá doba, po kterou obviněný v posuzovaném jednání pokračoval a která dosáhla sedmnácti let, zahrnovala téměř celou dobu společného soužití (s výjimkou krátkého úvodního stadia). To soudy odpovídajícím způsobem vystihly posouzením skutku též podle §215a odst. 2 písm. b) tr. zák.
V námitkách, které v mezích deklarovaného dovolacího důvodu uplatnil obviněný, neměl Nejvyšší soud žádný podklad k tomu, aby na napadeném usnesení a předcházejícím rozsudku cokoli měnil, a proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Pro úplnost pokládá Nejvyšší soud za nutné připomenout, že v souladu s tím, jak je konstruován dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se otázkou správnosti právního posouzení skutku zabýval ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistil Okresní soud v Rakovníku a z kterého v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Praze. Nejvyšší soud nijak nepřihlížel k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Rakovníku, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení především ve svědecké výpovědi poškozené. Soudy si byly vědomy protichůdnosti svědecké výpovědi poškozené a výpovědi obviněného i toho, že celková důkazní situace je ovlivněna povahou věci spočívající primárně v neurovnaných vzájemných osobních vztazích obviněného a poškozené. Již vzhledem k tomu soudy hodnotily svědeckou výpověď poškozené velmi obezřetně, zkoumaly ji z hlediska její obsahové konzistence, z hlediska jejího vztahu k ostatním důkazům a také z hlediska osobních vlastností poškozené zaručujících pravdivost jejích tvrzení. Pro náležité hodnocení svědecké výpovědi poškozené si soudy vytvořily odpovídající podklad zejména ve výpovědích svědků z okruhu jejích nejbližších osob (tj. synů a rodičů), které měly autentické poznatky o soužití poškozené s obviněným, a dále ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, jímž byly objasněny osobní vlastnosti poškozené a důvody, pro které poškozená dlouhodobě snášela jednání obviněného. Porovnání obsahu svědecké výpovědi poškozené s ostatními důkazy vedlo soudy k závěru, že její výpověď je věrohodná. Lze jen dodat, že mezi těmito důkazy je i výpověď svědka, který k poškozené neměl žádný osobní vztah (svědek M. H.). Soudy zaznamenaly také to, že ve věci vystupoval určitý okruh svědků, kteří nepotvrzovali zlé nakládání obviněného s poškozenou. Výpověďmi těchto svědků se soudy rovněž zabývaly, a to se závěrem, že z nich není možné vyvozovat žádné spolehlivé skutkové závěry, neboť šlo o svědky, kteří měli o chování obviněného poznatky ze situací, v nichž se jeho vztah k poškozené nijak neprojevoval. Soudy svůj hodnotící postup logickým a přesvědčivě zdůvodněným způsobem vysvětlily, nedopustily se při tom žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec