ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.1381.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 1381/2010-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 24. listopadu 2010 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. Š. které podal proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 14 To 21/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 7 T 42/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 21. 9. 2009, sp. zn. 7 T 42/2009, byl obviněný, společně s D. Š. jako spolupachatelkou, uznán vinným trestnými činy týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona a vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona. Podle §35 odst. 1 a §215a odst. 2 tr. zákona byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. K nepodmíněnému trestu v trvání 3 let byla odsouzena spoluobviněná D. Š. a podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost k náhradě způsobené škody poškozeným J. a M. P., kteří byli se zbytkem uplatněného nároku podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání obviněného M. Š., který se domáhal zproštění obžaloby, bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 14 To 21/2010, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že skutek, jímž byl uznán vinným, rozhodně nevykazuje všechny zákonné znaky trestných činů podle §215a odst. 1, 2 písm. b) a §235 odst. 1 tr. zákona. Považuje za neprokázané, že by se skutku dopustil, resp. kdy a jak se jej měl konkrétně dopustit. Uvedl, že soudy vycházely z výpovědí poškozených, které jsou podle znaleckých posudků věrohodné a současně tyto posudky měly prokázat, že on jako obviněný nemluví pravdu a veškerá jeho tvrzení jsou nepravdivá. Namítá ale, že on sám nebyl znalecky zkoumán, a soud neprovedl jím navrhované důkazy, ač by z nich bylo možné dovodit, jaký byl jeho vztah s poškozeným M. P. a potvrdila by se jeho obhajoba. Nepopírá některé drobné spory s poškozenými ohledně vedení domácnosti, ale nebyli nijak šikanovaní, poskytovali oběma obviněným dary a on naopak zveleboval stav domácnosti opravami apod. Tvrzení, že poškození nemohli vycházet z bytu a byl jim znemožňován svobodný pohyb po bytě, nemá podle obviněného oporu v důkazech a celou „kauzu“ považuje za vykonstruovanou jeho tchýní, když hlavním důvodem je rasový podtext, neboť je Rom a tchýně se nikdy nesmířila s tím, že si ho její dcera vzala. Toto vzájemné chování mezi obviněným a poškozenými proto rozhodně nenaplňuje zákonné znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným a také výrok o náhradě škody postrádá jakoukoliv oporu v „předložených“ důkazech. Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a přikázal, aby věc byla v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta.
Nejvyšší státní zástupkyně se do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání k němu nevyjádřila.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z uvedeného je zřejmé, že uplatněnému důvodu dovolání neodpovídají námitky obviněného, že poškození nebyli nijak šikanováni a že v důkazech nemá oporu tvrzení, že poškození nemohli vycházet z bytu a byl jim znemožňován volný pohyb po bytě. Těmito námitkami obviněný přímo popírá skutková zjištění soudu I. stupně uvedená ve výroku o vině rozsudku, a v rozporu s uplatněným důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak nenapadá právní posouzení skutku zjištěného soudem, ale domáhá se jeho změny s tím, že nebylo prokázáno, že by se předmětného jednání dopustil. Připouští pouze drobné spory s poškozenými ohledně vedení domácnosti, z čehož pak dovozuje, že „toto vzájemné chování“ mezi obviněnými a poškozenými rozhodně nenaplňuje zákonné znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným.
Rovněž námitka, že nebyl opatřen znalecký posudek ohledně jeho věrohodnosti, když naopak tyto posudky ohledně věrohodnosti poškozených byly podkladem pro závěr, že se dopustil daných trestných činů, neodpovídá uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesměřuje totiž proti právnímu posouzení skutku ve smyslu tohoto důvodu dovolání, ale proti hodnocení důkazů soudem a úplnosti provedeného dokazování. Totéž pak platí i o námitce, že soudy neprovedly obviněným navržené důkazy (výslech pracovníků realitní kanceláře), které by potvrdily jeho obhajobu. Na těchto skutkových námitkách pak obviněný zakládá i svoji námitku proti výroku o náhradě škody, který podle jeho názoru nemá jakoukoliv oporu v „předložených“ důkazech.
Také v souvislosti s námitkou obviněných o podjatosti znalců, se již soud I. stupně zabýval otázkou věrohodnosti obou obviněných, a neuvěřil jejich obhajobě nejen s ohledem na znalecké posudky, ale také z toho důvodu, že výpovědi poškozených mají oporu také v dalších důkazech, které se vzájemně doplňují a navazují na sebe. Tyto důkazy a úvahy, kterými se při jejich hodnocení řídil, přitom soud I. stupně podrobně uvedl v odůvodnění rozsudku. K obdobným námitkám obviněného uplatněným v odvolání se také konkrétně vyjádřil soud odvolací a shledal je nedůvodnými.
Protože obviněný obdobné námitky uplatnil také v dovolání, je zřejmé, že tento mimořádný opravný prostředek mylně považuje v podstatě za další odvolání a staví tak Nejvyšší soud do pozice odvolacího soudu, která mu zjevně nepřísluší. Nejvyšší soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění soudu uvedených ve výroku o vině, a nikoliv ze skutkových závěrů obviněného, ke kterým dospěl sám na základě vlastního hodnocení důkazů.
Proto také Nejvyšší soud nepřihlížel k uvedeným skutkovým námitkám obviněného, a napadené rozhodnutí přezkoumal pouze ve vztahu k jediné hmotně právní námitce, že skutek, jímž byl uznán vinným, nevykazuje všechny zákonné znaky trestných činů týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona a vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona. Přestože trestné činy se vyznačují řadou znaků (objekt, objektivní stránka – jednání, následek, příčinná souvislost, subjekt, subjektivní stránka), včetně znaku materiálního podle trestního zákona, obviněný uplatnil uvedenou námitku pouze zcela obecně, aniž by blíže uvedl, který konkrétní znak, které skutkové podstaty a z jakého důvodu považuje za nenaplněný. Proto také Nejvyšší soud pouze obecně konstatuje, že jednání uvedené ve výroku o vině naplňuje všechny zákonné znaky trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným. V podrobnostech přitom odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně (str. 10), a odůvodnění usnesení odvolacího soudu (str. 4 a 5), s kterými se ztotožnil.
Protože otázkou právního posouzení skutku se řádně zabýval soud I. stupně, a k námitkám obviněného také soud odvolací, přičemž v dovolání tuto námitku obviněný uplatnil jen formálně, přičemž ji založil v podstatě výhradně na námitkách skutkových, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že tato námitka je zjevně neopodstatněná a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není touto námitkou naplněn. Protože další uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný založil na existenci důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž ve věci nebyl shledán, není ve věci dán ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš