ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.18.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 18/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 3. února 2010 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. Š. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 14 To 201/2009, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T 174/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 1 T 174/2008, byl obviněný J. Š. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 3 tr. zák. a byl odsouzen podle §221 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků a 6 měsíců nepodmíněně. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §72 odst. 3, 4 tr. zák. mu bylo uloženo ochranné ústavní protialkoholní léčení.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, usnesením ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 14 To 201/2009, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný poukázal na své odvolání a ve shodě s ním namítl, že nalézací soud nesprávně zhodnotil otázku, zda obviněný svým jednáním způsobil těžší následek – smrt poškozeného, když ze znaleckého posudku z oboru soudního lékařství vyplynul závěr, že smrt poškozeného vznikla výlučně na podkladě jeho zvláštního chorobného stavu a poškozený vykrvácel z důvodu snížení krevní srážlivosti dané užíváním protisrážlivého přípravku – léku Warfarin. Soud se tedy nesprávně vypořádal se závěry znaleckého posudku z oboru soudního lékařství a s důkazy vztahujícími se k postoji obviněného k předmětnému skutku. Pokud odvolací soud ve svém rozhodnutí argumentoval tak, že uznal za bezprostřední příčinu smrti poškozeného jeho zvláštní chorobný stav v podobě masivního krvácení rány, jako důsledku požívání léku Warfarin, mohl skutek kvalifikovat maximálně jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., případně mírněji podle §221 odst. 1 tr. zák., při vyřešení otázky, zda útokem proti hlavě poškozeného byla způsobena těžká újma. K posouzení této otázky měl soud vycházet ze závěrů znaleckého posudku. Posouzení skutku podle §221 odst. 1, 3 tr. zák. obviněný odmítá, neboť k masivnímu krvácení došlo výlučně v důsledku účinků léku Warfarin.
Podle obviněného měly soudy ze závěru znaleckého posudku dovodit, že následek rány způsobené na hlavě poškozeného nebyl tzv. těžkou újmou na zdraví vymezenou v §89 odst. 7 tr. zák. a měly skutek posoudit podle §221 odst. 1 tr. zák.
Obviněný dále citoval z odůvodnění odvolacího soudu s tím, že se tento soud sice ztotožnil se závěry znaleckého posudku, avšak shledal, že obviněnému lze přičítat smrtelný následek. Takové hodnocení zavinění ve vztahu ke smrtelnému následku však obviněný považuje za zcela nesprávné. Pokud se soud ztotožnil se závěry znaleckého posudku, měl by dovodit, že obviněný těžší následek v podobě smrti poškozeného nezpůsobil a nemohl ho ani zavinit. Odvolací soud se podle obviněného při úvahách o formě zavinění rozdvojuje. Jednou hodnotí zavinění minimálně jako nepřímý úmysl a dále jako minimálně vědomou nedbalost. Obviněný se domnívá, že otázka zavinění, jako vnitřní psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu, má být zkoumána v době činu. Soud však tak činí vzhledem k těžšímu následku výlučně až z období následujícího po dokonání činu.
Soud nalézací dále podle obviněného ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vyvodil nesprávné závěry o jeho příčetnosti v době spáchání trestného činu a odvolací soud se s touto námitkou nesprávně vypořádal. Podle obviněného ze znaleckého posudku vyplývá, že rozpoznávací schopnosti obviněného byly sníženy v důsledku lehké mentální retardace a poruchy vyzrávání osobnosti, co do jedné třetiny a ovládací schopnosti, co do 40 %. Pokud odvolací soud neuznal námitky obviněného v jeho odvolání ohledně tvrzení o nepříčetnosti v době spáchání skutku, měl obligatorně přihlédnout k výraznému snížení rozpoznávacích a ovládacích schopností v důsledku jeho mentálního stavu a postupovat v souladu s §25 tr. zák. Paušální odmítnutí postupu podle §25 tr. zák. z důvodu, že se na snížení ovládacích a rozpoznávacích schopností obviněného podílela i jeho závislost na alkoholu, je podle obviněného nesprávné.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, a aby věc přikázal soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že ve svém mimořádném opravném prostředku v zásadě toliko opakuje námitky, které byly součástí jeho obhajoby a odezněly také v jeho odvolání. Těmito námitkami se soud druhého stupně podrobně zabýval a na základě výsledků dokazování je vyvrátil, přičemž jeho závěry jsou podle státního zástupce logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Pokud jde o první oblast dovolacích námitek, že smrt poškozeného nezpůsobila rána, kterou mu obviněný zasadil, nýbrž vykrvácení, státní zástupce konstatoval, že podle skutkových zjištění soudu bylo silné krvácení poškozeného důsledkem traumatických změn vyvolaných úderem kladiva do hlavy poškozeného, tedy úmyslným ublížením na zdraví, jež svému otci způsobil právě obviněný. Pokud by obviněný svého otce neudeřil kladivem do lebky, nenastalo by ani krvácení, jemuž posléze poškozený podlehl. Je tudíž podle státního zástupce zřejmé, že zmíněná rána kladivem byla u hlediska nastalého následku podmínkou sine qua non, tedy takovou, bez níž by ke škodlivému následku v daných skutkových souvislostech nedošlo. Tyto námitky tedy považuje státní zástupce za zjevně neopodstatněné.
Stejně je třeba podle státního zástupce hodnotit i výhrady obviněného ve vztahu k jeho příčetnosti v době činu. Obviněný uvedl, že jeho mentální a duševní dispozice představovaly zásadní element snižující jeho příčetnost. Je třeba připomenout, že tyto dispozice se podílely na snížení schopností rozlišovacích zhruba o jednu třetinu a schopností ovládacích zhruba o 40 %. Další snížení těchto schopností však připadá na abusus alkoholu ve fázi rozvinuté závislosti a především na zlostný afekt ve stavu prosté opilosti. Nemohlo se u obviněného jednat o stav nepříčetnosti, a nepřichází v úvahu ani aplikace §25 tr. zák., neboť si obviněný tento stav přivodil z podstatné části vlivem návykové látky (§25 odst. 1 tr. zák.).
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud považuje za nutné podotknout, že v podstatě shodné námitky obviněný uplatnil již ve svém řádném opravném prostředku a byly součástí celé jeho obhajoby a soudy obou stupňů se jimi náležitě zabývaly.
Jako právně relevantní shledal Nejvyšší soud námitku obviněného, že soudy neměly kvalifikovat jeho jednání podle §221 odst. 1, 3 tr. zák., neboť k masivnímu krvácení u poškozeného došlo výlučně v důsledku léku Warfarin přítomného v krvi poškozeného a krvácení z tohoto důvodu bylo také bezprostřední příčinou jeho smrti. Obviněný je tedy přesvědčen, že poškozenému těžší následek v podobě smrti nezpůsobil a nemohl ho ani zavinit. Nejvyšší soud se touto námitkou, týkající se v podstatě otázky příčinné souvislosti zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.
Podle skutkové věty výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně se obviněný trestného činu dopustil tím, že dne 19. 7. 2008 v přesně nezjištěné době kolem 17 hodiny pod vlivem alkoholických nápojů v místě trvalého bydliště, v kuchyni bytu po vzájemné slovní potyčce s otcem J. Š., který jej častoval výroky, že je opilec, že je zadlužený, že jej stejně dostane do basy, odešel do svého pokoje pro kladívko, vrátil se zpět do kuchyně bytu a v úmyslu otci způsobit zranění tohoto fyzicky napadl s tím, že jej jedním úderem přineseným kladívkem o váze 285 gramů udeřil do oblasti levého spánku na hlavě, v důsledku čehož poškozený při pádu na zem narazil hlavou do elektrického spotřebiče – trouby, kdy v důsledku zranění mu z rány na hlavě začala silně vytékat krev, poté s otcem obviněný manipuloval, protože byl zesláblý, umyl ho, vysvlékl a následně jej uložil do postele v ložnici, nezajistil mu potřebnou lékařskou pomoc, kdy v důsledku tohoto jednání poškozený v přesně nezjištěné době v noci z 19. na 20. 7. 2008 zemřel.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí pachatel, který jinému úmyslně ublíží na zdraví, způsobí-li takovým činem smrt. Zákon zde předpokládá způsobení smrti výlučně z nedbalosti (srov. §6 písm. a/ tr. zák.). Nedbalostní zavinění se zde přitom musí vztahovat k příčinnému vztahu mezi úmyslným jednáním směřujícím k ublížení na zdraví podle odstavce 1), jež současně (jako příčina) podmiňuje následek spočívající ve smrti poškozeného, který však pachatel přímo vyvolat nechtěl a ani nebyl s jeho způsobením srozuměn. V případě tohoto trestného činu jde tedy o dvě formy zavinění, které obviněný mylně považuje za „rozdvojení“ úvah odvolacího soudu.
V obecné rovině je zapotřebí dále uvést, že příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) ovšem zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním. Příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost by se přerušila jedině tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Při zavinění z nedbalosti (§5 tr. zák.) je přitom třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se příčinný vztah může rozvinout až po zákonem předpokládaný následek (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. R 37/1975 SbRt., R 20/1981 SbRt. a R 21/1981 SbRt.).
Jestliže jsou výše uvedené zásady aplikovány na posuzovaný případ, má podstatný význam skutkové zjištění soudu, že obviněný v úmyslu mu ublížit, fyzicky – ranou kladívkem do hlavy – napadl staršího muže, v důsledku čehož poškozený upadl na zem, udeřil se do hlavy o el. spotřebič – troubu – kdy v důsledku zranění mu rána masivně krvácela, přičemž obviněný začal s poškozeným manipulovat a uložil jej do postele, aniž by mu přivolal odbornou lékařskou pomoc. Poškozený pak v důsledku mohutného krvácení zemřel. Konstatované skutkové okolnosti jednoznačně svědčí o tom, že obviněný ve vztahu ke způsobenému zranění (úderem kladívkem do hlavy) jednal v úmyslu nepřímém (§4 písm. b) tr. zák.) způsobit poškozenému zranění předpokládané ustanovením §221 odst. 1 tr. zák. a současně si s ohledem na povahu použitého nástroje a způsob útoku (na hlavu poškozeného) mohl představit, že jeho útok je plně způsobilý vyvolat i zranění přímo ohrožující život poškozeného, byť takový následek způsobit nechtěl. Jestliže soudy (na základě znaleckého posudku) současně vycházely ze zjištění, že primární příčinou smrti poškozeného bylo zevní vykrvácení z tržnězhmožděné rány na čele, protože poškozený užíval lék Warfarin, který výrazně snižuje srážení krve, je zřejmé, že jednání obviněného bylo pro způsobení smrtelného následku příčinou dostatečně významnou, a že mezi tímto jednáním a způsobeným následkem existuje příčinný vztah. Bez jednání obviněného spočívajícího v úderu kladívkem do hlavy poškozeného by následek, tedy krvácení ze způsobené rány a následná smrt poškozeného, nenastal. Příčinný vztah pak nepochybně byl zahrnut i nedbalostním zaviněním (§5 písm. a) tr. zák.) na straně obviněného, neboť vzhledem k povaze fyzického násilí, jehož se vůči otci dopustil, věděl, že u napadené starší osoby mohou jím způsobená zranění následně vyvolat nejrůznější další komplikace, kdy nelze vyloučit ani případné fatální důsledky uskutečněného jednání (tj. ani případné úmrtí poškozeného). Skutečnost, že poškozený užíval léky, které podstatnou měrou snižují srážení krve, sice spolupůsobila při vzniku následku trestného činu (smrti poškozeného), avšak bez násilného jednání obviněného by k tomuto následku vůbec nedošlo. Ač obviněný nevěděl o tom, že jeho otec užívá lék proti srážlivosti krve, věděl o dlouhodobém masivním krvácení z rány, krev mu utíral, ale žádnou lékařskou pomoc nezajistil.
Pokud jde o námitku obviněného týkající se jeho příčetnosti, Nejvyšší soud shledal, že obviněný tuto postavil na argumentech, že soudy ze znaleckého posudku zpracovaného na jeho osobu vyvodily nesprávné závěry. Obviněný v dovolání cituje z obsahu znaleckého posudku MUDr. V., s tím, že se soudy s tímto znaleckým posudkem nedostatečně vyrovnaly, jakož i odvolací soud následně neuznal jeho námitky uplatněné v řádném opravném prostředku ohledně jeho nepříčetnosti v době spáchání skutku. Nejvyšší soud ale této námitce obviněného nepřisvědčil, protože s právní otázkou nepříčetnosti (stejně jako zmenšené příčetnosti) se soudy obou stupňů vypořádaly správně. Proto v tomto směru plně postačí odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Pro úplnost Nejvyšší soud pouze dodává, že otázka nepříčetnosti souvisí se stavem, ve kterém jsou ovládací nebo rozpoznávací schopnosti pachatele vymizelé (u zmenšené příčetnosti výrazně snížené), a to v důsledku duševní poruchy. Jak uvedl také soud odvolací, obviněný ale žádnou duševní poruchou netrpí, a jedná se u něj pouze o intelektovou poruchu osobnosti, jak vyplývá ze znaleckého posudku z oboru psychiatrie.
Se zřetelem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud své závěry shrnul tak, že napadenému rozhodnutí odvolacího soudu ani rozhodnutí soudu prvního stupně nelze vytknout, jestliže skutek po právní stránce kvalifikovaly jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 3 tr. zák. Jejich rozhodnutí tedy nespočívají na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, jak ve svém mimořádném opravném prostředku namítal obviněný. Jiná právní kvalifikace v tomto případě nepřicházela v úvahu, neboť obviněný je trestně odpovědný i za následek spočívající ve způsobení smrti poškozeného. Dovolání je tedy v této části zjevně neopodstatněné.
Mimo uplatněný dovolací důvod je námitka týkající se použití ustanovení §25 tr. zák., protože otázka upuštění od potrestání nesouvisí s právním posouzením skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale s neuložením trestu. Odvolací soud přitom správně konstatoval, že upuštění od potrestání podle §25 tr. zák. nepřichází v úvahu, pokud si pachatel stav zmenšené příčetnosti přivodil, byť i z nedbalosti, vlivem návykové látky.
Nejvyšší soud na základě těchto důvodů dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť námitky z části uplatněný dovolací důvod nenaplnily a právně relevantní námitky shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými. Proto bylo dovolání obviněného J. Š. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. února 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš