ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.381.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 381/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. 5. 2010 o dovolání obviněného R. D. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 12. 2008, sp. zn. 2 To 105/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 2/2007 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. D. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný R. D. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 12. 2008, sp.zn. 2 To 105/2008, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání a odvolání obviněného M. O. D. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. 48 T 2/2007. Výrok o zamítnutí svého odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl neúplnost a nesprávnost skutkových zjištění, která se stala podkladem výroku o jeho vině spolupachatelstvím trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. Namítl porušení práva na spravedlivý proces. V podstatě projevil nesouhlas s tím, že výrok o jeho vině byl založen na výpovědích svědků, kteří ho usvědčovali v přípravném řízení, a vyjádřil názor, že šlo o výpovědi vynucené nátlakem policie. Poukázal na to, že v hlavním líčení tito svědci svou výpověď změnili v jeho prospěch. Obviněný R. D. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný R. D. podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů, které jsou stanoveny v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže opírat o námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nijak nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů.
Jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Brně, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Vrchní soud v Olomouci, spočíval ve dvou útocích týkajících se přepravy kokainu z Jižní Ameriky do Evropy.
Podstatou prvního útoku (bod 1 rozsudku) bylo to, že obviněný R. D. společně s obviněnými T. R. a M. O. D. od blíže nezjištěné doby do 24. 9. 2003 zorganizovali pro dodavatele kokainu z Jižní Ameriky, jejichž totožnost nebyla zjištěna, cestu kurýrů, a to patnácti osob z České republiky a Slovenské republiky, na ostrov Saint Maarten v Nizozemských Antilách, kterým pod záminkou práce v cizině za vysokou odměnu obstarali dopravu osobními automobily do Nizozemska, odtud letecky z Amsterdamu na ostrov Saint Maarten, na ostrově ubytování na dobu od 17. 9. 2003 do 24. 9. 2003 v hotelu v obci P., kde s nimi bydlel i obviněný R. D. a kde kurýři čekali, poté dne 23. 9. 2003 ve večerních hodinách byly kurýrům předány balíčky s kokainem, které si kurýři ukryli ve svých zavazadlech, přičemž předání kokainu kurýrům zajistil L. Š., který za to již byl odsouzen v Nizozemí, a částečně i obviněný R. D., kurýři byli instruováni, jak mají vypovídat pro případ zadržení policií, což ze španělštiny tlumočil obviněný M. O. D., a kurýři byli nakonec zadrženi úředníky Celní inspekce Nizozemských Antil dne 24. 9. 2003 kolem 17.00 hodin na letišti, přičemž v jejich zavazadlech bylo nalezeno celkem 165,724 kg kokainu. Podle výroku o vině obvinění jako členové organizované skupiny působící ve více státech úmyslně neoprávněně zprostředkovali dovoz kokainu s ostrova Sint Maarten v Nizozemských Antilách do Nizozemí a organizovali tuto činnost v České republice, zejména v Brně a v Praze, společně s českým emigrantem P. V. a nizozemským občanem P. W. Ve výroku o vině je odkázáno na to, že kokain je uveden jako omamná látka v příloze zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a je zařazen do seznamu I podle Jednotné úmluvy o omamných látkách.
Podstatou druhého útoku (bod 2 rozsudku) bylo to, že obviněný R. D. společně s obviněnými T. R., M. O. D. a J. B. od blíže nezjištěné doby do 30. 11. 2004 zorganizovali pro dodavatele kokainu z Jižní Ameriky, jejichž totožnost nebyla zjištěna, cestu dvou kurýrů do Venezuely na ostrov Isla de Margareta, obstarali jim dopravu osobním automobilem ze Slovenské republiky do České republiky, letecky z Prahy do Amsterdamu, odtud na venezuelské letiště Porlamar, dále jim obviněný R. D. na pokyn obviněného T. R. zajistil ubytování na ostrově Isla de Margareta od 22. 11. 2004 do 30. 11. 2004 v hotelu G. P., zde jim prostřednictvím dalších nezjištěných osob obstarali kokain, který si kurýři naložili do zavazadel, avšak dne 30. 11. 2004 byli kurýři zadrženi na letišti, přičemž v zavazadlech obou kurýrů bylo nalezeno celkem 16 kg kokainu. Podle výroku o vině obvinění jako členové organizované skupiny působící ve více státech, zejména v České republice, Slovenské republice, Nizozemí a Venezuele, úmyslně neoprávněně zprostředkovali dovoz kokainu s vědomím, že se jedná o tuto látku, přičemž kokain je uveden jako omamná látka v příloze zákona č. 167/1998 Sb., o omamných látkách, a je zařazen do seznamu I podle Jednotné úmluvy o omamných látkách.
Obviněný R. D. neuplatnil v dovolání žádné námitky v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala zákonné znaky trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. Pouze takové námitky by odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podstatou uplatněných námitek byla v celém rozsahu polemika s tím, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění učinily na podkladě důkazů. Jde o čistě skutkové námitky, které nejsou dovolacím důvodem.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. O takový rozpor jde zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzované věci se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná.
Obhajoba obviněného R. D. byla založena na tvrzení, podle něhož nevěděl, že jde o transport kokainu, a domníval se, že jde o převoz peněz. Kromě toho obviněný sám sebe prezentoval jako osobu, která měla úlohu pouhého kurýra a která nic neorganizovala. Tuto obhajobu považovaly soudy za vyvrácenou především na podkladě výpovědí svědků z okruhu kurýrů. Tito svědkové v přípravném řízení podrobně popsali mimo jiné i okolnosti, za nichž byli sjednáni k účasti na celé akci a za nichž jim nakonec byly předány balíčky, v kterých byl nalezen kokain, a vylíčili způsob, jakým v rámci celé akce a zvláště pak při předaní balíčků vystupoval obviněný R. D. Tvrzení, že obviněný R. D. byl pouhým kurýrem, měly soudy za vyvrácené také na podkladě odposlechnutých telefonních hovorů mezi ním a ostatními obviněnými, neboť z obsahu těchto hovorů byla zřejmá nejen úzká součinnost všech obviněných při zajišťování cest kurýrů, ale posléze i reakce obviněných na požadavky kurýrů, kteří byli odsouzeni v cizině a vrátili se z výkonu trestu odnětí svobody. Někteří ze svědků, konkrétně L. Š., J. K. a R. D., v hlavním líčení změnili své původní výpovědi a začali vypovídat způsobem, který již nevyzníval v neprospěch obviněného R. D. Tuto změnu soudy zaznamenaly, zabývaly se jí v rámci hodnocení důkazů a dospěly k závěru, že věrohodné jsou usvědčující výpovědi svědků z přípravného řízení. V tomto ohledu soudy poukázaly především na kontradiktornost výslechů provedených v přípravném řízení, neboť jim byl přítomen mimo jiné i obhájce obviněného R. D. Dále soudy zdůraznily obsah výpovědí svědků v přípravném řízení, zvláště pokud jde o šíři popisovaných podrobností a logickou návaznost na další důkazy. Nakonec soudy vzaly v úvahu i to, že nijak nebyl prokázán důvod, jímž se svědkové snažili vysvětlit výraznou změnu svých původních výpovědí a jímž měl být podle nich nátlak policie. Svůj hodnotící postup soudy vysvětlily logickým a přesvědčivě zdůvodněným způsobem, při kterém nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a zejména se nedopustily žádné deformace důkazů. Skutková zjištění uvedená ve výroku o vině mají jasné obsahové zakotvení v důkazech, na kterých soudy založily své závěry. Za tohoto stavu neměl Nejvyšší soud důvodu k tomu, aby jakkoli zasahoval do hodnocení důkazů oběma soudy a do jejich skutkových zjištění.
Obviněný R. D. sice formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jinak uplatnil v dovolání výlučně jen takové námitky, které mu svým obsahem neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.
Nejvyšší soud proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného R. D. jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Nad rámec samotného rozhodnutí o dovolání považuje Nejvyšší soud za nutné vyjádřit se k délce dovolacího řízení. Obviněný R. D. podal dovolání u Krajského soudu v Brně dne 9. 3. 2009. Věc byla předložena Nejvyššímu soudu dne 6. 4. 2010. K průtahům tedy nedošlo v řízení před Nejvyšším soudem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec :