ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.425.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 425/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 2. 6. 2010 o dovolání obviněného M. M. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 10 To 523/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 2 T 111/2009 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 2 T 111/2009, byl obviněný M. M. uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. l tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen podle §201 odst. l tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva měsíce, jehož výkon byl podle §58 odst. l tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. l tr. zák. na dvanáct měsíců, a podle §49 odst. l tr. zák., §50 odst. l tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na dvanáct měsíců.
Jako trestný čin posoudil Okresní soud Praha-východ skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že obviněný dne 22. 1. 2009 v době mezi 18,00 hod. a 20,00 hod. v obci M. – Ž., okr. P.-v., vědomě řídil osobní automobil zn. Ford Escort poté, co požil přesně nezjištěné množství alkoholických nápojů, a měl v krvi nejméně 1,4 promile alkoholu.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 10 To 523/2009, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu namítl, že „skutek popsaný v ... rozsudku ... není trestným činem”. Jinak uplatnil obsáhlé námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, a proti zjištění, že řídil vozidlo. Tyto námitky vycházely z jeho obhajoby, podle které vozidlo řídil jeho otec. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů.
Nejvyšší soud shledal, že podstatná část námitek obviněného není dovolacím důvodem, a že pokud se dovolání zakládá na námitkách, které odpovídají dovolacímu důvodu, je zjevně neopodstatněné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až 1) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje dovolatel. V dovolání je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže opírat o námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nijak nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů.
Trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. l tr. zák. se dopustil mimo jiné ten, kdo úmyslně vykonával ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku.
Uvedené znaky trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. l tr. zák. byly evidentně naplněny jednáním obviněného uvedeným ve výroku o vině. Řízení motorového vozidla po požití alkoholických nápojů za situace, kdy v krvi obviněného bylo 1,4 promile alkoholu a kdy ze strany obviněného šlo o řízení vozidla vědomě po požití alkoholu bezprostředně před jízdou, je jednoznačně trestným činem, neboť při uvedené míře ovlivnění alkoholem není žádný řidič schopen bezpečně ovládat vozidlo. Obviněný v dovolání pouze paušálně namítl, že skutek popsaný v rozsudku soudu prvního stupně není trestným činem, aniž blíže a konkrétněji uvedl, který nebo které ze zákonných znaků trestného činu nebyly podle jeho názoru zjištěními Okresního soudu Praha-východ naplněny. Za této situace nemá Nejvyšší soud jinou možnost, jak se s uvedenou námitkou vypořádat, než rovněž jen obecně konstatovat, že skutek uvedený ve výroku o vině znaky trestného činu naplňuje, a odkázat na odůvodnění rozhodnutí obou soudů.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. O takový rozpor jde zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Praha-východ, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení v podstatné části důkazů, které obviněného usvědčovaly z řízení vozidla i z předcházejícího požívání alkoholu. Obhajobou obviněného, že sám vozidlo neřídil a že ho řídil jeho otec, se soudy v původním řízení zevrubně nezabývaly. Soudy si byly vědomy toho, že podstatou důkazní situace je existence dvou skupin protichůdných důkazů, z nichž jedna vyznívá ve prospěch obviněného a druhá v jeho neprospěch. Za tohoto stavu soudy hodnotily důkazy velmi obezřetně. K závěru, že usvědčující důkazy jsou věrohodné a že nelze akceptovat důkazy podporující obhajobu obviněného, soudy dospěly na podkladě logických a přesvědčivě zdůvodněných úvah, v jejichž rámci podrobně, jasně a srozumitelně vysvětlily svůj hodnotící postup. Při tom se soudy nedopustily žádné deformace důkazů a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Odpovídajícím způsobem se vypořádaly také s návrhy obviněného směřujícími k provedení dalších důkazů a náležitě vysvětlily jejich nadbytečnost. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje s postupem soudů při hodnocení důkazů, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec