ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.457.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 457/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 29. 4. 2010 dovolání obviněného M. Ž. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 9 To 523/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 193/2009 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. l tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 9 To 523/2009, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 9. 2009, sp. zn. 1 T 193/2009.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §2651 odst. l tr. ř. se Okresnímu soudu Praha-západ přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 9. 2009, sp. zn. 1 T 193/2009, byl obviněný M. Z. uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. l písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen podle §155 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle §55 odst. l písm. a) tr. zák. k trestu propadnutí věci - motorového vozidla zn. Peugeot 4007 V.
Jako trestný čin posoudil Okresní soud Praha-západ skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že obviněný dne 19. 3. 2009 kolem 14,30 hodin v obci Č. V., okr. P.-z., na benzínové stanici Pap Oil najel vozidlem zn. Peugeot 4007 na službu konajícího policistu Víta Hilburgera, který byl označen služebním průkazem Policie České republiky umístěným na prsou a který prováděl s dalším policistou Janem Procházkou operativní šetření ohledně odcizeného vozidla zn. Škoda Fabia, přičemž policista zabránil střetu tím, že uskočil. Podle zjištění Okresního soudu Praha-západ obviněný jednal v úmyslu vyhnout se případnému zadržení a zabránit zajištění vozidla zn. Škoda Fabia.
Z odůvodnění rozsudku jsou patrna další zjištění, která blíže osvětlují okolnosti skutku. Vozidlo zn. Škoda Fabia bylo odcizeno, avšak policie ho vypátrala a za účelem zjištění pachatele do vozidla skrytě instalovala sledovací zařízení umožňující pořízení zvukového záznamu. Kritického dne bylo vozidlo zn. Škoda Fabia policií sledováno s podezřením, že řidič tohoto vozidla je pachatelem krádeže. Zároveň vyvstalo podezření, že na krádeži může mít nějakou účast také řidič vozidla zn. Peugeot 4007. Obě tato vozidla se setkala u benzínové stanice Pap Oil v obci Č. V., okr. P.-z., a jejich řidiči spolu komunikovali. Z této komunikace, kterou policie monitorovala, vyplynulo, že jeden z řidičů si všiml dvou osob, jimiž ve skutečnosti byli právě policisté Vít Hilburger a Jan Procházka v civilním oděvu a s vozidlem civilního vzhledu. Dále bylo z komunikace řidičů obou uvedených vozidel patrno, že se rozhodli od benzínové stanice urychleně odjet. V této situaci se policisté rozhodli zakročit, odjezdu vozidel zabránit a jejich řidiče zadržet. To se však nepodařilo, totožnost řidiče vozidla zn. Škoda Fabia nebyla zjištěna a pátrání po vozidle zn. Peugeot 4007 vedlo k tomu, že bylo objeveno při silniční kontrole až dne 3. 4. 2009, kdy zároveň vyšlo najevo, že jeho řidičem byl obviněný.
Odvolání obviněného, podané proti všem výrokům rozsudku, bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 9 To 523/2009, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. l písm. g), h) tr. ř. Pod dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. obviněný zahrnul námitky, jimiž projevil nesouhlas s právním posouzením skutku. Poukázal na to, že odcizené vozidlo zn. Škoda Fabia neodcizil a neřídil a že proti němu nebylo z tohoto důvodu zahájeno trestní stíhání. Zvláště pak zdůraznil nedostatek úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele, což vyvozoval z toho, že ani nevěděl, že účastníky incidentu byli policisté. Poukázal na zvukový záznam ze sledovacího zařízení, které bylo umístěno v odcizeném vozidle, a vyjádřil názor, že velmi těsná časová návaznost rozhodujících aktů zachycených v záznamu vylučuje pravdivost svědeckých výpovědí policistů o průběhu incidentu. Vytkl, že soudy přesto opřely svá skutková zjištění o tyto výpovědi. Dovolací důvod podle §265b odst. l písm. h) tr. zák. obviněný spojil s námitkami směřujícími proti výroku o uložení trestu propadnutí věci, označil tento druh trestu za nepřípustný, protože nebyl vlastníkem vozidla, a také za nepřiměřený vzhledem k účelu trestu. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. l písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z toho, jak je uvedený dovolací důvod konstruován, vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutek, tak jak ho zjistily soudy prvního a druhého stupně, a že skutkové námitky jsou mimo rámec dovolacího důvodu. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.
Okresní soud Praha-západ považoval obhajobu obviněného, že svým vozidlem nenajížděl na poškozeného, v němž ostatně ani nepoznal policistu, za vyvrácenou svědeckými výpověďmi obou policistů. Že obviněný věděl, že jde o policisty, Okresní soud Praha-západ vyvodil i z obsahu rozhovoru obviněného s řidičem vozidla zn. Škoda Fabia, jak byl zachycen na zvukovém záznamu ze sledovacího zařízení, které bylo umístěno v tomto vozidle.
Podle protokolu o hlavním líčení svědek Vít Hilburger, proti kterému měl být trestný čin spáchán, se ve spontánní části své výpovědi vůbec nezmínil o tom, že by na něho najíždělo vozidlo, neboť doslova uvedl: „My jme se rozhodli provést služební zákrok, přejeli jsme s naším vozidlem šikmo přes zaparkovaná vozidla. Já jsem šel k Peugeotu a kolega Procházka k Fabii. Na řidiče Peugeotu jsem křičel Policie, vystupte a naznačoval to i pohybem ruky. Na krku jsem měl i policejní odznak. Zaregistroval jsem, jak se Fabia rozjela a přes obrubník a trávník odjela. Současně se rozjel i Peugeot. Peugeot odjížděl a já jsem použil služební zbraň.” Teprve z podnětu doplňujících dotazů samosoudce svědek Vít Hilburger popsal najíždění vozidla zn. Peugeot 4007 na svou osobu a z podnětu dotazů státního zástupce a obhájce uvedl bližší okolnosti. Způsob výpovědi svědka Víta Hilburgera vyvolává otázku, proč ve své výpovědi z vlastního popudu neuvedl nic o tom, co bylo na celé akci nejzávažnější, co ho mělo osobně přímo ohrozit a co mělo být podstatou trestného činu, a proč tyto okolnosti popsal, až když na to byl tázán v doplňujících otázkách soudu a procesních stran. Naprotitomu svědek Jan Procházka hned ve spontánní části své výpovědi mimo jiné uvedl, že „vozidlo Peugeot se rozjelo proti kolegovi, který musel uskočit, .... a ujíždělo pryč”, a další podrobnosti doplnil na dotazy soudu a procesních stran.
Základním problémem způsobu, jímž Okresní soud Praha-západ hodnotil svědecké výpovědi policistů, je to, že jejich obsah nekonfrontoval s tím, co o průběhu jádra incidentu vyplynulo ze zvukového záznamu pořízeného ze sledovacího zařízení ve vozidle zn. Škoda Fabia, ačkoli v hlavním líčení byl zvukový záznam přehrán. Okresní soud Praha-západ se zabýval částí zvukového záznamu, která se týkala komunikace řidiče vozidla zn. Škoda Fabia s obviněným, a zcela ponechal bez jakéhokoli hodnocení další část, v které bylo zachyceno to, co se dělo při vlastním zákroku policistů směřujícím k zadržení řidiče sledovaného vozidla zn. Škoda Fabia a obviněného.
O skutečném obsahu zvukového záznamu se Nejvyšší soud přesvědčil tím, že ho přehrál v neveřejném zasedání, přičemž zjistil, že z něho vyplývají závažné okolnosti, jimiž se Okresní soud Praha-západ vůbec nezabýval a na které nijak nereagoval ani Krajský soud v Praze. Konkrétně jde o tu část zvukového záznamu, která následuje od času 27:30 a začíná slovy muže ve sledovaném vozidle zn. Škoda Fabia „kam jedeš, ty vole”. Ze souvislostí posuzovaného případu je zřejmé, že tato slova byla pronesena v okamžiku, kdy policisté svým vozidlem civilního vzhledu najeli před sledované vozidlo zn. Škoda Fabia a vozidlo zn. Peugeot 4007 a částečně jim tak zahradili cestu. Řidičem policejního vozidla byl Jan Procházka, který podle své svědecké výpovědi zastavil policejní vozidlo tak, že bylo asi 10 metrů před vozidlem zn. Škoda Fabia a 10 až 15 metrů od vozidla zn. Peugeot 4007. Po vystoupení z policejního vozidla šel policista Vít Hilburger směrem k vozidlu zn. Peugeot 4007, přičemž sám svůj pohyb popsal tak, že „nešel pomalu, ani neutíkal”, a toto vozidlo se podle jeho výpovědi rozjelo, když od něho byl vzdálen asi 1 a půl metru. Podle svědectví policistů se obě ujíždějící vozidla rozjela současně. Od slov řidiče sledovaného vozidla „kam jedeš, ty vole” uplynuly podle zvukového záznamu téměř 2 sekundy do okamžiku, kdy se ozvalo kvílení pneumatik a vytáčení motoru sledovaného vozidla, 7 sekund do prvního výstřelu a 10 sekund do posledního výstřelu (vše měřeno od pronesení citovaných slov). Podle svědeckých výpovědí policistů byla jejich střelba mířena na ujíždějící vozidlo zn. Peugeot 4007, což koresponduje s tím, že střela byla posléze nalezena uvnitř zavazadlového prostoru pod plastovým krytem. Otvor po vniknutí střely byl umístěn tak, že je jasné, že střela směřovala čelně proti zadní části vozidla. Střelba na ujíždějící vozidlo zn. Peugeot 4007 byla podle výpovědi svědka Jana Procházky zahájena ze vzdálenosti 5 až 10 metrů. Jestliže uplynulo pouhých 7 sekund od okamžiku, kdy policisté částečně zahradili oběma vozidlům cestu a nacházeli se od vozidla zn. Peugeot 4007 až 15 metrů, do okamžiku prvního výstřelu, kdy ujíždějící vozidlo zn. Peugeot 4007 již bylo vzdáleno až 10 metrů od místa, kde mělo podle obžaloby ohrozit policistu Víta Hilburgera, pak vyvstávají vážné pochybnosti o reálnosti verze, kterou ve svých svědeckých výpovědích prezentovali policisté a ke které se přiklonily oba soudy. V průběhu 7 sekund by totiž musel policista Vít Hilburger provést tyto úkony: 1) vystoupit z policejního vozidla, 2) uskutečnit pohyb, který sám neoznačil za běh, směrem k vozidlu zn. Peugeot 4007 do vzdálenosti 1 a půl metru od tohoto vozidla, přičemž vzhledem k poloze policejního vozidla činila délka tohoto pohybu až 13 a půl metru, 3) prohlásit směrem k řidiči vozidla zn. Peugeot 4007, že jde o policii, s výzvou, aby vystoupil, 4) uskočit před rozjíždějícím se vozidlem, 5) zahájit střelbu poté, co ujíždějící vozidlo ujelo až 10 metrů od místa hrozícího střetu. Jde o souhrn více úkonů takového charakteru, že je očividně nepřesvědčivá úvaha, podle které by tyto úkony mohly zabrat jen 7 sekund, zvláště když odůvodnění rozsudku ani odůvodnění napadeného usnesení neobsahuje nic, čím by bylo možné logicky vysvětlit či překlenout uvedené pochybnosti. Žádný ze soudů obou stupňů se totiž věcí z tohoto hlediska nezabýval a svědecké výpovědi policistů nehodnotil v tom směru, zda jimi tvrzená verze je vůbec slučitelná s tím, co bylo o okolnostech incidentu objektivně zachyceno zvukovým záznamem ze sledovacího zařízení umístěného ve vozidle zn. Škoda Fabia. Vypořádat se s uvedenou diskrepancí mezi svědeckými výpověďmi policistů a uvedeným zvukovým záznamem bylo o to naléhavější, že byla obhajobou výslovně namítána, nehledě na potřebu vyloučit možnost, že výpovědi policistů byly motivovány snahou vysvětlit co nejpřijatelnějším způsobem použití střelných zbraní, navíc při zákroku, který nakonec nebyl úspěšný. Pokud soudy obhajobu obviněného přešly a v podstatě na ni věcně nijak nereagovaly, ocitly se zjevně mimo meze volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., dostaly se až na pokraj přímé deformace důkazů a vážně tím zasáhly do práva obviněného na spravedlivý proces, neboť výsledkem jejich postupu byl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
Za této situace skutkový stav, který zjistil Okresní soud Praha-západ a který v napadeném usnesení akceptoval také Krajský soud v Praze, nebyl způsobilý k tomu, aby na něj bylo aplikováno hmotné právo, tj. aby byl předmětem právního posouzení jako trestný čin.
K důvodu dovolání podle §265b odst. l písm. h) tr. ř.
Podle §265b odst. l písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Tento dovolací důvod se uplatní v případě, že dovolání směřuje pouze proti výroku o uložení trestu, resp. že dovolání není důvodné v části, v níž směřuje proti výroku o vině.
Jestliže je dovolání důvodné v části směřující proti výroku o vině, pak výrok o trestu nemůže obstát již v důsledku toho, že je vadný výrok o vině. Zrušení výroku o trestu je jen důsledkem zrušení výroku o vině. O tuto situaci jde v posuzovaném případě, a proto se Nejvyšší soud výrokem o trestu dále již nezabýval.
Pro úplnost však pokládá Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že pokud bylo podle §55 odst. 2 tr. zák. předpokladem uložení trestu propadnutí věci to, že věc náleží pachateli, a pokud obviněný v řízení o odvolání před Krajským soudem v Praze předložil mimo jiné úvěrovou smlouvu, v níž jako zajištění jeho závazku byl při splnění stanovených podmínek sjednán zajišťovací převod vlastnického práva k předmětu financování, tj. k vozidlu zn. Peugeot 4007, měl Krajský soud v Praze zkoumat, zda případně nedošlo ke změně vlastnictví vozidla právě z titulu zajišťovacího převodu vlastnického práva na věřitele. Náležité objasnění okolnosti, zda obviněný byl v době rozhodování vlastníkem vozidla, bylo nezbytné pro posouzení přípustnosti trestu propadnutí věci. Jinak je třeba upozornit i na to, že žádný ze soudů obou stupňů se otázkou trestu propadnutí věci nezabýval co do jeho přiměřenosti a z toho hlediska, zda jeho uložení je v rámci ústavně garantované zásady proporcionality zásahů státní moci do sféry práv jednotlivce.
Závěrem
Z důvodů, které jsou zřejmé z předcházejících částí tohoto usnesení, Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného, pokud bylo podáno s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř., zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Praze, tak rozsudek Okresního soudu Praha-západ jako součást řízení předcházejícího napadenému rozsudku, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, které tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu Praha-západ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Při novém projednání věci Okresní soud Praha-západ odstraní vady a neúplnosti vytknuté tímto usnesením Nejvyššího soudu a znovu rozhodne o podané obžalobě.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec