ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.462.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 462/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. května 2010 o dovolání obviněného L. M. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. 8 To 116/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 78/2009 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 4 T 78/2009, byl obviněný L. M. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., a byl odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti roků. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl obviněný zařazen pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to zavíracího nože s délkou čepele 8,5 cm.
Obviněný podal proti rozsudku odvolání proti výrokům o vině a trestu. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. 8 To 116/2009, částečně zrušil napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř., a to ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného L. M. odsoudil podle §219 odst. 1 tr. zák. účinného v době spáchání činu za použití §40 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. jej pro výkon trestu zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. 8 To 116/2009, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání proti výrokům o vině a trestu opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl, že v řízení před soudy nižších stupňů nebyl bez důvodných pochybností prokázán jeho úmysl usmrtit poškozeného. Podle něj šlo o jednání v afektu vyvolané mimo jiné strachem z poškozeného. Je proto přesvědčen, že jednal v obraně. Z provedených důkazů podle obviněného vyplývá, že je člověkem klidným a spolehlivým a nikdy neměl problémy s agresivním chováním. Nemohl proto vědět, zda je schopen pod vlivem alkoholu někoho napadnout, neboť se do podobné situace nikdy nedostal. Nelze tedy dospět k závěru, že měl úmysl poškozeného usmrtit, ale naopak že jednal v silném rozrušení a pod vlivem alkoholu. Podle obviněného tak přichází v úvahu právní kvalifikace skutku jako trestného činu opilství podle §201a tr. zák. Obviněný ve svém dovolání neučinil návrh, jak by měl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že obviněný z části zpochybňuje hodnocení důkazů provedených soudy obou stupňů. Jako právní námitku lze označit pouze tu námitku obviněného, v níž zpochybnil správnost právní kvalifikace skutku s poukazem na nedostatek subjektivní stránky. Nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že obviněný opakovaně použil nůž o délce čepele 8,5 cm, tedy nástroj plně způsobilý přivodit smrt, přičemž útočil do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že z útoku obviněného hrozilo napadenému nebezpečí smrti a je možné dovodit, že obviněný měl alespoň laickou představu o tom, že následkem jeho jednání může poškozený zemřít. Z těchto skutečností lze podle nejvyšší státní zástupkyně dovodit závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. K další námitce obviněného uvedla, že pro trestný čin opilství podle §201a tr. zák. je nezbytné, aby se obviněný požitím nebo aplikací návykové látky nebo jinak přivedl, byť i z nedbalosti, do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustí jednání, které má jinak znaky trestného činu. Přitom je tedy podstatné, že si pachatel způsobí plné vymizení rozpoznávacích a ovládacích schopností. Z provedeného dokazování však vyplývá, že obviněný se v době páchání trestného činu nacházel ve stavu prosté opilosti střední intenzity, přičemž jeho rozpoznávací schopnosti byly zachovány.
Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného L. M. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a zároveň navrhla, aby takto rozhodl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně souhlasila s rozhodnutím v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. zák. i pro případ jiného, než navrhovaného rozhodnutí.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifickým mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.
Obviněný namítl, že předmětný skutek nevykazuje všechny znaky pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., a to především pro absenci subjektivní stránky ve formě úmyslu. Argumentoval tím, že jednal ze strachu z poškozeného, v afektu a pod vlivem alkoholu.
Trestný čin vraždy je z hlediska subjektivní stánky trestným činem úmyslným, přičemž úmysl pachatele, byť pouze eventuální podle §4 písm. b) tr. zák., musí směřovat k usmrcení člověka. Při zkoumání, zda pachatel jednal v nepřímém úmyslu poškozeného zavraždit, je zapotřebí vycházet i z dalších okolností, za nichž k útoku pachatele došlo, zejména jak byl útok veden, jakého nástroje bylo použito, zda pachatel útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné apod. Nejvyšší soud považuje za zcela správný závěr soudů nižších stupňů, že byl dán úmysl obviněného usmrtit poškozeného, neboť s ohledem na okolnosti útoku, když poškozeného několikrát bodl nožem do míst, kde se nacházejí životně důležité orgány, obviněný musel být srozuměn s tím, že mu může způsobit smrt.
Nelze ani souhlasit s námitkou obviněného, že jednal v obraně a ze strachu z poškozeného. Jednání obviněného v nutné obraně podle §13 tr. zák. zcela správně vyloučil již soud prvního stupně, když uvedl, že: „nebylo prokázáno, že by poškozený nějak výrazněji ohrožoval obviněného či svědka J. H. Ostatně při prohlídce těla obviněného a svědka J. H. nebylo patrno vůbec žádné zranění. V souzeném případě tedy nemohlo jít ze strany obviněného o nutnou obranu tak, jak má na mysli ustanovení §13 tr. zák., tedy že by obviněný odvracel přímo hrozící či trvající útok na sebe či svědka J. H. Jednání obviněného bylo tedy zjevně nepřiměřené situaci.“ S tímto závěrem se ztotožnil i soud odvolací.
Podle obviněného měl být skutek správně posouzen jako trestný čin opilství podle §201a tr. zák. Trestného činu opilství podle §201a tr. zák. se dopustí ten, kdo se požitím nebo aplikací návykové látky nebo jinak přivede, byť i z nedbalosti, do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustí jednání, které má jinak znaky trestného činu. Podstatné je, že pachatel se požitím alkoholu nebo jiné návykové látky přivede do stavu nepříčetnosti. Ustanovení §201a tr. zák. proto nelze aplikovat v případě, že pachatel spáchal trestný čin pouze ve stavu zmenšené příčetnosti (srov. rozh. č. 22/1993 Sb. rozh. tr.). V posuzovaném případě však ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný byl sice pod vlivem alkoholu, avšak jeho rozpoznávací schopnosti byly zachovány. Nelze tedy dospět k závěru, že by spáchal trestný čin ve stavu nepříčetnosti a z těchto důvodů je vyloučeno posouzení skutku jako trestného činu opilství podle §201a tr. zák.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2010
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek