ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.554.2010.2
sp. zn. 7 Tdo 554/2010-I
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 2. 6. 2010 dovolání obviněného P. Ž. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. 12 To 79/2009, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 T 132/95 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje výrok o trestu v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. 12 To 79/2009.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §2651 odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje, aby věc obviněného P. Ž. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 4. 1997, sp. zn. 8 T 132/95, byl obviněný P. Ž. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů), trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle §247 odst. 4 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm let a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Kromě toho bylo rozhodnuto ohledně pěti dalších obviněných.
Odvolání obviněného P. Ž., podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 1997, sp. zn. 12 To 74/97, podle §256 tr. ř. zamítnuto. Stalo se tak v řízení proti uprchlému (§302 a násl. tr. ř.), které bylo konáno na podkladě usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 1997, sp. zn. 12 To 74/97.
Obviněný byl zatčen Policií České republiky dne 25. 8. 2009 v Č. B. a poté dodán do výkonu trestu odnětí svobody.
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 8 T 132/95, bylo na návrh obviněného podle §306a odst. 2 tr. ř. zrušeno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 1997, sp. zn. 12 To 74/97, tj. usnesení o zamítnutí odvolání obviněného. Za přítomnosti obviněného, který byl mezitím vzat do vazby, pak bylo o jeho odvolání znovu rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. 12 To 79/2009. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové byl ohledně obviněného P. Ž. podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen a ve věci bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodnuto tak, že obviněný P. Ž. byl uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle §247 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Jako trestné činy byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Hradci Králové, z nichž v rozsudku ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. 12 To 79/2009, vycházel také Vrchní soud v Praze, spočíval v podstatě v tom, že obviněný P. Ž. společně s dalšími spoluobviněnými v době od 15. 3. 1994 do 16. 9. 1994 se v osmnácti případech vloupal do různých objektů včetně jednoho vloupání do rodinného domu, odcizením různých věcí způsobil škodu ve výši nejméně 1.284.860,- Kč a na zařízení uvedených objektů způsobil další škodu ve výši nejméně 34.922,- Kč. Důvodem změny právního posouzení skutku bylo to, že v době druhého rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o odvolání obviněného P. Ž. byla škoda ve výši nejméně 1.284.860,- Kč, způsobená trestným činem krádeže, považována za „značnou škodu“ podle §247 odst. 3 písm. b) tr. zák., a nikoli již za „škodu velkého rozsahu“ podle §247 odst. 4 tr. zák.
Obviněný P. Ž. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. 12 To 79/2009. Napadl výrok o uložení trestu. Odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. Obviněný vytkl nesprávné obsazení soudu jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. a v tomto ohledu namítl, že senát Vrchního soudu v Praze, který rozhodl napadeným rozsudkem, měl jiné složení než senát, který rozhodl o odvolání obviněného usnesením ze dne 4. 11. 1997, sp. zn. 12 To 74/97. Dále obviněný namítl nesprávnou aplikaci hmotného práva ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což spatřoval v tom, že mu vůbec byl uložen trest. Vyjádřil názor, že po zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové již mu neměl být trest nově ukládán, protože výkon původně uloženého trestu byl promlčen. Kromě toho namítl nepřiměřenou přísnost nově uloženého trestu. Obviněný P. Ž. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu, resp. aby mu zmírnil trest tak, že nebude nepodmíněný.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadený výrok o trestu v rozsudku Vrchního soudu v Praze i řízení předcházející tomuto výroku a shledal, že dovolání je důvodné v části, v níž se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
Napadeným rozsudkem rozhodl Vrchní soud v Praze v jiném složení senátu oproti složení senátu, který předtím rozhodl usnesením ze dne 4. 11. 1997, sp. zn. 12 To 74/97. Tuto okolnost však rozhodně nelze považovat za nesprávné obsazení soudu ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Podstatné je, že Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodl v senátě, který byl složen ze tří soudců, z nichž jeden byl předsedou senátu. Obsazení soudu tudíž bylo takové, jak stanoví §27 zákona o soudech a soudcích (zákon č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Rozdíl byl jen ve složení senátu co do totožnosti osob soudců. To však nemělo z hlediska otázky obsazení soudu žádný význam.
Pro úplnost lze dodat, že Vrchní soud v Praze rozhodl napadeným rozsudkem ve veřejném zasedání, které dne 19. 1. 2010 provedl v celém rozsahu znovu a které nebylo pouhým pokračováním veřejného zasedání konaného dne 4. 11. 1997. Nebyla tedy dotčena totožnost senátu, který věc projednal ve veřejném zasedání konaném dne 19. 1. 2010 a který rozhodl napadeným rozsudkem.
Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Napadeným rozsudkem rozhodoval Vrchní soud v Praze ve věci, v níž trestní stíhání obviněného P. Ž. předtím již pravomocně skončilo usnesením tohoto soudu ze dne 4. 11. 1997, sp. zn. 12 To 74/97. Vzhledem k výraznému časovému odstupu od rozhodnutí, jímž původně skončilo trestní stíhání obviněného, vyvstávala otázka, zda výkon trestu nebyl promlčen uplynutím doby stanovené v §68 odst. 1 písm. c) tr. zák. Jde o dobu deseti let, která se podle §68 odst. 2 tr. zák. počítá od právní moci rozsudku, jímž byl trest původně uložen, tedy se zřetelem k ustanovení §89 odst. 15 tr. zák. od 5. 11. 1997. Konec promlčecí doby by jinak připadl na den 4. 11. 2008. Teprve později byla právní moc rozsudku odstraněna, a to usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 8 T 132/95, jímž bylo podle §306a odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 1997, sp. zn. 12 To 74/97.
Důsledkem případného promlčení výkonu trestu je to, že obviněný není povinen trest vykonat a stát není oprávněn výkon trestu vynucovat. Pokud by v době, kdy Vrchní soud v Praze rozhodl napadeným rozsudkem, byl výkon původně uloženého trestu promlčen, mělo by to podstatný význam z hlediska otázky, zda po zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové mohl Vrchní soud v Praze v rámci nového meritorního rozhodnutí obviněnému vůbec uložit trest a zda případně neměl s analogickým použitím ustanovení §227 tr. ř. rozhodnout, že se trest neukládá.
V ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy se Česká republika deklaruje jako svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Nejvyšší soud považuje za neslučitelné s principy demokratického právního státu založeného na úctě k právům a svobodám člověka to, aby obviněnému byl uložen trest ve věci, v níž bylo nově rozhodováno poté, co výkon trestu dříve uloženého za týž skutek byl mezitím již promlčen, zvláště když ke zrušení rozhodnutí, jímž byl trest původně uložen, došlo z podnětu návrhu obviněného. Opačné stanovisko, které by za uvedené situace připouštělo nově uložit trest, by v podstatě znamenalo, že obviněný cestou svého vlastního odvolání a návrhu podle §306a odst. 2 tr. ř. nakonec dosáhne zhoršení svého postavení, neboť by musel vykonat nově uložený trest, ačkoli pokud by se neodvolal a neučinil návrh podle §306a odst. 2 tr. ř., nemusel by vykonat původně uložený trest, tj. trest, jehož výkon byl promlčen. Naznačené stanovisko evidentně odporuje konceptu opravných prostředků, které pokud jsou podány ve prospěch obviněného, již ze své podstaty nesmějí vést ke změně vyznívající v jeho neprospěch. Na této zásadě je ostatně založeno i řízení následující po zrušení rozhodnutí podle §306a odst. 2 tr. ř. (viz ustanovení §306a odst. 3 tr. ř.).
Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je zřejmé, že Vrchní soud v Praze měl při rozhodování o trestu posoudit jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř. to, zda výkon trestu uloženého rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 1997, sp. zn. 12 To 74/97, nebyl promlčen. Případný závěr, že výkon trestu promlčen byl, by bránil novému uložení trestu a Vrchní soud v Praze měl v takovém případě rozhodnout, že se trest neukládá. Okolnost, že takový postup není výslovně upraven v trestním zákoně ani v trestním řádu, nemůže být důvodem k tomu, aby nebyl dán průchod ústavně garantovaným zásadám, jak byly vyloženy v předcházejícím odstavci tohoto usnesení Nejvyššího soudu. Naznačený postup by se měl opírat o analogické použití takového ustanovení, které je svým obsahem a smyslem nejbližší, tj. o ustanovení §227 tr. ř. V tomto ustanovení je takový postup upraven pro případ nového rozhodování ve věcech, v nichž byla udělena milost či amnestie, bylo trestní stíhání zastaveno obligatorně pro promlčení či nedostatek souhlasu poškozeného anebo fakultativně z důvodů uvedených v §172 odst. 2 tr. ř. a další řízení bylo vedeno jen proto, že obviněný trval na projednání věci. V takových věcech je sice možné v závislosti na výsledku dalšího řízení případně i vyslovit vinu, ale trest se neuloží. Situace, která nastala v projednávané věci, je materiálně vzato určitou obdobou situací popsaných v §227 tr. ř.
Při posuzování otázky promlčení výkonu trestu bylo ovšem nutné vzít v úvahu také okolnosti uvedené v §68 odst. 2 tr. zák., zejména pobyt obviněného v cizině, neboť doba, po kterou nebylo možno trest vykonat proto, že obviněný se zdržoval v cizině, se do promlčecí doby nezapočítává (tzv. stavení promlčecí doby). Přihlédnout bylo třeba také k okolnostem uvedeným v §68 odst. 3 tr. zák., v důsledku kterých počíná nová promlčecí doba (přerušení promlčecí doby). V naznačených směrech je významné zejména to, že předseda senátu Krajského soudu v Hradci Králové nechal výzvu obviněnému k nástupu výkonu trestu odnětí svobody vyvěsit na úřední desku v době od 12. 11. 1997 do 5. 3. 1998, neboť i vykonávací řízení bylo konáno jako řízení proti uprchlému, a že vydal dne 5. 2. 1998 zatýkací rozkaz. Důležitou okolností je také pobyt obviněného v cizině, ohledně jehož trvání ze spisu nevyplývají zcela jasné údaje. Sám obviněný uvedl, že se z ciziny vrátil v roce 1998, pak se dva roky zdržoval v P. a poté až do zadržení bydlel v T. n. V. – D. (viz protokol o slyšení obviněného Krajským soudem v Hradci Králové před rozhodnutím o vazbě dne 23. 9. 2009 – č. l. 1616 – 1619 spisu). Součástí spisu jsou listiny, jejichž obsah ukazuje na to, že obviněný se z ciziny vrátil v lednu 1999 (viz č. l. 1679 – 1680 spisu) a že se před zatčením, ke kterému došlo dne 25. 8. 2009 v Č. B., soustavně zdržoval a byl zaměstnán v České republice (viz zejména č. l. 1662 – 1670, 1682 - 1684). Nejvyšší soud zdůrazňuje, že vyloučit promlčení výkonu trestu je možné jedině v důsledku okolností stanovených v §68 odst. 2, 3 tr. zák. a že z hlediska těchto ustanovení nemá žádný význam to, že obviněný tajil svou identitu, vydával se za jinou osobu (za svého bratra), nechal se prohlásit za mrtvého nebo unikal výkonu trestu jiným podobným způsobem.
Otázkou promlčení výkonu původně uloženého trestu se Vrchní soud v Praze vůbec nezabýval, ačkoli jinak byl povinen zkoumat ji dokonce z úřední povinnosti, a nezjistil skutkový stav věci, na podkladě kterého by bylo možné spolehlivě usoudit na to, zda zákonné podmínky promlčení výkonu trestu byly či nebyly splněny. Přitom ze spisu vyplývaly závažné indicie ukazující na reálnou možnost promlčení. Eventuálním promlčením výkonu původně uloženého trestu byly omezeny možnosti Vrchního soudu v Praze, pokud jde o nové meritorní rozhodnutí po zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, a to v tom směru, že nové uložení trestu bylo v takovém případě vyloučeno.
Pokud Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem přesto rozhodl o uložení nového trestu, je tento výrok rozhodnutím, které spočívá na „jiném nesprávném hmotně právním posouzení“ ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (tj. jiném, než je nesprávné právní posouzení skutku).
Závěrem
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného P. Ž., pokud bylo podáno s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku o trestu, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc obviněného P. Ž. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Hradci Králové bude vycházet z toho, že další řízení se vede jen ohledně trestu za trestné činy, jimiž byl obviněný P. Ž. uznán vinným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. 12 To 79/2009. V dalším řízení Krajský soud v Hradci Králové provede důkazy potřebné ke zjištění okolností rozhodných pro posouzení otázky, zda výkon původně uloženého trestu byl či nebyl promlčen podle §68 odst. 1 písm. c) tr. zák. Případný závěr, že výkon původně uloženého trestu byl promlčen, pak brání tomu, aby obviněnému byl uložen nový trest.
V první řadě se však Krajský soud v Hradci Králové musí z úřední povinnosti zabývat otázkou promlčení trestního stíhání obviněného P. Ž. Za situace, kdy Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, totiž vyvstala především otázka, zda trestní stíhání obviněného pro trestný čin krádeže kvalifikovaný podle §247 odst. 3 písm. b) tr. zák. a pro ostatní méně závažné trestné činy nebylo v době rozhodování Vrchního soudu v Praze již promlčeno podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. uplynutím pětileté promlčecí doby (na rozdíl od trestného činu krádeže kvalifikovaného podle §247 odst. 4 tr. zák., u kterého byla promlčecí doba dvanáct let). To by bylo důvodem nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. Také tuto otázku Vrchní soud v Praze zcela pominul, nijak se jí nezabýval a nezjistil okolnosti rozhodné pro její posouzení. Obviněný v podaném dovolání nenapadal výrok o vině, omezil se pouze na námitky proti výroku o trestu a neuplatnil odpovídající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., takže Nejvyšší soud neměl v dovolání podklad k tomu, aby Vrchnímu soudu v Praze ohledně promlčení trestního stíhání cokoli vytýkal a aby zasahoval do výroku o vině.
O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud způsobem, při kterém v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze nedotčen a tedy v právní moci zůstal výrok o vině obviněného P. Ž. Tato okolnost nebrání Krajskému soudu v Hradci Králové v tom, aby trestní stíhání obviněného zastavil podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., jestliže zjistí, že trestní stíhání obviněného bylo promlčeno (k tomu viz přiměřeně č. 18/1975 a č. 35/1992 Sb. rozh. tr.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec