ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.573.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 573/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 29. června 2010 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného R. K. (roz. G.), , které podal proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 3 To 786/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 70 T 292/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2009, sp. zn. 70 T 292/2008, byl obviněný R. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. /ad 1) výroku o vině/ a trestným činem úvěrového podvodu spáchaného formou organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) k §250b odst. 1, 3 tr. zák. /ad 3), 4) výroku o vině/. Za tyto trestné činy byl podle §250 odst. 2 a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Tímž rozsudkem byla odsouzena také spoluobviněná Z. U. a podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena solidární povinnost k náhradě škody.
K odvolání obviněného R. K. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 3 To 786/2009, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil citovaný rozsudek soudu I. stupně ohledně něj v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že na stejném skutkovém základě jej uznal vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku /ohledně výroku ad 1) rozsudku soudu I. stupně/, a přečinem úvěrového podvodu spáchaného formou organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) k §211 odst. 1 tr. zákoníku /ohledně skutků ad 3), 4) rozsudku soudu I. stupně/. Za tyto přečiny jej odsoudil podle §211 odst. 1 tr. zákoníku (v důsledku písařské chyby je ve výroku uveden §11) a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou podle §56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo nově rozhodnuto také o povinnosti k náhradě škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný R. K. řádně a včas dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku, ohledně přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, spatřuje v posouzení jeho jednání jako organizátora podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Popis skutku je podle něj ve vzájemném rozporu, když na jedné straně měla spoluobviněná Z. U. jednat na popud a na základě jeho instrukcí, a na druhé straně měl působit jako prostředník mezi ní a dosud neustanoveným dalším pachatelem, což vylučuje, aby působil jako organizátor. Poukázal také na výpověď Z. U., která věděla, že trestnou činnost organizuje jiná osoba označená jako „I.“ a také uvedla, že „… K. byl jen náhončí“. Soudem I. stupně byla také uznána vinnou, že sama jednala „… na základě předchozí dohody a ve vzájemné součinnosti se spolupachatelem dosud nezjištěné totožnosti …“ a byla tak spolu s touto osobou i bez něj schopna páchat trestnou činnost.
Ohledně přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku obviněný namítá nesprávné vyčíslení škody i za poskytnuté telekomunikační služby, když nikdo nezjišťoval, zda tyto služby využil on nebo spoluobviněná Z. U., on sám měl vlastní mobil a nelze mu vznik škody připisovat.
V další části dovolání pak obviněný uvádí, že se necítí být vinen, jediným usvědčujícím důkazem proti němu je pouze výpověď Z. U., s kterou po určitou dobu udržoval bližší známost, rozešli se ve zlém a domnívá se, že se mu nyní svojí nepravdivou výpovědí mstí. Zpochybňuje také schopnost Z. U. zapamatovat si rozhodné skutečnosti a vypovídat o nich, když znalkyně u ní zjistila závislost na alkoholu a organickou poruchu i degradaci osobnosti, při lehké mozkové disfunkci. V době kdy trval jejich vztah, a kdy mělo dojít k vytýkanému jednání, že také tato spoluobviněná užívala léky (Diazepam, Trivotril), kterými si měla léčit svojí závislost a byla několikrát odvezena na záchytku. Soud ale tuto skutečnost nezjišťoval dotazem na lékařské zařízení a spokojil se se závěrem znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Nevyhověl tak jeho návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru toxikologie, který ale jediný může jednoznačně prokázat vliv alkoholu a užívaných léků na její schopnost vůbec si zapamatovat rozhodné skutečnosti a vypovídat o nich. Výpověď Z. U. nemůže být podle jeho názoru jediným důkazem o jeho vině, když navíc je její procesně použitelná výpověď ze dne 11. 11. 2008 absolutně neurčitá, zmatená. Považuje za zvláštní, že dne 3. 12. 2007 se měla dopustit jak jednání v bodě 1), tak i v bodě 2) rozsudku soudu I. stupně, a to na jednom místě jedenkrát s ním, a hned na to bez něj s neznámým pachatelem, což svědčí o její schopnosti páchat trestnou činnost bez jeho účasti. On sám ani nezná společnost AMADO, nikdy o ní neslyšel a nemohl tak Z. U. sdělit údaje o této společnosti, neměl ani motiv k získání peněz trestnou činností, když měl k dispozici finanční prostředky vydělané v Anglii, ale soud to nevzal v úvahu.
Za stavu „důkazní nouze“ také obviněný namítá, že závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s tím, co bylo skutečně zjištěno a prokázáno z procesně účinných důkazů a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a Okresnímu soudu v Ostravě věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že velká část jeho námitek neodpovídá uplatněnému důvodu dovolání, a nelze z nich vyvodit ani existenci namítaného extrémního rozporu, když se domáhá v podstatě jiného hodnocení důkazů, zejména výpovědi Z. U.. Skutkového charakteru je i námitka týkající se výše škody u skutku ad 1) výroku o vině, proti kterému jinak žádné konkrétní námitky neuvádí. Ohledně výše škody pak nenamítá, že byla stanovena v rozporu s ustanovením §137 tr. zákoníku, ale že mu nebylo prokázáno způsobení škody využíváním telekomunikačních služeb. Za jedinou námitku, obsahově odpovídající deklarovanému důvodu dovolání, považuje státní zástupce námitku, že popis skutku neodpovídá znakům organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku s tím, že tato je částečně důvodná. Podle státního zástupce organizátorství předpokládá iniciativní úlohu organizátora, který rozhoduje o konkrétní podobě realizace trestného činu a další pachatelé na podkladě jeho instrukcí toto rozhodnutí realizují. Nejednalo by se tedy podle názoru státního zástupce o organizátorství u účastníka, který sám plán spáchání trestného činu nevymyslel a jeho úloha spočívala pouze v předání instrukce jiné osoby přímému pachateli. Ze skutkového zjištění, že Z. U. jednala na základě instrukcí obviněného R. K., který ale měl současně působit jako prostředník mezi ní a nezjištěným dalším pachatelem, nevyplývá jednoznačně, zda obviněný rozhodoval o konkrétních okolnostech spáchání trestného činu, nebo zda jí pouze předával instrukce nezjištěného dalšího pachatele. Tyto skutečnosti nevyplývají ani z odůvodnění soudního rozhodnutí, které se omezilo na reprodukci výpovědi Z. U., jejíž obsah nasvědčuje rozhodující úloze neustanovené osoby označované jako „I.“, při organizování trestné činnosti. Na základě dosud učiněných skutkových zjištění proto podle státního zástupce nelze učinit jednoznačný závěr, zda obviněný R. K. se účastnil na trestné činnosti jako organizátor nebo pomocník podle §24 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku. Případné upřesnění právní kvalifikace by ale nemělo výraznější praktický dopad na postavení obviněného, protože bez ohledu na formu účastenství měla účast R. K. zcela zásadní význam pro úspěšné spáchání trestného činu, a bez této účasti by patrně Z. U. nebyla schopna trestný čin dokonat, když jí podle její výpovědi měl asistovat i při samotném uzavírání úvěrových smluv. Navíc byl obviněnému ukládán úhrnný trest za tři skutky včetně přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, kde byl spolupachatelem a změna právní kvalifikace by tak nemohla vést k uložení výrazně mírnějšího trestu. Protože daná problematika ani nevyžaduje judikatorní rozhodnutí Nejvyššího soudu, navrhl státní zástupce, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z uvedeného vyplývá, že z podstatné části námitky obviněného neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání, protože nesměřují proti právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem na základě zhodnocení provedených důkazů, ale primárně právě proti tomuto hodnocení důkazů, resp. úplnosti dokazování. Obviněný se tak domáhá jiného hodnocení důkazů a na základě toho pak nového skutkového zjištění, že se předmětného jednání nedopustil.
Námitkami obviněného se zabýval již také soud odvolací, když shodné námitky jako v dovolání uplatnil také v odvolání. Protože vina R. K. je založena na výpovědi spoluobviněné Z. U., snaží se obviněný výpověď této svědkyně znevěrohodnit s poukazem na její možný motiv poškodit jej, nebo zpochybňováním její schopnosti zapamatovat si a reprodukovat rozhodné skutečnosti.
Nejvyšší soud neshledal ve věci ani obviněným namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, byť jediným přímým důkazem o jeho vině je pouze výpověď spoluobviněné Z. U. Její výpověď ohledně rozhodných okolností není neurčitá nebo zmatená, jak je namítáno v dovolání, přičemž i závěry znalkyně (psychiatrie), ohledně její schopnosti zapamatovat si a reprodukovat prožité události, nijak tyto její schopnosti nezpochybňují, byť se u Z. U. jedná o osobu s organickou poruchou osobnosti. Znalkyně přitom měla k dispozici veškerou její zdravotnickou dokumentaci a bylo ji také známo užívání léků Diazepam a Trivotril. O věrohodnosti výpovědi spoluobviněné tak nic nesvědčí, a nelze přisvědčit ani možnému motivu msty vůči obviněnému, když ohledně jednání v souvislosti se založením účtu v pobočce Volksbank CZ, a. s., neoznačila obviněného R. K. jako spolupachatele, i když tak mohla učinit, pokud by se mu chtěla mstít.
Pokud jde o nevyhovění návrhu obviněného na provedení dalších důkazů, není povinností soudu vyhovět všem těmto návrhům, ale svůj postup musí soud řádně odůvodnit, jak tomu bylo i v tomto případě (viz str. 7 napadeného rozsudku).
K námitce obviněného ohledně výše škody v případě přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku postačí uvést, že rovněž nemá hmotně právní, ale skutkovou povahu, když je založena pouze na tom, že telekomunikační služby nevyužíval, a proto mu ani škodu nelze připisovat. Tato námitka je v přímém rozporu se skutkovým zjištěním, že tyto služby „využívali“ až do zablokování SIM karet, tj. oba. I v případě, že by podvodně vylákané SIM karty poskytl k využití telekomunikačních služeb jiným osobám, nic by to na odpovědnosti obviněného za takto způsobenou škodu nezměnilo.
Nejvyšší soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí pouze z hlediska jediné hmotně právní námitky, že jeho jednání popsané ve výroku o vině nevykazuje znaky organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, podle kterého je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ten, kdo úmyslné spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor).
Za zosnování se považuje nejen činnost spočívající v iniciování dohody o spáchání trestného činu, vymýšlení plánu jeho spáchání, rozdělení úkolů mezi osobami před spácháním činu, zabezpečování utajení trestné činnosti nebo osob na ní se podílejících, ale také vyhledávání těchto osob, které by trestný čin spáchaly.
Za řízení trestného činu se pak považuje činnost spočívající v usměrňování všech osob podílejících se na trestné činnosti, vydávání konkrétních pokynů těmto osobám, vyžadování jejich splnění apod.
Soud I. stupně jednání obviněného posoudil jako organizátorství proto, že Z. U. jednala z jeho popudu, postupovala podle jeho pokynů a také on odebrané zboží předával další osobě za účelem zajištění jeho prodeje. Odvolací soud pak i přes výpověď Z. U. o tom, že podle jejího názoru věc zorganizoval I., R. K. mu dělal jen náhončího a byl na jednání s I. domluven, dospěl k závěru o organizátorství proto, že jednání Z. U. již organizoval R. K. a byl také přítomen uzavírání smluv.
Je-li ve skutkových větách ad 2), 3) rozsudku odvolacího soudu shodně uvedeno, že obviněná Z. U. jednala na popud a na základě instrukcí, které ji předal R. K., působící jako prostředník mezi ní a neustanoveným dalším pachatelem, svědčí to pro závěr, že tento další pachatel byl autorem myšlenky celého jednání a způsobu jeho provedení, takže v podstatě vše vymyslel, resp. zosnoval a také prostřednictvím R. K. řídil. Tento další pachatel tak jednal jako organizátor ve smyslu §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jednání R. K. ale nespočívalo pouze v předání jeho instrukcí Z. U., ale také v tom, že právě Z. U. vybral jako osobu vhodnou ke spáchání trestného činu, přímo se účastnil uzavírání úvěrových smluv touto obviněnou, přičemž jí dával podrobné instrukce k vyplňování údajů v žádosti o poskytnutí úvěru, přímo se účastnil nákupu a převzetí televizorů, které pak vzápětí předal zmíněnému nezjištěnému pachateli, k zajištění jejich prodeje.
Obviněný R. K. tak sice nevymyslel celý plán spáchání trestného činu, ale organizátorem nemusí být jenom tzv. ideový vůdce, a nemusí to být pouze jedna osoba, ale i další osoby, které se na spáchání činu podílejí jinými formami jednání typickými pro organizátora. Jak již bylo výše uvedeno, takovouto formou jednání je také vyhledání osoby, která trestný čin přímo spáchá, což bylo právě jednání R. K., který Z. U. znal a požádal ji, aby uzavřela předmětné úvěrové smlouvy. Dále se také podílel na řízení její činnosti, když byl přímo přítomen uzavírání, resp. sepisování smluv a k tomu jí dával podrobné instrukce, byť poznatky potřebné k sepisování smluv znal sám, nebo je měl od dalšího nezjištěného organizátora činu. Obviněný R. K. tak činnost spoluobviněné Z. U. usměrňoval a také přímo kontroloval její realizaci tak, aby se spáchání trestného činu úspěšně realizovalo. Také jeho jednání má tak znaky organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a proto byl správně uznán vinným v této formě účastenství.
Napadené rozhodnutí tak z hlediska námitky účastenství ve formě organizátorství nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není ve věci dán. Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš