ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.590.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 590/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. června 2010 o dovolání obviněného L. R. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 2. 2010, sp. zn. 1 To 7/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 12/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2009, sp. zn. 10 T 12/2008, byl obviněný L. R. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. a byl odsouzen podle §235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků a byl nad ním vysloven dohled. Podle §228 odst. 1 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnosti zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky, pobočce Brno se sídlem Cejl 5, Brno, škodu ve výši 4.653,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal odvolání státní zástupce proti výrokům o vině a trestu v neprospěch obviněného. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 2. 2010, sp. zn. 1 To 7/2010, podle §258 odst. 1 písm. d, f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak že obviněného L. R. uznal vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a podle §234 odst. 2 tr. zák. jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. jej pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky, pobočce Brno se sídlem Cejl 5, Brno, škodu ve výši 4.653,- Kč.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 2. 2010, sp. zn. 1 To 7/2010, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, jímž byl uznán vinným. Nepopírá, že užil násilí vůči poškozenému M. K., ale jeho úmysl směřoval výlučně k tomu, aby poškozeného donutil, aby něco konal, konkrétně aby zaplatil dluh. Obviněný nesouhlasí se závěrem soudu druhého stupně, že by jeho úmysl směřoval k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Argumentuje tím, že předmětný řetízek vzal poškozenému pouze jako zástavu, přičemž tento úmysl pojal až po první fyzické potyčce. Podle obviněného tak byla zcela správná původní právní kvalifikace skutku jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. Namítl také, že argumentace Vrchního soudu v Olomouci je nepřesvědčivá a že před odvolacím soudem nebyly provedeny žádné další důkazy.
S ohledem na tyto skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 2. 2010, sp. zn. 1 To 7/2010, a aby podle §265m tr. ř. sám zprostil obviněného obžaloby, případně podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že Vrchní soud v Olomouci jednoznačně vyvrátil právní závěry soudu prvního stupně, a to výstižnou a obsažnou argumentací, založenou na teoretických východiscích i soudní praxi. Se závěry Vrchního soudu v Olomouci se zcela ztotožnila. Dovolatel podle ní především nemá pravdu, pokud Vrchnímu soudu v Olomouci vytýká, že rozhodoval na základě zprostředkovaného seznámení s důkazy, poněvadž skutkový stav věci v napadeném rozsudku je týž jako v předchozím rozsudku Krajského soudu v Brně. Vrchní soud v Olomouci pouze správně právně kvalifikoval skutek, správně zjištěný před soudem prvního stupně, přičemž k tomu nebylo potřebné žádné další dokazování.
Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby bylo takto rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasila i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného L. R. je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistil soud. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud, a nikoli tak jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání je možné namítat, že skutkový stav věci, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudem. Mimo meze dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci, kterou sám prosazuje. Dovolání nemůže být založeno na tom, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak soud v rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování, že nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů apod.
Obviněný je přesvědčen, že právní kvalifikace skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. je nesprávná, neboť nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Jeho úmysl údajně směřoval k tomu, aby poškozeného donutil k tomu, aby něco konal, a nikoli k tomu, aby se zmocnil cizí věci.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a takovým činem způsobí těžkou újmu na zdraví nebo značnou škodu.
Z hlediska subjektivní stránky trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. je potřeba, aby úmysl směřoval jednak k násilnému jednání, jímž pachatel chce překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se nemůže jinak věci zmocnit, a jednak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Vymáhání okamžitého zaplacení pohledávky použitím násilí anebo pohrůžky bezprostředního násilí naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. (srov. rozh. č. 33/1971 – I. Sb. rozh. tr.). V posuzovaném případě šlo o totožnou situaci, neboť obviněný chtěl od poškozeného získat dlužný finanční obnos, tedy užil násilí, aby od poškozeného bezprostředně získal peníze, které zároveň byly vůči obviněnému věcí cizí. I když pachatel v průběhu uskutečňovaného násilí pojme úmysl zmocnit se jiné věci, kterou má poškozený u sebe, dopustí se trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. (srov. rozh. č. 1/1980 a rozh. č. 51/1976 – II. Sb. rozh. tr.). Pokud tedy obviněný během fyzického napadání poškozeného pojal úmysl zmocnit se náramku ze zlatého kovu, naplnil tímto jednáním znaky trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. Obviněný se tak zmocnil cizí věci v bezprostřední návaznosti na fyzické napadení poškozeného, který byl v důsledku jednání obviněného neschopen adekvátní reakce. Je tak dána zjevná souvislost mezi fyzickým násilím obviněného a zmocnění se cizí věci. Není tedy podstatné, v které chvíli pojal obviněný úmysl zmocnit se náramku poškozeného.
Nejvyšší soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že právní kvalifikace skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. je zcela správná. Odvolací soud navíc své stanovisko přesvědčivým způsobem odůvodnil, když uvedl, že z popisu skutku je nutno dovodit, že obviněný po poškozeném vyžadoval okamžitou úhradu dlužné částky a že prvotního násilí nižší intenzity (úder dlaní), se dopustil v reakci na odmítavý postoj obviněného. Tímto jednáním došlo k formálnímu naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Obviněný dále užil intenzivnější napadení (úder pěstí), přičemž bezprostředně poté odňal poškozenému zlatý řetízek jako zástavu, čímž je prokázána subjektivní souvislost tohoto fyzického napadení poškozeného se skutkovou podstatou trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. Odvolací soud přitom zcela správně uvedl, že následné naložení s řetízkem je nerozhodné, jde totiž o jednu z možných dispozicí s věcí cizí, jíž se zmocnil použitím násilí. Nejvyšší soud se zcela ztotožnil s argumentací odvolacího soudu, když uvedl, že jednání obviněného nelze kvalifikovat jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. především proto, že jeho jednání nesměřovalo k tomu, aby obviněný něco konal někdy v budoucnosti a aby se zmocnil vlastní věci (peníze, jimiž chtěl dosáhnout úhrady dluhu a zlatý řetízek, jehož se zmocnil násilím, byly vůči obviněnému věcmi cizími). Nelze proto souhlasit s námitkou obviněného, že argumentace Vrchního soudu v Olomouci je nepřesvědčivá a nedostatečná. Dovolání obviněného je z těchto důvodů zjevně neopodstatněné.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2010
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek