ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.60.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 60/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 3. 2. 2010 dovolání obviněného R. H. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 6 To 265/2009, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 31/2009 a rozhodl takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání obviněného R. H. z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 4. 2009, sp. zn. 3 T 31/2009, byli obvinění R. H. , M. M. a V. L. uznáni vinnými trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) tr. zák. (zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů), trestným činem nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák. a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Obviněný R. H. byl za tyto trestné činy odsouzen podle §235 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle §49 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti na deset let. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Odvolání obviněného R. H. , podané proti výroku o vině a dalším výrokům, bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 6 To 265/2009, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný R. H. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Vytkl nesprávnost právního posouzení skutku jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 2 písm. b) tr. zák. Namítl, že pro to, aby mohlo být přihlédnuto k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle uvedeného ustanovení, nebyla splněna materiální podmínka stanovená v §88 odst. 1 tr. zák. Vyjádřil názor, že pokud spáchal čin za přítomnosti dalších dvou obviněných, nemělo to na stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost žádný vliv. Obviněný R. H. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení, aby ohledně něho zrušil také předcházející rozsudek a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 5 nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání není důvodné.
Skutek, který soudy kvalifikovaly mimo jiné jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., spočíval podle jejich zjištění v podstatě v tom, že obvinění R. H. , M. M. a V. L. dne 2. 7. 2008 mezi 16,20 hod. až 16,50 hod. v P. – Z. jako členové autohlídky Policie České republiky při silniční kontrole M. D. zjistili, že není držitelem řidičského oprávnění a že se řízením vozidla zn. Ford Eskort dopustil trestného činu podle §180d tehdy účinného trestního zákona, místo toho, aby provedli úkony směřující k jeho trestnímu stíhání, ho služebním vozidlem odvezli na místo asi 1 km mimo obec, kde po vystoupení z vozidla obviněný R. H. , jednající ve srozumění s obviněnými M. M. a V. L. , kteří stáli bezprostředně vedle něho a svou přítomností úmyslně zvyšovali důraz působení na M. D. , vyhrožoval M. D. , zbitím a vyzval ho, aby na místo, které mu bude večer sděleno telefonicky, přinesl částku 10 000 Kč, ponechal si jeho občanský průkaz a vyzval ho, aby se vzdálil. Podle dalších zjištění soudů obviněný R. H. zvýšil požadovanou částku na 16 000 Kč poté, co M. D. dne 2. 7. 2008 ve 20,08 hod. sdělil, že částku 10 000 Kč nesehnal, a k předání částky 10 000 Kč nakonec došlo dne 18. 7. 2008, kdy obviněný R. H. vrátil M. D. občanský průkaz a vyzval ho, aby zbývající částku 6 000 Kč dodal v září 2008.
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dopustil mimo jiné ten, kdo jiného pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal, spáchal-li takový čin nejméně se dvěma osobami.
Spáchání činu „nejméně se dvěma osobami“ tu bylo okolností, která podmiňovala použití vyšší trestní sazby. K této okolnosti bylo podle §88 odst. 1 tr. zák. možné přihlédnout jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšovala stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Citovaným ustanovením bylo vyjádřeno materiální pojetí okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby.
Pokud soudy posoudily skutkový stav mimo jiné jako trestný čin vydírání také podle §235 odst. 2 písm. b) tr. zák., bylo to v souladu se zákonem i z hlediska ustanovení §88 odst. 1 tr. zák.
I když rozhodující míra aktivity v působení na poškozeného M. D. byla na straně obviněného R. H. , nebyla účast dalších dvou obviněných nikterak bezvýznamná. Všichni obvinění byli v postavení policistů konajících službu. Již z toho, že společně i s poškozeným odjeli služebním vozidlem policie na místo posuzované části činu, bylo z hlediska vnímání celé situace poškozeným evidentní, že postup proti němu je společnou akcí všech tří obviněných. Poškozený se ocitl v pozici, kdy byl přistižen při činu, pro který by jinak měl být trestně stíhán, a kdy byl zároveň vystaven požadavku na zaplacení pro něho citelné částky. Pohrůžka zbitím pronesená obviněným R. H. byla nejintenzivnější formou působení na poškozeného. Součinnost dalších dvou obviněných, posouzená jako spolupachatelství (§9 odst. 2 tr. zák.), důraz uvedené pohrůžky významně zesilovala, byť spočívala v tom, že další dva obvinění jen stáli vedle obviněného R. H. Tím se před zrakem poškozeného především zvýrazňovala okolnost, že se jedná o společnou akci celé policejní hlídky. Dále se tím očividně stupňovala převaha nad poškozeným. Konečně i samotná hrozba, že pokud ke zbití skutečně dojde, zúčastní se ho na straně obviněného R. H. také další dva obvinění, nutně působila dojmem naprosté reálnosti, takže z ní pro poškozeného logicky vyplývala obava, že bude vystaven velmi razantnímu fyzickému napadení. To je ostatně podporováno zjištěním, že obviněný R. H. formuloval pohrůžku zbitím za použití množného čísla, neboť se ptal poškozeného, zda ho mají zbít. Přitom pohrůžce zbitím byl poškozený vystaven na odlehlém místě, kam ho obvinění odvezli a kde stál proti jejich přesile zcela osamocen bez možnosti dosáhnout nějaké pomoci třetích osob. Závěr soudů o tom, že byla splněna materiální podmínka pro přísnější právní kvalifikaci skutku, proto není nijak nelogický či nepřiměřený a je naopak plně akceptovatelný. Soudům lze vytknout v krajním případě jen to, že uvedený závěr dostatečně nevysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, což platí především ohledně Obvodního soudu pro Prahu 5. Určitá neúplnost odůvodnění v rozhodnutích soudů však neměla vliv na meritorní správnost těchto rozhodnutí.
Správnost právního posouzení skutku, pokud jde o aplikaci ustanovení §235 odst. 2 písm. b) tr. zák., není nijak dotčena namítanou výpovědí poškozeného, který v postavení svědka v přípravném řízení uvedl, že vnímal spíše obviněného R. H. než ostatní dva obviněné. Poškozený v citované části výpovědi odpovídal na otázku, která zněla takto : „Jeden z policistů s vámi mluvil při tom prvním setkání a co dělali další dva ?“ Odpověď poškozeného zněla takto : „Hovořil se mnou ten spolujezdec a ti ostatní stáli vedle auta asi dva metry od nás. Já jsem spíš vnímal toho jednoho než ostatní.“ Z tohoto vyjádření poškozeného nelze usuzovat na to, že by přítomnost dalších dvou spoluobviněných vedle obviněného R. H. neměla žádný význam z hlediska míry razance pohrůžky pronášené na adresu poškozeného obviněným R. H. Na jedné straně je logické, že poškozený věnoval prvořadou a tím i větší pozornost tomu z obviněných, který na něho mluvil a který s ním takto komunikoval (tj. obviněnému R. H. ), a na druhé straně je třeba připomenout, že obava poškozeného z toho, že bude zbit, byla podle jeho výpovědi obavou z toho, že ho zbijí všichni obvinění.
Obviněný R. H. se v dovolání snažil prezentovat požadavek na zaplacení částky 10 000 Kč tak, jako by s pohrůžkou zbitím vůbec nesouvisel a jako by byl spojen s takovými otázkami, jako např. na kolik či za kolik si poškozený cení svobodu, jak si váží svobody a na kolik by si to představoval apod. Obviněný se tím pokoušel interpretovat celou věc tak, že dilema poškozeného nespočívalo v tom, zda zaplatí, nebo bude zbit, nýbrž v tom, zda zaplatí, nebo bude trestně stíhán s hrozbou ztráty svobody. Je skutečností, že obviněný R. H. za asistence svých společníků působil na poškozeného i uvedenými otázkami, avšak dávat požadavek na zaplacení peněz do spojitosti jen s těmito otázkami a vylučovat jeho spojitost s pohrůžkou zbitím by bylo zjevným vytržením nastoleného požadavku na zaplacení peněz z celkového kontextu daného případu. Posuzovaný čin byl již ze své podstaty a zvláště pak způsobem provedení od počátku zcela jasně veden záměrem obviněného R. H. a jeho společníků získat od poškozeného peníze. K tomu směřovaly všechny formy jejich působení na poškozeného. Do tohoto rámce logicky spadá i pohrůžka zbitím, neboť různé formy působení na poškozeného evidentně tvořily jeden celek, doplňovaly se a vzájemně se nijak nevylučovaly. Lze připustit, že z hlediska časové posloupnosti byl požadavek na zaplacení peněz vznesen až poté, co mezi pohrůžkou zbitím a sdělením uvedeného požadavku byly proti poškozenému uplatněny také méně důrazné formy působení, které byly různými variantami otázky, na kolik si obviněný cení svou svobodu, tj. otázky, z níž vyplývala obava poškozeného ze ztráty svobody a tím i ze ztráty zaměstnání apod. To ale neznamená, že tím na vůli poškozeného přestala působit předcházející pohrůžka zbitím a obava z jejího uskutečnění. Proto není přijatelná úvaha, podle které prostředkem nátlaku na poškozeného, aby poskytl peníze, bylo jen vyvolání obavy z trestního stíhání a ztráty svobody, a nikoli též vyvolání obavy ze zbití. Právní posouzení skutku je správně založeno na tom, že pohrůžka zbitím byla prostředkem nátlaku na poškozeného, aby zaplatil.
Pokud obviněný R. H. v dovolání zpochybňoval správnost zjištění, že poškozenému vyhrožoval zbitím, ocitl se mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tím pádem i mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který byl v této věci uplatnitelný jen ve spojení s jiným dovolacím důvodem. Z toho, jak je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. koncipován, je zřejmé, že jde o právní posouzení skutku ve verzi, kterou zjistily soudy, a nikoli ve verzi, kterou se snaží prosadit obviněný jako dovolatel. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nijak nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. O takový rozpor jde zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou souvislost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V posuzované věci se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 5, která v napadeném usnesení akceptoval také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Zjištění, že obviněný R. H. za asistence svých společníků vyhrožoval poškozenému zbitím, má jasnou obsahovou vazbu na svědeckou výpověď poškozeného. Tuto výpověď soudy odpovědně zhodnotily, porovnaly ji s ostatními důkazy a objektivně zjištěnými okolnostmi a konstatovaly, že pokud byla svědecká výpověď poškozeného ověřitelná i jinak, ukázalo se, že je pravdivá, a proto ji pokládaly za pravdivou i v otázce pohrůžky zbitím. Své hodnotící úvahy soudy logicky, přehledně a srozumitelně vysvětlily, aniž tím jakkoli vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., zejména se nedopustily žádné deformace důkazů. Nesouhlas obviněného se zjištěním, že vyhrožoval poškozenému zbitím, není dovolacím důvodem.
Pokud jde o namítanou aplikaci ustanovení §235 odst. 2 písm. b) tr. zák., je toto právní posouzení skutku oběma soudy ve shodě se zákonem. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 není rozhodnutím, které by v důsledku aplikace citovaného ustanovení spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a napadené usnesení Městského soudu v Praze není rozhodnutím, které by bylo vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto nedůvodné dovolání obviněného R. H. podle §265j tr. ř. zamítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, neboť s tímto postupem souhlasil jak obviněný, tak státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 3. února 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec