ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.67.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 67/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 3. února 2010 o dovolání obviněného J. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 8 To 91/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 50/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 1 T 50/2009, byl obviněný J. K. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. a za tento trestný čin byl odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 roků. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu bylo uloženo podle §72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. ochranné léčení protialkoholní ústavní formou.
Podkladem odsuzujícího výroku soudu se stalo zjištění, že obviněný J. K. dne 7. 3. 2009 kolem 00.10 hod. v T. n. S., okres B., před objektem ubytovny v D. ul., po předchozí slovní rozepři, v úmyslu usmrtit, bodl dvakrát střední silou kuchyňským nožem o délce čepele 11 cm do břišní krajiny poškozeného N. P., čímž mu způsobil bodnořeznou ránu břicha vpravo, ve střední části s průnikem tlustým střevem v oblasti příčného tračníku a bodnou ránu břicha v levém podžebří s průnikem do břišní dutiny a s poraněním sleziny v oblasti místa vstupu a výstupu slezinných cév, přičemž k bezprostřednímu ohrožení života poškozeného nedošlo pouze v důsledku poskytnutí včasné specializované léčby a neodkladné operace.
Obviněný J. K. podal proti tomuto rozsudku odvolání proti výrokům o vině a trestu. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 8 To 91/2009, byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušen, a to ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněnému J. K. uložen podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §40 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 8 let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný J. K. prostřednictvím svého obhájce včas dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání namítl, že nebylo prokázáno, že jednal v úmyslu způsobit smrt člověka a z provedených důkazů nelze ani dovodit, že by byl srozuměn s tím, že poškozenému způsobí smrt. Uvedl, že jednal ve stresu, nevěděl ani jakým způsobem se brání a proti které části těla poškozeného jeho rány směřují. Opakovaně namítl, že neměl záměr bodnout poškozeného do břicha, chtěl jen odvrátit hrozící útok poškozeného. Soud proto měl jeho jednání posoudit podle §221, resp. §222 tr. zák. Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 8 To 91/2009, v plném rozsahu ve výroku o vině i trestu.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že jeho dovolací námitky zčásti neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu a zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné. Poukázala na to, že námitky dovolatele jsou vnitřně rozporné, neboť dovolatel se na jedné straně domáhá mírnější kvalifikace skutku a na druhé straně se domáhá aplikace §13 tr. zák. o nutné obraně, což by jeho trestní odpovědnost zcela vylučovalo. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu a na jeho podkladě lze uplatňovat pouze námitky proti právní kvalifikaci skutku, tak jak byl zjištěn soudy (právní námitky). Dovolání se nemůže zakládat na námitkách proti skutkovým zjištěním soudů, tedy na námitkách skutkových. Na základě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. zák., protože tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních a nikoli hmotně právních zákonných ustanovení. Nejvyšší soud může jen zcela výjimečně zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí, které bylo napadeno dovoláním, a to vzhledem k principům, které vyplývají z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Může tak učinit jen tehdy, pokud jeho zásah odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky spočívající v právním posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva.
S přihlédnutím k výše uvedeným zásadám je zcela zřejmé, že obviněný uplatnil převážně skutkové námitky, které svým obsahem nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud obviněný v dovolání naznačil, že jeho jednání by mělo být posouzeno jako nutná obrana podle §13 tr. zák., je nutno poukázat na to, že obviněný argumentoval tím, že chtěl odvrátit hrozící útok poškozeného, který jej fyzicky napadl jako první. Soudy obou stupňů však považovaly tuto obhajobu obviněného za nevěrohodnou a účelovou. Nejvyšší soud vzhledem k zákonnému vymezení důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí zásadně vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů.
K další námitce obviněného týkající se mírnější právní kvalifikace skutku, kterou obviněný spojil s námitkou nutné obrany, Nejvyšší soud konstatuje, že nutná obrana upravená v §13 tr. zák. patří mezi tzv. okolnosti vylučující protiprávnost. Je tedy důvodem, který vylučuje nebezpečnost činu pro společnost i jeho nedovolenost, takže čin provedený v nutné obraně není trestným činem a nemůže být postižen trestem ani jinou sankcí. Z právní úpravy nutné obrany vyplývá, že při splnění zákonných podmínek jednání v nutné obraně není vůbec trestným činem. V tomto směru je logicky vnitřně rozporná námitka obviněného, že s ohledem na hrozící útok poškozeného, který jej fyzicky napadl jako první, měl soud jednání obviněného posoudit jako trestný čin podle §221, resp. §222 tr. zák. Pokud by šlo o nutnou obranu, nejednalo by se od počátku o čin trestný. Mírnější právní kvalifikace skutku však přichází v úvahu jen tehdy, jestliže skutek má znaky trestného činu. Tyto námitky jsou nedůvodné.
Námitky obviněného zčásti nenaplňují uplatněný dovolací důvod a zčásti jsou nedůvodné. Protože rozhodnutí napadené dovoláním netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. února 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek