ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.720.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 720/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. 6. 2010 o dovoláních, která podali obvinění C. C. a N.-S. C. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 7 To 587/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 27 T 92/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 27 T 92/2009, byli obvinění C. C. a N.-S. C. jako spolupachatelé uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. l tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzeni každý podle §234 odst. l tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle §58 odst. l tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. l tr. zák. na čtyři roky, a podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. k trestu vyhoštění na čtyři roky.
Jako trestný čin loupeže podle §234 odst. l tr. zák. posoudil Okresní soud Plzeň-město skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že dne 2. 8. 2009 kolem 03,30 hodin v P., K. ul., před objektem občerstvení B. nejprve obviněný N.-S. C. křičel na F. Š., aby jim dal nějaké drobné, poté po něm požadoval mobilní telefon, a když na to F. Š. reagoval tak, že začal přecházet ulici, oba obvinění ho na nástupním ostrůvku tramvajové zastávky dohonili, uchopili ho každý za jednu ruku, obviněný C. C. mu začal prohledávat kapsy, povalili ho na zem, kopali ho do hlavy, a když byli vyrušeni V. F., z místa utekli, aniž F. Š. cokoli odcizili, a svým jednáním mu způsobili drobné pohmožděniny na hlavě bez pracovní neschopnosti.
O odvoláních, která podali oba obvinění proti všem výrokům a státní zástupce v neprospěch obou obviněných proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 7 To 587/2009. Z podnětu odvolání státního zástupce byl rozsudek Okresního soudu Plzeň-město podle §258 odst. l písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ohledně každého z obviněných ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že každému z obviněných byl podle §234 odst. l tr. zák. uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl každý podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. trest vyhoštění na čtyři roky. Odvolání obviněných byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Oba obvinění podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni.
Obviněný C. C. napadl všechny výroky rozsudku Krajského soudu v Plzni a zvláště vytkl to, že tímto rozsudkem byl ponechán beze změny výrok o vině. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. Namítl, že nenaplnil znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. l tr. zák., a to z hlediska subjektivní stránky. Popřel, že by jeho úmysl směřoval k tomu, aby poškozeného okradl. Uložený trest označil za nepřiměřeně přísný. Připustil, že jeho jednání mohlo odpovídat znakům trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. l tr. zák. Obviněný C. C. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Plzni nové projednání a rozhodnutí věci.
Obviněný N.-S. C. napadl rozsudek Krajského soudu v Plzni jednak v tom směru, že jím byl ponechán beze změny výrok o vině, a jednak ve výroku o trestu. Odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. l písm. g), l) tr. ř. Namítl, že z jeho strany nešlo o trestný čin loupeže podle §234 odst. l tr. zák., protože nejednal v úmyslu zmocnit se cizí věci. Další námitky uplatnil ohledně přiměřenosti uloženého trestu. Obviněný N.-S. C. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Plzni nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. l tr. zák. se dopustil mimo jiné ten, kdo proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Porovnají-li se skutková zjištění uvedená ve výroku o vině s uvedenými znaky trestného činu loupeže, je jasné, že soudy posoudily skutek správně, a to i z hlediska subjektivní stránky. O úmyslu obviněných zmocnit se cizí věci očividně svědčí to, že fyzické násilí proti poškozenému bylo bezprostředně spojeno jednak se slovní výzvou obviněných k tomu, aby jim poškozený dal „nějaké drobné”, což evidentně znamenalo peníze, a aby jim vydal mobilní telefon, jednak s prohledáváním kapes. Celou situaci dokresluje okolnost, že poškozený se chtěl kontaktu s obviněnými vyhnout tím, že se snažil přejít přes ulici, ale obvinění ho dostihli a ihned napadli. Závěr soudů o tom, že šlo o společnou akci obou obviněných a že jejich jednání bylo vedeno úmyslem zmocnit se cizí věci, je při těchto zjištěních plně podložený, logický a přesvědčivý.
Nejvyšší soud připomíná, že v souladu s tím, jak je konstruován dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., se otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nijak nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů. Jestliže dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení je „nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzeni”, pak se právním posouzením skutku rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli jak se jeho zjištění dožadují dovolatelé. V dovolání je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byli obvinění uznáni vinnými. Lze tedy vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Dovolacím důvodem nejsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatelé snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sami prosazují. Dovolání se nemůže opírat o námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
Proto Nejvyšší soud ověřil správnost právního posouzení skutku ve vztahu ke skutkovým zjištěním, která učinil Okresní soud Plzeň-město a která v napadeném rozsudku akceptoval také Krajský soud v Plzni. Nejvyšší soud nijak nepřihlížel k těm částem dovolání, v nichž obvinění zpochybňovali správnost uvedených skutkových zjištění a projevovali nesouhlas s tím, že soudy založily tato zjištění na svědecké výpovědi poškozeného, neboť tyto námitky byly mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces Nejvyšší soud může do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzované věci se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Plzeň-město, z nichž v napadeném rozsudku vycházel i Krajský soud v Plzni, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení ve svědecké výpovědi poškozeného, který přesně, podrobně a bez podstatnějších rozporů popsal jednání obviněných, přičemž výslovně vyloučil, že by po něm obvinění požadovali pouhou informaci o čase, jak se to snažili prezentovat v rámci své obhajoby. Soudy hodnotily svědeckou výpověd' poškozeného především z hlediska vztahu jejího obsahu k ostatním důkazům, zejména ve vztahu k výpovědi svědka V. F., který s obviněným přišel do styku prakticky ihned po incidentu, všiml si napadení poškozeného z vozidla, jímž kolem projížděl, zastavil a přišel poskytnout poškozenému pomoc. Přítomnost svědka ostatně sehrála rozhodující roli v tom, že obvinění z místa utekli. Soudy se zabývaly svědeckou výpovědí poškozeného také z hlediska jeho případného motivu k nepravdivému či nadsazenému popisu incidentu. Soudy výstižně poukázaly na to, že svědecká výpověď poškozeného má logickou návaznost na popis situace, který podal svědek V. F., a zároveň zdůraznily, že poškozený neprojevil žádnou tendenci k nějakému zveličování věci, ačkoli v době před posuzovaným činem utrpěl úraz čelisti a např. mohl případné obtíže spojené s tímto úrazem klást do souvislosti s napadením ze strany obviněných. Pokud soudy považovaly svědeckou výpověď poškozeného za věrohodnou a založily na ní svá skutková zjištění, bylo to výsledkem takového hodnocení důkazů, při kterém soudy jasně, přehledně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy. Při tom se soudy nedopustily žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Namítaný nesouhlas obviněných se skutkovými zjištěními soudů a s tím, jak soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. jsou také námitky týkající se přiměřenosti uložených trestů. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat z hmotně právních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obvinění neuplatnili. Námitky ohledně přiměřenosti uložených trestů nejsou podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. ani v té jeho variantě, kterou je „jiné nesprávné hmotně právní posouzení” (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). I když otázka přiměřenosti uloženého trestu souvisí s aplikací hmotně právních ustanovení, zejména ustanovení §23 odst. l tr. zák., §31 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., nelze tuto otázku zahrnout do rámce dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Oba zmíněné dovolací důvody mají vztah k aplikaci hmotného práva. Dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem. Dovolací důvod podle §265b odst. l písm. h) tr. ř. je speciálním dovolacím důvodem ve vztahu k výroku o uložení trestu. Vzájemný poměr obou dovolacích důvodů logicky vede k závěru, že má-li být napaden jen samotný výrok o uložení trestu, může se tak stát pouze s použitím speciálního dovolacího důvodu stanoveného k takovému výroku. Připustit opačný výklad, při kterém by byly námitky proti přiměřenosti uloženého trestu považovány za dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., by bylo v rozporu s logikou vzájemného poměru obou dovolacích důvodů a evidentně by se to nesrovnávalo ani s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Navíc by naznačený výklad zbavoval ustanovení §265b odst. l písm. h) tr. ř. jakéhokoli smyslu. Toto ustanovení by nemělo žádný význam, bylo by bezpředmětné a nefunkční, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou sazbu by vždy nutně bylo „jiným nesprávným hmotně právním posouzením" ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. (K tomu, že námitky proti přiměřenosti uloženého trestu nejsou dovolacím důvodem, viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.)
Dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l) tr. ř., na který odkázal obviněný N.-S. C., byl v této věci uplatnitelný ve variantě spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z toho je zřejmá vázanost dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. l) tr. ř. na jiný dovolací důvod, v dané věci na dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud je dovolání zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. l) tr. ř. Dalším důsledkem zmíněné vázanosti je to, že pokud část námitek uvedených v dovolání ve skutečnosti není dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., pak není ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněná dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec