ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.763.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 763/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 21. července 2010 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. G. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 11 To 522/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 159/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 11 T 159/2009, byl obviněný M. G. uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 28. 9. 2009 kolem 03.00 hodin z chatové oblasti Z. směrem k P. n. M. po předchozím požití alkoholických nápojů, kdy mu bylo dechovou zkouškou provedenou dne 28. 9. 2009 ve 04.12 hodin zjištěno 2,03 promile alkoholu v dechu a opakovanou dechovou zkouškou provedenou ve 04.18 hodin mu bylo zjištěno 2,04 promile alkoholu v dechu, řídil osobní motorové vozidlo zn. Fiat DOBLÓ. Za to byl odsouzen podle §201 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §53 odst. 2 písm. a) a §54 odst. 3 tr. zák. mu byl uložen také peněžitý trest ve výměře 30.000,- Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 2 měsíců, a podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 2,5 roku.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání do výroku o vině i trestu, které bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 11 To 522/2009, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku, a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, spatřuje obviněný v tom, že orgány činné v trestním řízení měly respektovat zásady garantující jeho právo na obhajobu a ustanovení směřující k řádnému objasnění věci, přičemž odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkami uvedenými v odvolání. Konkrétně pak namítá, že nebyl proveden žádný důkaz, který by prokázal, že měl v dechu alkohol kolem 03.00 hod. dne 28. 9. 2009 během jízdy, že by před jízdou požil alkoholické nápoje a řídil tak motorové vozidlo pod vlivem alkoholu. Je toho názoru, že bez znaleckého posudku nelze prokázat jakou výši alkoholu v dechu nebo krvi měl v době jízdy a mezi skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením tak shledává extrémní nesoulad, když spáchání daného trestného činu není prokázáno žádným důkazem.
Odůvodnění:rozsudku soudu I. stupně je podle jeho názoru v rozporu s ustanovením §125 tr. ř., když soud v něm nevyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a které důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu. Stejnou námitku uvádí i proti odůvodnění odvolacího soudu, kterému vytýká, že napadený rozsudek nepřezkoumal z hlediska ustanovení §125 tr. ř. Podle obviněného lze učinit z provedených důkazů pouze jediný závěr, že se nedopustil předmětného skutku a měl být z obžaloby zproštěn. Proto považuje právní posouzení skutku za nesprávné a navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že ve věci neshledává namítaný extrémní rozpor, a protože údajně nesprávná skutková zjištění nemohou být důvodem dovolání, navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Protože nesprávná skutková zjištění můžou ve svém důsledku vést k nesprávnému právnímu posouzení skutku, a obviněný namítá existenci tzv. extrémního rozporu ve věci, Nejvyšší soud z tohoto hlediska věc přezkoumal.
V daném případě ale Nejvyšší soud obviněným namítaný extrémní rozpor neshledal a jeho vinu považuje provedenými důkazy za spolehlivě prokázanou. Výpověď obviněného je zcela nevěrohodná již tím, že si vzpomíná jen na to, že žádné alkoholické nápoje před jízdou nepožíval. Ač nedošlo k žádné dopravní nehodě při které by došlo zejména k jeho zranění, a které by mohlo případně u něj odůvodnit ztrátu paměti, vůbec si podle jeho výpovědi nevzpomíná na bezprostředně navazující skutečnosti, tj. jak se do jeho vozidla dostali svědci J. K. a G. P., nevzpomíná si na řízení vozidla, ani na nějaký konflikt, ale pamatuje si jen na příjezd policistů a provádění dechové kontroly. Dechovou zkouškou naměřené hodnoty alkoholu si vysvětluje požitím alkoholu až po zastavení vozidla, a to údajně z lahve Whisky, kterou měl ve vozidle. Ohledně požívání alkoholu obviněným před nebo během jízdy motorovým vozidlem, ani o způsobu jeho jízdy, nic neuvedli ani spolujezdci J. K. a G. P., podle kterých obviněného pít neviděli, nevykazoval žádné známky předchozího požití alkoholu a netuší důvod fyzického napadení J. K. obviněným. Soud I. stupně přitom správně uvedl, že ač si byli tito svědci jisti svým uvedeným tvrzením, žádný z nich nebyl zároveň schopen či ochoten popsat způsob jízdy obviněného a vysvětlit důvod jeho náhlého vyjetí s vozidlem z vozovky. Stejně jako uvedení spolujezdci, se k osobě obviněného, resp. zda požíval alkohol, vyjádřili také další dva svědci J. P. a D. S., kteří se následně na telefonické zavolání G. P. dostavili na místo.
Příslušníky Policie ČR pak bylo provedenou dechovou zkouškou zjištěno, že 1 hodinu a 15 minut po vyjetí vozidla z vozovky, měl obviněný v dechu 2 promile alkoholu, když v rozmezí několika minut zjištěná tolerance měření 0,03 – 0,04 promile je nepodstatná. Pokud by tedy obviněný řídil motorové vozidlo s takto vysokým stupněm alkoholu v dechu, který ještě 1 hodinu a 15 minut po ukončení jízdy dvojnásobně převyšoval hladinu alkoholu v krvi, která jej činí nezpůsobilým k bezpečnému řízení motorového vozidla, byl správně uznán vinným trestným činem podle §201 odst. 1 tr. zák.
Soud I. stupně obhajobu obviněného považoval za vyvrácenou předně výpovědí příslušníka Policie ČR (pprap. L. L.), podle které obviněný jevil výrazné známky podnapilosti, byl z něj cítit alkohol, nesouvisle artikuloval a měl narušenou koordinaci pohybů. Takto popsaný způsob chování odpovídá dechovou zkouškou zjištěnému stupni alkoholového ovlivnění. Nezpůsobilost řidiče motorového vozidla k jeho bezpečnému řízení v důsledku požití alkoholu, která je v ustanovení §201 odst. 1 tr. zák. vyjádřena jako „stav vylučující způsobilost“, vyžaduje takový stupeň ovlivnění pachatele alkoholem, který odpovídá 1 promile alkoholu v jeho krvi. Zákon nestanoví, jakými důkazními prostředky má být stupeň ovlivnění pachatele alkoholem zjištěn, když podle §89 odst. 2 tr. ř. za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. V praxi je stupeň ovlivnění pachatele alkoholem obvykle zjišťován dechovou zkouškou, krevní zkouškou nebo zkouškou moči. Tyto metody umožňují zjištění stupně ovlivnění pachatele alkoholem a jejich výsledkem je konkrétní údaj o množství alkoholu vyjádřený v jednotkách g/kg (promile). Výsledky dechové zkoušky nemusí také vždy odpovídat přesně skutečné hladině alkoholu v krvi, což však neznamená, stejně jako v případech kdy řidič odmítne jak dechovou zkoušku, tak i odběr krve (resp. moči), že jeho nezpůsobilost k řízení nelze zjistit a prokázat jinými důkazními prostředky. V daném případě je pak vedle provedené dechové zkoušky, která svědčí o stavu vylučujícím způsobilost obviněného k řízení motorového vozidla, významná již zmíněná výpověď pprap. L. L. o zjevných známkách podnapilosti v chování obviněného, a dále i způsob jeho jízdy, kdy po ujetí pouhých pár set metrů zcela bezdůvodně vyjel mimo silnici, a zastavil se s vozidlem až ve svahu, ač v místě byla dostatečná plocha k případnému zastavení či zaparkování vozidla. Pokud se tyto prokázané skutečnosti posoudí dále ještě v souvislosti s chováním spolujezdkyně G. P. ohledně okamžitého uschování klíče od vozidla, a jeho odevzdání až přivolané hlídce policie (viz dále), tyto důkazy ve svém souhrnu potvrzují, že obviněný řídil předmětný automobil „ve stavu vylučujícím způsobilost“ k vykonávání této činnosti ve smyslu §201 odst. 1 tr. zák.
Z hlediska možnosti požití alkoholu obviněným až po ukončení jízdy, je pak významná výpověď pprap. L. L., který prohledával vozidlo a pprap. J. S. i okolí, ale žádnou láhev alkoholu nenašel a vyloučil, že by láhev nenašel, pokud by tam byla. Tyto důkazy tedy svědčí o tom, že obviněný nemohl požít alkohol až po jízdě, protože na místě žádný alkohol neměl. Při hledání lahve s alkoholem také sám obviněný neuvedl, že pil až po jízdě, a kam dal láhev s alkoholem, ač by tím lehce potvrdil svoji obhajobu, ale až dodatečně tvrdí, že ji druhý den nalezl v přihrádce auta. V den činu do potvrzení o zadržení řidičského průkazu se ale k věci písemně sám vyjádřil tak, že nebyl zadržen při řízení vozidla, tj. tvrdil pouze, že vozidlo neřídil, což vyplývá také z výpovědi svědka pprap. L. L., kterému obviněný tvrdil, že na místě jen parkoval a přišel k vozidlu.
Vedle uvedené dechové zkoušky a výpovědi příslušníka policie, která nejen prokazuje vysoký stupeň podnapilosti obviněného 1 hodinu po jízdě, ale také vylučuje faktickou možnost obviněného požívat alkohol po ukončení jízdy, soud I. stupně správně vycházel při zjišťování skutečného stavu věci také z výpovědí a zejména ze způsobu chování dalších čtyř svědků. Všichni tito svědci sice neuvedli nic o tom, že by obviněný řídil předmětné vozidlo pod vlivem alkoholu. Soud I. stupně ale správně jako skutečnosti potvrzující, že obviněný skutečně řídil vozidlo pod vlivem alkoholu, zhodnotil zejména jejich bezprostřední jednání. Předně svědkyně G. P. po zastavení vozidla, a napadení svědka J. K. obviněným učinila pouze to, že vytrhla klíč ze zapalování, a utekla s ním do pole, kde se ukryla až do příchodu jejího manžela. Tedy za podstatné považovala znemožnění další jízdy obviněnému. Ač nikdo z uvedených svědků neuvedl jednoznačně nic k možné příčině náhlého vyjetí vozidla ze silnice a následného fyzického napadení a podle nich nebyl obviněný pod vlivem alkoholu, všichni pak odešli z místa i s klíčem od vozidla, který odevzdali až hlídce policie, kterou přivolali. Zcela logicky tak vyznívá závěr soudu I. stupně, že odebrání klíčů od vozidla, a jejich odevzdání hlídce policie, lze vysvětlit pouze tím, že pro podnapilost ani svědky nebyl obviněný shledán způsobilým k řízení motorového vozidla. Tito svědci tak jen potvrzují výpovědi policisty o zjevných známkách podnapilosti obviněného (objektivizovanou provedenou dechovou zkouškou) vylučující jeho způsobilost k řízení motorového vozidla, ve které se musel nacházet již v době jízdy, když jinak nebyl racionální důvod ani k odebrání klíče od vozidla, ani k odevzdání klíče až této hlídce. Tito svědci tak nepřímo potvrdili i výpověď příslušníka policie o nenalezení láhve alkoholu na místě, a tedy rovněž vyvracejí obhajobu obviněného o požití alkoholu až po jízdě, když navíc se žádný z těchto čtyř svědků o něčem takovém ani nezmínil ve své výpovědi.
Námitkami obviněného proti odůvodnění soudních rozhodnutí se Nejvyšší soud nezabýval, když podle §265a odst. 4 tr. ř. je dovolání proti důvodům rozhodnutí nepřípustné. Nad rámec lze pouze poznamenat, že zejména soud I. stupně svůj postup při hodnocení důkazů naopak odůvodnil zcela dostatečně.
Protože námitky obviněného výlučně skutkové povahy nespadají pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a namítaný extrémní rozpor Nejvyšší soud ve věci neshledal, bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., když bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. července 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš