ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.768.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 768/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. července 2010 o dovolání obviněného L. M . proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 12 To 30/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 37/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 5 T 37/2009, byl obviněný L. M. uznán vinným pod bodem 1) – 3) trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a pod bodem 4) trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný zařazen pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozenému L. P. ve výši 980,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený L. P. odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 12 To 30/2010, odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 12 To 30/2010, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl, že vůči poškozenému L. P. se nedopustil násilí u skutků pod body 1) a 2) rozsudku soudu prvního stupně, resp. u skutku pod bodem 1) použil násilí až v momentě, kdy se již zmocil jeho věcí, což údajně vyplývá i z výpovědi poškozeného. Obviněný je přesvědčen, že v těchto případech mělo být jeho jednání kvalifikováno jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. c) tr. zák. Podle obviněného byly formální znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. naplněny pouze u skutku pod bodem 3), je však přesvědčen, že ani tento skutek nedosahuje stupně společenské nebezpečnosti požadované trestním zákonem. Naplnění materiální stránky trestného činu obviněný zpochybnil i v případě skutků pod body 1) a 2) rozsudku soudu prvního stupně, ve spojení s usnesením soudu druhého stupně.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 5 T 37/2009, v části napadené dovoláním, jakož i usnesení Krajského soudu Hradci Králové ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 12. To 30/2010, a aby přikázal, aby věc byla v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta.
Nejvyšší státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný nenaplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v té části dovolání, v níž namítá nesprávné právní posouzení prvních dvou skutků pokračujícího trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Argumentace obviněného neobstojí, pokud tvrdí, že jeho trestné jednání popsané pod body 1) a 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně mělo být právně posouzeno jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť takové právní posouzení zjevně neodpovídá skutkovým zjištěním učiněným ve věci. Relevantní námitka z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pouze námitka obviněného týkající se právního posouzení skutku z hlediska materiální stránky. Nejvyšší státní zástupkyně poukázala na to, že společenskou nebezpečností činu obviněného se důsledně zabývaly již soudy nižších stupňů, a dospěly ke správným závěrům, že útoky obviněného vůči poškozenému byly velice hrubé, nezůstalo jen u slovních výhrůžek, obviněný poškozeného mlátil pěstmi, kopal do něj, a to i v době, kdy poškozený ležel na zemi a kopy mířily i na obličej. Úvahy soudů obou stupňů o společenské nebezpečnosti trestného jednání obviněného jsou podle nejvyšší státní zástupkyně správné a respektují skutková zjištění učiněná ve věci. Dodala, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost není v posuzovaném případě ničím snižován v tak výjimečné míře, aby se to vymykalo z rámce běžně se vyskytujících trestných činů loupeže.
Nejvyšší státní zástupkyně považuje dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav věci zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifickým mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav věci korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.
Dovolací soud je v rámci řízení o dovolání vázán skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy nižších stupňů. Z tohoto důvodu nelze brát zřetel na námitky obviněného, jimiž se snaží prosadit odlišná skutková zjištění v případě skutků pod body 1) a 2) rozsudku soudu prvního stupně, když tvrdí, že poškozeného fyzicky napadl až ve chvíli, kdy se již zmocnil jeho věcí. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů však jednoznačně vyplývá, že obviněný L. M. fyzicky napadl poškozeného L. P., případně mu vyhrožoval bezprostředním násilím, dřív, než se zmocnil jeho věcí. Obviněný ve své argumentaci vychází z odlišných skutkových zjištění, než ke kterým dospěly soudy nižších stupňů, a jimiž je Nejvyšší soud v řízení o dovolání vázán. Nelze proto přisvědčit námitce obviněného, že skutky pod body 1) a 2) rozsudku soudu prvního stupně měly být správně kvalifikovány jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. c) tr. zák. Nejvyšší soud shledal, že obviněný svým jednáním naplnil všechny formální znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů učinily ve věci zcela správné právní závěry.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný relevantní námitku, když uvedl, že svým jednáním pod body 1) – 3) nenaplnil materiální stránku trestného činu, jímž byl uznán vinným. V souladu s §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnosti určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Toto ustanovení, které vyžaduje hodnotit konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, má podstatný význam nejen pro úvahu, zda jde vůbec o trestný čin, ale rozhodujícím způsobem zasahuje i do úvah o tom, zda jde o trestný čin závažnějšího nebo méně závažného charakteru (srov. rozh. č. 33/1962 Sb. rozh. tr.). Stupněm společenské nebezpečnosti jednání obviněného pod body 1) – 3) se podrobně zabývaly již soudy nižších stupňů. Především soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí správně uvedl, že obviněný porušil zákonem chráněný zájem společnosti spočívající ve svobodě rozhodování a v ochraně majetku jiných právních subjektů. Jeho jednání je nutno považovat za jednání vyšší společenské nebezpečnosti, což je dáno jednak obecnou typovou nebezpečností daného jednání pro společnost, vyjádřenou poměrně vysokou trestní sazbou, a jednak osobou obviněného, jako osoby v minulosti opakovaně soudně trestané. Nejvyšší soud neshledal, že by v posuzovaném případě byly dány okolnosti, které by zásadně snižovaly společenskou nebezpečnost jednání obviněného. Námitku obviněného ohledně materiální stránky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. proto shledal jako zjevně neopodstatněnou.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovoláních není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. července 2010
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek