ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.819.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 819/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. 7. 2010 o dovolání obviněného R. H., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 11 To 500/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 4 T 233/2009 takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 4 T 233/2009, byl obviněný R. H. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. l tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů), který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. l tr. zák. Za tento trestný čin a dále za trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Nymburce ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 4 T 197/2009, byl odsouzen podle §234 odst. l tr. zák., §42 odst. l tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na deset roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §49 odst. l tr. zák., §50 odst. l tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na jeden rok, přičemž podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu v citovaném trestním příkaze a další obsahově navazující rozhodnutí. Dále bylo obviněnému podle §72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. uloženo protitoxikomanické ústavní ochranné léčení.
O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 11 To 500/2009. Podle §259 odst. l písm. d) tr. ř. byl rozsudek Okresního soudu v Nymburce zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. l tr. zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb.) a odsouzen podle §173 odst. l tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému nově uloženo také protitoxikomanické ústavní ochranné léčení.
Jako zločin loupeže podle §173 odst. l tr. zákoníku posoudil Krajský soud v Praze skutek, který podle jeho zjištění a předtím i podle zjištění Okresního soudu v Nymburce spočíval v tom, že obviněný dne 27. 6. 2009 kolem 18,00 hodin v S., okr. N., na chodníku před domem čp. ... v P. ul. přistoupil zezadu k poškozené J. M., v úmyslu zmocnit se její tašky, kterou nesla v pravé ruce a v které kromě občanského průkazu měla deštník, mobilní telefon v hodnotě 500 Kč a peněženku s hotovostí 500 Kč, uchopil tašku, snažil se ji vytrhnout poškozené takovou silou, že poškozenou strhl na zem, a poté, co poškozená upadla, ji asi 15 vteřin tahal po zemi, avšak tašky se mu nepodařilo zmocnit, z místa utekl a svým jednáním způsobil poškozené odřeninu levého kolene, tržné poranění palce pravé ruky a šok z napadení, takže po ošetření musela být hospitalizována v Nemocnici Nymburk.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze. Napadl výrok o vině, a to s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. Namítl, že skutek byl nesprávně posouzen jako zločin loupeže podle §173 odst. l tr. zákoníku, a vyjádřil názor, že správně měl být posouzen jako pokus krádeže. Uvedl, že proti poškozené nepoužil násilí takové intenzity, jakou předpokládá ustanovení §173 odst. l tr. zákoníku. Kromě toho vytkl, že v době činu nebyl trestně odpovědný vzhledem k své drogové závislosti, a v tomto ohledu projevil nesouhlas se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Nymburce věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Zločinu loupeže podle §173 odst. l tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo užije proti jinému násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Porovnají-li se skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině, s uvedenými znaky zločinu loupeže, je zřejmé, že Krajský soud v Praze rozhodl v souladu se zákonem, pokud posoudil skutek jako zločin loupeže podle §173 odst. l tr. zákoníku. Jednání obviněného proti poškozené evidentně spočívalo ve vynaložení fyzické síly, s jejímž použitím se obviněný snažil překonat odpor poškozené a vzít jí tašku s dalšími věcmi. Pokud obviněný nakonec nedosáhl svého záměru, nesvědčí tato okolnost o tom, že by z jeho strany nešlo o násilí, nýbrž o tom, že se mu nepodařilo překonat odpor poškozené. Intenzitu vynaložené fyzické síly, se kterou obviněný vedl útok proti poškozené, přesvědčivě demonstruje to, že obviněný strhl poškozenou na zem a poté, co upadla, ji ještě asi 15 vteřin vláčel po zemi. Tato část jednání obviněného jasně směřovala k tomu, aby její odpor překonal a aby tímto způsobem získal její tašku do své moci (k otázce intenzity násilí viz přiměřeně č. 60/1967 Sb. rozh. tr.). Posoudit skutek jako krádež by přicházelo v úvahu za předpokladu, že by se jednání obviněného omezilo jen na nenadálé vytržení tašky z ruky poškozené. V takovém případě by šlo o krádež právě proto, že nenadálostí vytržení by obviněný v podstatě dosáhl toho, že poškozená by nekladla žádný odpor. Poškozená ovšem držela tašku natolik pevně, že se obviněnému nepodařilo ji vytrhnout. O pokus krádeže by tudíž šlo za situace, že by tím jednání obviněného skončilo. Obviněný ale pokračoval ve snaze vytrhnout tašku z ruky poškozené i přes její odpor, který se snažil překonat tím, že své jednání vystupňoval vláčením poškozené po zemi po dobu asi 15 vteřin. Tím obviněný výrazně překročil meze, v nichž bylo možné posoudit skutek jako pokus krádeže, a naplnil již znaky zločinu loupeže podle §173 odst. l tr. zákoníku (k rozlišení obou trestných činů viz přiměřeně č. 19/1972 Sb. rozh. tr.).
Obviněný se činu dopustil jako trestně odpovědný pachatel, neboť jeho duševní stav v době činu nebyl nepříčetností. Pro tento závěr měly soudy oporu ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který podal znalec MUDr. Pavel Štych. Znalec v posudku vysvětlil, z jakých podkladů vycházel a jakými úvahami se řídil, podal posudek poté, co osobně vyšetřil obviněného jako osobu dlouhodobě konzumující heroin, a konstatoval, že v době činu byla u obviněného plně zachována rozpoznávací schopnost a jen lehce a nepodstatně snížena ovládací schopnost. O znaleckém posudku nevyvstaly žádné důvodné pochybnosti. Takové pochybnosti rozhodně nevyplývají z toho, že obviněný paušálně a nekonkrétně projevil nesouhlas se znaleckým posudkem.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu §265b odst. l písm. g) tr. ř., a proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. července 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec