ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.83.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 83/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 17. února 2010 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného O. K., které podal proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 50 To 440/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 5 T 100/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 50 To 440/2009, byl podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušen rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 5 T 100/2007, a to k odvolání obviněného O. K., a státního zástupce podaného v neprospěch obviněného. Podle §259 odst. 3 tr. ř. krajský soud pak obviněného uznal vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Podle §221 odst. 1 a §35 odst. 2 tr. zák. pak uložil obviněnému souhrnný trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. obviněnému uložil, aby ve zkušební době řádně hradil běžné výživné a podle svých sil uhradil dlužné výživné na dceru A. V. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 4 T 135/2006, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, která tím pozbyla podkladu.
Odvolací soud rozhodl o vině a trestu stejně jako soud I. stupně ve zrušeném rozsudku, když důvodem zrušení bylo pouze upřesnění skutkové věty v tom směru, že obviněný byl nejprve fyzicky napaden poškozeným P. R.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom, že soudy jeho obranu proti napadení ze strany poškozeného P. R., posoudily jako samostatný útok a neshledaly naplnění podmínek nutné obrany. Poukázal na předchozí odsouzení poškozeného P. R. rozsudkem Okresního soudu v Chebu sp. zn. 4 T 12/2008 ze dne 29. 4. 2008, kterým byl uznán vinným trestnými činy vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil vůči němu, když po odmítnutí žádosti o 1.000,- Kč mu P. R. vyhrožoval zabitím a podřezáním, a když obviněný ze strachu utekl k zadnímu vchodu restaurace tak jej následoval, uchopil jej za tričko, strhl mu z krku zlatý řetízek, poškrábal jej na hrudi, a udeřil pěstí do čela, čímž mu způsobil zranění s omezením v běžném způsobu života v trvání 10 – 14 dnů. Obviněný proto namítá, že v nyní souzeném případě chránil svůj život, zdraví a majetek nejdříve proti trvajícímu útoku P. R., když jej fyzicky napadal, a poté proti hrozícímu útoku až do doby, kdy byl P. R. odvezen z místa činu sanitkou za doprovodu policie. Poukazuje také na to, že se snažil P. R. utéci, když byl dostižen snažil se mu vytrhnout, a když P. R. při strkanici upadl ze schodů, skočil mu toliko na záda. Pokud soudy vzaly za prokázané, že P. R. byl jím opakovaně udeřen oblým tvrdým předmětem, ani takovéto jednání podle obviněného nemůže být trestné. Přitom nesouhlasí se závěrem soudů, že se jednalo o dva samostatné útoky, nejprve poškozeného vůči němu a následně jeho proti poškozenému. Za situace kdy poškozený je osobou již 13x trestanou i pro násilnou trestnou činnost a vyhrožoval mu již před incidentem zabitím, měl obviněný důvodnou obavu o svůj život a zdraví, bránil se napadení a jeho jednání musí být posuzováno jako nutná obrana podle §13 tr. zák. Poškozený se jej přitom snažil napadnout i po příjezdu policie, dobýval se zpět do restaurace a byl agresivní, jak potvrdili svědci J. Ch. a J. P., zakročující příslušníci Policie ČR. Pokud tedy zakročující policisté měli problém zpacifikovat poškozeného, nelze podle obviněného vůbec uvažovat o tom, že by se sám mohl bránit pouze tím, že zavolá policii, když byl nečekaně napaden a i poté, co se mu podařilo utéci zpět do restaurace, se poškozený snažil za ním dobývat. Proto podle obviněného, až do odvozu poškozeného sanitkou, trvala důvodná hrozba útoku z jeho strany, měl z něj důvodně strach, a to i s ohledem na hrozící zranění v předchozím případě, kdy byl poškozený odsouzen za jeho fyzické napadení (sp. zn. 4 T 12/2008). Ani použití důraznějšího prostředku k obraně proti útoku beze zbraně, zásadně nutnou obranu nevylučuje, když zákon připouští, aby obránce použil důraznějšího prostředku než útočník a aby i způsobil závažnější následek, než jaký z útoku hrozil.
V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání poukázal na to, že podle odvolacího soudu obviněný opakovaně udeřil poškozeného oblým tupým předmětem v době, kdy již poškozený ležel na zemi a možnost nutné obrany připustil jen v době prvního úderu na hlavu poškozeného. Nikoliv však již v době, kdy si poškozený pouze bezmocně chránil hlavu rukama. Právě zranění poškozeného na horních končetinách svědčí o tom, že v této době již P. R. na dovolatele nijak neútočil, ale snažil se jen krýt proti dalším úderům, kterých vzhledem k počtu a charakteru zranění musel být větší počet. Dovolatel se tak dopustil násilného jednání vůči poškozenému v době, kdy již útok proti němu skončil a ani nehrozil bezprostředně, když byl poškozený sražen na zem. Proto podle státního zástupce aplikace ustanovení §13 tr. zák. o nutné obraně nepřicházela v úvahu a navrhl, aby bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Protože námitka obviněného, týkající se aplikace ustanovení §13 tr. zák. o nutné obraně, odpovídá uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud přezkoumal správnost právního posouzení skutku v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, ale dovolání důvodným neshledal.
Podle §13 tr. zák. (nutná obrana) čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Již soud I. stupně nepovažoval za věrohodnou obhajobu obviněného, že po pádu poškozeného na zem, když na něj údajně žádným předmětem neútočil a upadl tak sám, ho pouze přiklekl. Obviněný přitom v rámci této obhajoby uvedl, že poškozený sám upadl čelem na dlažbu, zůstal ležet a nehýbal se, načež na něj skočil a pouze jej přidržoval koleny.
Podle poškozeného šel tento za obviněným, který se venku u vchodu náhle otočil, a v tom od něj dostal jednu ránu do hlavy tvrdým předmětem, po které „šel do kolen“. Pak byl dále bit tímto tvrdým předmětem, schoulil se a kryl rukama, byl bit přes ruce i po celém těle, ale vzhledem k podnapilému stavu nebyl schopen nijak reagovat a bránit se.
Odvolací soud k námitce obviněného ohledně jednání v nutné obraně uvedl, že se s ní nelze ztotožnit, protože poškozený po první ráně upadl na kolena a poté na zem, ale obviněný jej opakovaně udeřil i v době, kdy již ležel na zemi a pouze se bezmocně bránil tím, že si chránil hlavu rukama.
Je tak zřejmé, že důvodem nepoužití ustanovení §13 tr. zák. o nutné obraně, bylo nenaplnění její podmínky spočívající v přímo hrozícím nebo trvajícím útoku na zájem chráněný tímto zákonem. Proto jsou bez významu námitky obviněného o přiměřenosti jeho obrany. Ostatně i odvolací soud v rámci posuzování podmínek nutné obrany připustil její naplnění, ale toliko v případě prvního úderu na hlavu poškozeného.
Pokud obviněný v dovolání namítá, že útok ze strany poškozeného hrozil až do doby jeho odvezení z místa činu sanitkou, že i po příchodu policie se jej snažil napadnout a dobývat se zpět oknem do restaurace, takže trvala hrozba útoku z jeho strany, nelze této námitce přisvědčit. Jednak doba po příjezdu příslušníků policie na místo, až do odvozu poškozeného sanitkou, není již z hlediska podmínek nutné obrany podstatná. V té době již totiž byl přímý fyzický kontakt a konflikt mezi obviněným a poškozeným ukončen, obviněný již byl zpět v restauraci a poškozený venku u zadního vchodu do restaurace. Agresivita poškozeného v této době proto již nemá vliv na závěr o existenci přímo hrozícího útoku z jeho strany. Zvláště pak i s ohledem na výpověď zakročující policistky J. P., podle které se poškozený nacházel za dveřmi zadního vchodu, byl podnapilý a i vzhledem k zranění hůře chodil a měl problémy s motorikou.
Naopak je ve věci podstatné, že i podle samotného obviněného poškozený po pádu na zem zůstal ležet a nehýbal se. Že poškozený zůstal v tomto v podstatě již bezbranném stavu hned po prvním úderu nezjištěným předmětem do hlavy, vyplývá také z jeho výpovědi, že dostal jednu ránu do hlavy a „šel do kolen“, nebyl již schopen nijak reagovat a jen se kryl rukama, protože byl stále bit tím tvrdým předmětem. Za této situace je zřejmé, a také obviněný si toho byl plně vědom, že již po první ráně do hlavy byl poškozený natolik otřesen, že byl zbaven schopnosti zaútočit na obviněného. Pokud obviněný přesto dál stejným způsobem bil poškozeného, správně odvolací soud konstatoval, že tyto další údery již nebyly obranou, ale útokem, protože poškozený se již pouze bezmocně bránil tím, že si hlavu chránil rukama. Obviněný tak musel z reálné situace dospět k závěru, že již po první ráně do hlavy, mu nehrozí ze strany poškozeného žádné nebezpečí pro jeho život nebo zdraví. Dalším intenzivním fyzickým útokem na poškozeného tak překročil meze nutné obrany, protože tím již neodvracel přímo hrozící útok na zájem chráněný trestním zákonem, ve smyslu §13 tr. zák.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není ve věci dán. Proto bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. února 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš