ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.841.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 841/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. 7. 2010 o dovolání obviněného M. K. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 3 To 38/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 5 T 251/2009 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 5 T 251/2009, byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. l tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů), a to v bodě 5 výroku o vině. Za tento trestný čin mu byl podle §241 odst. l tr. zák. uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na 38 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Kromě toho byl obviněný v bodech 1-4 výroku o vině uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. l písm. b), e), odst. 2 tr. zák. dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §8 odst. l tr. zák., přičemž za tento trestný čin a dále za trestný čin, kterým byl uznán vinným ve věci Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. 1 T 112/2009, mu byl samostatně uložen souhrnný trest, a v návaznosti na výrok o vině trestným činem krádeže bylo rozhodnuto o náhradě škody.
O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 3 To 38/2010. Výrok o vině obviněného trestným činem znásilnění podle §241 odst. l tr. zák. zůstal nedotčen, avšak byl zrušen výrok o trestu uloženém za tento trestný čin a nově byl obviněnému uložen podle §241 odst. l tr. zák. nepodmíněný trest odnětí svobody na 30 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. Jinak Krajský soud v Českých Budějovicích změnil také výrok o vině obviněného trestným činem krádeže a nově mu za něj uložil samostatný trest.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích. Tento rozsudek napadl v tom směru, že jím byl ponechán beze změny výrok o vině trestným činem znásilnění podle §241 odst. l tr. zák., a v návaznosti na to napadl i výrok o trestu, který mu byl uložen za tento trestný čin. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku spatřoval v tom, že skutek byl kvalifikován jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. l tr. zák. Vyjádřil názor, že skutek měl být posouzen jako trestný čin vydírání podle §235 odst. l tr. zák., anebo jako přečin znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb.). Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadenou část rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, aby zrušil také příslušnou část rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích a aby přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu znásilnění podle §241 odst. l tr. zák. se dopustil mimo jiné ten, kdo násilím donutil jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku.
Jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. l tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Českých Budějovicích spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 2. 9. 2009 v době od 17,45 do 18,00 hodin v Č. B. v ordinaci na poliklinice napadl zde uklízející poškozenou L. K. tak, že ji uchopil za ramena, tlačil ji k zemi, až upadla, znemožňoval jí pohyb, rukou jí držel ústa, aby nemohla křičet, to vše za účelem vlastního sexuálního uspokojení, přičemž jí opakovaně vsunoval prsty do pochvy a poté do konečníku, rozepnul si poklopec u kalhot, vyndal penis a začal nad tělem poškozené masturbovat s cílem vykonat s ní soulož, k níž však nedošlo, neboť poškozená vykřikla, že někdo jde, a obviněný z místa utekl.
S těmito skutkovými zjištěními se Krajský soud v Českých Budějovicích ztotožnil až na to, že akceptoval obhajobu obviněného, že jeho cílem nebylo vykonat s poškozenou soulož. Tuto obhajobu však pokládal z hlediska právního posouzení skutku za nevýznamnou a ponechal výrok o vině beze změny, protože jednání obviněného považoval shodně s Okresním soudem v Českých Budějovicích za jednání, jímž obviněný donutil poškozenou k „jinému obdobnému pohlavnímu styku” (míněno k jinému pohlavnímu styku, než je soulož).
Z hlediska vztahu dovolání a napadeného rozsudku je spornou právní otázkou to, zda jednání, které obviněný dokonal, má povahu „jiného obdobného pohlavního styku” ve smyslu §241 odst. l tr. zák. Z toho, jak je citované ustanovení konstruováno, je zřejmé, že musí jít o pohlavní styk, který je obdobou soulože. Podstatou soulože je spojení pohlavních orgánů muže a ženy. Má-li jít o jiný obdobný pohlavní styk, týká se to případů, kdy nedochází ke spojení pohlavních orgánů muže a ženy. Charakter obdobného pohlavního styku těmto případům typicky dodává to, že pohlavní orgán jedné strany uvedeného spojení je nahrazen jinou částí těla. Spadají sem na jedné straně případy, kdy pohlavní orgán muže místo spojení s pohlavním orgánem ženy je zasouván do jiných částí těla ženy, např. do úst, konečníku či podpaží, vkládán ženě do ruky za účelem tření apod., a na druhé straně případy, kdy s pohlavním orgánem ženy jsou místo pohlavního orgánu muže spojovány jiné části těla, např. ústa, jazyk či zasouvané prsty, nebo kdy pachatel do pohlavního orgánu ženy zasouvá nějaký předmět. Jestliže jde o pohlavní styk, při němž je „ve hře” pohlavní orgán jedné strany, je namístě závěr, že takový styk je obdobou soulože. Zbývá pak určitý okruh případů, kdy jednání pachatele směřuje k sexuálnímu uspokojení, lze ho považovat za jiný pohlavní styk, než je soulož, ale nikoli za obdobu soulože. Jde zejména o jednání, které směřuje proti intimním partiím těla, avšak je méně intenzívní a spočívá např. v pouhém ohmatávání, dotycích, tisknutí, líbání apod.
Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je evidentní, že ze strany obviněného šlo o obdobu soulože, jak o tom jasně svědčí ta část jeho jednání, která spočívala v opakovaném zasouvání prstů do pochvy poškozené. V tomto ohledu šlo o spojení, jehož nuceným „účastníkem” se stal pohlavní orgán poškozené, a právě to celému aktu dodalo charakter obdoby soulože.
V důsledku této povahy jednaní obviněného bylo vyloučeno kvalifikovat skutek jako trestný čin vydírání podle §235 odst. l tr. zák. Tento trestný čin spočíval mimo jiné v tom, že pachatel jiného násilím nutil, aby něco trpěl. Aplikace citovaného ustanovení nepřichází v úvahu, jestliže to, k čemu pachatel jiného nutil, bylo trpět pohlavní styk, který je obdobou soulože, neboť v takovém případě je třeba aplikovat speciální ustanovení §241 odst. l tr. zák. o trestném činu znásilnění.
V dané věci nebylo možné aplikovat trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010, neboť by to bylo v rozporu se zásadou, že podle pozdějšího zákona se trestnost činu posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Aplikace pozdějšího zákona by se totiž nevyčerpávala použitím mírnějšího ustanovení §185 odst. l tr. zákoníku, podle něhož se přečinu znásilnění dopustí mimo jiné ten, kdo jiného násilím donutí k pohlavnímu styku. Skutek by totiž bylo nutné posoudit jako zločin znásilnění ještě podle přísnějšího ustanovení §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo spáchá čin uvedený v odstavci 1 souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží. Při výkladu citovaného ustanovení, pokud jde o pojem „jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží”, není důvodu odchylovat se od toho, jaký význam při výkladu ustanovení §241 odst. l tr. zák. měl pojem „jiný obdobný pohlavní styk”, míněno jiný pohlavní styk obdobný souloži.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní kvalifikace skutku jako trestného činu znásilnění podle §241 odst. l tr. zák. je správná. Z toho je zřejmé, že napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Proto Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. července 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec