ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.845.2010.2
7 Tdo 845/2010-I.
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 1. září 2010 v neveřejném zasedání k dovolání obviněného J. M. , které podal proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 19. 3. 2010, sp. zn. 31 To 103/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 1 T 223/2009, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 19. 3. 2010, sp. zn. 31 To 103/2010, a rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 1 T 223/2009.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v České Lípě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 1 T 223/2009, byl obviněný J. M. uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zákona a podle §222 odst. 1 tr. zákona byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou a podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Pokusu uvedeného trestného činu se obviněný dopustil v podstatě tím (stručně uvedeno), že dne 26. 7. 2009 v době od 23.00 hod. do 23.30 hod. v bytě v P. , z důvodu neudělání kávy se rozčílil tak, že poškozené J. B. v kuchyni držel před obličejem kuchyňský nůž s čepelí o délce 18 cm se slovy, prohlídni si ten nůž, abys věděla, co do tebe budu píchat, poté nůž otočil a plastovou rukojetí i pěstí jí opakovaně udeřil do hlavy a obličeje, přičemž jí říkal, že ji zabije, že přesně ví jak to bude, a když přežije tak jej stejně udá, znovu ji bil údery rukojetí nože do hlavy a pěstí do obličeje s větší intenzitou, po chvilce, když dal poškozené nůž s tím, že má poslední šanci se ubránit a píchnout nůž do něj, poškozená položila nůž na lednici, obviněný se však po chvilce začal schánět po noži, a když jej nenašel, vzal druhý nůž s čepelí dlouhou 14 cm, a tímto nožem poškozenou bodl do levého podpaží s tím, že je to teprve začátek, odnesl ji do ložnice, opakovaně ji vyhrožoval zabitím a tímto jednáním způsobil poškozené středně těžké zranění, drobné ranky na hlavě, podlitinu pravé očnice, bodnou ránu v levém podpaží a těžkou poúrazovou stresovou poruchu, které si vyžádalo ošetření v nemocnici s dobou léčení nejméně v trvání 14 dnů, a u psychických potíží je předpokládaná doba léčení nejméně 2 – 3 měsíce.
K odvolání obviněného do výroku o vině Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 19. 3. 2010, sp. zn. 31 To 103/2010, zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu I. stupně toliko ve výroku o způsobu výkonu trestu, a v tomto rozsahu nově rozhodl, když soud I. stupně nesprávně učinil tento výrok podle ustanovení nového trestního zákoníku. Jinak zůstal rozsudek soudu I. stupně nezměněn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom, že nebylo prokázáno jeho jednání v nepřímém úmyslu, když se na čin v žádném případě nepřipravoval a jednal v určitém ohrožení svého života, když se bál, že jej poškozená zraní nožem, který popadla při hysterickém výbuchu. Nesouhlasí také se závěrem soudů, že k dokonání činu nedošlo pouze vlivem šťastných náhod (nepřesná koordinace vlivem opilosti), a podle jeho názoru nemůže obstát závěr znalce, že k těžkému zranění poškozené nedošlo pravděpodobně v důsledku její aktivní obrany, když z naprosto protichůdných výpovědí jeho a poškozené nelze dovozovat, zda se jednalo o její aktivní obranu nebo útok proti němu. V každém případě ale shledává pochybnosti o razanci a způsobu jeho útoku vůči poškozené, takže soudy měly postupovat podle zásady „in dubio pro reo“ a zprostit jej obžaloby. Rovněž uvedl, že se bránil brutálnímu útoku poškozené, sám není latentní agresor a soudy nedostatečně zvážily možnost jeho jednání v nutné obraně a překročení jejich mezí. Soudům rovněž vytýká, že nezkoumaly materiální znak trestného činu, kdy v případě jeho nesplnění by se nemohlo jednat o trestný čin. Uložený trest považuje za neodpovídající stupni společenské nebezpečnosti činu, a dalším kriteriím trestního zákona, přičemž se také jednalo jen o nedokonaný trestný čin a trest téměř v polovině trestní sazby byl uložen s ohledem na jeho minulá odsouzení. V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů, a soudu I. stupně věc vrátil k dalšímu řízení.
Opis dovolání obviněného byl Nejvyššímu státnímu zastupitelství doručen dne 21. 6. 2010, ale do dne rozhodnutí o něm Nejvyšší soud neobdržel k dovolání žádné vyjádření.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z uvedeného vyplývá, že uplatněnému důvodu dovolání neodpovídají námitky obviněného, že poškozená, i svědci E. K. a P. Č. , nebyli v důsledku silného vlivu alkoholu schopni řádně reprodukovat z paměti jednání obou aktérů incidentu. Touto námitkou totiž obviněný přímo zpochybňuje věrohodnost výpovědí těchto osob a postup soudů při jejich hodnocení jako důkazů. Námitka obviněného, že jednal v ohrožení svého zdraví a bránil se brutálnímu útoku poškozené, je pak v přímém rozporu se skutkovým stavem jak byl zjištěn již soudem I. stupně na základě zhodnocení provedených důkazů, když již tento soud konstatoval, že věrohodná je výpověď poškozené. Touto námitkou tak obviněný prosazuje svoji verzi průběhu celého jednání, domáhá se změny skutkových zjištění a až následně na základě této změny by mělo dojít také k jinému právnímu posouzení skutku. Totéž platí i o jeho námitce o jednání v nutné obraně a překročení jejich mezí, kterou zakládá na tvrzení, že se jen bránil brutálnímu útoku poškozené. Proto Nejvyšší soud nepřihlížel k těmto námitkám, které jsou mimo uplatněný důvod dovolání.
Nejvyšší soud se nemohl zabývat ani námitkou obviněného proti uloženému trestu, který podle obviněného neodpovídá kritériím trestního zákona a v podstatě jej považuje za nepřiměřeně přísný. Rovněž tato námitka neodpovídá důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jen na okraj Nejvyšší soud dodává, že trest odnětí svobody v trvání 3 let není „téměř v polovině“ trestní sazby, která byla od 2 do 8 let odnětí svobody, ale u její dolní hranice. Polovina uvedené trestní sazby je totiž 5 let.
Jedinou námitkou odpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tak námitka obviněného, že oba soudy nesprávně kvalifikovaly jeho jednání jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §222 tr. zákona, když vzhledem k neprokázanému nepřímému úmyslu a absenci motivu jeho jednání, by se mohlo jednat o trestný čin ublížení na zdraví podle §221 tr. zákona.
Jak vyplývá z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, přes obsáhlý popis skutku ohledně opakovaných útoků obviněného údery do hlavy a obličeje poškozené, spatřují pokus těžké újmy na zdraví v podstatě toliko v tom, že jí nožem s čepelí délky 14 cm a šířce 2,5 cm bodl do levého podpaží. Tím jí způsobil bodnou ránu v levém podpaží, která si vyžádala lékařské ošetření (ambulantní) s dobou léčení nejméně v trvání 14 dnů. Vyplývá to z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně (str. 5), kde sice popisuje závěry znalce z oboru zdravotnictví ohledně možného mechanizmu vzniku zranění na hlavě a obličeji poškozené, ale možnost vzniku vážné újmy na zdraví dovozuje jednoznačně pouze z píchnutí nožem do levého podpaží, kdy se podle znalce jednalo o intenzitu útoku střední až vysokou, možnost zásahu plíce i komory srdeční byla závislá na ostří nože a jeho postavení, a k vážnějšímu zranění podle znalce nedošlo jen shodou okolností, když „potenciál způsobit vážné ohrožení na životě tam byl“. Vzhledem k těmto závěrům znalce, když také v bytě byla tma, a obviněný tak nemohl útok nožem přesně cílit, mohlo podle soudu I. stupně skutečně dojít k vážné újmě na zdraví. Protože obviněný bezprostředně ohrozil životně důležité orgány (plíce, srdce), dospěl soud I. stupně k závěru, že tyto skutečnosti prokazují úmysl obviněného způsobit těžkou újmu na zdraví, když také sám újmou na zdraví vyhrožoval a k útoku použil nůž. Proto pak pouze obecně konstatoval, že obviněného „uznal vinným z trestného činu ublížení na zdraví spáchaného ve stadiu pokusu podle §8/1 k §222/1 tr. zákona“.
Pomine-li se skutečnost, že tvrzení soudu I. stupně (ale také soudu odvolacího) o bezprostředním ohrožení životně důležitých orgánů (plíce, srdce) se málem blíží pokusu vraždy, tento soud nijak nespecifikoval formu úmyslu obviněného podle §4 písm. a), b) tr. zákona a stejně tak nijak nespecifikoval o jaký druh těžké újmy na zdraví by se mělo jednat ve smyslu §89 odst. 7 tr. zákona. Jeho rozhodnutí je v tomto směru v podstatě nepřezkoumatelné.
Odvolací soud své rozhodnutí z hlediska významného jednání založil v podstatě na stejných skutečnostech jako soud I. stupně, tj. ohledně hrozící těžké újmy na zdraví toliko na bodnutí nožem do oblasti podpaží. V jednání obviněného již shledal jeho srozumění s možným následkem /tj. úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zákona/, které dovodil ze způsobu provedení činu, kdy se mělo jednat o útok nožem střední až vysoké intenzity do podpaží, tedy do blízkosti životně důležitých orgánů, které nebyly zasaženy také v důsledku zhoršeného pohybu obviněného v důsledku požití většího množství alkoholu.
Nejvyšší soud ale závěry soudů o existenci byť nepřímého úmyslu obviněného způsobit poškozené bodnutím nožem těžkou újmu na zdraví, považuje za neodpovídající dosud provedeným důkazům. Lze souhlasit obecně s argumentací odvolacího soudu, že o úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví vypovídá intenzita a způsob vedení útoku. Významná je ale také pohnutka pachatele, proč trestný čin nedokonal, jeho osobnostní vlastnosti a řada dalších okolností včetně těch, které blíže charakterizují způsob provedení činu, který je dán charakterem a způsobem použití zbraně, zda byl útok veden nejen proti určité části těla, kde jsou životně důležité orgány, ale také s jakou intenzitou, z jakého směru, jakým způsobem držel nůž (zda pouze za rukojeť nebo zda svíral v ruce i významnou část čepele), jaké zranění bylo způsobeno. Rozhodující pro rozlišení mezi (tzv. prostým) ublížením na zdraví podle §221 tr. zákona, a pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 tr. zákona je zjištění, zda úmysl pachatele směřoval ke způsobení závažnějšího následku v podobě těžké újmy na zdraví, tj. zda si záměrně a cílevědomě počínal tak, aby zamýšlený následek způsobil, nebo jeho vznik musel předpokládat alespoň jako možný. U nepřímého úmyslu proto nestačí pouze prokázat vědomí pachatele, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem, ale současně také, že pro případ způsobení tohoto porušení, je s ním srozuměn. Tyto požadavky sice odvolací soud obecně v odůvodnění rozsudku konstatuje, nedostatečně je ale aplikoval na konkrétní zjištěné skutečnosti.
Z hlediska pohnutky jednání obviněného soudy zjistily v podstatě malichernou příčinu v neudělání kávy. Obviněný přitom jakýkoliv motiv k způsobení těžké újmy na zdraví popírá. Pokud jde o zranění způsobené bodnutím nožem do levého podpaží, toto je ve výroku o vině popsáno pouze jako bodná rána, která si i s dalšími zraněními poškozené vyžádala jen lékařské ošetření. K šíři, a zejména k hloubce a sklonu bodného kanálu, se ale vzhledem k obecnému obsahu lékařské zprávy nepodařilo nic zjistit. Skutečnost, že bodná rána si nevyžádala zásadnější chirurgický zákrok s případnou hospitalizací, ale toliko ambulantní ošetření, nesvědčí pro závěr o hlubším proniknutí nože do těla poškozené, ani o vysoké intenzitě bodnutí, byť ji znalec hodnotil jako střední až vysokou. Navíc nelze přehlédnout, že byť se obviněný slovně vyjadřoval k poškozené, že ji zabije, sám i pouhý úmysl způsobit ji těžké zranění popírá, což koresponduje nejen s výše uvedenými zjištěními o závažnosti bodné rány, ale také s výpovědí samotné poškozené. Ta totiž vypověděla nejen to, že po bodnutí jí obviněný řekl, že je to pouze začátek, jak uvádí soud I. stupně na str. 5 rozsudku, ale také ji řekl, že „to není hluboko, protože to je jenom počátek“. Samotná poškozená tak potvrzuje, že se mělo jednat o bodnutí, které obviněný záměrně korigoval tak, aby nedošlo k jejímu vážnějšímu zranění, přičemž mu objektivně nic nebránilo, aby v případě opačného úmyslu tento také uskutečnil. Závěr znalce o tom, že nůž mohl zasáhnout plíce a srdce poškozené, resp. že takový potenciál tam určitě byl, pak vyznívá spíš hypoteticky při absenci zjištění o směru a hloubce bodného kanálu, při jednoduchém způsobu ošetření bodné rány, a v souvislosti s uvedenou výpovědí poškozené. Ta totiž vypověděla, že ji obviněný bodl nečekaně, a nelze proto dojít k závěru, že byl útok veden s velkou razancí, ale v důsledku aktivní obrany poškozené byla jeho intenzita výrazně zmírněna. Pokud by tedy útok byl skutečně veden střední až vysokou intenzitou, jak uvedl znalec jehož vyjádřením také argumentují soudy obou stupňů, tak nic nebránilo vzniku závažného zranění poškozené. Absence tohoto následku pak koresponduje s výpovědí poškozené ohledně vyjádření obviněného, že to není hluboko, ale také s tou částí její výpovědi z přípravného řízení, kde uvedla, že obviněný se při bodnutí nijak nerozmachoval, ale šlo o krátký úder vedený silou. Pokud soud I. stupně argumentoval ohledně možného vzniku vážné újmy na zdraví poškozené tím, že obviněný nemohl přesně cílit útok nožem, protože v bytě byla tma, nutno rovněž poukázat na výpověď poškozené v hlavním líčení, kde uvedla, že do kuchyně šlo pouliční světlo.
Oba soudy rovněž argumentují vyjádřením znalce, že potenciál způsobit vážné ohrožení na životě v daném případě byl. Tento závěr učinil znalec v hlavním líčení po předložení předmětného nože, kdy vzhledem k délce čepele konstatoval, že tento nůž mohl dosáhnout až do srdeční komory, ale záleží na sklonu nože a na intenzitě (bodnutí). Vzhledem k tomu, že sám znalce uvedl, že se nelze vyjádřit k hloubce a sklonu bodného kanálu, a nebylo zadokumentováno ani to, zda byla zasažena kůže a podkoží nebo také sval, nelze jeho vyjádření o existenci daného potenciálu hodnotit jinak, že jako obecné vyjádření o potenciálně hrozícím nebezpečí při útoku předmětným nožem. Pro vyjádření takovéhoto potenciálního ohrožení přitom ve vztahu k útoku obviněného, totiž neměl odpovídající podklady. Proto se Nejvyšší soud také ztotožnil s námitkou obviněného, který nesouhlasí se závěrem soudů, že k vážnější újmě na zdraví poškozené nedošlo jen shodou příznivých okolností.
Soudy tak dospěly k právnímu závěru o existenci nepřímého úmyslu způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví bodnutím nožem do levého podpaží, ale podle přesvědčení Nejvyššího soudu provedené důkazy pro takový závěr spolehlivě nesvědčí. Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení. Úkolem soudu I. stupně zejména bude, aby v hlavím líčení, z hlediska rozhodných okolností významných pro posuzování nepřímého úmyslu, blíže objasnil okolnosti případu ve vztahu k bodnutí nožem, a to jak výslechem obviněného a poškozené, tak i znalce z oboru zdravotnictví. Své případné závěry o formě úmyslu (§4 tr. zákona), a charakteru těžké újmy na zdraví (§89 odst. 7 tr. zákona) pak také řádně odůvodní.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš