ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.93.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 93/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 17. února 2010 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného L. M. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. 8 To 206/2009, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 295/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 3 T 295/2007, byl obviněný L. M. uznán vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za to byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody. Podle §226 písm. c) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby pro skutek uvedený ve výroku rozsudku soudu I. stupně.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. 8 To 206/2009, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že předchozí rozhodnutí spočívají mimo nedostatečně zjištěného a interpretovaného skutkového stavu i na nesprávném právním a jiném hmotně právním posouzení skutku. Nesprávné hmotně právní posouzení obviněný spatřuje v tom, že se soudy obou stupňů nezabývaly subjektivní stránkou skutkové podstaty trestného činu. Dále je obviněný toho názoru, že pokud odvolací soud připustil, že trestný čin měl spáchat ve spolupachatelství s E. H., měl se zabývat otázkou, jaká měla být míra jeho spoluzavinění, zda konkrétní jednotlivé útoky měl spáchat sám, s E. H. či spáchala některé sama a zda se v jeho případě nejednalo jen o účastenství.
Nad rámec dovolacího důvodu obviněný uvedl, že soud I. stupně nedostatečně zjistil skutkový stav a navíc ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné závěry, což odvolací soud akceptoval. Podle obviněného byl výslech L. Z. takřka bez relevantních informací, při rekognici nepoznala E. H. a nepoznala ani jeho. Svědkové J. M. a D. M. podle obviněného nevypovídali pravdu. Podle obviněného se nabízí několik verzí, občanské průkazy mohla společnosti D. S. poskytovat E. H., on mohl žehlící systémy pro ni odvážet nebo naopak k dovozu zboží k I. nemuselo vůbec docházet, těmito skutečnostmi se však orgány činné v trestním řízení podle obviněného odmítly zabývat.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadená rozhodnutí v celém rozsahu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky, ve kterých obviněný provádí vlastní hodnocení důkazů a vytváří vlastní verze skutkového děje, deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Naopak jako právně relevantní státní zástupce shledal námitku týkající se absence subjektivní stránky trestného činu, kterou však obviněný blíže nekonkretizoval. Ze skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkových větách, však zcela zřejmě vyplývá existence subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., a to ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák., když obviněný věděl, že svým jednáním způsobí škodu na majetku dotčených společností, a tuto škodu způsobit chtěl. Podle státního zástupce ze skutkových zjištění na str. 5 odůvodnění nalézacího soudu a za str. 2 odvolacího soudu vyplývá, že na trestné činnosti se podílela i E. H., a to patrně jako spolupachatelka podle §9 odst. 2 tr. zák. Proti ní však nebylo zahájeno trestní stíhání, nebyla podána obžaloba a proto nelze podle státního zástupce přezkoumávat postup orgánů činných v trestním řízení ohledně této osoby. Doplnil, že skutková zjištění uvedená ve skutkových větách, které se týkají samotného obviněného odpovídají všem znakům trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Skutečnost, že ve skutkové větě není podrobně popsána činnost dalšího trestně nestíhaného pachatele, v žádném případě nelze považovat za vadu v právním posouzení skutku nebo v jiném hmotně právním posouzení. Uzavřel proto, že námitky, které bylo možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal zjevně nedůvodnými. Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu výše citovaného dovolání je zřejmé, že námitky obviněného uplatněné pod tímto dovolacím důvodem zčásti výše uvedeným požadavkům neodpovídají a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Jde o námitky, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, že ze skutkových zjištění vyvodily nesprávné závěry, námitky stran výslechu svědkyně L. Z. či námitky, ve kterých obviněný nabízí k posouzení vlastní verze průběhu skutkového děje, odlišné od skutkových zjištění učiněných soudy na základě provedeného dokazování. Takové námitky jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti úplnosti provedeného dokazování, hodnocení důkazů provedeného soudy a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně. Výše uvedenými námitkami obviněný deklarovaný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil (toho si je nakonec i sám obviněný vědom, když tyto námitky uvedl „nad rámec dovolacího důvodu“) a Nejvyšší soud se jimi nezabýval.
Jako právně relevantní odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal Nejvyšší soud obecnou námitku obviněného, že se soudy nezabývaly subjektivní stránkou trestného činu. Obviněný tuto námitku blíže nekonkretizoval a neuvedl žádné argumenty, které by jí podporovaly. Z obsahu dovolání ale vyplývá, že tato námitka směřuje proti kvalifikaci jeho jednání jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.
Je zřejmé, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
Ze skutkové věty výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně vyplývá, že obviněný se trestných činů dopustil v podstatě tak, že ad A) dne 25. 8. 2006 v B. na B. u. uzavřel prostřednictvím smluvního spolupracovníka J. M. a L. Z., se společností H. C. a.s. smlouvu o úvěru, na základě které mu byl poskytnut úvěr ve výši 34.995,- Kč na nákup žehlícího systému zn. Laurastar, který převzala téhož dne neustanovená osoba, přičemž vystupoval jako L. M. a prokázal se odcizeným občanským průkazem, z uzavřené smlouvy o úvěru následně neuhradil žádnou splátku a smlouvu již uzavíral s tím, že žádné splátky z úvěru hradit nebude,
ad B) po předchozí dohodě s dosud neustanovenými osobami v době od 24. 8. 2006 do 20. 9. 2006 v B. nejdříve vždy kontaktoval J. M., přičemž vystupoval jako L. M. a prokazoval se výše uvedeným odcizeným občanským průkazem, s tím, že sehnal zájemce o koupi žehlícího systému zn. Laurastar a tento zájemce k nákupu použije prostředky z úvěru, za zneužití níže uvedených občanských průkazů nejprve J. M., který byl prodejcem těchto žehlících systémů a současně osobou oprávněnou ke zprostředkování uzavření úvěrových smluv se společností H. C. nebo G. M. M., a.s., telefonicky předával osobní údaje z odcizených osobních dokladů, poté byla za účasti obviněného v B. na ulici C. před OD I. a v bytě na ul. B. uzavřena úvěrová smlouva mezi poškozenou společností a osobou vystupující pod falešnou identitou na základě níže uvedených dokladů, z žádné takto uzavřené úvěrové smlouvy nebyla následně uhrazena žádná splátka, kdy obžalovaný již při uzavírání úvěrových smluv věděl, že splátky úvěru hrazeny nebudou, takto v případech specifikovaných pod body 1) - 17) výroku o vině na odcizené občanské průkazy vydané na jména osob ve výroku o vině uvedených byly uzavřeny úvěrové smlouvy se společností G. M. M. a.s. nebo se společností H. C. a.s., na základě kterých byly poskytnuty úvěry vždy ve výši 31.495,- Kč (od společnosti G. M. M.) nebo 34.995,- Kč (od společnosti H. C.), které převzaly neustanovené osoby, a tímto jednáním způsobil poškozené G. M. M., a.s. škodu ve výši 188.970,- Kč a poškozené H. C. a.s., škodu ve výši 419.940,- Kč, přičemž v případě smlouvy uzavřené dne 4. 9. 2006 na odcizený občanský průkaz vydaný na jméno J. K. se společností G. M. M. (bod B/8 výroku o vině) byl J. K. evidován u G. M. M. jako dlužník a nemohl proto používat jejich kreditní kartu.
Podle právní věty výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně obviněný jednáním pod body ad 1 – 17) ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu a jednáním pod bodem ad 8) jinému způsobil vážnou újmu na právech tím, že uvedl někoho v omyl.
Z rozhodnutí soudů obou soudů vyplývá, že se podrobně zabývaly rovněž naplněním subjektivní stránky uvedených trestných činů. Na základě provedeného dokazování je zřejmé, že obviněný ve všech případech za použití odcizených občanských průkazů uzavíral úvěrové smlouvy na jména jiných osob (v jednom případě na svou osobu, kdy vystupoval pod cizí identitou jako L. M.), přičemž již při uzavírání těchto smluv věděl, že splátky úvěru nebudou hrazeny. Pro úmysl obviněného svědčí nejen množství jednotlivých útoků, kterými obviněný způsobil značnou škodu, ale zejména skutečnost, že ve všech případech využíval osobní údaje z odcizených osobních dokladů a tedy věděl, že splátky úvěru hrazeny nebudou. Nejvyšší soud nemá důvod zpochybňovat závěr soudů obou stupňů o zavinění na straně obviněného, a to ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. ve vztahu k trestnému činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Naplnění subjektivní stránky navíc vyplývá již ze samotné skutkové věty výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně, kdy celé jednání probíhalo nejen z podnětu a za aktivní účasti obviněného, ale také za jeho přítomnosti. Nejvyšší soud shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Při posouzení námitky obviněného, kdy namítá, že soudy připustily jistou míru spoluúčasti na trestných činech ze strany E. H., a měly se tedy zabývat mírou jeho spoluzavinění či otázkou účastenství na trestných činech, je třeba vycházet ze základních zásad trestního řízení. Zejména pak ze zásady obžalovací zakotvené v ustanovení §2 odst. 8 tr. ř., že trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce, a zásady individuální odpovědnosti fyzické osoby vyjádřené v ustanovení §9 odst. 1 tr. zák., kdy pachatelem trestného činu je, kdo trestný čin spáchal sám. Je zřejmé, že obviněný jako pachatel musí nést trestní odpovědnost za skutky, kterých se svým jednáním dopustil, když z obsahu spisu ani z rozhodnutí soudů obou stupňů nevyplývá, že by proti jiné osobě než je obviněný byla v tomto případě podána obžaloba. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že tato námitka obviněného není způsobilá naplnit uplatněný důvod dovolání, protože pod něj není vůbec podřaditelná.
Protože námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto důvodu z části neodpovídaly a hmotně právní námitku Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou, bylo dovolání obviněného L. M. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil tato rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. února 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš