ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.973.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 973/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 15. září 2010 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. G . proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 19. 2. 2010, sp. zn. 68 To 26/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 4 T 194/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 4 T 194/2009, byl obviněný M. G. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona a podle tohoto ustanovení byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 3 měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání proti výroku o vině i trestu, které Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 19. 2. 2010, sp. zn. 68 To 26/2010, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže, když intenzita působení na vůli poškozených nedosáhla takové míry, aby ji bylo možné pod ustanovení §234 tr. zákona podřadit. K tomu obviněný uvádí, že z dokazování vyplynulo, že vyhrůžka „rozbít hubu“ byla užita pouze při prvním kontaktu s poškozeným a svědkem, nikoliv v průběhu vzájemné komunikace a nedošlo k užití vyhrůžky za účelem působení na vůli poškozeného. Také tvrdí, že jednání poškozeného neodpovídá tomu, že by měl strach.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil Okresnímu soudu v Přerově k dalšímu projednání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný do jisté míry namítá nesprávnost dovozených skutkových závěrů, když předkládá vlastní verzi skutkového děje, čímž se míjí s uplatněným dovolacím důvodem. Ve vztahu k právní kvalifikaci předmětného jednání jako trestný čin loupeže podle §234 tr. zákona státní zástupce uvedl, že je zcela zřejmé, že obviněný cíleně, za účelem vymožení peněz od poškozených, užil vůči nim jednání, které je pohrůžkou bezprostředního násilí, a které takto poškození také vnímali, neboť poté, co nejprve žádost obviněného odmítli, vznikly u nich obavy z agresivity obviněného a ze strachu mu poškozený T. V. peníze vydal. Proto shledal podané dovolání zjevně neopodstatněným a navrhl, aby bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu dovolání vyplývá, že toto výše uvedeným požadavkům zčásti neodpovídá, když námitky obviněného směřovaly proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, nikoliv proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Tvrzením, že jednání poškozeného neodpovídá tomu, že by měl strach nebo, že výhrůžka „rozbít hubu“ byla použita pouze při prvním kontaktu, obviněný brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním učiněným soudem I. stupně, nabízí svou verzi průběhu skutkového děje, až na základě které, by pak mělo dojít k jinému právnímu posouzení skutku. Takovými námitkami zjevně uplatněný dovolací důvod nenaplnil.
Právně relevantní námitku obviněného, že intenzita působení na vůli poškozených nedosáhla takové míry, aby ji bylo možné podřadit pod ustanovení §234 tr. zákona, Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněnou. Ze skutkových zjištění soudu I. stupně vyplynulo, že obviněný opakovaně užil pohrůžky bezprostředního násilí, konkrétně „rozbít hubu“, která vyvolala v poškozeném obavu z napadení a z osoby obviněného, načež poškozený vydal obviněnému peněžní prostředky. Je nepochybné, že se jednalo o pohrůžku bezprostředního násilí natolik intenzivní, že byla způsobilá v poškozeném vyvolat obavu o jeho zdraví, co se také stalo, když poškozený právě kvůli této pohrůžce vydal peněžní prostředky. Proto je bez významu, že se domlouval s poškozeným na údajném vrácení peněz, když stejně jako vydání peněz, i následné domlouvání činil poškozený v důsledku dané pohrůžky, která vzhledem ke své povaze představovala hrozbu bezprostředního intenzivního násilí, pokud nebude požadavku vyhověno. Skutková podstata trestného činu loupeže podle §234 tr. zákona předpokládá násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí v jakékoli intenzitě způsobilé ovlivnit vůli poškozeného. Proto ani výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, užitých pachatelem v úmyslu zmocnit se cizí věci, není důvodem pro posouzení jeho jednání jako trestný čin krádeže podle §247 tr. zákona. Jestliže pachatel trestného činu loupeže použije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí menší intenzity, pak tato skutečnost pouze snižuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost (srov. NS 26/2004-T 620 Soubor trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud se proto ztotožňuje s právní kvalifikací jednání obviněného jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona, když byl naplněn formální znak tohoto trestného činu spočívající v užití pohrůžky bezprostředního násilí.
Protože námitky obviněného, zčásti nespadaly pod uplatněný dovolací důvod a další námitka byla Nejvyšším soudem shledána jako zjevně neopodstatněná, bylo dovolání M. G. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš