ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.987.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 987/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 15. září 2010 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 4 To 58/2010, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 43/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 7 T 43/2009, byl obviněný M. K. uznán vinným trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona, řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zákona a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zákona. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §234 odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 a 1 roku, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona mu byl uložen také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 3 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena také povinnost k náhradě způsobené škody. Tímž rozsudkem byli odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody také spoluobvinění P. F. a K. K.
K odvolání obviněného M. K. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 4 To 58/2010, zrušil ohledně něj podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak ve věci nově rozhodl tak, že obviněného opět uznal vinným toliko trestnými činy podle §234 odst. 1 tr. zákona a §171 odst. 1 písm. c) tr. zákona, když vzhledem k nabytí účinnosti trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb. – účinný od 1. 1. 2010), již nevyslovil vinu též trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zákona, protože toto jednání již od 1. 1. 2010 není trestným činem. Obviněnému pak podle §234 odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zákona uložil (stejně jako soud I. stupně) trest odnětí svobody v trvání 5 a 1 roku, se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou, stejný trest zákazu činnosti v trvání 3 roků a také stejně rozhodl o povinnosti k náhradě škody. Odvolání spoluobviněného K. K. odvolací soud zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný M. K. řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
Existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že jeho jednání pro absenci subjektivní stránky nenaplnilo skutkovou podstatu trestného činu. Vedle této obecné hmotně právní námitky pak již pouze namítá, že pouze jediný nepřímý důkaz pachovou stopou /u skutku ad 1) rozsudku odvolacího soudu/, nemůže bez dalších důkazů zakládat možnost uznat jej vinným trestným činem loupeže. Poukázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 4 Tz 107/2002, podle kterého je pachová stopa nepřímým důkazem, který sám o sobě nemůže obstát jako usvědčující, protože na základě pachové zkoušky je možno dospět pouze k závěru, že se obviněný v blíže neurčené době s největší pravděpodobností na místě činu nacházel, ale nelze z něj jednoznačně bez důvodných pochybností dovodit, že se právě obviněný dopustil daného trestného činu. V souvislosti s tím obviněný namítá, že odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí neuvádí žádné další důkazy prokazující jeho vinu a byl tak uznán vinným trestným činem loupež pouze na základě pachové stopy.
K bodu 2) výroku o vině rozsudku odvolacího soudu obviněný uvedl, že trvá na své výpovědi, že nevěděl o tom, že jeho bratr a P. F. jdou do B. loupit, bylo mu pouze řečeno, že se něco bude stěhovat a byl požádán, aby dělal řidiče. Před policií pak ujížděl pouze proto, že se vyhýbal nástupu výkonu trestu.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítá, že pokud jej odvolací soud z důvodu zániku trestnosti neuznal vinným trestným činem podle §180d tr. zákona, měl mu podle §419 tr. zákoníku trest poměrně zkrátit, což však neučinil.
V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně něj zrušil rozsudek odvolacího soudu a podle §226 písm. c) tr. ř. jej zprostil obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného nevyjádřila.
Nejvyšší soud předně zjistil, že uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá toliko námitka obviněného o absenci subjektivní stránky trestného činu z kterého byl obviněn a následně odsouzen. Obviněný tuto námitku uvádí zcela obecně, přičemž z obsahu dovolání je zřejmé, že se týká pouze trestného činu loupeže podle §234 tr. zákona. Konkrétnější námitku v tomto směru lze z dovolání zjistit pouze ve vztahu k dílčímu loupežnému jednání v bodě 2) výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, kde obviněný namítá, že byl pouze řidič a nevěděl, že další dva spoluobvinění jdou do B. loupit. Tato námitka je ale v přímém rozporu se skutkovým zjištěním soudů, že se obviněný M. K. dopustil tohoto jednání po předchozí vzájemné domluvě s oběma spoluobviněnými. Obviněný tak v případě tohoto dílčího útoku loupeže vychází ze své setrvalé obhajoby, kterou ale soudy považovaly za vyvrácenou provedenými důkazy (str. 14 rozsudku soudu I. stupně).
Protože podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumává správnost právního posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy v průběhu trestního stíhání, Nejvyšší soud k námitce obviněného zjistil, že skutek uvedený v rozsudku odvolacího soudu pod body 1) a 2) obsahuje skutečnosti z kterých vyplývá závěr, že obviněný svým jednáním naplnil subjektivní stránku trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona. Jak uvedl již odvolací soud, úmysl obviněného vyplývá z jeho jednání, které bylo prokázáno provedenými důkazy. Jednal-li obviněný M. K. v bodě ad 1) tak, že po předchozí dohodě spolu s dalším dosud nezjištěným pachatelem vstoupili dne 13. 3. 2009 kolem 15.35 hod. do haly pobočky Komerční banky, a. s., v B., a po zakřičení, že jde o přepadení, dotlačil pracovnici banky do prostoru pokladny, kde ji přikázal zadat kód k otevření sejfu, přičemž spolupachatel po celou dobu přepadení zůstal v prostoru haly, kde mířil pistolí na personál a přicházející zákazníky, přičemž po obdržení částky 249.000,- Kč z banky utekli, není pochyb o tom, že obviněný věděl, že proti jinému užívají pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se peněz uložených v sejfu banky a tímto způsobem se jich zmocnit také chtěl. Správně proto již soud I. stupně dospěl k závěru, že obviněný M. K. jednal v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zákona.
V případě dalšího loupežného útoku v bodě 2) rozsudku odvolacího soudu, pak obviněný M. K. opět jednal po předchozí vzájemné domluvě se spoluobviněnými, a to P. F. a K. K., když je 20. 5. 2009 kolem 16.45 hod. odvezl autem poblíž V. n. v B., kde tito vystoupili a odešli do prodejny B. na V. n., kde maskováni v obličejích kuklou a silonovou punčochou, s pistolí v ruce, pod pohrůžkou použití střelných zbraní, a se slovy „tohle je přepadení, všichni si lehněte na zem“, dotlačili pokladní do další části prodejny, kde ji poručili otevřít trezor a vyndat peníze, kdy jim však pokladní řekla, že klíče od trezoru nemá a tyto má jen vedoucí. Poté co se rozběhli do míst, kde měla být vedoucí, ale zjistili, že se v prodejně nenachází, vzali elektronickou pokladnu s finanční hotovostí 33.659,- Kč, stravenkami, kupony v hodnotě 3.490,- Kč a jízdenkami městského hromadné dopravy v hodnotě 676,- Kč, s pokladnou utekli k ulici L., kde na ně čekal M. K. ve vozidle, do kterého nasedli a odjeli, přičemž řídil M. K. , ale následně byli na ulici H. v B. všichni tři zadrženi policií i s odcizenými věcmi. Rovněž z takto popsaného jednání obviněného M. K. je zřejmé, že od počátku věděl o účelu jejich cesty, který spočíval ve zmocnění se finanční hotovosti v předmětné prodejně za použití pohrůžky bezprostředního násilí, a vědomě plnil jemu svěřený úkol spočívající nejen v dopravení spoluobviněných k místu loupežného přepadení, ale také v zajištění jejich urychleného úniku z místa činu. Z uvedeného vyplývá, že také obviněný M. K. jednal se společným cílem, spočívajícím ve zmocnění se peněz loupežným přepadením. Dospěl-li tedy soud I. stupně k závěru, že jednal ve srozumění s jednáním dalších spoluobviněných, není také v tomto případě u M. K. pochyb o existenci subjektivní stránky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona.
Proto Nejvyšší soud námitku o absenci subjektivní stránky považuje za zjevně neopodstatněnou a z hlediska této námitky napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vedle hmotně právní námitky o absenci subjektivní stránky, je pak dovolání založeno pouze na námitkách skutkové povahy, kterými se obviněný snaží zvrátit skutkový stav zjištěný soudy. Podstatnou námitkou této povahy je tvrzení obviněného M. K., že jediný nepřímý důkaz spočívající v pachové stopě, nemůže bez dalších důkazů zakládat možnost uznat jej vinným z trestného činu loupeže. Tato námitka se vztahuje k jednání uvedenému v bodě ad 1) rozsudku odvolacího soudu, jak bylo výše z podstatné části uvedeno.
Protože skutkové námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jsou primárně zaměřeny na změnu skutkových zjištění soudu, která jsou ale v řízení o dovolání zásadně nezpochybnitelná, může na základě těchto námitek odůvodnit mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění pouze existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a na jejich základě soudem učiněnými skutkovými zjištěními. Důsledkem případné existence takovéhoto rozporu by totiž mohlo být i nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V dané věci obviněný K. K. zcela odmítl vypovídat, obviněný P. F. v přípravném řízení pouze uvedl, že nikdy v bance ani v prodejně (Večerka – skutek ad I. rozsudku soudu I. stupně) nebyl a obviněný M. K. vypovídal pouze k případu loupeže v prodejně B., kdy ale popřel svoji vědomost o skutečném účelu jejich cesty na místo. Protože pachatelé byli na místě loupeže pokaždé maskováni černými kuklami, a žádný ze svědků je nebyl schopen identifikovat podle obličeje, založil již soud I. stupně své rozhodnutí o vině M. K. v případě loupeže v pobočce Komerční banky, a. s., na nepřímých důkazech. Takovým důkazem byla především zjištěná shoda pachových stop zajištěných na vstupních dveřích do provozovny banky, a zejména pak na zásuvce multisejfu uvnitř veřejnosti nepřístupné pokladny banky, které byly shodné se srovnávacím pachovým vzorkem M. K.
Obecně nutno souhlasit s námitkou obviněného, že pachová stopa je pouze nepřímým důkazem, který nemůže být jediným důkazem viny, protože na základě tzv. pachové zkoušky (resp. pachové identifikace) je možno dospět pouze k závěru, že se obviněný v blíže neurčené době s největší pravděpodobností na místě činu nacházel, nelze z něj ale jednoznačně a bez důvodných pochybností dovodit, že se právě obviněný dopustil trestného činu, za který je trestně stíhán. Tato námitka je ostatně v souladu nejen s judikaturou Nejvyššího soudu, ale také Ústavního soudu ČR.
V daném případě je ale důkazní situace zásadně odlišná. Především odvolací soud správně poukázal na tvrzení obviněného M. K., že v předmětné bance nikdy nebyl, a zejména pak na skutečnost, že jeho pachová stopa byla zajištěna i v prostoru pokladny, tj. na místě kam zákazníci nemají přístup. Za této situace zajištěná pachová stopa nejen značně zpochybňuje obhajobu obviněného, že v bance vůbec nebyl, ale vzhledem k jejímu zajištění na místě, kde by se obviněný ani jako zákazník vůbec nemohl pohybovat, také s největší pravděpodobností svědčí o tom, že se v prostoru pokladny banky skutečně nacházel. Z hlediska doby pobytu obviněného v tomto veřejně nepřístupném prostoru, kde také došlo k loupeži, lze pak učinit jediný logický závěr, že se tak stalo právě a jedině v době loupežného přepadení banky. Jiný případ neoprávněného vstupu M. K. do tohoto prostoru nevyplývá také z žádného důkazu.
Byť obviněný tvrdí v dovolání, že pachová stopa je jediným nepřímým důkazem, na kterém soudy založily rozhodnutí o vině ohledně jednání v bodě 1) rozsudku odvolacího soud, toto jeho tvrzení je v rozporu se skutečností. Již soud I. stupně, vedle zmíněných dvou pachových stop, poukázal rovněž na fotografii pořízenou z kamerového záznamu (fotografie č. 8), kde zpoza kukly pachatele vykukují delší vlasy, což odpovídá tehdejšímu střihu pouze jediného z obviněných, a to M. K. Shodně se o jednom z pachatelů loupeže vyjádřila i svědkyně Š., která jej těsně před loupeží viděla stát s dalším mladíkem před bankou. Byť si jejich obličeje nepamatovala, a i v hlavním líčení jí obvinění oproti těmto osobám připadali úplně jiní, bylo tomu tak proto, že jeden muž před bankou měl světlejší vlasy dlouhé až po krk a druhý měl vlasy tmavší. Vedle pachové stopy tak i záznam z kamerového systému a výpověď této svědkyně ještě víc zvyšují již tak vysokou pravděpodobnost spáchání loupeže právě obviněným M. K. Tuto velmi vysokou pravděpodobnost pak na spolehlivý závěr bez důvodných pochybností o pachatelství obviněného mění další objektivní skutečnosti. Především jde o zadržení obviněného společně s dalšími dvěma spoluobviněnými bezprostředně po následném loupežném přepadení prodejny B. dne 20. 5. 2009. Toto loupežné přepadení bylo provedeno zcela stejným způsobem jako v případě pobočky Komerční banky, a. s., dne 13. 3. 2009, tj. za použití pistole a maskování pachatelů (černá kukla, černá punčocha). Černou kuklu měl přitom pouze pachatel, který se pohyboval při loupeži dne 13. 3. 2009 v místě, kde byla zjištěna pachová stopa právě M. K. Metodou pachové identifikace pak byla zjištěna shoda s pachovou stopou na černé pletené kukle a silonové punčoše nejen u spoluobviněných, ale také u M. K. Při zadržení obviněných dne 20. 5. 2009 byla totiž policií zajištěna v automobilu černá kukla a dvě černé silonové punčochy. Pokud na černé kukle (OPS 1262/09/02), a silonové punčoše (OPS 1262/09/1), byla metodou pachové identifikace zjištěna pachová stopa M. K., který při této loupeži kuklu nepoužil, muselo se tak stát v předchozí době. V souvislosti se zajištěním jeho pachové stopy na místě loupeže dne 13. 3. 2009, dlouhými světlými vlasy pachatele odpovídajícími tehdejšímu střihu M. K., stejným způsobem provedení činu, jeho podílu na další loupeži dne 20. 5. 2009, pak zjištění pachových stop na kukle a punčoše, zajištěných dne 20. 5. 2009 po loupeži, v souhrnu s těmito ostatními nepřímými důkazy, také podle názoru Nejvyššího soudu spolehlivě prokazuje vinu M. K. v bodě 1) rozsudku odvolacího soudu. Skutečnost, že přitom již v minulosti byl opakovaně odsouzen za majetkovou trestnou činnost, a to včetně loupeže podle §234 tr. zákona, jen potvrzuje správnost tohoto závěru.
Výrok o vině může soud opřít o nepřímé důkazy jen za situace, že tyto nepřímé důkazy ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu, kdy se jednotlivé nepřímé důkazy vzájemně doplňují, navazují na sebe, a k prokazované skutečnosti jsou v takovém příčinném vztahu, že umožňují nejen závěr o pachatelství určité osoby, ale současně také vylučují reálnou možnost, že by pachatelem mohla být i jiná osoba. V daném případě se podle přesvědčení Nejvyššího soudu o takovýto souhrn nepřímých důkazů jedná, a proto ve věci neshledal existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, a na jejich základě soudem učiněnými skutkovými zjištěními, v důsledku kterého by nemohl obstát ani závěr o vině M. K.
Obviněný v dovolání uplatnil také důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Je tedy zřejmé, že dovolání podle tohoto ustanovení lze podat pouze v případě existence některé z uvedených vad výroku o trestu. Zejména nelze proto v dovolání úspěšně namítat pouze uložení nepřiměřeného trestu.
V daném případě obviněný shledává existenci tohoto důvodu dovolání v tom, že při neuznání viny též trestným činem podle §180d tr. zákona odvolacím soudem, mu měl být podle ustanovení §419 tr. zákoníku poměrně zkrácen trest. Obviněný namítané ustanovení §419 tr. zákoníku se ale týká trestů, které byly pravomocně uloženy před dnem nabytí účinnosti trestního zákoníku, tj. uložených pravomocně do 31. 12. 2009. V daném případě, ale odvolací soud rozhodoval o vině a trestu již po tomto datu a aplikace ustanovení §419 tr. zákoníku proto nepřichází v úvahu. Uložení stejného trestu odnětí svobody odvolací soud také odůvodnil tím, že neuznáním viny podle §180d tr. zákona, nedošlo k podstatnému snížení společenské nebezpečnosti jednání obviněného, přičemž trest uložený soudem I. stupně považoval spíš za mírný vzhledem k uvedeným přitěžujícím okolnostem. Námitka obviněného přitom ve své podstatě směřuje do nepřiměřenosti uloženého trestu, a proto neodpovídá důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Na základě uvedených důvodů, když Nejvyšší soud zjistil, že z hlediska námitky obviněného ohledně subjektivní stránky je dovolání zjevně neopodstatněné, uplatněné skutkové námitky nezakládají ve věci existenci tzv. extrémního rozporu, a námitka ohledně uloženého trest neodpovídá uplatněnému důvodu dovolání, bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš