ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.995.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 995/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 1. 9. 2010 o dovolání obviněného P. C. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 10 To 28/2010, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 12/2009 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. C. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. 4 T 12/2009, byl obviněný P. C. uznán vinným dvěma trestnými činy znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a trestným činem pohlavního zneužívaní podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle §241 odst. 3 tr. zák., §35 odst. l tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na šest roků a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. bylo obviněnému uloženo ambulantní sexuologické ochranné léčení.
Jako trestné činy znásilnění podle §241 odst. l, 3 písm. b) tr. zák. posoudil Krajský soud v Hradci Králové skutky, které podle jeho zjištění spočívaly v podstatě v tom, že obviněný v Ch. n. C., okr. H. K., a okolí
- od roku 1997 do poloviny roku 2002 nejméně dvakrát týdně v letních měsících a jedenkrát týdně v jarních a podzimních měsících svou neteř P. C. osahával přes oděv na přirození, prsty jí zajížděl pod kalhotky a hladil ji na přirození, požadoval po ní, aby hladila jeho pohlavní úd, sám se obnažil na spodní polovině těla, vytáhl pohlavní úd a vyzval ji, aby si mu sedla na klín na jeho ztopořený pohlavní úd, který měla mezi svýma nohama, a podle jeho pokynů musela dělat pohyby dopředu a dozadu, svlékal ji na dolní polovině těla, roztáhl jí nohy a lízal ji na přirození (bod 1 výroku o vině),
- v letech 1999 – 2003 dvakrát až třikrát týdně v letních měsících a jedenkrát až dvakrát v jarních a podzimních měsících svou neteř M. C. líbal na rty, osahával na přirození, přikázal jí, aby si lehla na zem, svlékla se na dolní polovině těla a dala kolena od sebe, lízal ji na přirození, lehl si vedle ní, obnažil se na spodní polovině těla a přikázal jí, aby mu hladila ztopořený pohlavní úd (bod 2 výroku o vině),
přičemž ve vztahu k oběma poškozeným, které mu byly jako strýci svěřeny k dozoru a o kterých věděl, že jsou mladší než patnáct let, zneužil jejich nízkého věku a nedostatečné rozumové a mravní vyspělosti a toho, že nerozuměly jeho jednání, neměly žádné sexuální zkušenosti a nebyly schopné posoudit význam odporu proti vynucovaným sexuálním praktikám, navíc na ně působil poskytováním drobných i cennějších dárků a způsobil, že se u nich rozvinuly psychické obtíže.
Jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. posoudil Krajský soud v Hradci Králové skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný v roce 2002 v okolí Ch. n. C., okr. H. K., v úmyslu dosáhnout sexuálního uspokojení zneužil svého postavení a nízkého věku synovce Pa. C., kterého mu matka svěřila k dozoru po dobu společného výletu, v kukuřičném poli se obnažil na dolní polovině těla a vyzval Pa. C., aby mu třel pohlavní úd, čemuž Pa. C. nerozuměl, avšak pokynům obviněného jako svého strýce se podřídil a pohlavní úd mu hladil (bod 3 výroku o vině).
O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 10 To 28/2010. Podle §258 odst. l písm. d), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušen ve výroku o ochranném léčení a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému bylo podle §99 odst. 1, 4 zákona č. 40/2009, trestní zákoník, uloženo sexuologické ambulantní ochranné léčení. V ostatních výrocích zůstal rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové nedotčen.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Tento rozsudek napadl proto, že jím byl ponechán beze změny výrok o vině. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. Vytkl nesprávné právní posouzení všech tří skutků. Vyjádřil názor, že skutky uvedené v bodech 1, 2 výroku o vině a posouzené jako trestné činy znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. měly být správně kvalifikovány jako trestné činy pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák., a to z toho důvodu, že se vůči poškozeným nedopustil žádného násilí ani pohrůžky bezprostředního násilí. Tím podle obviněného chyběl jeden ze základních znaků trestného činu znásilnění. Pokud jde o skutek uvedený v bodě 3 a posouzený jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák., obviněný projevil nesouhlas se skutkovými zjištěními uvedenými ve výroku o vině a s tím, že Krajský soud v Hradci Králové založil tato zjištění na svědecké výpovědi poškozeného Pa. C. V tomto ohledu poukázal na jeho nevěrohodnost, jak byla konstatována ve znaleckém posudku vypracovaném ohledně osoby poškozeného. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné, pokud směřuje proti výroku o vině trestnými činy znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., a že bylo podáno z jiného než zákonného dovolacího důvodu, pokud směřuje proti výroku o vině trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů stanovených v §265b odst. l písm. a) až 1) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z toho, jak je konstruován dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., evidentně vyplývá, že pod něj jsou podřaditelné jen právní námitky, to znamená námitky uplatněné v tom smyslu, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Mimo rámec dovolacího důvodů jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel dožaduje jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního druhého stupně, a nijak nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů.
Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je zřejmé, že dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. jsou jen námitky, jimiž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutků kvalifikovaných jako trestné činy znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Těmto námitkám však Nejvyšší soud rozhodně nemohl přisvědčit.
Trestného činu znásilnění podle §241 odst. l tr. zák. se dopustil ten, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutil jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužil bezbrannosti jiného.
Ze znění citovaného ustanovení je patrno, že trestný čin znásilnění podle §241 odst. l tr. zák. bylo možno spáchat dvěma alternativami. První alternativou je jednání, jímž pachatel násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutil jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku. Druhou alternativou je jednání, jímž pachatel zneužil bezbrannosti jiného k tomu, aby s ním vykonal soulož nebo jiný obdobný pohlavní styk. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí není společným znakem obou alternativ, nýbrž je znakem jen první alternativy. Nedostatek znaku násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí je v druhé alternativě nahrazen znakem zneužití bezbrannosti jiného. V tom je podstata vzájemného vztahu obou uvedených alternativ. Nejde tedy o to, že by druhá z těchto alternativ spočívala ve znacích uvedených v první alternativě rozšířených navíc o znak zneužití bezbrannosti jiného. Zákonnou dikci „k takovému činu” uvedenou v druhé alternativě nelze chápat tak, že by se tím rozumělo vše, co je uvedeno v první alternativě, tj. že pachatel „násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku”. Slovní spojení „k takovému činu” je nutno vykládat tak, že se vztahuje pouze k té části jednání popsaného v první alternativě, která vyjadřuje vykonání soulože nebo jiného obdobného pohlavního styku. Rozdíl mezi oběma alternativami pak záleží v odlišnosti prostředku, jímž pachatel ve vztahu k poškozené osobě dosáhl soulože nebo jiného obdobného pohlavního styku. První alternativa je založena na tom, že pachatel soulože nebo jiného obdobného pohlavního styku dosáhl násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí, zatímco druhá alternativa je založena na tom, že pachatel soulože nebo jiného obdobného pohlavního styku dosáhl zneužitím bezbrannosti jiného. Právní názor prezentovaný v dovolání obviněného, podle kterého násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí představuje znak také druhé alternativy, je mylný.
Ze znění tzv. právní věty výroku o vině vyplývá, že obviněný byl uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. l tr. zák. - nehledě na přísnější právní kvalifikaci - v té alternativě, jejíž zákonné znaky spočívají v tom, že „k takovému činu” (míněno k vykonání jiného pohlavního styku obdobného souloži) „zneužil bezbrannosti jiného”. Zákonným znakem této alternativy není násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí. Pokud tedy obviněný proti poškozeným nepoužil násilí ani pohrůžky bezprostředního násilí, je to plně slučitelné s použitou právní kvalifikací a tato kvalifikace není z tohoto důvodu nesprávná. Dovolání obviněného tedy neskýtá žádný podklad k tomu, aby Nejvyšší soud na výroku o vině trestnými činy znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. cokoli měnil.
Námitky proti výroku o vině trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. pro svou ryze skutkovou povahu neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně za předpokladu, že to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Hradci Králové, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé se rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění představující základ výroku o vině trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. mají jasné obsahové zakotvení především ve svědecké výpovědi poškozeného Pa. C. Soudy hodnotily jeho výpověd' mimo jiné i se zřetelem k tomu, že znalkyně, která ohledně osoby poškozeného vypracovala posudek z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie dětí a dospělých, obecně připustila, že jeho výpověď nemusí být věrným obrazem jeho prožitků. V tomto ohledu soudy zaznamenaly, že znalkyně označila poškozeného za osobu se zvýšeným sklonem ke lhavosti a k měnění svých postojů a názorů podle momentální situace. Tento závěr znalkyně učinila na podkladě poznatků charakterizujících vlastnosti poškozeného, jeho názory, hodnotovou orientaci atd. Soudy zdůraznily, že znalkyně tak obecně podala popis osoby poškozeného, aniž by se tím výslovně vyjádřila v tom smyslu, že svědecká výpověď poškozeného je nepravdivá. K hodnocení svědecké výpovědi poškozeného soudy přistupovaly velmi obezřetně, nepřejaly její obsah nikterak mechanicky, ale poté, co ji konfrontovaly s ostatními důkazy a objektivně zjištěnými okolnostmi. Pokud byla tvrzení poškozeného o konkrétních byť jen dílčích skutečnostech ověřitelná jinými důkazy, ukázala se jako pravdivá. Soudy vzaly v úvahu i to, za jaké situace se poškozený poprvé zmínil o tom, že byl vystaven posuzovanému jednání obviněného, a jak o tomto jednání posléze vypovídal v hlavním líčení, včetně projevů traumatizace, které u něho výslech před soudem vyvolal. Své hodnotící úvahy soudy náležitě a zejména logicky vysvětlily, aniž se při tom dopustily nějaké deformace důkazů nebo jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec