ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.999.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 999/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 15. září 2010 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Z. Š. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 11 To 143/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 3 T 150/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 3 T 150/2009, byl obviněný uznán vinným trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zákona, kterých se dopustil tím, že (stručně uvedeno) dne 22. 6. 2009 kolem 23.00 hod v M. B., v domě na J. ulici, požadoval na K. G. peníze, které dlužila jeho přítelkyni I. K., nebo mobilní telefon, když to odmítla, vyhrožoval ji vyhozením z okna pátého patra, načež jí vytrhl kabelku, o kterou se přetahovali, a hned na to ji fyzicky napadl způsobem uvedeným v rozsudku soudu I. stupně, přičemž zmocněním se kabelky, ve které měla poškozená mobilní telefon a platební kartu UNI Credit Bank, ji způsobil škodu nejméně 1.515,- Kč.
Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §234 odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zákona zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena také povinnost k náhradě způsobené škody.
Proti rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 11 To 143/2010, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom, že neměl motiv a nechtěl okrást svojí známou K. G. Částka 500,- Kč jako platba za bydlení v bytě byla nepodstatná, on se pouze připletl do hádky a fyzického konfliktu mezi poškozenou a jeho družkou I. K., když obě byly ve vysokém stupni alkoholového opojení a snažil se obě od sebe izolovat. Soudy rekonstruovaný děj považuje za nelogický, nevyplývající z provedeného dokazování a oba soudy uvěřily pouze poškozené, kterou však po krátkém intimním vztahu opustil a vrátil se ke své družce I. K. Poškozená tak mohla mít určité negativní emoce vůči němu. Lhala ohledně požívání alkoholu i intimního vztahu s ním, zranění mohla mít po fyzickém konfliktu s I. K. a zlomení záprstní kůstky levé ruky si mohla způsobit sama pádem na zem. Nebylo také prokázáno, že by poškozené vzal kabelku, nebo ji dokonce okradl, a nebyl prokázán ani jeho úmysl odejmout někomu majetkovou hodnotu za použití násilí a tedy „subjektivní prvek“ trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona. Platební kartu poškozené, že také neodebral, ale našel ji druhý den v bytě, nesnažil se ji aktivovat či vybírat z ní peníze a nezpůsobil jí tak žádnou škodu. Doposud je kabelka v bytě K., občanský průkaz a kreditní karty nalezl druhý den při úklidu v obývacím pokoji, a mobilní telefon nebyl v jeho držení, ale druhý den jej pod oknem obývacího pokoje našla matka jeho družky A. Z. K. Oba soudy tak podle obviněného bagatelizují fyzický kontakt mezi poškozenou a I. K., odpovědnost za zranění snímají z I. K. i samotné poškozené a celou odpovědnost přesouvají na něj. V tom obviněný spatřuje nesprávnost postupu soudu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhl, aby Nejvyšší soud obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný především namítá údajné nesprávné hodnocení důkazů a dovozených skutkových závěrů. Tyto námitky se proto zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem. Ohledně trestného činu loupeže považuje státní zástupce za relevantní námitku obviněného, že nebyla prokázána subjektivní stránka jeho skutkové podstaty. Tuto námitku ale považuje za neopodstatněnou, když podle skutkových zjištění požadoval po poškozené peníze, a když mu je dobrovolně nevydala, vyhrožoval jí vyhozením z okna, fyzicky ji napadl a poté jí sebral kabelku, z níž odcizil zejména mobilní telefon a platební kartu. Postupoval tak cíleně se záměrem domoci se na poškozené vydání peněz nebo jiné věci, a to i za použití násilí a pohrůžek násilím, které užil jako prostředek k získání požadovaných věcí. Jeho jednání je tak nepochybně pokryto zaviněním ve formě přímého úmyslu, jak správně dovodily soudy. Ohledně trestného činu neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zákona, považuje státní zástupce za relevantní námitku obviněného, že platební kartu nepoužil a žádné peníze jejím prostřednictvím nevybíral, takže tato právní kvalifikace není namístě. Protože tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo si již jen opatří neoprávněně platební kartu jiného, aniž by jejím prostřednictvím získal neoprávněně peníze, i tuto námitku obviněného považuje státní zástupce za neopodstatněnou. Proto navrhl, aby bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z výše citovaného obsahu dovolání obviněného ale vyplývá, že část z jeho četných námitek neodpovídá požadavkům na hmotně právní povahu argumentace v rámci uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rozporu s uplatněným důvodem dovolání obviněný v podstatě namítá nesprávné hodnocení provedených důkazů, a ve svém důsledku se tak domáhá jiných skutkových zjištění než je učinil soud I. stupně a potvrdil soud odvolací. Obviněný tak mimořádný opravný prostředek ve formě dovolání, který se řídí přísnějšími podmínkami jeho přípustnosti, omezenými taxativně uvedenými důvody dovolání v ustanovení §265b tr. ř., zaměňuje je za jistý druh dalšího odvolání. Svými skutkovými námitkami tak staví Nejvyšší soud do role dalšího odvolacího soudu, která mu ale zjevně podle zákona nepřísluší.
Jediným důvodem mimořádného zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, je existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, a na jejich základě soudem učiněnými skutkovými závěry, v jehož důsledku by pak bylo nesprávné i hmotně právní posouzení. Takovýto rozpor ale Nejvyšší soud ve věci neshledal a ostatně ani obviněný jej nenamítá.
Již soud I. stupně založil rozhodnutí o vině obviněného na výpovědi poškozené K. G., která je podporována výpovědí svědkyně A. Z. K. Poškozená v průběhu trestního stíhání shodně opakovaně vypověděla, že to byl obviněný, kdo po ní požadoval peníze k úhradě dluhu na nájemném, který poškozená nepopřela. Když peníze neměla, požadoval po ní její telefon a po odmítnutí se s poškozenou přetahoval o její kabelku, přitom do ní také strčil až upadla na zem, čímž se zmocnil její kabelky a vzal si z ní také telefon a platební kartu. Poškozená popsala i další násilné jednání obviněného vůči ní. Soud I. stupně správně dospěl k závěru o věrohodnosti výpovědi poškozené, když takto je podporována výpovědí A. Z. K., podle které konflikt vznikl až po příchodu obviněného do bytu. Do té doby se jak poškozená, tak i I. K. normálně spolu bavily bez toho, aby zaznamenala mezi nimi nějaký konflikt. Po příchodu obviněného došlo v souvislosti s požadavkem zaplacení dlužné částky po poškozené nejdříve k hádce, a poté i k fyzickému napadání, přičemž v době jejího příchodu do pokoje se poškozená měla prát s obviněným, resp. ten ji mlátil, a I. K. spala v křesle. Výpověď poškozené se tak v rozhodných skutečnostech shoduje s výpovědí svědkyně A. Z. K., přičemž obě vyvrací verzi obviněného, že k fyzickému konfliktu došlo mezi poškozenou a I. K., která jí prý také mohla způsobit daná zranění. V přímém rozporu s výpovědí poškozené je pak i námitka obviněného, že jí neodebral platební kartu, ala našel ji druhý den v bytě.
Závěr soudů o vině obviněného se tak opírá o provedené důkazy, z kterých logicky vyplývá, aniž by v tomto směru vznikaly nějaké pochybnosti. Přitom soud I. stupně správně poukázal na rozpory ve výpovědích obviněného a svědkyně I. K., byť tato vypovídala v jeho prospěch. Nejvyšší soud proto ve věci neshledal uvedený extrémní rozpor a ke skutkovým námitkám obviněného nepřihlížel.
Jako odpovídající uplatněnému důvodu dovolání posoudil Nejvyšší soud námitku obviněného, že „subjektivní prvek trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona musí být nade vší pochybnost prokázán“, a to úmysl odejmout někomu majetkovou hodnotu a použít přitom násilí.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Z popisu skutku ve výroku o vině je zřejmé, že obviněný požadoval po poškozené peníze, které dlužila a po odmítnutí jeho žádosti ji vyhrožoval vyhozením z okna. Následně se pak s poškozenou přetahoval o její kabelku, kterou jí vytrhl. Z uvedeného spolehlivě vyplývá závěr, že nejdřív pohrůžku bezprostředního násilí vyhozením z okna, a následně i násilí spočívající již v tom, že jí kabelku vytrhl při přetahování o ní, použil obviněný vůči poškozené zcela záměrně s cílem zmocnit se buď jejich peněz nebo věcí. Tyto skutkové okolnosti potvrzují naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zákona. Tuto námitku proto považuje Nejvyšší soud za zjevně neopodstatněnou.
Totéž pak platí i o další hmotněprávní námitce obviněného ohledně trestného činu podle §249b tr. zákona, že s platební kartou nemanipuloval a nesnažil se jí využít pro získání peněz. Trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zákona je dokonán již tím, že si pachatel nepřenosnou platební kartu jiného neoprávněně opatří. Není proto nutné, aby se jejím prostřednictvím pokusil vybrat nebo vybral peníze a způsobil škodu. Pokud se tedy obviněný daným jednáním zmocnil kabelky poškozené, ve které se pak podle její výpovědi přehraboval a vytáhl mj. i platební kartu, tak si ve smyslu §249b tr. zákona neoprávněně opatřil nepřenosnou platební kartu jiného.
Nejvyšší soud proto ve věci neshledal namítané nesprávné právní posouzení skutku. Proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš