ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1000.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 1000/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. listopadu 2010 k dovolání nejvyšší státní zástupkyně podanému ve prospěch i neprospěch obviněného A. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 13. 4. 2010, sp. zn. 6 To 136/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 31 T 244/2009, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 13. 4. 2010, sp. zn. 6 To 136/2010.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 31 T 244/2009, byl obviněný A. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným, že:
„ve Z. dne 22. 7. 2009 v 16.35 hodin řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Mitsubishi Pajero, a tohoto jednání se dopustil přesto, že dnem 10. 3. 2008 pozbyl řidičské oprávnění dle §123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, z důvodu dosažení 12 bodů bodového hodnocení řidiče“ .
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) a uložil mu podle téhož ustanovení a podle §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. peněžitý trest ve výměře 25.000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest ve stanovené lhůtě nezaplatil, stanovil podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu současně uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozhodl usnesením ze dne 13. 4. 2010, sp. zn. 6 To 136/2010 tak, že „podle §257 odst. 1 písm. b) trestního řádu se napadený rozsudek zrušuje a věc se postupuje Magistrátu města Z.“ .
Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání nejvyšší státní zástupkyně (dále převážně jen „dovolatelka“). Učinila tak ve prospěch i neprospěch obviněného z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť je přesvědčena, že napadené usnesení obsahuje neúplný výrok o postoupení věci jinému orgánu podle §257 odst. písm. b) tr. ř.
Dovolatelka namítla, že ve výrokové (shora citované) části usnesení soudu druhého stupně zcela chybí popis skutku, pro který bylo trestní řízení vedeno a o kterém je odvolacím soudem meritorně rozhodnuto. Rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu učiněné v trestním řízení představuje meritorní vyřízení věci, jež se svým významem blíží rozsudku, neboť jím po právní moci končí trestní stíhání obviněného a pravomocné rozhodnutí o postoupení věci tak tvoří překážku věci rozhodnuté ve smyslu §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. Proto je nezbytné, aby výrok usnesení [§134 odst. 1 písm. c) tr. ř.] o postoupení věci byl určitý, jasný a nevzbuzující pochybnosti o vůli orgánu, který je vydal, a jako takový musí obsahovat popis skutku, jehož se postoupení věci týká tak, aby tento skutek nemohl být zaměněn s jiným; jinak by totiž vznikaly pochybnosti o zachování totožnosti skutku. Příslušný orgán, jemuž byla věc postoupena, je vázán pouze vymezením skutku ve výrokové části usnesení o postoupení věci, popis skutku jen v jeho odůvodnění nestačí. Tyto požadavky na obsahové náležitosti usnesení o postoupení věci byly opakovaně zformulovány starší i novější judikaturou, např. „rozhodnutími publikovanými pod R 45/1989 nebo R 44/96, a nejnověji též usnesením Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 6 Tdo 21/2010“.
Nejvyšší státní zástupkyně označila za ne zcela jednoznačné rovněž právní posouzení skutku, neboť je přesvědčena, že řízení motorového vozidla „vybodovaným“ řidičem by mohlo být posouzeno i po 1. 1. 2010 jako vykonávání činnosti, pro kterou bylo pachateli odňato příslušné oprávnění ve smyslu §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „trestní zákoník“). Na druhé straně poukázala na to, že některé okolnosti případu vzbuzují pochybnosti o tom, zda posuzovaný skutek dosahuje stupně společenské nebezpečnosti potřebného pro trestný čin podle §3 odst. 2, 4 tr. zák. [obviněný řídil vozidlo v době, kdy již uplynula roční lhůta podle §123d odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, a dne 7. 8. 2010 mu bylo řidičské oprávnění vráceno]. Ovšem zásadní pochybení spatřuje i nadále v absenci popisu skutku ve výrokové části dovoláním napadeného usnesení, které je tudíž z hlediska právní kvalifikace nepřezkoumatelné.
V závěru podání dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 13. 4. 2010, sp. zn. 6 To 136/2010, včetně dalších rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal jmenovanému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání nejvyšší státní zástupkyně nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá usnesení, jímž bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu §265a odst. 2 písm. d) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolatelkou uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání. V rámci této přezkumné činnosti dospěl k závěru, že podané dovolání je důvodné.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějícím je takový výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože jej podle zákona měl soud do výrokové části pojmout. Neúplnost výroku rozhodnutí pak spočívá v absenci či neúplnosti obligatorních náležitostí výrokové části rozsudku a jeho jednotlivých výroků [k tomu srov. zejména ustanovení §120 odst. 1 písm. c), odst. 3, §121 až §124, §134 odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Ve výroku napadeného usnesení odvolací soud podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc postoupil Magistrátu města Z., aniž by ovšem tuto „věc“ jakkoliv konkretizoval.
K tomu je zapotřebí (ve vší stručnosti) uvést, že odvolací soud s odkazem na ustanovení §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zruší rozsudek soudu prvního stupně nebo jeho část a v rozsahu zrušení věc postoupí jinému orgánu, měl-li tak učinit již soud prvního stupně (§222 odst. 2 tr. ř.). Podle §222 odst. 2 tr. ř. pak platí, že soud postoupí věc jinému orgánu, jestliže shledá, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, o nichž je tento orgán příslušný rozhodovat.
Postoupení věci ve smyslu §222 odst. 2 tr. ř. se týká vždy skutku, nikoliv jeho možného právního posouzení. Podle ustálené praxe soudů ve výroku o postoupení věci proto musí být uveden i popis skutku, jehož se postoupení týká, a to tak, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným skutkem. Na tomto požadavku je nezbytné trvat proto, že rozhodnutí o postoupení věci podle citovaného ustanovení představuje meritorní rozhodnutí v trestním řízení a po právní moci se jím definitivně končí trestní stíhání obviněného. Pravomocné rozhodnutí o postoupení věci tedy tvoří překážku věci rozhodnuté (rei iudicatae). Pokračovat v trestním stíhání téhož obviněného pro týž skutek je možné jen v případě zrušení rozhodnutí o postoupení věci v řízení o mimořádných opravných prostředcích. Trestní stíhání je přitom vždy vedeno jen pro určitý, přesně popsaný skutek (§160 odst. 1 tr. ř.) a i rozhodnutí o postoupení věci se týká vždy jen konkrétního skutku. Vzhledem k uvedenému významu popisu skutku je nezbytné, aby byl zahrnut do výrokové části každého meritorního rozhodnutí.
Rozhodnutí o postoupení věci je navíc vázáno na podmínku, že nejde o trestný čin, ale jde o skutek, který by mohl být příslušným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění. Proto musí být již z výroku usnesení o postoupení věci podle příslušných ustanovení zřejmé, o jaký skutek se jedná a jaký skutek má být předmětem rozhodování jiného příslušného orgánu. Právní moci totiž nabývá jen výrok rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění, a proto příslušný orgán, jemuž byla věc postoupena, je vázán pouze vymezením skutku ve výrokové části usnesení o postoupení věci; popis skutku jen v jeho odůvodnění nestačí, protože jeho vymezení zde není závazné a neposkytuje spolehlivý podklad pro rozhodnutí příslušného orgánu o tom, zda jde o přestupek nebo kárné provinění (k tomu srov. například rozhodnutí č. 44/1996 Sb. rozh. trest.).
Jak je zřejmé z výroku napadeného usnesení, odvolací soud se těmito judikatorními rozhodnutími neřídil. V jeho úvodu sice citoval ustanovení §257 odst. 1 písm. b) tr. ř., avšak po zrušení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně pouze uvedl, že „věc“ se postupuje Magistrátu města Z., aniž současně popsal žalovaný skutek (popsal jej toliko v odůvodnění usnesení, což nemůže postačovat). Takový výrok je proto neúplný a zakládá důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Nejvyšší soud z tohoto důvodu shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je opodstatněné, a proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 13. 4. 2010, sp. zn. 6 To 136/2010. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V návaznosti na to podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zjištěného pochybení se totiž dopustil právě tento soud druhého stupně.
Jelikož Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí pro uvedenou procesní vadu, nepřezkoumával již správnost právní kvalifikace, kterou nejvyšší státní zástupkyně, aniž ji podřadila pod konkrétní dovolací důvod, rovněž zpochybnila. Je však samozřejmé, že odvolací soud, který při novém rozhodování ve věci bude povinen respektovat v tomto usnesení vyslovený právní názor Nejvyššího soudu (srov. §265s odst. 1 tr. ř.), se bude muset otázkou právní kvalifikace jednání obviněného zabývat i z hlediska naplnění materiální stránky trestného činu ve smyslu §3 odst. 2, 4 tr. zák. (přehlížet by při tom neměl ani dovolatelčinu přiléhavou argumentaci – srov. shora). Závěry, které v tomto směru učiní, proto nemusí být v rozporu s těmi, které učinil v napadeném usnesení. Musí je však náležitě odůvodnit tak, aby odůvodnění jeho nového rozhodnutí odpovídalo požadavkům obsaženým v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. (odůvodnění napadeného usnesení těmto požadavkům rozhodně neodpovídá). Určitým vodítkem mu může být stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. Tpjn 302/2010, v němž je tato problematika podrobně řešena.
Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. listopadu 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a