ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1039.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 1039/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2010 o dovolání obviněného T. J., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. 61 To 149/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 119/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 2. 2010, sp. zn. 4 T 119/2009, byl obviněný T. J. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., kterých se podle skutkových zjištění dopustil tím, že dne 31. 3. 2009 v době od 21.30 hod. do 22.30 hod. v P., ulici R., společně s mladistvým J. J., pod pohrůžkou násilí přinutili svého známého, poškozeného J. Š., dojít na odlehlé místo k D. H., kde jej pohrůžkami ublížení na zdraví přinutili, aby si klekl na zem a vydal jim platební karty VISA Classic, vydanou ČSOB a VISA Classic Raiffeisen, obě na jméno J. Š., včetně PIN kódu, peněženku s hotovostí 20,- Kč, a další uvedené věci, přičemž mladistvý J. J. odešel s platebními kartami k bankomatu a obviněný T. J. poškozeného hlídal na místě, po návratu J. J., který zjistil, že na platebních kartách není dostatečná finanční hotovost, požadovali pod pohrůžkou způsobení bolestivých zranění vydání peněz, když jim poškozený slíbil peníze si vypůjčit od rodičů, společně odešli do bydliště poškozeného, který však zavolal na tísňovou linku Policie České republiky č. 158, způsobil tak poškozenému J. Š. škodu ve výši 6.000,- Kč.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků, za současného stanovení dohledu nad obviněným.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. 61 To 149/2010, z podnětu odvolání podaného obviněným proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků za současného stanovení dohledu. Podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 3. 2010, sp. zn. 38 T 32/2010, jenž byl obviněnému doručen dne 19. 3. 2010 a nabyl právní moci dne 30. 3. 2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Petra Faltuse z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž především brojil proti uložení souhrnného trestu. Za nesprávné považoval, že mu byl v této trestní věci podle §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest ve vztahu k trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 3. 2010, sp. zn. 38 T 32/2010, jenž mu byl doručen dne 19. 3. 2010, ač rozsudek soudu prvního stupně ve věci nyní projednávané sp. zn. 4 T 119/2009, byl vyhlášen dne 16. 2. 2010, tedy dříve, než byl obviněnému označený trestní příkaz doručen. Za vadu tak považoval, že mu byl souhrnný trest uložen ve věci nyní projednávané, ač správně, měl být ukládán ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5. Obviněný zdůraznil, že když má trestní příkaz povahu odsuzujícího rozsudku a účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají u příkazu jeho doručením obviněnému, k čemuž došlo dne 19. 3. 2010, je toto vyhlášení časově pozdější, než vyhlášení rozsudku v projednávané věci, kdy byl rozsudek vyhlášen dne 16. 2. 2010. Jestliže tedy jsou splněny podmínky pro ukládání souhrnného trestu, což z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu není patrné, pak musí být ukládán souhrnný trest ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5, a nikoli v této nyní přezkoumávané věci.
Vzhledem ke shora uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a věc podle §265 l odst. 1 tr. ř. vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Ačkoli byl opis dovolání řádně doručen také Nejvyššímu státnímu zastupitelství, to se k němu do dne konání neveřejného zasedání nevyjádřilo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Za splnění výše uvedených podmínek Nejvyšší soud posuzoval, zda uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jiné hmotněprávní posouzení než posouzení skutku může být nesprávné, pokud se týká některé další otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení přitom může spočívat i v porušení zásad o vztahu souhrnnosti při ukládání trestu (srov. rozhodnutí č. 36/2004 a č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Obviněný v podaném dovolání, zaměřeném výhradně proti výroku o trestu tato hlediska naplnil, protože vytýkal nedostatky při ukládání souhrnného trestu, který podle něj neměl být uložen v projednávané věci, ale mělo se tak stát v jiné, jím označené trestní věci, kde byly podmínky §35 odst. 2 tr. zák. splněny. Tyto výhrady směřují proti jinému hmotněprávnímu posouzení, a proto Nejvyšší soud dále zkoumal, zda takto uplatněné výhrady lze považovat za opodstatněné.
Podle §35 odst. 2 tr. zák. soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším.
Z uvedené dikce je zřejmé, že uložení souhrnného trestu přichází v úvahu pouze v případě vícečinného souběhu, jen tehdy, byl-li pachatel za část sbíhající se trestné činnosti odsouzen, lze-li k takovému odsouzení přihlížet. Odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně za jiný trestný čin se rozumí prvý odsuzující rozsudek o jiném trestném činu bez ohledu na to, zda případně v řádném nebo mimořádném opravném řízení byl tento rozsudek zrušen, pokud i po tomto opravném řízení věc skončila pravomocným odsouzením pachatele.
Dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu pachatele musí být pravomocný, není proto podstatné, zda odsuzující rozsudek nabyl právní moci již v řízení před soudem prvního stupně nebo až rozhodnutím odvolacího soudu. Jestliže tento rozsudek ještě nenabyl právní moci, soud rozhodující později vyčká s rozhodnutím, až se dřívější rozsudek stane pravomocným (srov. rozhodnutí č. 27/1971-III Sb. rozh. tr.).
S ohledem na uvedené pravidlo v případě, že tento rozsudek ještě nenabyl právní moci, je nutné, aby soud rozhodující později vyčkal s rozhodnutím, až se dřívější rozsudek stane pravomocným, což však neplatí absolutně ve všech případech, kdy jsou dány podmínky pro uložení souhrnného trestu. Za situace, kdy dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu téhož pachatele byl v opravném řízení zrušen, je totiž třeba použití tohoto pravidla v každém jednotlivém případě vážit s ohledem na požadavek rychlosti řízení vyjádřený v ustanovení §2 odst. 4 tr. ř. a také v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jestliže v takovém případě soud rozhodující později o jiném trestném činu téhož pachatele s rozhodnutím nevyčká a pachateli uloží trest, o případném uložení souhrnného trestu pak rozhodne soud, jehož dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu tohoto pachatele byl v opravném řízení zrušen (viz. rozhodnutí č. 33/1998 Sb. rozh. tr.).
V nyní projednávané věci Nejvyšší soud shledal, že obviněný byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 4 T 119/2009, který byl vyhlášen dne 16. 2. 2010 (č. l. 136) uznán vinným shora popsaným činem, který spáchal dne 31. 3. 2009. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. 61 To 149/2010 (č. l. 157).
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 38 T 32/2010, který si Nejvyšší soud za účelem rozhodnutí o dovolání zapůjčil, se podává, že trestním příkazem ze dne 12. 3. 2010, který byl obviněnému doručen dne 19. 3. 2010 a nabyl právní moci dne 30. 3. 2010, byl obviněný uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění dopustil dne 22. 8. 2009 a 23. 8. 2009.
Z takto zjištěných skutečností a též i z nově vyžádaného opisu rejstříku trestů, v němž nejsou uvedena jiná odsouzení významná a rozhodná pro posuzování podmínek pro ukládání souhrnného trestu, Nejvyšší soud shledal, že do úvahy přicházejí dvě odsouzení, jak jsou výše popsaná. Uváží-li se shora rozvedené skutečnosti, je zřejmé, že činy, spáchané dne 31. 3. 2009 (věc nyní projednávaná) a dne 22.- 23. 8. 2009 (věc Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 38 T 32/2010), byly spáchány ve vícečinném souběhu, který je dán z časového hlediska proto, že v mezidobí mezi okamžikem spáchání prvního z nich a okamžikem spáchání posledního z nich nedošlo k vyhlášení odsuzujícího rozsudku za nějaký trestný čin téhož pachatele. U těchto činů je tak dán vztah souhrnnosti, protože oba uvedené skutky byly spáchány před tím, než byl ve věci vyhlášen první odsuzují rozsudek.
S ohledem na shora popsané skutečnosti je ve smyslu pravidel vyjádřených v ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. prvním odsuzujícím rozsudkem skutečně rozsudek prvního stupně vyhlášený dne 16. 2. 2010 v nyní projednávané trestní věci Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 4 T 119/2009. Je tedy nutné přisvědčit námitce obviněného, že striktním výkladem ustanovení §35 odst. 2 tr. zák., by měl být souhrnný trest ukládán nikoliv v této projednávané věci, kde v době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně dne 16. 2. 2010 nebyl ještě obviněnému doručen trestní příkaz ve věci Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 38 T 32/2010, kde se tak stalo až 19. 3. 2010. Tento soud před vydáním trestního příkazu, měl jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř. zkoumat, zda jsou v dané věci okolnosti nasvědčující tomu, že přichází do úvahy uložení souhrnného trestu a při existenci těchto okolností, zda dřívější rozsudek, tj. rozsudek ze dne 16. 2. 2010 nabyl právní moci, pro případ, že právní moci nenabyl, vyčkat pravomocného výsledku tohoto dříve zahájeného trestního stíhání. Po nabytí právní moci měl pak postupovat s ohledem na ustanovení §314e odst. 4 tr. ř., podle něhož nelze trestní příkaz vydat, jestliže má být uložen souhrnný trest a předchozí trest byl uložen rozsudkem, což by bývala byla situace, jíž by musel Obvodní soud pro Prahu 5 ve věci sp. zn. 38 T 32/2010, řešit, nemohl by vydat trestní příkaz, ale ve věci nařídit hlavní líčení a v senátě (stejně jako byla senátní nyní projednávaná věc), uložit souhrnný trest.
Tento postup však Obvodní soud pro Prahu 5 ve věci sp. zn. 38 T 32/2010, jak je zřejmé, nedodržel a souhrnný trest neuložil. Je též nutné zdůraznit, že tuto skutečnost může nyní Nejvyšší soud pouze takto pro úplnost konstatovat, protože správnost uvedeného rozhodnutí k dovolání podaném v nyní přezkoumávané věci, nemůže posuzovat.
Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného ve věci Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 4 T 119/2009, proti níž výhrady obviněného směřují, se zřetelem na shora vymezená kritéria pro ukládání souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. zdůrazňuje, že pokud nebyl uložen obviněnému za oba uvedené činy souhrnný trest ve věci Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 38 T 32/2010, byl tento nedostatek zhojen tím, že při dodržení zásad §35 odst. 2 tr. zák., odvolací soud v nyní dovoláním napadeném rozsudku obviněnému za oba činy [tj. dne 31. 3. 2009 (věc nyní projednávaná) a dne 22.-23. 8. 2009 (věc Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 38 T 32/2010)] uložil jeden souhrnný trest. Tento postup koresponduje s právním názorem shora prezentovaným (srov. rozhodnutí č. 33/1998 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud rovněž konstatuje, že při splnění a dodržení podmínek §35 odst. 2 tr. zák., odvolací soud při ukládání, resp. vyměření souhrnného trestu respektoval, že má-li být z podnětu odvolání podaného jen ve prospěch obviněného uložen souhrnný trest odnětí svobody, je pro jeho nejvyšší výměru z hlediska zákazu reformace in peius určující součet (samostatného) trestu uloženého soudem prvního stupně a trestu, který v důsledku uložení trestu souhrnného má být zrušen. Otázku, zda souhrnný trest není přísnější než tresty uložené dřívějšími rozsudky, které se týkají sbíhajících se trestných činů, je nutno řešit v konkrétním případě po zhodnocení dříve uložených trestů z hlediska jejich druhu a výměry a při zachování zásad platných pro ukládání souhrnného trestu (viz rozhodnutí č. 14/1974 Sb. rozh. tr.).
Obviněnému byl nyní v rámci souhrnného trestu uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jenž mu byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen za současně stanoveného dohledu na dobu čtyř let, což je trest sice přísnější, než který mu byl uložen v rámci souhrnného trestu zrušeným trestním příkazem (trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců podmíněně odloženým na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců), avšak jeho výměra nepřevyšuje součet původně uloženého trestu Obvodním soudem pro Prahu 10, sp. zn. 4 T 119/2009 (trest odnětí svobody dva roky, při stanovení dohledu nad obviněným podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání tří roků) a zrušeného trestu ve věci Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 38 T 32/2010.
Nejvyšší soud při uvážení všech rozvedených skutečností a právních hledisek shledal, že dovolateli byl v souladu s podmínkami §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest, který je trestem vyměřeným při respektování všech kritérií stanovených zákonem. Dovolání nebylo možné vyhovět, a protože bylo shledáno jako zjevně neopodstatněné, bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. září 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová