ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1057.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 1057/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. září 2010 o dovolání obviněného P. F., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2010, sp. zn. 50 To 125/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 3 T 116/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. F. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 25. 1. 2010, sp. zn. 3 T 116/2009, byl obviněný P. F. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že jako zaměstnanec společnosti TENZO, s. r. o., se sídlem T., P. (dále jen „společnost TENZO“), za pomoci platební karty, která mu byla zaměstnavatelem svěřena k hrazení firemních nákladů, vědomě neoprávněně prováděl též výběry finančních částek, které následně použil pro vlastní potřebu a takto z účtu společnosti vedeného u Komerční banky, a. s., postupně vybral a neoprávněně použil pro svou potřebu částky konkretizované v rozsudku, přičemž tím způsobil poškozené společnosti TENZO škodu ve výši 211.000,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. za použití §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Odvolání, které obviněný podal proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně, Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 29. 3. 2010, sp. zn. 50 To 125/2010, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný uvedené rozhodnutí odvolacího soudu napadl dovoláním podaným prostřednictvím obhájce JUDr. Pavla Reisera nejprve dne 8. 6. 2010 a jeho upřesněným doplňkem dne 7. 7. 2010. Toto dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Rozhodnutí soudů podle obviněného spočívají na nesprávném právním posouzením skutku, protože projednávané jednání není trestným činem. Obviněný soudům vytkl, že nedostatečně zvážily postavení a úkony obviněného, zástupců poškozené společnosti a svědků. Zdůraznil, že byl neprávem obviněn, neboť se nepodařilo prokázat, že se skutek stal tak, jak je popsán v napadeném rozsudku, a důkazní situace, jak ji zhodnotily soudy obou stupňů neprokázala, že zjištěný skutkový stav lze považovat za uvedený trestný čin, avšak toto jednání by mohlo být posouzeno podle §249 odst. 1 tr. zák. Podle obviněného není ve věci jediný přímý usvědčující důkaz a nepřímé důkazy, a to jednotlivě ani ve svém spojení netvoří logický a celistvý řetězec, ze kterého by bylo možné vyvodit souvislost mezi jednáním obviněného a újmou poškozené. Po celou dobu činnosti dovolatele pro poškozenou společnost nebyla mezi těmito subjekty dána jasná a konkrétní pravidla o nakládání s bankovní kartou poškozené společnosti, a též nebyl dán zcela jednoznačný a konkrétní rámec pro vyúčtování cestovních nákladů dovolatelem. Žádná ze stran nevyžadovala plnění nějakých povinností či řádné vyúčtování, ať již to byly cestovní náhrady nebo nakládání s firemní kartou, a tudíž obviněný jednal v dobré víře, když navíc společnost nevyužila jediného nástroje, který jí dává právo ke zjištění rozdílu. Poškozená společnost k věci přistupovala lhostejně, o čemž svědčí to, že původní, společností tvrzený schodek měl činit částku přes 500.000,- Kč, nikdy a žádným způsobem nevyžadovala na dovolateli provedení vyúčtování, k němuž došlo až při rozvázání pracovního poměru. Sám dovolatel však neměl konkrétní představu o tom, jak velkou částku by mu měla společnost na cestovném uhradit. S ohledem na dlouhodobost trpění tohoto stavu oběma stranami, je třeba se zabývat tím, zda při opakování a dlouhodobém jednání se nejednalo o týž stav, který je v obchodním právu nazýván obchodní zvyklostí, tedy stavem, kdy si strany vytvoří byť mlčky nepsaná pravidla a dobrovolně je dodržují. Platební kartou činil obviněný značné množství výběrů, ať již pro členy managementu nebo pro účetní, a ze strany kterékoli osoby poškozené společnosti nebyl vystaven jediný příjmový doklad, na základě kterého by se dalo dovodit, že vybrané peněžní prostředky skutečně předal. Řada výběrů byla činěna pro reprezentativní účely, a je tedy možné, že peněžní prostředky mohly být ponechány jako osobní spotřeba jednotlivých členů managementu. Sporné peněžní prostředky mohly být obviněným ponechány u svědkyně J. L. pro některého z manažerů, a nemusely tak procházet přes pokladnu a evidenci svědkyně. Podle názoru obviněného nemůže být každá dispozice se svěřenou věcí proti příkazu svěřitele považována za zpronevěru. Soud nedostatečně zkoumal úmysl dovolatele si svěřené prostředky ponechat a jeho jednání bez dalšího hodnotil jako zpronevěřování finančních částek podle jednotlivých výběrů. Nebylo prokázáno, že by dovolatel nechtěl rozdíl v peněžních prostředcích vrátit či si je trvale ponechat, ani to, že vrácení peněz bylo závislé na nějaké budoucí nejisté události. Nebylo také prokázáno, že by svěřené finanční prostředky byly společnosti odejmuty trvale či by jeho jednáním bylo znemožněno je navrátit. S poškozenou společností se dohodl, že rozdíl v peněžních prostředcích bude formulován a chápán jako půjčka, kterou uhradil ještě předtím, než byla podána obžaloba. Obviněný soudům vytkl, že nebyla více zvážena otázka spoluzavinění poškozené společnosti, nebo provinění v režimu občanskoprávním, tj. zda jde o prodlení se zaplacením dluhu, když v takovém případě by trestní stíhání nebylo namístě.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zprostil dovolatele obžaloby, anebo aby zrušil obě napadená rozhodnutí a přikázal soudům ve věci znovu jednat a rozhodnout.
K dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že většina argumentace obviněného stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Za námitku, která s uvedeným dovolacím důvodem koresponduje, považoval tvrzení, že společnost měla lhostejný přístup ke svým finančním záležitostem. K ní však státní zástupce shledal, že oba soudy se této otázce věnovaly a k jejich závěrům doplnil, že to byl právě obviněný, kdo byl liknavý v pravidelném měsíčním vyúčtování cestovních náhrad, zneužíval přátelství s manažerem společnosti, a naopak zaměstnavatel byl ten, kdo vyšel obviněnému vstříc a umožnil mu vyúčtovat cestovní náhrady zpětně za dlouhou dobu. Případná shovívavost poškozeného v daných souvislostech nijak závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty zmíněného trestného činu jednáním obviněného nebrání. Státní zástupce dovodil, že soudy obou stupňů skutek, kterého se dopustil obviněný, právně posoudily odpovídajícím způsobem, tudíž dovolání obviněného považoval za neopodstatněné a navrhl, aby ho Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále musel posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Jestliže obviněný v části dovolání argumentoval porušením postupu při provádění a hodnocení důkazů a nerespektování §2 odst. 5, 6 tr. ř., anebo zmiňoval, že nepřímé důkazy netvoří logický a celistvý řetězec, těmito námitkami dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, protože stojí mimo zákonem v §265b odst. 1, 2 tr. ř. vymezené důvody a Nejvyšší soud proto z podnětu těchto výhrad správnost napadených rozhodnutí nepřezkoumával.
Za námitky, jež na označený dovolací důvod dopadají, lze považovat výhrady týkající proti právní kvalifikaci ať již z důvodu nedostatku subjektivní stránky nebo proto, že se obviněný domáhá použití principu „ultima ratio“, když poukazoval na spoluzavinění, ze strany poškozené společnosti a liknavost při řešení otázek spojených s vyúčtováním obviněným svěřenou platební kartou vybíraných částek, či jejím prostřednictvím placených úhrad. Těmito námitkami obviněný brojí proti trestněprávní rovině činu, jenž mu je kladen za vinu, tj. odmítá svou trestní odpovědnost za uvedený trestný čin, event. se domáhá, aby byl uvedený čin posouzen jako jiný trestný čin.
Protože obviněný uvedenými námitkami naplnil označený dovolací důvod, Nejvyšší soud z jejich podnětu dále zkoumal, zda je v tomto rozsahu podané dovolání opodstatněné.
S ohledem na to, že obviněný byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., je potřeba uvést, že jej spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Přivlastnění si svěřené věci záleží na tom, že ten, komu byla věc svěřena, si osobuje k ní a nad ní vykonává práva quasi-vlastnická (viz rozhodnutí č. 3391/1929 Sb. rozh. tr.). Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření.
Cizí věc, která je předmětem tohoto trestného činu, může být pachateli svěřena na podkladě určité smlouvy nebo i bez smlouvy faktickým úkonem. Ke svěření může dojít v rámci pracovního poměru vzniklého fakticky, bez uzavření písemné pracovní smlouvy.
Na podkladě obsahu spisu, a jak se zejména podává i ve skutkových zjištěních, která na podkladě provedených důkazů, učinily soudy obou stupňů, obviněnému, jakožto zaměstnanci společnosti TENZO byla zaměstnavatelem svěřena platební karta. Rozsah dispozice obviněného s ní a především výběry a úhrady činěné jejím prostřednictvím, byly určeny pouze k hrazení firemních nákladů. Obviněný však v průběhu doby, po kterou měl tuto platební kartu svěřenu, vědomě neoprávněně prováděl výběry finančních částek v celkové výši 211.000,- Kč, které následně použil pro vlastní potřebu.
Takto zjištěné skutkové okolnosti svědčí nepochybně pro závěr, že obviněný tímto prokázaným jednáním naplnil jednotlivé znaky uvedené skutkové podstaty, neboť tím, že mu jako zaměstnanci byla předána zaměstnavatelem platební karta, aby s ní platil útraty za pohonné hmoty do vozidla, jímž rovněž v rámci tohoto pracovního poměru disponoval, event. jiné platby činěné pro zaměstnavatele, nebo prostřednictvím této karty prováděl výběry podle pokynů svého zaměstnatele nebo jeho jiných odpovědných pracovníků, byl dostatečně jasně vymezen rozsah dispozice s touto platební kartou. Byl tak naplněn znak věci cizí, která mu byla svěřena. Z žádných zjištěných okolností nevyplynulo, že by obviněný mohl prostřednictvím této karty provádět výběry nebo platby z důvodu jiného účelu, než byl uvedeným způsobem stanoven. Obviněný si byl těchto podmínek dostatečně vědom, a přesto, jak bylo ve výroku rozsudku zjištěno, celkem v 15 případech v rozporu s takto vymezeným rozsahem svěření, provedl výběry finančních částek, které užil pouze pro vlastní potřebu. Tím jednal v rozporu s účelem, pro který mu byla platební karta svěřena. Obviněný tuto skutečnost ani sám zcela nepopřel, a část neoprávněných výběrů ve výši 138.000,- Kč připustil. Pokud jde o zbývající část ze zjištěné výše 211.000,- Kč, ohledně ní obviněný tvrdil, že ji užil ve prospěch zaměstnavatele, což však provedeným dokazováním bylo vyvráceno, a bylo prokázáno, že celou zjištěnou částku obviněný užil pro své osobní účely. Obviněný si tak uvedenou částku přisvojil a tím svému zaměstnavateli způsobil škodu nikoli malou.
Nejvyšší soud na základě uvedených skutečností shledal, že soudy nižších stupňů nepochybily, jestliže obviněného uznaly vinným, trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., jehož všechny znaky jsou v jednání obviněného obsaženy.
Nelze se proto ztotožnit s výhradami obviněného, pokud namítal, že částky, které si ponechal pro sebe, byly půjčky a dále, že je možné, že peníze, které odevzdával do pokladny, tam nebyly započítány, ačkoli tak obviněný učinil, když mu zároveň nebyl vystaven doklad o jejich přijetí. Tato jeho tvrzení nekorespondují s výsledky provedeného dokazování a jsou v rozporu zejména s výpověďmi svědků M. a T. M. a také svědkyně J. L., kteří rozvedli, za jakých okolností a jakým způsobem dospěli k závěru, že uvedené prostředky nebyly ve prospěch společnosti TENZO užity. Nelze přitom odhlédnout ani od vlastní výpovědi obviněného, v níž doznal, že si peníze společnosti vybíral pro svou vlastní potřebu, aniž by k tomu měl oprávnění. Rovněž je nutné zdůraznit, že k odhalení jeho jednání došlo až ve chvíli, kdy s ním byla rozvázána pracovní smlouva se společností a mělo dojít k vyúčtování.
Kromě uvedeného je též potřeba zmínit, že obviněného nezbavuje trestní odpovědnosti ani jeho snaha o bagatelizaci svého jednání tvrzením o nedůslednosti zaměstnavatele, resp. jeho pracovníků, kteří podle obviněného neprováděli důslednou kontrolu a tím se na vzniku zjištěné škody spolupodíleli. Takto uplatněná obhajoba je zcela neopodstatněná, neboť obviněnému byly podmínky pro užívání svěřené platební karty zřejmé, neboť byly jasně stanoveny a tudíž veškerá odpovědnost za neoprávněné výběry mimo rozsah svěření nebyla jakkoli vázána na průběžné vyúčtování. Nutno podotknout, že to byl právě obviněný, který měl dokládat prováděné dispozice s kartou, což nečinil, jak vyplynulo z provedeného dokazování, a tato jeho nedůslednost mu byla zčásti pro důvěru, kterou požíval zejména u svědka T.M., tolerována. I když byl upomínán, splnění své povinnosti odkládal, jak potvrdila zejména svědkyně J. L. Bylo tudíž dostatečně prokázáno, že obviněný za vzniklou škodu nese sám plnou odpovědnost.
Jestliže obviněný zpochybnil správnost použité právní kvalifikace s odkazem na to, že zjištěné jednání nemůže být posuzováno podle norem trestního práva, neboť jde jen o občanskoprávní vztah, Nejvyšší soud se s touto úvahou obviněného neztotožnil. V této souvislosti pouze připomíná, že v daném případě byly v jednání obviněného shledány všechny znaky uvedeného trestného činu, což vylučuje možnost uplatnění principu „ultima ratio“, jehož se obviněný v dovolání domáhal. Uvedený princip, totiž vychází ze zásady, že je zásadně nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti. Obviněný však v projednávané věci spáchal čin, který nemá povahu obvyklých občanskoprávních vztahů, ale jde o čin, který má jednoznačně trestní charakter, jak bylo výše vysvětleno. Je tudíž nezbytné, aby na něj dopadly prostředky trestního práva, včetně trestní represe, jak bylo v napadeném rozhodnutí zcela v souladu se zákonem rozhodnuto (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005).
Na základě těchto skutečností a úvah Nejvyšší soud shledal, že soudy nepochybily, jestliže čin obviněného, jímž jej uznaly vinným, právně posoudily jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., protože obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu.
Ze všech důvodů, jak jsou výše rozvedeny, Nejvyšší soud neshledal námitky obviněného důvodnými, a protože soudy v potřebné míře se již se všemi výhradami obviněného dostatečně vypořádaly a podstatné okolnosti objasnily, bylo dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. září 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová