ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1330.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 1330/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. listopadu 2010 o dovolání, které podal obviněný Y. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 5 To 61/2005, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 23/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2004, sp. zn. 5 T 23/2004, byl obviněný Y. S. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a odsouzen za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 12. 1. 2004, sp. zn. 12 T 786/2003, a za sbíhající se trestné činy nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a vývoje, výroby a držení zakázaných bojových prostředků podle §185a odst. 1 tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 3. 9. 2004, sp. zn. 12 T 98/2004, podle §185a odst. 1 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na jeden rok, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající jednak v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let, jednak v zákazu držení střelné zbraně, k jejímuž držení je třeba povolení podle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, na dobu pěti let. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Brno – venkov ze dne 3. 9. 2004, sp. zn. 12 T 98/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. dopustil tím, že dne 13. 1. 2004 v B. na ulici D. před domem řídil osobní motorové vozidlo zn. Opel Omega, přičemž v jeho krvi byla zjištěna hladina alkoholu ve výši 0,76 promile, ačkoliv mu byl rozhodnutím o přestupku Magistrátu města B., Odboru dopravy, ze dne 8. 2. 2002, sp. zn. OD 55003/FI-01, které nabylo právní moci dne 15. 3. 2002, uložen mimo jiné zákaz činnosti řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku o vině. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 5 To 61/2005, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti označenému usnesení krajského soudu coby soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatel zejména vytýkal, že ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně chybí jakékoliv vyjádření či zmínka o tom, že se předmětného jednání dopustil úmyslně. Jelikož v popisu skutku není vyjádřena subjektivní stránka předmětné trestné činnosti, obviněný dovozoval, že soud prvního stupně skutek nesprávně právně posoudil, neboť jej uznal vinným i přesto, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Oba soudy navíc konstatovaly, že se měl trestné činnosti dopustit pod vlivem alkoholu, avšak nezkoumaly, zda v důsledku požití alkoholu byly plně zachovány rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného, tedy zda byl obviněný v době spáchání činu příčetný. Závěrem vyjádřil přesvědčení, že s ohledem na zásadu in dubio pro reo nebylo možno předmětný skutek posoudit jako trestný čin. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolací soudu, aby zrušil také další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že skutková část výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., a to včetně úmyslu, který sice není vyjádřen přímo slovně, nýbrž tím, že obviněný řídil dne 13. 1. 2004 osobní motorové vozidlo na ulici D. v B., ač mu byl pravomocným rozhodnutím o přestupku Magistrátu města B., Odboru dopravy, ze dne 8. 2. 2002, sp. zn. OD 55003/FI-01, které nabylo právní moci dne 15. 3. 2002, uložen mimo jiné zákaz činnosti řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců, s tím, že si nelze představit, že by obviněný řídil motorové vozidlo jinak než úmyslně, ale ani to, že nebyl seznámen s pravomocným rozhodnutím o přestupku. Státní zástupce poukazoval na rozpor mezi tzv. skutkovou a tzv. právní větou pravomocného výroku o vině spočívající v tom, že podle tzv. skutkové věty výroku o vině obviněný mařil výkon rozhodnutí jiného správního orgánu a nikoli soudu, jak je uvedeno v tzv. právní větě výroku o vině. Obviněný však tuto vadu nevytkl a proto by k ní Nejvyšší soud neměl přihlížet, navíc se podle jeho mínění jedná o vadu bagatelní, která by mohla vést nanejvýš k vydaní rozhodnutí podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Výhradu obviněného, že přestože bylo zjištěno, že se trestné činnosti dopustil pod vlivem alkoholu, nebyla věnována náležitá pozornost otázce, zda byly zachovány rozpoznávací a ovládací schopnosti pachatele, vyhodnotil jako námitku skutkovou, která nenaplňuje uplatněný dovolací důvod a nelze ji podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod. Navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací, jemuž byla věc soudem prvního stupně předložena k rozhodnutí o dovolání až dne 20. 10. 2010, zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku, jak byl zjištěn a popsán soudem prvního stupně. Namítl totiž, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jelikož soud v popisu skutku nevyjádřil, že by se činu dopustil úmyslně.
Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. se dopustí, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že vykonává činnost, která mu byla zakázána.
Skutková část výroku o vině rozsudku nalézacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje (s dílčí, nikoliv podstatnou výhradou) konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu. Tato zjištění vyjadřují, že obviněný řídil, a to dokonce po požití alkoholických nápojů, motorové vozidlo na ulici D. v B., ač rozhodnutím o přestupku Magistrátu města B., odboru dopravy, ze dne 8. 2. 2002, sp. zn. OD 55003/FI-01, které nabylo právní moci dne 15. 3. 2002, mu byl uložen mimo jiné zákaz činnosti řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný mařil výkon rozhodnutí soudu tím, že vykonával činnost, která mu byla zakázána. Jak správně poznamenal státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, mezi tzv. skutkovou a tzv. právní větou výroku o vině není možné nezaznamenat nesoulad spočívající v tom, že podle skutkové věty výroku o vině obviněný mařil výkon rozhodnutí správního orgánu a nikoli soudu, jak je uvedeno v právní větě výroku o vině. Tuto vadu však obviněný nevytkl a zároveň ji skutečně nelze považovat za vadu, která by byla relevantní z hlediska právního posouzení skutku a mohla jakkoliv ovlivnit postavení obviněného.
Námitky obviněného Y. S. zpochybňující subjektivní stránku trestného činu nemohou obstát, poněvadž ve vztahu k zavinění soudy učinily taková zjištění, která evidentně naplňují zákonné znaky úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák., jak vyvozoval soud prvního stupně.
Podle §4 písm. a) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý). Právě takové znaky nese jednání obviněného. Obviněný, ač věděl, že mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, řídil motorové vozidlo. Obviněný se k řízení morového vozidla doznal a uvedl, že si byl vědom toho, že mu Magistrátem města B. byl vysloven zákaz řídit motorová vozidla, rozhodnutí magistrátu mu bylo doručeno poštou (viz č. l. 8). Věděl-li obviněný, že mu byla zakázána činnost spočívající v řízení všech motorových vozidel, nelze si představit, že řídil vozidlo a porušil takto vyslovený zákaz jinak než právě úmyslně. Soudy proto nepochybily, pokud za uvedeného stavu dovodily, že obviněný jednal úmyslně a skutek obviněného byl správně posouzen jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Obviněný též vytýkal, že soudy nevěnovaly náležitou pozornost zjištění, že se trestné činnosti dopustil pod vlivem alkoholu. Měl za to, že měly zkoumat, zda byl v důsledku požití alkoholu v době činu příčetný či nikoliv, a s odkazem na zásadu in dubio pro reo vyvozoval, že skutek nelze posoudit jako trestný čin. Tuto výhradu obviněného nelze akceptovat. Ve světle uplatněného důvodu dovolání jednak nelze spojovat otázku příčetnosti pachatele s procesní zásadou in dubio pro reo, jak obviněný činí, jednak nelze pominout, že v krvi obviněného bylo zjištěno 0,76 g/kg alkoholu, což je hodnota, která rozhodně nevzbuzuje žádné důvodné pochybnosti o plném zachování jeho ovládacích či rozpoznávacích schopností a jeho příčetnosti, jak to ostatně dokládá i absence zjištění neobvyklého chování obviněného v době jeho kontroly, jak nepřímo vyplývá ze záznamů policejního orgánu.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. listopadu 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková