ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1370.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 1370/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. listopadu 2010 o dovolání obviněného Z. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 2 To 36/2010, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 15/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 3 T 15/2009, byl obviněný Z. L. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák., 42 odst. 1 tr. zák. s přihlédnutím k §419 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na jedenáct roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněného R. M. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost rukou společnou a nerozdílnou zaplatit M. Č. částku 5.250,- Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR se sídlem P., O., částku 43.450,- Kč. Naproti tomu byl obviněný Z. L. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. a trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byli poškození T. J. a A. Ř. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný Z. L. trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. dopustil společně s obviněným R. M. tím, že dne 7. 4. 2009 kolem 05.00 hod. ve Š., ulici K., v prostorách N. b., v úmyslu zmocnit se peněženky poškozeného M. Č., nejprve obviněný Z. L. strhl poškozeného z barové židličky na zem, ležícího ho táhl za součinnosti s obviněným R. M. ke vstupním dveřím baru a přitom se mu snažili vytrhnout peněženku z ruky, po jejím roztržení z ní odcizili finanční hotovost 5.000,- Kč a obviněný R. M. také odcizil mobilní telefon zn. Nokia 6300 s vloženou SIM kartou v hodnotě 1.996 Kč, který při potyčce vypadl z náprsní kapsy poškozeného, přičemž v důsledku pádu utrpěl poškozený tříštivou zlomeninu lýtkové kosti levé nohy, roztržení vazivového spojení holenní a lýtkové kosti, tedy těžké zranění s výrazným omezením pohybu v délce 6 týdnů, s omezením obvyklého způsobu života v délce 3 měsíců a následnými rehabilitacemi,
přičemž obviněný Z. L. byl Okresním soudem v Litoměřicích sp. zn. 4 T 31/2006 odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a další trestné činy k trestu odnětí svobody v délce dvou let, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 9. 6. 2008 Okresním soudem v Karlových Varech pod sp. zn. 42 Pp 138 /2008 na zkušební dobu tří let.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění Z. L., R. M. a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem odvoláními. Obviněný Z. L. nesouhlasil s odsuzující částí rozsudku, jež se ho týkala, obviněný R. M. polemizoval s výrokem o vině pod body 1), 2), s výrokem o trestu a s výrokem o náhradě škody poškozeným M. Č. a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, státní zástupkyně v odvolání podaném ve prospěch obviněného R. M. brojila proti výroku o vině pod bodem 1). K odvolání obviněného R. M. a státní zástupkyně byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 2 To 36/2010, podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen ohledně tohoto obviněného ve výroku o vině pod body 1), 2), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody poškozeným M. Č. a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto o vině a trestu ohledně jmenovaného obviněného a o jeho povinnosti k náhradě škody poškozenému M. Č. Odvolání obviněného Z. L. bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Z. L. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal v něm na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) [nepřesně uvedl a)], l ) tr. ř. a namítl, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný nesouhlasil s právním posouzením skutku, jak byl popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v jeho odůvodnění, jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Zdůrazňoval, že k naplnění uvedené skutkové podstaty bylo nezbytné, aby způsobil údajně poškozenému M. Č. těžkou újmu na zdraví, což se v daném případě nestalo. Nepopíral, že poškozeného fyzicky napadl způsobem popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, avšak nelze s jistotou říci, zda příčinou zranění poškozeného byl pád z barové židličky při přetahování o peněženku, anebo až druhý samovolný pád při placení útraty, popřípadě zda zranění nevzniklo při tažení poškozeného z lokálu do chodby. V souvislosti se vznikem těžké újmy na zdraví poukazoval i na svědectví V. H., z něhož mělo podle dovolatele vyplynout, že poškozený při příchodu do baru měl nejistou chůzi a až do druhého pádu z barové židličky při placení útraty si na žádné zdravotní potíže nestěžoval. Domníval se proto, že v jeho jednání lze spatřovat nejvýše trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., resp. trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., za jehož spáchání zákon umožňuje uložit podstatně mírnější trest. Protože odvolací soud tyto vady neodstranil a jeho odvolání zamítl, navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, event. aby dovolací soud sám ve věci rozhodl tak, že ho uzná vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., resp. trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že oba soudy učinily skutkový závěr, že obviněný poškozenému způsobil těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., tedy delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví, která omezovala způsob života poškozeného nejméně po dobu 6 týdnů. Poranění poškozeného pro něj znamenalo velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života, přičemž poranění dolní končetiny je pro výkon povolání poškozeného (tesař) dosti zásadní. Ve skutkové větě výroku rozsudku pak byly uvedeny takové okolnosti o ublížení na zdraví poškozeného, které odůvodňují právní kvalifikaci trestným činem loupeže podle §234 odst. 2 písm. b) tr. zák. Veškeré námitky obviněného proti výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. považovala za polemiku s tím, jak byly hodnoceny důkazy, z nichž soudy vyvodily skutkové zjištění, že obviněný poškozenému způsobil těžkou újmu na zdraví. Měla za to, že soud prvního stupně do popisu zjištěného skutku uvedl skutkové okolnosti charakterizující těžkou újmu na zdraví ve smyslu ustanovení §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. Z odůvodnění jeho rozsudku je zřejmé, že původcem zranění poškozeného byl právě obviněný Z. L. Obviněný podle státní zástupkyně nepolemizoval s tím, že by zjištěné skutkové okolnosti nenaplňovaly zákonné znaky posouzení zranění poškozeného jako těžké újmy na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., ale s tím, že tyto okolnosti byly nesprávně zjištěny, že z provedených důkazů nevyplývají a že nebyly provedenými důkazy spolehlivě prokázány. Dovolatel tak podle ní uplatnil námitky skutkové, které nemohou naplnit uplatněné dovolací důvody. Námitka, že jednání obviněného mělo být kvalifikováno pouze jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., případně trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., pak neodpovídá učiněným skutkovým zjištěním, jejichž změny se dovolatel domáhal. Navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jejich podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obvinění odkázali na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je v těchto souvislostech významná otázka, zda skutkem, jak byl zjištěn a popsán soudem prvního stupně pod bodem 1) jeho rozsudku, dovolatel naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví nebo značnou škodu. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že dovolatel proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a takovým činem způsobil těžkou újmu na zdraví, přičemž znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která přesvědčivě vyjadřují zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Z těchto zjištění vyplývá, že obviněný v prostorách N. b. v úmyslu zmocnit se peněženky poškozeného M. Č. nejprve strhl poškozeného z barové židličky na zem, ležícího ho táhl za ke vstupním dveřím baru a přitom se mu snažil společně s obviněným R. M., který se k jeho jednání připojil, vytrhnout peněženku z ruky, po jejím roztržení z ní odcizili finanční hotovost 5.000,- Kč a obviněný R. M. se zmocnil také mobilního telefonu s vloženou SIM kartou v hodnotě 1.996 Kč, který při potyčce vypadl z náprsní kapsy poškozeného, přičemž v důsledku pádu utrpěl poškozený těžké zranění levé nohy s výrazným omezením pohybu v délce 6 týdnů, s omezením obvyklého způsobu života v délce 3 měsíců a následnými rehabilitacemi.
Dovolatel vyslovil pochybnosti o existenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem v podobě těžké újmy na zdraví. Namítl, že odvolací soud se přesvědčivě nevypořádal s jeho výhradou, že nebylo řádně objasněno, kdy, kým a za jakých okolností byla poškozenému způsobena těžká újma na zdraví. Naznačoval, že poškozený si mohl zranění způsobit při druhém již jím nezaviněném pádu z barové židličky, resp. nebylo možno vyloučit, že poškozený již se zraněním do baru mohl přijít. Dovozoval, že jeho jednání mělo být proto posouzeno jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., resp. výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Třebaže výhrady obviněného mají primárně skutkový charakter, v důsledku čehož se ocitají mimo okruh relevantních dovolacích námitek, pokládá dovolací soud za potřebné učinit k nim několik poznámek.
Především nelze nevidět, že jde o výtky, které tvořily součást obhajoby obviněného již v předchozích stadiích řízení, soudy obou stupňů na ni reagovaly a ve svých rozhodnutích se s ní přesvědčivě vypořádaly.
Soud prvního stupně na podkladě výpovědi poškozeného, znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství, výslechu znalce MUDr. J. F., CSc., a také záznamu kamerového systému dospěl k závěru, že zranění vzniklo poškozenému již po prvním pádu z barové židličky, k němuž došlo v důsledku stržení poškozeného při přetahování o peněženku. Právě ze záznamu kamerového systému bylo patrné, jak obtížně se poškozený po tomto pádu zvedal ze země a jak obtížně přišel k baru. Poškozený následně uváděl, že jej noha bolela hned po napadení. Vzniklá zranění a jejich důsledky byly popsány ve znaleckém posudku a výslechu znalce z odvětví soudního lékařství, z nichž se podává, že poškozený utrpěl tříštivou zlomeninu lýtkové kosti levé nohy, roztržení vazivového spojení holenní a lýtkové kosti, tedy těžké zranění z výrazným omezením pohybu v délce 6 týdnů s omezením obvyklého způsobu života v délce 3 měsíců a následnými rehabilitacemi. Tato skutková zjištění pak soud prvního stupně správně uvedl i ve skutkové větě výroku o vině a vzhledem k délce léčení a obtížím, které pro poškozeného v běžném životě představovaly, je i správně kvalifikoval jako těžkou újmu na zdraví (strany 6, 7 rozsudku).
Ani odvolací soud nepochyboval o tom, že to byl právě obviněný Z. L., kdo způsobil poškozenému tříštivou zlomeninu lýtkové kosti levé nohy v okamžiku jeho stržení z barové židle na zem. Shodně se soudem prvního stupně v této souvislosti odkázal na závěry znalce z odvětví soudního lékařství, jimž odpovídají záznamy bezpečnostní kamery i zjištění, že poškozený nemohl na levou nohu řádně došlápnout již po oloupení obviněnými. Zároveň také vyloučil možnost, že by si poškozený zranění způsobil sám nebo že by je snad mohl způsobit obviněný R. M. (strana 6 rozsudku).
Dovolací soud považuje závěry soudů obou stupňů za přiléhavé. Příčinný vztah spojuje jednání s následkem. Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestně odpovědná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Na základě provedeného dokazování soudy zjistily a odůvodnily, že příčinou vzniku zranění poškozeného bylo právě jimi konkretizované jednání obviněného Z. L. Dovolací soud nemá, čím by jejich úvahy relevantně doplnil, zcela se s nimi ztotožňuje.
Zranění poškozeného M. Č., mající charakter těžké újmy na zdraví, jednoznačně vznikla v příčinné souvislosti s násilným jednáním obviněného Z. L., směřujícím ke zmocnění se peněženky poškozeného, a soudy proto uvedený skutek správně posoudily jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., a nikoliv jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jak navrhoval dovolatel.
Zcela lichá je i úvaha dovolatele o možnosti posoudit jeho jednání jako trestný čin výtržnictví podle 202 odst. 1 tr. zák. Jednak je založena na odlišných skutkových okolnostech, než jaká byla stěžejní pro právní úvahy soudů obou stupňů, jednak nelze nevidět, že čin obviněného nenese jen typické znaky výtržnosti, byť je lze dozajista označit za jednání závažným způsobem narušující veřejný klid a pořádek, porušující zásady občanského soužití. Určující ale je, že podstata jeho jednání byla v rovině trestní odpovědnosti založena na násilném útoku směřujícím ke zmocnění se věci poškozeného a tedy loupeži ve smyslu §234 tr. zák. Soudy proto nepochybily, pakliže čin obviněného posoudily jen jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Nad rámec řečeného lze jen poznamenat, že faktický průběh činu svědčí ve prospěch závěru, že trestný čin výtržnictví tu byl málo významným produktem tohoto základního trestného činu, tudíž z důvodů tzv. faktické konzumpce vylučující jednočinný souběh o něm správně nebylo ani reálně uvažováno.
Obviněný naplnění jiných než výše uvedených znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. nezpochybnil, neuplatnil žádné námitky ani vůči naplnění podmínek zvlášť nebezpečné recidivity podle §41 odst. 1 tr. zák., a proto se Nejvyšší soud touto problematikou věcně nezabýval. Pro úplnost však nutno uvést, že i existencí dalších zákonných znaků označeného trestného činu se soudy obou stupňů zabývaly, soud prvního stupně se důsledně vypořádal s naplněním formálních i materiálních znaků zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. a závěry, k nimž soudy dospěly, jsou správné.
Protože dovolání obviněného opřené o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zjevně neopodstatněné i z pohledu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., poněvadž ten je existencí důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podmíněn.
Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného Z. L. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud nerozhodoval o podnětu obviněného k odložení výkonu rozhodnutí, kterou učinil v závěru svého dovolání. Předsedkyně senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložila a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. listopadu 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková