ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1468.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1468/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. ledna 2010 o dovolání obviněného mladistvého M. M., proti usnesení Krajského soudu v Plzni, soudu pro mládež, ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 7 Tmo 43/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech, soudu pro mládež, pod sp. zn. 3 Tm 14/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého M. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech, soudu pro mládež (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 6. 3. 2006, sp. zn. 3 Tm 14/2004, byl obviněný mladistvý M. M. (dále jen „mladistvý“) uznán vinným proviněním loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., které spáchal ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. s mladistvým D. Č. tak, že dne 27. 6. 2004 kolem 20.55 hod. v P., na K. t., u budovy P. f. Z. u., po vzájemné předchozí domluvě, v úmyslu někoho okrást, napadli S. B., tak, že ji mladistvý D. Č. strhl z levého ramene plátěnou tašku, o níž se s poškozenou přetahoval, následkem čehož poškozená upadla na zem a způsobila si drobné poranění na ruce, a následně se oba mladiství s odcizenou taškou dali na útěk, přičemž mladistvý M. M., a poté i mladistvý D. Č., byli zadrženi náhodně projíždějící hlídkou Policie České republiky, přičemž odcizením plátěné tašky v hodnotě 50,- Kč, obsahující dámský svetr v hodnotě 100,- Kč, legitimaci MHD s platným kupónem v hodnotě 350,- Kč, skládací deštník v hodnotě 50,- Kč, polévkovou lžící v hodnotě 5,- Kč, plátěnou utěrku v hodnotě 5,- Kč, klíčenku v hodnotě 20,- Kč, koženkovou peněženku v hodnotě 50,- Kč s finanční hotovostí nejméně 100,- Kč, manikúrní nůžky v hodnotě 15,- Kč a svazek pěti klíčů, plastový hřebínek, propisovací obyčejnou tužku bez hodnoty, způsobili poškozené škodu v celkové výši nejméně 745,- Kč.
Za toto provinění byl mladistvý M. M. odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák., za použití §31 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §33 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného mladistvého D. Č.
Mladistvý M. M. podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, které Krajský soud v Plzni, jako odvolací soud pro mládež (dále jen „soud druhého stupně“) usnesením ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 7 Tmo 43/2006, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal mladistvý M. M. prostřednictvím obhájce JUDr. P. R. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, avšak nesouhlasí, že uvedený skutek byl posouzen jako provinění loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Podle mladistvého měl být čin právně kvalifikován jako provinění krádeže, neboť z dokazování provedeného v prvním stupni vyšlo najevo, že oba mladiství plánovali a předem se domlouvali na tom, že někoho okradou. Vlastní krádež realizoval pouze mladistvý D. Č., který k poškozené přiskočil a tašku jí vytrhl, což potvrdil i svědek M. D., který uvedl, že si není jistý, zda kabelku poškozené vytrhl jeden nebo oba mladiství. Nebylo však prokázáno, že to byl i dovolatel, kdo se s poškozenou o tašku přetahoval. Vzhledem k této nejasnosti měl soud postupovat podle zásady „in dubio pro reo“, když varianta skutkového děje uváděná dovolatelem nebyla vyloučena, a jejich domluva směřovala ke krádeži. Spoluobviněný mladistvý David Čech se zmocnil věcí poškozené násilím, a spáchal tudíž provinění loupeže. Tuto skutečnost však nelze klást k tíži dovolateli, protože takovéto jednání je ve vztahu k němu excesem, a nemůže vést k jeho trestní odpovědnosti pro loupež. Mladistvý se také neztotožnil s názorem odvolacího soudu o naplnění minimálně nepřímého úmyslu v jeho jednání. Pokud by byla obecná tvrzení soudu o samozřejmosti předpokladu kladení odporu ze strany oběti dovedena do důsledků, znamenalo by to apriorní vyloučení možnosti kvalifikovat jednání, kdy pachatel vytrhne nepozorné a překvapené oběti věc z ruky, jako krádež, ale s odkazem na nepřímý úmysl, by se muselo posuzovat vždy jako loupež. Dovolatel tak shledal, že když skutková část výroku soudu prvního stupně neobsahuje odkaz na násilí, které by uskutečnil on sám, pak provinění loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. u něj nepřichází do úvahy. Mladistvý rovněž vytkl, že pokud se soud prvního stupně rozhodl neprovádět výslech poškozené, u kterého byl předpoklad, že mladistvému prospěje, pak by neměl při absenci dalších důkazů rozhodnout v jeho neprospěch.
S ohledem na shora uvedené mladistvý v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 7 Tmo 43/2006, a předcházející rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 6. 3. 2006, sp. zn. 3 Tm 14/2004, a sám ve věci rozhodl rozsudkem, případně aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci Okresnímu soudu v Rokycanech, jako soudu prvního stupně.
Dovolání bylo doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které se k němu do dne konání neveřejného zasedání písemně nevyjádřilo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání mladistvého je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Za splnění uvedených formálních podmínek Nejvyšší soud s ohledem na to, že dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, posuzoval, zda dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem.
Dovolání lze podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je tudíž možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Pokud jde o výhradu mladistvého týkající se neúplnosti provedeného dokazování, spočívající v tom, že nebyla jako svědkyně vyslechnuta poškozená a v porušení zásady „in dubio pro reo“, z jejího podnětu Nejvyšší soud správnost napadených rozhodnutí nepřezkoumával, protože podle dikce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jeho podkladě nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Výhrady zaměřené proti skutkovému stavu nejsou podřaditelné pod žádný dovolací důvod vymezený v §265b tr. ř., a proto v této části Nejvyšší soud dovolání mladistvého posoudil jako podané mimo zákonem vymezené dovolací důvody.
Jestliže mladistvý napadeným rozhodnutím vytýkal, že jimi použitá právní kvalifikace činu jako provinění loupeže není správná a při zachování učiněných skutkových zjištěních měl být posouzen jako provinění krádeže, pak jde o výhrady, které na označený dovolací důvod dopadají, a Nejvyšší soud tudíž mohl dále zkoumat jejich opodstatněnost.
V obecné rovině je nejprve vhodné uvést, že trestného činu (provinění) loupeže podle §234 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Předmětem ochrany jsou u tohoto trestného činu (provinění) dva objekty a to jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit a jednak osobní svoboda. Právě tím, že u trestného činu loupeže je též chráněna svoboda člověka, se liší od trestného činu krádeže, jehož se podle §247 odst. 1 tr. zák. dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní způsoby uvedenými v písm. a) až e).
Ochrana osobní svobody je u skutkové podstaty trestného činu loupeže vyjádřena znakem „proti jinému užije násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného a není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např., když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Skutečnost, že pachatel zaměřil své násilí proti věci, kterou měl poškozený u sebe a ve své moci a které se chtěl zmocnit, nevylučuje posouzení takového jednání jako trestného činu loupeže podle §234 tr. zák., a nikoli jako trestného činu krádeže podle §247 tr. zák., jestliže ke zmocnění se věci bylo nezbytné tímto násilím překonat vůli poškozeného nevydat nikomu tuto věc (např. tím, že pachatel věc vytrhl poškozenému z ruky a překonal tak jeho očekávaný odpor). O tom, že násilí pachatele směřovalo též proti osobě poškozeného, může svědčit i ublížení na zdraví, které přitom pachatel úmyslně způsobil poškozenému (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 927/2003, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004 sešit. 1, T - 647).
Skutková podstata trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. předpokládá násilí nebo pohrůžku násilí v jakékoli intenzitě způsobilé ovlivnit vůli poškozeného. Proto ani výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí užitých pachatelem v úmyslu zmocnit se cizí věci není důvodem pro posouzení jeho jednání jako trestného činu krádeže podle §247 tr. zák. Jestliže pachatel trestného činu loupeže použije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí menší intenzity, pak tato skutečnost pouze snižuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Násilím ve smyslu §234 odst. 1 tr. zák. se rozumí především použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Přitom není nezbytnou podmínkou, aby poškozený skutečně kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 571/2003, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004 svazek 26, T - 620).
Ve smyslu těchto výkladů je nepochybné, že čin, jehož se mladiství dopustili, jak je ve skutkových zjištěních rozsudku soudu prvního stupně popsán, byl správně posouzen jako provinění loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., protože se mladiství zmocnili věcí poškozené, které od ní získali poté, co jí kabelku násilím vytrhli z rukou, a navíc překonali i z její strany aktivně kladený odpor, který vedl k tomu, že upadla a způsobila si drobné poranění.
Tohoto trestného činu se mladiství dopustili jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák. a se zřetelem na podmínky spolupachatelství je nutné též posuzovat podíl, jaký měl na tomto činu mladistvý M. M., který nebyl přímo tím, kdo strhl poškozené tašku a přetahoval se s ní, neboť podle skutkových zjištění to byl jeho spolupachatel mladistvý D. Č., avšak za situace, když byl s dovolatelem domluven, že někoho okradou, a ten byl v době, kdy mladistvý D. Č. na poškozenou útočil, v bezprostřední blízkosti, a utekl z místa současně se spoluobviněným, poté, co se tento tašky zmocnil.
Za těchto okolností je rozhodné, že mladiství čin spáchali společně, a proto je na místě konstatovat, že podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin (provinění) spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.).
Jak se podává nejenom ze skutkových zjištěních, ale i z příslušných partií odůvodnění napadených rozhodnutí, oba spolupachatelé jednali po dohodě „že někoho okradou“. Taková dohoda znamená, že byli domluveni, že se oba společně zmocní neurčité věci jakékoli osoby. „Někoho okrást“ lze vyložit, že se jiné osobě odejme věc, kterou má při sobě. Je zřejmé, že z této dohody jednoznačně nevyplynulo, který z mladistvých jakou roli při této činnosti bude mít, ale šlo o to, jiné osobě odejmout její věc. Takto obecně formulovaná dohoda svědčí o tom, že každý z pachatelů se mohl na uvedeném činu podílet jakýmkoli způsobem. Z logiky uvedeného kontextu je nepochybné, že každý z aktérů realizace této dohody musel být srozuměn s tím, že pokud dojde k odnímání věci (např. kabelky) osobě, která ji má při sobě, tato osoba se bude takovému jednání bránit, event. bude klást odpor, a tudíž proto, aby byla „okradena“, tj., aby jí byla její věc odňata, bude nutné vůči této osobě vyvinout násilí, aby byl takový odpor překonán a věc aby pachatelé získali.
S ohledem na takto vyjádřené souvislosti a průběh činu, k němuž podle popsaných skutkových zjištění došlo, oba pachatelé v souladu s touto domluvou jednali. Je pravdou, že byl aktivnější mladistvý D. Č., který prováděl vlastní odejmutí věcí osobě, kterou si společně pro „okradení“ vybrali. Stalo se tak na chodníku a obětí byla náhodná chodkyně, s níž se mladistvý D. Č. přetahoval o kabelku, kterou jí strhl z ramene. Mladistvý M. M. byl vedle něj, počínání svého partnera sledoval, a byť do tohoto jednání nezasahoval, byl s ním ztotožněn. Společně následně po vytržení kabelky z místa činu i s kabelkou, kterou držel v ruce mladistvý D. Č., utekli.
Všechny takto rozvedené souvislosti svědčí pro závěr, že mladistvý D. Č. proto, aby se kabelky poškozené zmocnil ve smyslu učiněné dohody, byl připraven užít při jejím získávání i násilí, což se také stalo, a mladistvý M. M. byl i s touto alternativou srozuměn, a proto se nejednalo ze strany způsobu provedení činu D. Č. o exces ze sjednané dohody.
Pokud jde o roli, která při provádění činu připadla mladistvému M. M., který se do „zmocňování se“ kabelky sám aktivně nezapojil, byl však přímo při činu vedle spolupachatele, tedy článkem řetězu jednotlivých okolností směřujících k přímému vykonání trestného činu loupeže, a tato jeho přítomnost, v návaznosti na předchozí dohodu, v jednání mladistvého D. Č. podporovala a čin spolupachatelem realizovaný tak ve vztahu k jeho výsledku činila důraznější. Tento podíl mladistvého M. M. proto ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. vytvářel v součinnosti s druhým pachatelem skutkovou podstatu provinění loupeže.
Kromě těchto skutečností Nejvyšší soud pro úplnost považuje za vhodné poukázat též na odůvodnění napadeného usnesení, v němž odvolací soud na straně 2 kromě jiného uvedl, že „.. i když se mladistvý M. M. osobně přímo násilí vůči poškozené nedopustil, musel v době, když se oba rozhodli poškozenou na ulici okrást, počítat s eventualitou, že oběť jejich protiprávního jednání může klást odpor, k němuž v posuzované věci skutečně došlo. Mladistvý M. M. tak jednal minimálně v eventuálním úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák …“. Je tedy zřejmé, že soudy uvážily i otázku subjektivní stránky a její naplnění ve vztahu ke znaku „násilí“, a Nejvyšší soud se i v tomto ohledu, jak je vysvětleno shora, s napadeným rozhodnutím shoduje.
Na základě rozvedených úvah a závěrů Nejvyšší soud shledal, že není pochyb o tom, že mladistvý M. M. spáchal provinění loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. s mladistvým D. Č. Protože je takto užitá právní kvalifikace v souladu s učiněnými skutkovými zjištěními i se zákonem, jsou námitky uplatněné mladistvým neopodstatněné.
Nejvyšší soud proto dovolání mladistvého odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. ledna 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová