ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1474.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1474/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. ledna 2010 o dovolání, které za obviněnou G. L., podal její opatrovník M. L . , a o dovolání L. L. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 3 To 507/2007, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 145/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání podané za obviněnou G. L. M. L. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání L. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 92 T 145/2006, byla obviněná G. L. uznána vinnou dvěma trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák., pokusem trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 tr. zák., §247 odst. 1 písm. d) tr. zák. a trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. Za tyto trestné činy byla odsouzena podle §247 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na devět měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na třicet šest měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněné uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil uhradila v plné výši škodu, kterou trestným činem způsobila. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozené V. J. a podle §226 písm. c) tr. ř. o zproštění obviněné obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchala obviněná.
Rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná G. L. odvoláním. Z podnětu tohoto odvolání byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 3 To 507/2007, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněná byla za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák., trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák., trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. a za sbíhající se trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d), e) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 9. 2006, sp. zn. 2 T 121/2005, a trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák. a trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. z rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 16. 11. 2007, sp. zn. 4 T 31/2005, odsouzena podle §247 odst. 1, §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na třicet šest měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. jí byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil uhradila způsobenou škodu. Podle §57a odst. 1 tr. zák. byl obviněné uložen trest zákazu pobytu na území hlavního města Prahy na dobu tří roků a trest zákazu pobytu na území okresu Plzeň – město na dobu dvou roků. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 16. 11. 2007, sp. zn. 4 T 31/2005, a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 9. 2006, sp. zn. 2 T 121/2005, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2007, sp. zn. 67 To 46/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku podal za obviněnou G. L., zbavenou způsobilosti k právním úkonům, opatrovník M. L. prostřednictvím obhájce obviněné v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a namítl, že proti obviněné bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Zpracovatel dovolání poukazoval zejména na skutečnost, že obviněná G. L. je osobou, která byla zcela zbavena způsobilosti k právním úkonům. Soudy obou stupňů však v rozporu s ustanovením §9 tr. ř. dřívější rozhodnutí soudu o osobním stavu obviněné nerespektovaly, nevycházely z posudku vypracovaného pro účely rozhodnutí o zbavení způsobilosti k právním úkonům a znovu zkoumaly její duševní stav. Byť připustil, že osoba zbavená způsobilosti k právním úkonům nemusí ještě být nepříčetná, vytkl, že soudy nepostupovaly správně, pokud přibraly ke zkoumání duševního stavu obviněné další znalce, poněvadž o něm nebyly žádné pochybnosti vzhledem k jejímu dřívějšímu znaleckému zkoumání. Zpochybnil rovněž kvalitu vyšetření duševního stavu obviněné s poukazem na délku zkoumání (dvě až tři hodiny) i subjekty, které je prováděly. Naznačil, že v případě zjištění duševní nemoci jsou zpravidla přibíráni noví znalci za účelem změny původního posudku tak, aby byl zkoumaný shledán trestně odpovědným. Soudy se podle něho k takovému postupu uchylují zejména v případě příslušníků romského etnika, což demonstroval odkazem na případy a trestní věci jeho rodinných příslušníků i dalších osob. Měl za to, že obviněná je nemocná, neměla by být trestána; způsobila-li škodu, je za ni odpovědná podle občanského zákoníku. Nesouhlasil s obsahem revizního znaleckého posudku, který byl podle něho vypracován na podkladě dřívějších znaleckých posudků zpracovaných na objednávku soudů v předchozích trestních věcech obviněné, jež označil za nezákonné a nemající žádnou důkazní hodnotu. Závěrem zopakoval, že naplnění dovolacího důvodu spatřuje v tom, že bylo vedeno trestní stíhání proti nepříčetné osobě ve smyslu §12 tr. zák. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně a rozhodl tak, že odsouzení G. L. bylo opřeno o důkazy vypracované v rozporu s trestními předpisy.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k tomuto dovolání zpochybnil, zda dovolání bylo podáno osobou oprávněnou. Zákonným zástupcem G. L. je A. L. (opatrovnice), jež však v dovolání nijak nefiguruje. Předložené dovolání podle státního zástupce zákonným požadavkům obsaženým v §265d odst. 2 tr. ř. neodpovídá. Dovolání podal svým jménem zákonný zástupce obviněné M. L., jenž se pro tento úkon dal zastoupit obhájcem, ačkoli by tak mohl validně učinit pouze v zastoupení obviněné, které by pro ten účel případně zvolil obhájce. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání M. L. podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno osobou neoprávněnou. K podstatě dovolacích námitek opakoval, že dovolání nelze přisvědčit ani z věcného hlediska, a to z důvodů, které podrobně vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí již soud prvního stupně, když dospěl ke spolehlivému zjištění, že obviněná, ač zbavená způsobilosti k právním úkonům, se předmětné trestné činnosti dopustila jako osoba příčetná a tudíž trestně odpovědná. Míru omezení obviněné v obstarávání běžných záležitostí ostatně zpochybňuje již sama skutečnost, že se stejné trestné činnosti dopouštěla nejen v místě svého bydliště, ale i v lokalitách tak vzdálených, jako je hlavní město Praha či okres Plzeň-město, v nichž má dokonce soudním rozhodnutím zakázán pobyt.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Závěr, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, dovolací soud opřel o následující úvahy:
Obviněná G. L. je zbavena způsobilosti k právním úkonům a soud ustanovil její opatrovnicí A. L. (č. l. 7 spisu). Jelikož tato zákonná zástupkyně obviněné nemohla v souvislostech významných pro podání dovolání za obviněnou řádně vykonávat svá práva uvedená v §34 odst. 1 tr. ř. (nacházela se ve výkonu trestu odnětí svobody) a bylo nebezpečí z prodlení, Městský soud v Brně usnesením ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. 92 T 145/2006, podle §34 odst. 2 tr. ř. ustanovil obviněné k výkonu práv uvedených v §34 odst. 1 tr. ř. opatrovníka M. L. Ten také soudu prvního stupně předložil nejen dovolání zpracované obhájcem JUDr. L. S. (č. l. 655, 656), ale i plnou moc, jíž obviněná tohoto obhájce „zmocnila k zastupování v trestní věci dovolání ve věci 3 To 507/2007 vedené u Městského soudu v Brně pod č. j. 92 T 145/2006-537“ (č. l. 668).
Podle §265d odst. 2 věta in fine tr. ř. platí, že je-li obviněný zbaven způsobilosti k právním úkonům, může i proti jeho vůli za něho v jeho prospěch dovolání podat též jeho zákonný zástupce a jeho obhájce. Není proto žádných pochybností o tom, že jednak dovolání bylo za obviněnou v její prospěch podáno zákonným zástupcem, tj. opatrovníkem, a jednak že se tak stalo prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.). Přes tato fakta však dovolací soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Podstatou dovolacích námitek je tvrzení, že obviněná G. L., zbavená způsobilosti k právním úkonům na podkladě vyšetření, jež dokládalo její duševní nemoc, není pro nepříčetnost ve smyslu §12 tr. zák. trestně odpovědná.
Okolnosti, za kterých je trestní stíhání nepřípustné, v důsledku čehož je nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jsou taxativně uvedeny v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. S poukazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze proto dovolání podat, bylo-li vedeno trestní stíhání, ač tomu bránila existence některého z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, jak jsou uvedeny v §11 odst. 1 tr. ř. písm. a) až j) tr. ř. Dovolatel však žádnou konkrétní relevantní námitku ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu neuvedl. Pod žádný z důvodů, pro které trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, vyjmenovaných explicitně v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. nelze podřadit nepříčetnost podle §12 tr. zák. Dovolání mělo být správně podáno s odkazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy proto, že napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, jímž se mimo jiné rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, v tomto případě způsobilosti obviněné být pachatelem trestného činu ve smyslu §12 tr. zák. Ani tento nedostatek však dovolacímu soudu nebrání, aby se k problematické otázce vyjádřil.
Podle §12 tr. zák. platí, že kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný.
Nepříčetností coby okolností vylučující trestní odpovědnost se rozumí stav, v němž někdo pro duševní poruchu přítomnou v době spáchání činu nemůže buď rozpoznat, že jeho jednání je pro společnost nebezpečné, anebo nemůže své jednání ovládat, přičemž postačí, že chybí jedna z těchto schopností. Samotná duševní porucha, aniž by vyvolala nedostatek schopnosti rozpoznávací nebo určovací, nemůže být důvodem nepříčetnosti. Zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům podle občanskoprávních předpisů je pak pro posuzování nepříčetnosti bezvýznamné a nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti objasnit, zda obviněný byl v době spáchání činu, pro nějž se trestní stíhání vede, nepříčetný ve smyslu §12 tr. zák., čemuž soudy bezesporu dostály.
Otázka nepříčetnosti je otázkou právní; její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie. Znalecký důkaz z tohoto oboru je však jen jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o otázce příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními (k tomu rozhodnutí č. 17/1979 Sb. rozh. tr.). Z toho také vyplývá, že byl-li vypracován znalecký posudek k posouzení duševního stavu obviněné ve věci zbavení způsobilosti k právním úkonům, nelze jej vzít za relevantní podklad pro řešení otázky týkající se nepříčetnosti obviněné jako pachatelky konkrétního trestného činu, jak se mylně domnívá zpracovatel dovolání. Lze však na něj pohlížet jako na významné zjištění při posuzování závěru, zda je třeba odborného zkoumání z oboru psychiatrie proto, že obviněná může trpět duševní poruchou, která v době činu mohla vylučovat nebo snižovat její příčetnost.
Otázkou příčetnosti se soudy, zejména soud prvního stupně, náležitě zaobíraly. Orgány činné v trestním řízení postupně soustředily tři znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a to znalců MUDr. I. W. a MUDr. L. Š., a konečně pro kolizní závěry jmenovaných znalců, jež se nepodařilo odstranit ani doplněními znaleckých posudků, byl podle §110 odst. 1 tr. ř. opatřen i znalecký posudek ústavu – Psychiatrické léčebny B.-Č., který vypracovali MUDr. J. P. a MUDr. M. H. Ze závěrů tohoto posudku a výpovědi znalce MUDr. J. P. soud zjistil, že obviněná G. L. netrpěla v době spáchání žádnou závažnou duševní poruchou ani chorobou. Trpí pouze lehkou mentální retardací, která však rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněné snižuje jenom nepodstatně; v době spáchání činů mohla rozpoznat nebezpečnost trestného činu pro společnost a mohla také svoje jednání ovládat, čímž se ztotožnil se závěry znalkyně MUDr. L. Š. Soud prvního stupně přesvědčivě zdůvodnil, proč nebylo možno vycházet ze znaleckého posudku MUDr. I. W. Zejména poukázal na to, že v posudku MUDr. I. W. nebylo přihlíženo k hospitalizacím obviněné v psychiatrických léčebnách, přičemž při těchto pobytech byla soustavně pozorována a nemohla svou diagnózu „filmovat“, jako tomu bylo právě při krátkodobých vyšetřeních, která navíc byla prováděna za přítomnosti matky, a znalec MUDr. I. W. vycházel právě a pouze ze sdělení obviněné a její matky. Hospitalizace verifikovaly dobrou orientovanost obviněné, schopnost logických úkonů, kdy byla schopna zorganizovat a realizovat útěk domů. Za zcela zavádějící pak byla označena tvrzení znalce, že mezi Romy je krádež „gádžům“ dobrým skutkem, nikoliv trestným činem, na základě čehož soud vyvodil, že těmito úsudky zahrnujícími do znaleckého zkoumání i problematiku etnickou, jmenovaný znalec výrazně překročil své kompetenci i erudici. Soud prvního stupně na základě znaleckého posudku ústavu a výpovědi znalce MUDr. J. P. uzavřel, že obviněná je osobou plně trestně odpovědnou za své jednání, když toto byla schopna jak ovládat, tak rozpoznat jeho nebezpečnost (strana 6 rozsudku). Odvolací soud považoval závěry soudu prvního stupně za správné (strana 4 napadeného rozsudku) a ani Nejvyšší soud nemá žádný rozumný důvod je zpochybnit. Byly-li v dovolání zpochybněny podklady, z nichž posudek ústavu a slyšený znalec MUDr. J. P. vycházeli, nelze nepoznamenat, že z obsahu posudku (zejména č. l. 417 – 434) jasně vyplývá, že tento důsledně vycházel především ze zdravotní dokumentace obviněné svědčící o jejím opakovaném pobytu v psychiatrických léčebnách, jejího opakovaného vyšetření oběma zpracovateli posudku a takto získané poznatky byly konfrontovány se závěry posudků, jež byly na obviněnou v minulosti vypracovány. Závěry posudku ústavu byly přesvědčivě, kvalifikovaně zdůvodněny a důrazně je třeba odmítnout jakékoliv náznaky, že jde o důkaz, kterým byla obviněná účelově shledána trestně odpovědnou.
Protože obviněná je za své činy trestně odpovědná, soud prvního stupně ji zcela opodstatněně uznal vinnou trestnými činy, jak je uvedeno ve výroku o vině jeho rozsudku, a odvolací soud nepochybil, pokud se s jeho závěry ztotožnil. V případě obviněné se zjevně nejednalo o bezdůvodné „trestání nemocného člověka za jeho nemoc“, jak bylo naznačeno v dovolání, a správně byly z jejího jednání vyvozovány závěry v rovině trestněprávní, nikoliv jen občanskoprávní.
V předmětné trestní věci podal dovolání též L. L., jenž sám sebe označil jako „zástupce opatrovnice A. L.“. V podání zpracovaném jím a pro něj zvoleným advokátem JUDr. L. S. odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž text tohoto podání je v zásadních bodech shodný s obsahem dovolání, jež bylo za obviněnou G. L. podáno opatrovníkem M. L. prostřednictvím obhájce JUDr. L. S.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k tomuto dovolání vyjádřil především své pochybnosti, zda dovolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou. Připomněl, že zákonným zástupcem G. L. je A. L. Podle dostupného spisového materiálu ve věci nijak nefiguroval žádný zmocněnec L. L. ani jeho právní zástupce JUDr. L. S. Není k dispozici žádná plná moc, jež by L. L. zmocňovala k podání dovolání za opatrovnici obviněné, ani plná moc, jíž by tento zmocněnec pověřil JUDr. L. S. k podání dovolání. Ani z věcného hlediska nelze podle něj dovolání přisvědčit, a to v zásadě z týchž důvodů, které podrobně vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí již soud prvního stupně a které byly rozvedeny již v souvislosti s dovolání podaným za obviněnou M. L. Navrhl proto, aby bylo dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, pokud nebude na místě rozhodnout o odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud přisvědčil názoru, že dovolání bylo podáno osobou neoprávněnou.
Jak již bylo uvedeno, opatrovnicí obviněné, jež byla zbavena způsobilosti k právním úkonům, byla soudem ustanovena A. L. Dne 26. 3. 2008 předložil odvolacímu soudu L. L. podání datované dnem 25. 3. 2008 (č. l. 566), z jehož obsahu vyplývá, že jej opatrovnice zmocnila, aby ji, tj. opatrovnici, nikoliv obviněnou G. L., „zastupoval ve věci G. L. v trestní věci 3 To 507/2007 podle svého uvážení, jak uzná za vhodné“, a on toto zmocnění přijal. Takový postup nepřichází v úvahu především se zřetelem k ustanovení §24 občanského zákoníku, ale i s ohledem na vymezení charakteru vztahu mezi opatrovancem a opatrovníkem. Podle §24 občanského zákoníku zástupce musí jednat osobně; dalšího zástupce si může ustanovit, jen jestliže je to právním předpisem stanoveno (př. u advokáta, o což se v posuzovaném případě nejednalo) nebo účastníky dohodnuto (o což také nemohlo jít). V konkrétním případě je zákonným zástupcem obviněné její opatrovník (§27 odst. 2 občanského zákoníku), přičemž zákon nepamatuje na to, že by si mohl opatrovník ustanovit dalšího zástupce. Ustanovení §24 občanského zákoníku zdůrazňující, že zástupce, tedy i opatrovník, musí jednat osobně, má na zřeteli to, aby si opatrovník nezvolil za sebe zástupce k tomu, aby za opatrovníka práva vykonával. Je však v souladu s osobním výkonem povinností opatrovníka, aby zabezpečil ochranu práv a oprávněných zájmů opatrovance tím, že právě jemu zvolí v rámci výkonu svých práv a povinností zástupce - v trestním řízení typicky obhájce, což se ale nestalo (k tomu přiměřeně č. 17/1987 Sb. rozh. obč.).
Jak již bylo s odkazem na dikci §265d odst. 2 věta in fine tr. ř. řečeno, je-li obviněný zbaven způsobilosti k právním úkonům, může i proti jeho vůli za něho v jeho prospěch dovolání podat též jeho zákonný zástupce a jeho obhájce. Jelikož L. L. evidentně není zákonným zástupcem obviněné G. L. zbavené způsobilosti k právním úkonům, nemohl za ni relevantně podat dovolání. Učinil-li tak, bylo dovolání podáno neoprávněnou osobou a nic na tomto závěru nemění ani skutečnost, že bylo podáno prostřednictvím JUDr. L. S., jehož si obviněná zvolila posléze jako obhájce.
Nejvyšší soud proto dovolání podané za obviněnou G. L. jejím zákonným zástupcem (opatrovníkem) M. L. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Dovolání L. L., osoby neoprávněné k jeho podání, odmítl podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. ledna 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková