ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1504.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 1504/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2010 o dovolání obviněného J. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 2009, sp. zn. 3 To 663/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 164/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2009, sp. zn. 74 T 164/2006, byl obviněný J. Š. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„dne 5. 3. 2005 kolem 22.30 hodin v O. na H. v bytě, který užíval společně se svou manželkou I. Š., tuto po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl tak, že ji nejdříve po uchopení za ruce odhodil silou na zeď do rohu obývacího pokoje, kde upadla na zem a narazila zády do reprosoustavy a když vstala, tak ji opět uchopil, odhodil na zárubně dveří ložnice bytu, poté co s ní cloumal ze strany na stranu a když poškozená opět upadla na zem, pak na ni naklekl, škrtil ji a od dalšího fyzického napadání upustil až po příchodu dcery, kdy poškozená v důsledku jednání obžalovaného musela vyhledat lékařské ošetření v důsledku zranění, a to zlomeniny záprstních kostí 4. a 5. prstu pravé ruky, otlaky minimálně tří prstů na krku a podlitinu na stehně vlevo vzadu, kdy zlomeniny záprstních kostí si vyžádaly dobu léčení delší jednoho roku s pracovní neschopností od 7. 3. 2005 do 17. 7. 2005“ .
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), a podle §221 odst. 2 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Současně podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit poškozené I.Š. (dále jen „poškozená“) na náhradě škody částku ve výši 37.800,- Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. ji se zbytkem nároku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný i poškozená odvolání, o nichž Krajský soud v Ostravě rozhodl rozsudkem ze dne 26. 10. 2009, sp. zn. 3 To 663/2009, tak, že z podnětu odvolání poškozené podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil „ve výroku o náhradě škody dle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.“. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit poškozené škodu ve výši 66.158,- Kč, a podle §229 odst. 2 tr. ř. ji se zbytkem nároku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájkyně JUDr. Karly Návedlové podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Dovolatel po stručném shrnutí obsahu předchozího řízení rozvedl argumentaci, kterou se domáhal vyslovení závěru o nepřípustnosti trestního stíhání, jež proti němu bylo vedeno. Současně vyslovil domněnku, že trestní řízení v dané věci bylo od počátku vedeno nestandardně s cílem ochrany práv poškozené, nikoli práv obviněného v duchu zásady „in dubio pro reo“.
V podrobnostech obviněný uvedl, že dne 20. 3. 2006 byl obviněn z trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., u něhož je trestní stíhání podmíněno podle §163 tr. ř. souhlasem poškozeného. V tomto kontextu zdůraznil, že poškozená na počátku prověřování, zda byl spáchán trestný čin, „souhlas s trestním stíháním vzala zpět“, a proto v něm nebylo možno pokračovat ve smyslu §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. a bylo ještě před sdělením obvinění dne 2. 5. 2005 odloženo. Podotknul, že „zpětvzetí bylo poškozenou vzato zpět“ před policejním orgánem svobodně bez jakéhokoliv nátlaku a po řádném poučení o jejích procesních právech a povinnostech.
Dovolatel označil trestní stíhání před policejním orgánem za nestandardní. Pochybení spatřoval v tom, že poté, co se poškozená rozhodla opětovně žádat jeho trestní stíhání, došlo ke změně právní kvalifikace, což byla jediná možnost, jak poškozené vyhovět. Pokud však došlo ke změně právní kvalifikace na trestný čin ublížení na zdraví §221 tr. zák., „byl soud povinen zkoumat, zda stíhání je možné, když souhlas se stíháním byl poškozenou vzat zpět a tento nelze znovu udělit dle §163 odst. 2 trestního řádu“. Poškozená souhlas s jeho trestním stíháním „vzala zpět zcela a její úkon byl určitým a srozumitelným projevem její vůle adresovaným orgánu činnému v trestním řízení“. Jakýkoli nátlak na poškozenou popřel a tvrzení poškozené o nátlaku vyvíjeném na ni z jeho strany (20 telefonátů denně z různých telefonních čísel) označil za toliko účelová. Soudu v této souvislosti vytknul, že neprovedl žádné důkazy, ač tyto měl provést – zejména „výslech policisty, který sepisoval s poškozenou její zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním“. Pokud by tak učinil, měl v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ rozhodnout v jeho prospěch a trestní stíhání zastavit.
V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil dovoláním napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 3 To 663/2009, a vrátil věc tomuto soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že důvodem dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je ta skutečnost, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo nepřípustné. Je-li trestní stíhání skutečně podmíněno souhlasem poškozeného a tento souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět, je trestní stíhání obviněného podle §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. nepřípustné. Pokud má obviněný za to, že v jeho trestní věci právě taková situace nastala, může se nápravy tohoto stavu domáhat právě s odkazem na jmenovaný dovolací důvod.
Argumentaci obsaženou v podaném dovolání však státní zástupce označil za zjevně neopodstatněnou, protože podle §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět. Okruh trestných činů, ohledně nichž je trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného, je vymezen v ustanovení §163 odst. 1 tr. ř., přičemž trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., kterým byl v rámci trestního řízení dovolatel pravomocně uznán vinným, byl v tomto výčtu zahrnut. K trestnímu stíhání pachatele tohoto trestného činu se nevyžadoval souhlas každého poškozeného, ale jen takového, který by měl jako svědek právo odepřít výpověď. Tak tomu bylo (a nadále je) v případech uvedených v ustanovení §100 odst. 2 tr. ř., podle něhož svědek je oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní.
Státní zástupce dále poukázal na to, že poškozená dne 11. 4. 2005 v rámci svého trestního oznámení [v podstatě se jednalo též o podání vysvětlení podle §158 odst. 3 písm. a) tr. ř.] na obviněného, který byl jejím manželem, nedala souhlas s trestním stíháním svého manžela (tedy nikoliv „ souhlas se stíháním byl poškozenou vzat zpět “, jak se tvrdí v dovolání). Skutečnost, že poškozená odepřela dát souhlas s trestním stíháním svého manžela, je za neexistence dalších podmínek důvodem nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. Souhlasu poškozeného s trestním stíháním pro některý z trestných činů uvedených v §163 odst. 1 tr. ř. však není třeba, pokud byla takovým činem způsobena smrt, poškozený není schopen dát souhlas pro duševní chorobu nebo poruchu, pro kterou byl zbaven způsobilosti k právním úkonům, nebo pro kterou byla jeho způsobilost k právním úkonům omezena, poškozeným je osoba mladší 15 let nebo je z okolností zřejmé, že souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět v tísni vyvolané výhrůžkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností (§163a odst. 1 tr. ř.).
Státní zástupce rovněž zdůraznil, že skutek obviněného spočíval v jednání, v jehož rámci obviněný fyzicky napadl svou manželku a způsobil jí zlomeniny záprstních kostí 4. a 5. prstu pravé ruky, otlaky minimálně tří prstů na krku a podlitinu na stehně vlevo vzadu s dobou léčení jednoho roku, která byla spojena s pracovní neschopností od 7. 3. 2005 do 17. 7. 2005, a bylo původně posuzováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Toto jednání bylo v druhé polovině dubna prověřováno Policií České republiky, Obvodním oddělením O., a věc byla usnesením ze dne 2. 5. 2005 odložena podle §159a odst. 2 tr. ř. poté, co poškozená nedala souhlas s trestním stíháním svého manžela. V návaznosti na to státní zástupce poukázal na skutková zjištění soudů, opírající se zejména o výpovědi poškozené z přípravného řízení a hlavního líčení, z nichž vyplynulo, že poškozená nedala souhlas s trestním stíháním obviněného proto, že jí ještě před podáním trestního oznámení [vysvětlení ve věci podle §158 odst. 3 písm. a) tr. ř.] opakovaně telefonoval a ve dne i v noci vyhrožoval, že pokud nestáhne trestní oznámení, že „uvidí“, a činil tak na ni nátlak, aby nedala souhlas s jeho trestním stíháním, což u poškozené vyvolalo obavu z citového vydírání, ale i možných fyzických útoků ze strany obviněného, které by podle poškozené reálně hrozily, pokud by obviněný v důsledku trestního stíhání ztratil své zaměstnání vojáka z povolání.
Na základě shora rozvedených důvodů státní zástupce uzavřel, že souhlasu poškozené s trestním stíháním obviněného pro trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. v posuzovaném případě nebylo ve smyslu §163a odst. 1 písm. d) tr. ř. třeba.
Státní zástupce připomněl, že ačkoli po určitou část trestního řízení byl obviněný stíhán pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., kdy se nevyžaduje souhlas ve smyslu ustanovení §163 odst. 1 tr. ř., je pro trestní stíhání se souhlasem poškozeného rozhodná právní kvalifikace trestného činu, ohledně něhož se má trestní stíhání vést, tedy v daném případě podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák.
Státní zástupce konečně uvedl, že trestnímu stíhání obviněného pro předmětný skutek nebránila ani skutečnost, že původní prověřování Policie ČR skončila usnesením
o odložení věci podle §159a odst. 2 tr. ř. a že toto usnesení nebylo zrušeno. Usnesení státního zástupce nebo policejního orgánu podle §159a odst. 2 tr. ř., kterým se před zahájením trestního stíhání odkládá věc, je-li trestní stíhání nepřípustné, totiž nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté [s výjimkou rozhodnutí podle §179c odst. 2 písm. f) a písm. g) tr. ř. uvedených v ustanovení §11a tr. ř.], neboť není uvedeno ve výčtu rozhodnutí uvedených v §11 odst. 1 písm. f), písm. g) a písm. h) tr. ř.
Ze všech těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a současně upozornil, že takové rozhodnutí může Nejvyšší soud učinit za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž by k tomu potřeboval souhlas státního zástupce. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř. , bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tak je tomu tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, odst. 4 tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Uvedený dovolací důvod tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a zároveň je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř. Tento dovolací důvod se však týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech podle §11 odst. 1 tr. ř., neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání.
Z tohoto pohledu některé námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uvedl, nemohly obstát. Jednalo se především o ty výhrady, jejichž prostřednictvím napadal správnost dokazování a jeho rozsah (například neprovedení výslechu policisty sepisujícího s poškozenou její „zpětvzetí souhlasu“ s trestním stíháním), resp. správnost hodnocení provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění (například údajně neprokázané tvrzení, že poškozené opakovaně volal z mnoha telefonních čísel). Takovou argumentaci ovšem pod jmenovaný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Tato námitka směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod, který má procesní charakter.
Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolání obviněného ovšem obsahovalo i námitku, která je (i přes určitou formulační nepřesnost) pod citovaný dovolací důvod obsahově podřaditelná, totiž že v posuzovaném případě trestní řízení proti němu vedené bylo nepřípustné z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť poškozená (manželka obviněného) „souhlas s jeho trestním stíháním výslovně vzala zpět“.
Toliko stručně a jen v obecné rovině je nutno nejprve poznamenat, že podle §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. je trestní stíhání nepřípustné (resp. nelze je zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno), je-li podmíněno souhlasem poškozeného a tento souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět.
Okruh trestných činů, na něž toto ustanovení dopadá, je vymezen v ustanovení §163 odst. 1 tr. ř., přičemž trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., jímž byl dovolatel v posuzovaném případě pravomocně uznán vinným, byl v době spáchání činu a soudního rozhodování o něm (tj. za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb. – tedy do 31. 12. 2009) v tomto výčtu zahrnut. K trestnímu stíhání pachatele takového trestného činu se podle §163 odst. 1 tr. ř. nevyžadoval souhlas každého poškozeného, ale jen takového, který by měl jako svědek právo odepřít výpověď, tzn. v případech uvedených v ustanovení §100 odst. 2 tr. ř. (podle něho je svědek oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu , partneru nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní).
Jak soudy obou stupňů zjistily, poškozená byla jak v době činu (dne 5. 3. 2005), tak dne 11. 4. 2005, tak při podání trestního oznámení [resp. vysvětlení ve věci podle §158 odst. 3 písm. a) tr. ř.] manželkou obviněného a k jeho trestnímu stíhání nedala souhlas (tedy nikoliv, jak dovolatel opakovaně nesprávně uvedl, že „ souhlas se stíháním byl poškozenou vzat zpět “). Už tato skutečnost by – za neexistence dalších podmínek – nepochybně mohla být důvodem nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. i) tr. ř.
Podle ustanovení §163 odst. 2 tr. ř. rovněž platí, že nepředloží-li poškozený své vyjádření státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu písemně, zaznamená se jeho obsah do protokolu. Souhlas s trestním stíháním může poškozený výslovným prohlášením vzít kdykoliv zpět, a to až do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě. Výslovně odepřený souhlas však nelze znovu udělit.
Trestní řád však obsahuje i ustanovení §163a odst. 1, které principy zakotvené v §163 tr. ř. a rozvedené výše poměrně zásadním způsobem modifikuje, neboť taxativně vypočítává případy, kdy souhlasu poškozeného není třeba . Podle něho souhlasu poškozeného s trestním stíháním pro některý z trestných činů uvedených v §163 odst. 1 není třeba, pokud
a) byla takovým činem způsobena smrt,
b) poškozený není schopen dát souhlas pro duševní chorobu nebo poruchu, pro kterou byl zbaven způsobilosti k právním úkonům, nebo pro kterou byla jeho způsobilost k právním úkonům omezena,
c) poškozeným je osoba mladší 15 let,
d) z okolností je zřejmé, že souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět v tísni vyvolané výhrůžkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností.
Na nyní posuzovaný případ dopadá právě poslední z citovaných podmínek. Soudy obou instancí totiž ze svědeckých výpovědí poškozené rovněž zjistily, že tato nedala souhlas s trestním stíháním obviněného jen proto, že ten na ni ještě před podáním trestního oznámení [resp. vysvětlení ve věci podle §158 odst. 3 písm. a) tr. ř.] vyvíjel soustavný a systematický nátlak spočívající v opakovaných telefonátech (nerespektujících denní a noční dobu), jehož jediným cílem bylo ji zastrašit a odradit od podání trestního oznámení a udělení souhlasu s jeho trestním stíháním. Z toho dovodily, že takové jednání obviněného vyvolalo u poškozené obavu z citového vydírání, ale i možných fyzických útoků ze strany obviněného (ty by podle poškozené reálně hrozily, pokud by obviněný v důsledku trestního stíhání ztratil zaměstnání vojáka z povolání). Proto skutkově uzavřely, že poškozená nedala souhlas s trestním stíháním obviněného v tísni vyvolané výhrůžkami a nátlakem ze strany obviněného.
Jen pro úplnost (a ve shodě se státním zástupcem) Nejvyšší soud dodává, že ačkoli obviněný byl po určitou část trestního řízení stíhán pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., u něhož se souhlas ve smyslu §163 odst. 1 tr. ř. nevyžaduje, je pro trestní stíhání se souhlasem poškozeného rozhodná právní kvalifikace trestného činu, ohledně něhož se má trestní stíhání vést, tedy v daném případě podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. Trestnímu stíhání obviněného pro shora popsaný skutek pak nebránila ani skutečnost, že původní prověřování policejního orgánu skončilo usnesením o odložení věci podle §159a odst. 2 tr. ř., které později nebylo zrušeno. Usnesení státního zástupce nebo policejního orgánu podle §159a odst. 2 tr. ř., kterým se před zahájením trestního stíhání odkládá věc, je-li trestní stíhání nepřípustné, totiž nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté [s výjimkou rozhodnutí podle §179c odst. 2 písm. f) a písm. g) tr. ř. uvedených v ustanovení §11a tr. ř.], neboť není uvedeno ve výčtu rozhodnutí uvedených v §11 odst. 1 písm. f), písm. g) a písm. h) tr. ř. Pokračování v trestním stíhání obviněného po udělení souhlasu poškozeného je možné i proto, že tím nikterak neutrpí zásada „ne bis in idem“.
Lze tak uzavřít, že soudy obou stupňů v souladu se zákonem vyhodnotily všechny zjištěné skutečnosti, a to jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu, a na jejich základě dospěly ke správnému závěru o přípustnosti trestního stíhání obviněného.
S jeho argumentací obsahující obdobné námitky se navíc vypořádal již soud druhého stupně, který své závěry také pečlivě odůvodnil (srov. strany 4 a 5 odůvodnění jeho rozsudku).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (srov. §265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. prosince 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a