ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.158.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 158/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. února 2010 o dovolání obviněného Z. P . , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 14 To 205/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 2 T 43/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 2 T 43/2009, byl obviněný Z. P. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. a odsouzen podle §171 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na devět měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dohledem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost AAA Auto, a. s., se sídlem Husovo náměstí 14, Hostivice, odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. dopustil tím, že dne 27. 2. 2008 v T., v sídle odštěpeného závodu společnosti AAA Auto, a. s., Husovo náměstí 14, Hostivice, prodal této společnosti osobní motorové vozidlo tov. zn. Chevrolet Kalos, za částku 80.000,- Kč, a to na základě kupní smlouvy ze dne 27. 2. 2008, ve které v článku II. odst. 2 a 3 a dále v písemném čestném prohlášení uvedl a svým podpisem stvrdil, že vozidlo nemá žádné právní vady a že proti jeho osobě nejsou vedena žádná exekuční řízení, ačkoli věděl, že proti jeho osobě byl usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 16. 2. 2007, č. j. 29 E 119/2007-3, nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí a následně byl dne 11. 5. 2007 soudním vykonavatelem uvedený automobil pojat do soupisu movitých věcí, v průběhu něhož byl obviněný mimo jiné poučen, že majetek, který je takto postižen, nesmí převést na jiného, zatížit ho nebo s ním jinak nakládat, následně pak na výzvu k vydání věci k dražbě nereagoval, vozidlo k soudu nedopravil, v důsledku vedeného exekučního řízení byl předmětný automobil blokován pro případný přepis na nového majitele, což poškozená společnost AAA Auto, a. s., zjistila až při následném přepisu vozidla po jeho dalším prodeji zákazníkovi, v důsledku čehož k realizaci dalšího prodeje nedošlo.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku o vině. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 14 To 205/2009, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti označenému usnesení krajského soudu coby soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výrokům o vině i trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení, jehož důsledkem je nesprávné právní posouzení skutku.
V rámci své dovolací argumentace obviněný trval na tom, že nedošlo a nemohlo dojít k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. Opakoval, že nezcizil ani nemohl zcizit předmětný osobní automobil, neboť byl pojat do exekučního soupisu věcí, v důsledku čehož každá smlouva týkající se jeho převodu byla s ohledem na ustanovení §39 občanského zákoníku v návaznosti na ustanovení §324 občanského soudního řádu absolutně neplatná. Pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu maření úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. by musel předmětné vozidlo zcizit, což ovšem s ohledem na neplatnost kupní smlouvy neučinil a ani nemohl učinit. Pokud odvolací soud odkázal na ustanovení §446 obchodního zákoníku, dovolatel zdůraznil, že v době prodeje vozidla byl jeho vlastníkem, a proto je nelze na daný případ vůbec aplikovat. Pro případ, že by Nejvyšší soud dovodil, že kupní smlouva byla platná a že je rozhodující, že se na základě volby jejích účastníků řídila obchodním zákoníkem, v důsledku čehož přešlo na společnost AAA Auto, a. s., vlastnické právo, obviněný dovozoval, že by bylo namístě její neplatnost konstatovat s odkazem na ustanovení §262 odst. 1 obchodního zákoníku, neboť zmíněná volba vedla ke zhoršení jeho postavení coby účastníka smlouvy, který není podnikatelem. Neplatnost smlouvy by pak měla stejné důsledky jako neplatnost již zmiňovaná a nemohl být uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a tr. zák. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby ve věci sám rozhodl tak, že jej obžaloby zprostí. V závěru svého podání dal též podnět k odložení výkonu trestu až do konečného rozhodnutí dovolacího soudu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že dohoda obviněného a společnosti AAA Auto, a. s., o tom, že mezi nimi uzavřená kupní smlouva se bude ve smyslu §262 odst. 1 obchodního zákoníku řídit obchodním zákoníkem, byla platná. Podřazení kupní smlouvy pod režim obchodního zákoníku právní postavení obviněného nijak nezhoršovalo, přičemž na tento závěr by nemohla mít vliv ani skutečnost, pokud by právě v důsledku volby obchodního zákoníku kupní smlouva byla platná a celá situace by vedla k jeho trestnímu stíhání. Volbu režimu ve smyslu §262 odst. 1 obchodního zákoníku nepovažoval pro danou situaci za významnou, neboť obviněnému lze přisvědčit, že aplikace ustanovení §446 obchodního zákoníku není v daném případě namístě. Obviněný totiž byl vlastníkem automobilu, avšak byl omezen v disponování s ním, což je stav, na který se toto ustanovení nevztahuje. Obviněný jednal podle učiněných skutkových zjištění tím způsobem, že společnosti AAA Auto, a. s., prodal své osobní vozidlo, ač bylo v důsledku exekučního řízení a nařízení prodeje jeho movitých věcí soudním vykonavatelem pojato do soupisu movitých věcí a obviněný byl poučen o zákazu nakládání s ním. Obviněný nepochybně reálně sjednal kupní smlouvu, jejímž předmětem měl být převod jeho vlastnického práva k jeho vozidlu na společnost AAA Auto, a. s., přičemž kupujícímu rovněž také automobil předal, tedy došlo k jejímu faktickému naplnění. Automobil se tak zároveň dostal z dispozice obviněného jako povinného v exekučním řízení do dispozice kupujícího, jenž obviněnému uhradil kupní cenu, což značilo nemožnost fakticky postihnout vozidlo v rámci výkonu rozhodnutí, resp. tato možnost byla výrazně zkomplikována. Skutková zjištění naplňují znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. Podle názoru státního zástupce na tento závěr nemá zásadní vliv skutečnost, že následně, po realizaci předmětného jednání obviněným a po vzniku následku v podobě zmíněného podstatného ztížení výkonu rozhodnutí, lze v rámci civilního sporu např. vyslovit neplatnost sjednané kupní smlouvy a vrátit věc do dispozice zejména osob provádějících výkon rozhodnutí. Znak zcizení ve smyslu §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. není pro trestně právní účely namístě vykládat formálně dogmaticky tak, že pokud pachatel činí kroky ke zcizení věci za dalších podmínek tohoto ustanovení právně neplatně, jde o jednání, které – opět formálně – vlastně žádný negativní následek v podobě převodu vlastnictví nezpůsobuje a tudíž jde o jednání beztrestné, a poznamenal, že na obdobných úvahách stojí např. i ustanovení §251 odst. 1 tr. zák. o podílnictví. Navrhl, aby bylo dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn relevantně. Obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy, námitkou, že nebyly naplněny objektivní znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. v důsledku vadného výkladu a aplikace příslušných ustanovení občanského a obchodního zákoníku.
Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. (ve znění účinném v době spáchání činu) se dopustí, kdo zmaří nebo podstatně ztíží výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnou, zatají, zcizí nebo odstraní věc nebo jinou majetkovou hodnotu, které se takové rozhodnutí týká.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný podstatně ztížil výkon rozhodnutí soudu tím, že zcizil věc, které se takové rozhodnutí týkalo. Skutková část výroku o vině rozsudku nalézacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu.
Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění soudů v tom, že prodal společnosti AAA Auto, a. s., osobní motorové vozidlo tov. zn. Chevrolet Kalos za částku 80.000,- Kč, a to na základě kupní smlouvy ze dne 27. 2. 2008, ve které v článku II. odst. 2 a 3 a dále v písemném čestném prohlášení uvedl a svým podpisem stvrdil, že vozidlo nemá žádné právní vady a že proti jeho osobě nejsou vedena žádná exekuční řízení, ačkoli věděl, že proti jeho osobě byl usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 16. 2. 2007, č. j. 29 E 119/2007-3, nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí a následně byl dne 11. 5. 2007 soudním vykonavatelem uvedený automobil pojat do soupisu movitých věcí, v průběhu něhož byl obviněný mimo jiné poučen, že majetek, který je takto postižen, nesmí převést na jiného, zatížit ho nebo s ním jinak nakládat, následně pak na výzvu k vydání věci k dražbě nereagoval, vozidlo k soudu nedopravil.
V obecné rovině je vhodné připomenout, že objektem trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 tr. zák. je zájem na nerušené realizaci rozhodnutí orgánů veřejné moci (státních orgánů). Ustanovení §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. poskytuje ochranu mimo jiné řádnému výkonu rozhodnutí soudu před jednáními, která ve svých důsledcích směřují k tomu, že rozhodnutí nelze vůbec vykonat („zmaří“ výkon rozhodnutí), nebo jen za podstatně ztížených podmínek („podstatně ztíží“ výkon rozhodnutí). Objektivní stránku trestného činu podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. charakterizuje jednání směřující proti věci, které se takové rozhodnutí týká. V konkrétním případě byla relevantní alternativa „zcizení“ takové věci, jímž se rozumí převod věci (ať už platný či neúplatný) na jinou osobu.
Těžiště námitek obviněného nutno spatřovat v jeho výhradách, že předmětný automobil nezcizil a zcizit nemohl, poněvadž byl skutečně pojat do exekučního soupisu věcí, v důsledku čehož je každá smlouva týkající se jeho převodu podle §39 občanského zákoníku z důvodu uvedeného v §324 občanského soudního řádu absolutně neplatná. Tyto výhrady ale nemohou obstát.
Především nelze pominout, že obviněný skutečně uzavřel se společností AAA Auto, a. s., kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod jeho vlastnického práva k vozidlu na jmenovanou společnost za okolností, které jsou zevrubně popsány v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jak to dokládá obsah kupní smlouvy i připojené prohlášení obviněného založené na č. l. 46 - 51. Z textu kupní smlouvy se též podává, že „smluvní strany se výslovně dohodly ve smyslu ustanovení §262 odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění, že jejich závazkový vztah založený touto smlouvou se bude řídit obchodním zákoníkem“. Tato zjištění ostatně obviněný ani nezpochybňoval. Dále je významné, že obviněný předmětné vozidlo společnosti AAA Auto, a. s., předal, čímž se předmět kupní smlouvy a současně věc pojatá do soupisu věcí podléhajících výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí (viz listiny č. l. 73 – 81) dostal z dispozice obviněného coby povinného v exekučním řízení do dispozice kupujícího, který předmět koupě převzal a zaplatil za něj obviněnému dohodnutou kupní cenu. To ve svých důsledcích znamenalo, že vozidlo nebylo k nařízené dražbě ve stanoveném termínu 8. 10. 2008 předáno, nestalo se tak ani později (č. l. 67, 70, 71) a výkon rozhodnutí byl tak nejméně výrazně zkomplikován, jak dovodil soud prvního stupně. Lze jen dodat, že rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 12 C 209/2009, který nabyl právní moci dne 1. 9. 2009 a jehož opis si dovolací soud vyžádal, bylo rozhodnuto tak, že z výkonu rozhodnutí vedeného oprávněným ČR - Okresní správa sociálního zabezpečení Tábor proti povinnému Z. P. u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 29 E 119/2007 je vyloučen osobní automobil Chevrolet Kalos, sepsaný pod položkou 1 v soupisu věcí ze dne 11. 5. 2007.
Z těchto zjištění zjevně plyne, že obviněný převedl vlastnické právo k věci, která byla pojata do soupisu movitých věcí při provádění soudního rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movité věci, a tím nejméně podstatně ztížil výkon tohoto rozhodnutí. Soudy obou stupňů proto správně uzavřely, že čin obviněného je třeba kvalifikovat jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák., poněvadž podstatně ztížil výkon rozhodnutí soudu tím, že zcizil věc, které se takové rozhodnutí týkalo.
Dovolací soud zcela sdílí názor státního zástupce, že z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. po uskutečnění jednání obviněného a po vzniku následku spočívajícího v podstatném ztížení výkonu rozhodnutí soudu není podstatné, zda a s jakým výsledkem byl (v rámci tzv. excindační žaloby) veden spor o určení vlastnického práva k věci, které se výkon rozhodnutí soudu týkal a která byla zcizena. Pro naplnění zákonného znaku „zcizení věci“ není v daných souvislostech významné, zda smlouva o převodu věci byla platná či neplatná (byť absolutně) při jejím posuzování podle norem práva občanského, popř. obchodního.
Nikterak relevantní nejsou proto ani výhrady obviněného vůči platnosti ujednání smluvních stran kupní smlouvy, pokud „se výslovně dohodly ve smyslu ustanovení §262 odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění, že jejich závazkový vztah založený touto smlouvou se bude řídit obchodním zákoníkem“. Pro úplnost a nad rámec řečeného však není od věci uvést následující. Podle §262 odst. 1 obchodního zákoníku platí, že strany si mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v §261 tohoto zákona (závazkové vztahy mezi podnikateli), se řídí tímto zákonem. Jestliže taková dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná. Na právní postavení účastníka smlouvy nelze pohlížet v jiných souvislostech než právě těch, které se váží k jeho právům a povinnostem, jež pro něj vyplývají právě a jen z uzavřeného závazkového vztahu, nikoliv popř. též v rovině přesahů trestně právních. Jisto je, že bylo-li mezi účastníky smlouvy dohodnuto, že kupní smlouva se bude řídit obchodním zákoníkem, ke zhoršení postavení obviněného jakožto prodávajícího a účastníka smlouvy nedošlo a dojít nemohlo. Pro posouzení platnosti takové dohody není významné, zda se sjednáním závazkového vztahu obviněný dopustil činu významného z hlediska trestního práva, a to i kdyby mělo případně svůj význam též to, že se smlouva řídí obchodním zákoníkem, jak zmínil státní zástupce ve svém vyjádření. Na hodnocení právního postavení účastníka smlouvy (nepodnikatele) ve světle zásad uvedených v ustanovení §262 obchodního zákoníku nemá totiž žádný vliv případné trestní stíhání takového účastníka smlouvy, byť by i mělo svoje opodstatnění právě v posuzovaném závazkovém vztahu. Námitku obviněného, že dohoda o použití obchodního zákoníku na závazkový vztah uzavřený mezi ním a společností AAA Auto, a. s., vedla k výraznému zhoršení jeho právního postavení, které vyústilo dokonce v trestní stíhání a jeho obvinění, v důsledku čehož je neplatná, nutno proto odmítnout. Ostatně neplatnost dohody by nebyla nijak důležitá z hlediska posouzení trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák., jak již bylo vyloženo.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům vztahujícím se k důsledkům určení neplatnosti smlouvy o převodu věci, které se týká výkon rozhodnutí soudu, není také určující, zda Okresní soud v Táboře pravomocným rozsudkem ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 12 C 209/2009, správně posoudil otázku platnosti kupní smlouvy sjednané mezi obviněným a společností AAA Auto, a. s., aplikoval-li na tento právní vztah ustanovení §446 obchodního zákoníku. Podle citovaného ustanovení kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje; dovolatel oproti tomu odkazoval na neplatnost kupní smlouvy v důsledku aplikace ustanovení §324 občanského soudního řádu, podle něhož v nařízení výkonu rozhodnutí zakáže soud povinnému, aby nakládal s věcmi, které vykonavatel sepíše, a to podle §39 občanského zákoníku, který stanoví, že neplatný je právní úkon, který svým obsahem odporuje zákonu. Jakkoliv se dovolací soud domnívá, že spíše lze přisvědčit názoru dovolatele, že nebylo na místě použít ustanovení §446 občanského zákoníku, jelikož sporným nebylo nabytí vlastnického práva nikoli od nevlastníka (tím, že je věc pojata do soupisu věcí podléhajících výkonu rozhodnutí a že je zakázáno nakládat s ní, se vlastnictví k věci nemění), a že z důvodu uvedeného v ustanovení §324 občanského soudního řádu je každá smlouva o převodu vlastnictví k věci sepsané vykonavatelem neplatná podle §39 občanského zákoníku (zde nastupuje podle §1 odst. 2 obchodního zákoníku subsidiarita předpisů práva občanského), nelze v konkrétním případě pominout, že řešení této právní otázky se bezprostředně netýká otázky viny obviněného. Dovolací soud již vysvětlil, že nastal-li v důsledku jednání obviněného následek předvídaný v ustanovení §171 odst. 2 písm. a) tr. zák., tedy byl-li podstatně ztížen výkon rozhodnutí soudu, není z pohledu naplnění zákonného znaku „zcizení věci“ relevantní, zda později v řízení o vylučovací (excindační) žalobě bylo určeno, že smlouva o převodu vlastnictví k věci je neplatná (popř. není neplatná, čehož důsledkem je vyloučení věci z výkonu rozhodnutí).
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. V řízení o dovolání předsedkyně senátu Nejvyššího soudu neshledala důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. a odklad výkonu rozhodnutí, k němuž obviněný dal podnět.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. února 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková