ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.320.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 320/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. dubna 2010 o dovolání obviněného V. V., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 4 To 614/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 1 T 146/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 1 T 146/2008, byl obviněný V. V. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že dne 22. 9. 2008 v 11.20 hod. v M., na silnici ve směru od B. na Ch., před prodejnou OBI řídil osobní automobil tov. zn. BMW 765, , ač mu byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 2 T 346/2006, který nabyl právní moci dne 12. 4. 2007, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let a trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 4. 2007, sp. zn. 9 T 22/2007, který nabyl právní moci dne 19. 6. 2007, mu byl uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let.
Za tento trestný čin byl obviněný podle §171 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 4 To 614/2009, odvolání, které proti shora uvedenému rozsudku podal obviněný, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal prostřednictvím obhájce JUDr. Daniela Musila z důvodů §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. dovolání, neboť se domníval, že skutek, jímž byl uznán vinným, není trestným činem, ale jde toliko o přestupek. Tuto svou výhradu založil zejména na nedostatku zavinění ve vztahu k trestnému činu podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., protože si nebyl v době spáchání skutku vědom, že uložený trest zákazu činnosti stále trvá. Domníval se, že od zbývající části trestu bylo upuštěno, a v souladu s dříve uplatňovanou obhajobou zopakoval, že jeho nevědomost o tom, že vykonává činnost, která mu byla zakázána, vycházela z přesvědčení, že V. V. mu prostřednictvím advokáta zařídil, aby v jeho případě bylo upuštěno od výkonu zbývající části zákazu činnosti. Když poté obdržel výzvu k vyzvednutí řidičského průkazu, při jehož převzetí byl pracovnicí Magistrátu hlavního města Prahy ujištěn, že disponuje oprávněním řídit motorové vozidlo, byl utvrzen v představě, že zbývající část trestu zákazu činnosti byla prominuta. Pokud soud této jeho obhajobě se zřetelem na průběh veřejného zasedání dne 16. 4. 2008 ve věci Okresního soudu Praha – východ, sp. zn. 16 T 20/2006, neuvěřil, s tím, že měl být u předmětného veřejného zasedání seznámen s tím, že trest zákazu činnosti nadále trvá, s tímto argumentem se neztotožnil. Naopak brojil proti takovému závěru, neboť podle něj soudce nemusel číst údaj o trvání trestu zákazu činnosti. Obviněný za nesprávnou označil úvahu soudu prvního stupně, v níž popírá jistotu o přítomnosti složky chtění nebo srozumění, kdy navíc nelze uvažovat o tzv. lhostejnosti pachatele ve vztahu k následku. Výpis z evidenční karty řidiče, který je založený ve spisovém materiálu sp. zn. 16 T 20/2006, obsahoval údaje, které neodpovídaly skutečnosti. Z rozsudku soudu prvního stupně ani usnesení odvolacího soudu není zřejmé, zda k vystavení výpisu z evidenční karty došlo až poté, co mu byl vrácen řidičský průkaz. Dále obviněný uvedl, že řízení předcházející samotnému rozhodnutí ve věci trpělo vadami, které měly zásadní vliv na zajištění práva obviněného na obhajobu. Skutečnost, že je podezřelý ze spáchání trestného činu, se dozvěděl teprve z návrhu státního zástupce na potrestání, policejní orgán mu neoznámil, že v jeho jednání spatřuje spáchání trestného činu a zahájil trestní řízení. Tímto postupem byl omezen v právu na obhajobu, kdy si nezvolil obhájce již před prvním výslechem a nemohl tak uvést skutečnosti svědčící o nedostatku protiprávnosti. Domníval se tak, že v jeho případě došlo k porušení práva na spravedlivý proces.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby mu Nejvyšší soud vyhověl a podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 4 To 614/2009, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení. Dále učinil alternativní návrh, aby poté Nejvyšší soud buď podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, aby stíhaný skutek byl posouzen jako přestupek anebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.
K dovolání obviněného se písemně vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který zdůraznil, že prakticky všechny v dovolání vyjádřené výhrady odezněly již v odvolání, a soud druhého stupně se s nimi podrobně s logickými závěry, na něž lze odkázat, zabýval. Státní zástupce dále konstatoval, že skutečnost, zda obviněný věnoval dostatečnou či nedostatečnou pozornost dění u soudního jednání, v němž se jednalo o trvajícím zákazu činnosti, je ryze soukromou věcí, neboť k důslednému uplatňování práv obviněného v trestním řízení nemůže být obviněný nijak nucen a jedná se pouze o jeho osobní zájem. Tím, že jednání nevěnoval pozornost, vědomě podstupoval riziko nepříznivých následků, které ho postihnou za jednání v rozporu s tím, jak soud rozhodl. Zmínil též, že obviněný je v předmětné trestné činnosti zatvrzelým recidivistou, a tedy natolik zkušený, že tvrzenou nevědomost o trvání trestu zákazu činnosti nelze tím spíše v jeho případě akceptovat, když navíc za spáchané dopravní přestupky obdržel 12 bodů, čímž rovněž pozbyl oprávnění řídit motorové vozidlo. Podle státního zástupce deklarovaný důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není dán, přičemž některé námitky, např. ve vztahu k přípravnému řízení se tohoto důvodu vůbec netýkají, a za situace, kdy nebyl naplněn tento dovolací důvod, nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Vzhledem ke shora uvedeným zjištěním státní zástupce v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací, když shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., lze považovat za důvody dovolání v těchto zákonných ustanoveních vymezené, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je tak možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Jestliže obviněný v převážné části dovolání namítal nedostatek subjektivní stránky ve vztahu k posuzovanému trestnému činu, pak touto výhradou uvedený dovolací důvod naplnil, a Nejvyšší soud mohl posuzovat, zda je takto podané dovolání opodstatněné.
Nejprve je vhodné v obecné rovině uvést, že trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že vykonává činnost, která mu byla zakázána.
Jestliže obviněný brojil proti tomu, že se činu nedopustil zaviněně, je vhodné též připomenout, že zavinění ve formě nedbalosti nebo úmyslu vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.
Protože posuzovaný trestný čin lze spáchat jen úmyslně (§3 odst. 3 tr. zák.), pak podle §4 písm. a) tr. zák. jde o přímý úmysl, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a o nepřímý úmysl podle §4 písm. b) tr. zák., pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. U tohoto trestného činu k naplnění subjektivní stránky postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.
Nejvyšší soud na podkladě odůvodnění napadených rozhodnutí shledal, že oba soudy se otázkou subjektivní stránky k opakovaným výhradám obviněného v potřebné míře zabývaly a ve svých rozhodnutích správně vyjádřily, na základě jakých skutečností v souladu shora uvedenými obecnými kritérii vymezujícími zavinění pachatele dospěly k závěru, že obviněný po subjektivní stránce uvedený trestný čin naplnil.
V této souvislosti lze zejména poukázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který své rozhodnutí opřel protokol o veřejném zasedání ve věci Okresního soudu Praha – východ sp. zn. 16 T 20/2006, dne 16. 4. 2008, kde byly prověřovány okolnosti (další odsouzení obviněného tj. konkrétně věci Obvodního soudu pro Prahu 2, jednak sp. zn. 2 T 346/2006, a jednak sp. zn. 9 T 22/2007,) významné pro trvání zkušební doby podmíněného odsouzení, zdůraznil, že tato nová trestná činnost, na niž bylo poukazováno při veřejném zasedání, se týká i projednávané trestní věci. Tyto další věci, v nichž byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, byly při zmíněném veřejném zasedání z obsahu rejstříku trestů jako stále trvající konstatovány.
Odvolací soud, který se z podnětu odvolání obviněného stejnou námitkou také zabýval, zdůraznil, že soud prvního stupně správně vycházel z protokolu o předmětném veřejném zasedání ve věci Okresního soudu Praha – východ, sp. zn. 16 T 20/2006, a poznamenal, že obviněný se tohoto veřejného zasedání účastnil. Neakceptoval obviněným vznesenou výhradu, že nemusel čteným důkazům věnovat patřičnou pozornost, neboť jde o obhajobu bezpředmětnou, která jej viny nezbavuje. Za nerozhodné též považoval, zda obviněný v kritické době fakticky držel či nedržel řidičský průkaz, neboť bylo rozhodné, že měl uložené zákazy činnosti a byl o nich dostatečně jasně informován.
Nejvyšší soud se s oběma soudy ve zjištění, že obviněný i po subjektivní stránce naplnil znaky trestného činu, který mu je kladen za vinu, shodl, protože tento právní závěr byl učiněn v souladu s výsledky provedeného dokazování. Z nich plyne, že obviněný dne 22. 9. 2008 řídil motorové vozidlo poté, co nabyly právní moci trestní příkazy, které jsou v popisu skutku označeny. Jen pro úplnost je vhodné připomenout, že ve věci Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 9 T 22/2007, se jedná o trestní příkaz, jímž byl obviněnému uložen souhrnný trest podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák., který mu byl v případě trestu zákazu činnosti vyměřen na dobu tří let. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 2 T 346/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný tak tím, že předmětné trestní příkazy obdržel, věděl o tom, že mu je uvedený trest opětovně vyměřen. Jak správně usoudil a ve svém rozhodnutí zdůraznil soud prvního stupně, to, že pracovnicí registru řidičů došlo k pochybení, když dne 6. 2. 2008 obviněnému vydala v rozporu s tím, jaké byly záznamy v registru řidičů, jeho řidičský průkaz, bylo úřední chybou, z níž však obviněný nemohl dovozovat, že by tím byly zrušeny předmětné trestní příkazy, a tedy že tento správní úkon - předání řidičského průkazu ho opravňuje k řízení motorových vozidel. Pro takový závěr ve věci neexistuje žádný jiný dostatečně opodstatněný podklad. Skutečnost obviněným tvrzená, že mu měl jeho známý V. V. přislíbit podání návrhu na upuštění od zákazu řízení motorových vozidel, zůstává rovněž jen v rovině obviněným poskytnutého tvrzení, protože žádný jiný podklad svědčící o tom, že by si mohl obviněný pozitivně myslet, že k takovému rozhodnutí soudu došlo, ve věci nebyl zjištěn ani proveden.
Vedle těchto skutečností obviněným nepodloženě tvrzených však soudy nade všechny pochybnosti zavinění obviněného důkazně řádně objasnily, neboť vyšly ze skutečností vyplývajících z veřejného zasedání proběhlého dne 16. 4. 2008 ve věci sp. zn. 16 T 20/2006 (tj. 5 měsíců před tím, než k činu nyní projednávanému došlo, a dva měsíce poté, co byl obviněnému omylem pracovnicí registru řidičských průkazů řidičský průkaz vrácen). Toto veřejné zasedání se konalo ve věci, v níž byl obviněnému rozsudkem ze dne 19. 4. 2006 uložen pro trestný čin opilství podle §201 tr. zák. jednak trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu šestnácti měsíců, a jednak trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtrnácti měsíců. Zmiňované veřejné zasedání bylo nařízeno proto, aby bylo rozhodnuto o trestu podmíněného odsouzení se zřetelem na to, že se obviněný v uložené zkušební době (trvala od právní moci dne 20. 4. 2006 do 20. 8. 2007) neosvědčil.
K trestním věcem, v nichž měl obviněný v době projednávaného činu již uložené tresty zákazu činnosti, lze konstatovat, že trestním příkazem ve věci Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 2 T 346/2006, byl obviněný uznán vinným jednak trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a jednak trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., neboť podle skutkových zjištění dne 5. 12. 2006 v 10.20 hod. řídil osobní automobil v P., a tohoto jednání se dopustil, ačkoli věděl, že mu byl uložen kromě jiného trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu čtrnácti měsíců, tj. do 20. 6. 2007. Tímto trestním příkazem byl odsouzen mj. podle §49 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu ve výměře dvou let.
Tento výrok o trestu byl posléze zrušen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 4. 2007, sp. zn. 9 T 22/2007, neboť obviněný byl uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., kterých se dopustil tak, že nejméně dne 8. 1. 2007 kolem 23.10 hod. v P. řídil osobní automobil tov. zn. Peugeot 607, barvy modré metalízy, kde byl na křižovatce ulic P. a K. zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR, přičemž řídil, ačkoli si byl vědom, že mu byl rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 10 T 20/2006, s právní mocí dne 20. 4. 2006, uložen mimo jiné i zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu ve výměře dvou let. Za tyto trestné činy byl mimo jiné odsouzen podle §49 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání tří let.
Nejvyšší soud dále pro úplnost ke skutečnostem, které uvedl odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud, konstatuje, že z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 16. 4. 2008 Okresním soudem Praha – východ, sp. zn. 16 T 20/2006, je zřejmé, že byly podle §213 odst. 1 tr. ř. čteny listinné důkazy, mezi kterými byl také výpis z evidenční karty obviněného, ve kterém je jasně stanoveno, že obviněný má vysloven trest zákazu řízení motorových vozidel po dobu od 20. 6. 2007 do 20. 6. 2010 (viz č. l. 98 spisu sp. zn. 16 T 20/2006). V důsledku toho bylo usnesením podle §330 odst. 1 tr. ř. za použití §60 odst. 1 tr. zák. ponecháno v platnosti odsouzení vyslovené rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 19. 4. 2006, a zkušební doba byla prodloužena o dva roky.
Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že i když rozhodnutí v uvedené věci, sp. zn. 16 T 20/2006, neobsahuje odůvodnění, z jeho výroku, je dostatečně patrno, že bylo rozhodnuto o ponechání v platnosti podmíněné odsouzení, a že právě ony dva trestní příkazy (výše citované) byly rozhodnou skutečností, pro kterou byla zkušební doba prodloužena. Právě tyto trestní příkazy a jimi uložené tresty byly podstatnou okolností, na kterou bylo toto jednání soustředěno a jež bylo i příčinou uvedeného výroku, tj. prodloužení zkušební lhůty v uvedené trestní věci.
Všechny takto ve věci objasněné a zjištěné skutečnosti soudy obou stupňů správně vyhodnotily nejenom po stránce skutkové, o níž se v zásadě jedná, ale i po stránce právní z těchto okolností dovodily správný závěr, že obviněný byl o tom, že je v platnosti dříve vyslovený zákaz řízení motorových vozidel, dostatečně a jasně informován. Proto, pokud obviněný tento zákaz porušil tím, že dne 22. 9. 2008 řídil motorové vozidlo, věděl, že vykonává činnost, která mu byla zakázaná. Jednal proto v přímém úmyslu, že uvedený zákaz řízení motorových vozidel porušuje. Skutkovou podstatu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. tudíž obviněný naplnil nejen po objektivní stránce, ale i po stránce subjektivní, v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák., jak správně soudy nižších stupňů rozhodly.
Výhrady směřující proti tomu, že bylo porušeno právo obviněného na obhajobu, pod deklarovaný dovolací důvod nespadají. I kdyby však obviněný tuto námitku správně podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., kam by podle své povahy patřila, nebylo by možné je považovat za opodstatněné. Nejvyšší soud z obsahu spisu shledal, že obviněný byl dne 22. 9. 2008 zadržen podle §76 odst. 1 tr. ř. Podle protokolu o zadržení obviněný byl podle §76 odst. 6 tr. ř. poučen o tom, že má právo zvolit si obhájce (č. l. 3). Stejného poučení se mu dostalo téhož dne, když byl jako podezřelý k věci vyslechnut. Toto poučení obviněný stvrdil svým podpisem (viz č. l. 6). Obviněný i přes tato poučení obhájce nepožadoval, a zvolil si jej na základě plné moci až dne 23. 9. 2008 (č. l. 25). Při splnění všech povinností orgánů činných v trestním řízení nedošlo k porušení práv obviněného na obhajobu a při neexistenci podmínek nutné obhajoby, měl dostatek možností svá obhajovací práva řádně uplatnit.
Pokud obviněný v dovolání označil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., je nutné uvést, že o něj je možno dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř.
S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně dovolání opřel i o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak je však shora rozvedeno, Nejvyšší soud tento dovolací důvod naplněným neshledal, a proto nejsou splněny ani okolnosti vymezené zákonem pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedenému, když Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného není opodstatněné, podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. ho odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. dubna 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová