ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.362.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 362/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. dubna 2010 o dovolání obviněného K. B., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 13 To 380/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 26 T 133/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 26 T 133/2009, byl obviněný K. B. uznán vinným v bodě 1a) a 2) trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák., jehož se v bodě 2) dopustil jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák., v bodě 1b) trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a v bodě 1c) trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 tr. zák.
Podle skutkových zjištění, jak jsou popsána ve výroku tohoto rozsudku, se uvedených činů dopustil tím, že
1a) nejméně od 27. 4. 2008 do 5. 2. 2009, konkrétně ve dnech 27. 4. 2008, 28. 4. 2008, 17. 12. 2008 a 21. 12. 2008 ve svém bydlišti v K., přes její nesouhlas opakovaně fotografoval svou nezletilou dceru, obnaženou nebo ve spodním prádle, k čemuž využil toho, že se sprchovala, či ji k odložení oděvu instruoval, v erotických a vyzývavých pozicích, fotografie pak ukládal a přechovával v počítačích umístěných v bytě,
1b) v přesně nezjištěném období, nejméně od počátku roku 2008 do 5. 2. 2009 ve svém bydlišti v K. z malicherných či neúměrných důvodů vulgárně nadával své nezletilé dceři a opakovaně ji z týchž důvodů bil, přičemž ji opakovaně způsobil drobnější poranění, především modřiny, po řadu měsíců jí zakazoval vycházet z bytu ven s výjimkou krátkého venčení psa, doprovodu nezletilého bratra či docházky do školy, bránil jí v přístupu k počítačům umístěným v bytě i v případech, kdy se měla s jejich pomocí připravovat na výuku, zakazoval jí číst či pořizovat knihy, zveličoval její prohřešky, omezoval ji na školních i mimoškolních aktivitách, bagatelizoval a opomíjel její výhrady k nepřiměřenému zacházení, vyhrožoval jí, že jí neumožní pokračovat po skončení základní školy ve studiu, a na důkaz svého tvrzení jí roztrhal vysvědčení i přihlášku na střední školu, a takto jednal, přestože s nezletilou nebyly ve škole ani doma žádné vážné studijní ani výchovné problémy, a jeho jednání vedlo k tomu, že se poškozená pod tímto vlivem začala různými předměty sebepoškozovat řeznými ranami na obou předloktích,
1c) dne 12. 6. 2007 ve svém bydlišti v K. vstoupil do koupelny, kde se nacházela jeho nezletilá dcera, vulgárně ji vyzval, aby mu ukázala přirození, poté ji na něm osahával a zasunoval jí dovnitř opakovaně prsty,
2) společně se svou manželkou M. B., v přesně nezjištěné době, nejméně od října 2007 do 5. 2. 2009 ve svém bydlišti v K. v době, kdy byly jejich nezletilé děti doma, a zdržovaly se ve stejné místnosti, měli spolu pohlavní styky, obviněná M. B. se obnažovala a v erotických pozicích pózovala v bezprostřední blízkosti obou nezletilých dětí před webovou kamerou, provozovala autoerotiku s mechanickými pomůckami, které ponechali v bytě volně přístupné oběma nezletilým dětem, obviněný při tom spoluobviněné asistoval a fotografoval, sám se rovněž obnažoval, oba pak prováděli i další sexuální praktiky, záběry ukládali na internetový server, z něhož si stahovali záběry i jiných osob, a v přítomnosti dětí si tyto materiály prohlíželi a zanechali je v počítači volně přístupné.
Za tyto trestné činy byl obviněný K. B. odsouzen podle §242 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné M. B., a byl jim podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí věcí nebo jiné majetkové hodnoty u předmětů, které jsou v rozsudku konkretizovány.
Krajský soud v Praze, na podkladě odvolání podaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně obviněným K. B., rozsudkem ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 13 To 380/2009, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek částečně, a to ve výroku o trestu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že obviněného K. B. podle §242 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. obviněnému uložil trest propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty u předmětů, které konkretizoval.
Obviněný podal proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně prostřednictvím obhájkyně Mgr. Markéty Protivové z důvodů podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. dovolání, a to jednak proto, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, a jednak proto, že skutky popsané ve výroku o vině a skutková zjištění rozvedená v odůvodnění napadených rozhodnutí neskýtají dostatečný podklad pro závěr, že mohl být uznán vinným trestnými činy podle §217 odst. 1, písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák., §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a §242 odst. 1, odst. 2 tr. zák., když se soudy nevypořádaly s jednotlivými znaky těchto skutkových podstat.
Ve vztahu k trestnému činu podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným v bodech 1a) a 2) vytkl, že ze skutečností soudy zjišťovaných nelze dovodit, že by skutečně vzniklo reálné nebezpečí zpustnutí, a proto nemohlo dojít k tomu, že obviněný ohrozil mravní vývoj nezletilých způsobem a v intenzitě předpokládaným u tohoto trestného činu. Obviněný ve vztahu k naplnění znaku svádění nezletilých k nemravnému životu neshledal dostatek zavinění, a k tomu zdůraznil, že vlastní zkušenosti z dětství u jednoho či obou rodičů jsou podstatným činitelem jejich chování k vlastnímu dítěti. Jeho vlastní rodiče mu slouží jako vzor rodičovského chování, a tudíž se i jeho chování jako rodiče může jevit jako odlišné od společensky přijatelné normy, avšak není vedeno k tomu, aby docházelo k ohrožování mravní výchovy dítěte. Přijatelnost či nepřijatelnost určitých způsobů chování rodičů určuje celkové kulturní prostředí, avšak rodina se kromě výchovné funkce musí zabývat ekonomickým zajištěním své existence. Pokud soudy shledaly, že jde o chování, které stojí mimo tento rámec, nevyšly pro uvedené úvahy z provedeného dokazování, ale jen z vlastních úvah, aniž by se řádně opřely o výsledky znaleckých zjištění. Podle obviněného nebylo prokázáno, že by si děti na podkladě zjištěných aktivit obviněných vytvořily nežádoucí návyky a sklony, které jsou jednoznačně nemravné. Ve vztahu k útoku popsanému pod bodem 2) obviněný namítl, že nebyl prokázán ve vztahu ke spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. společný úmysl obou spolupachatelů, a to zejména ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, že v činu bylo pokračováno po delší dobu. Obviněný poukázal na to, že tato okolnost byla dovozena z počtu 231 připojení se k uvedenému serveru. Tato připojení se však realizovala přes e-mailovou adresu obviněného, a proto nebylo možné posoudit, který ze spoluobviněných uvedené připojení realizoval.
K trestnému činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. popsanému pod bodem 1b) obviněný shledal, že skutek postrádá okolnosti, jež by naplnily znak „týrání“. Vysvětlil, že v rodině nejde o to, aby se dítě setkávalo jen s kladnými reakcemi, neboť je pro dítě důležité i to, aby mu bylo dáno ze strany rodičů na vědomí, že s ním v něčem nesouhlasí. I když nejde o obecně přijímanou normu chování, toto chování není v rozporu s trestním zákonem a nedosahuje požadovaného stupně společenské nebezpečnosti. Příčinou negativních projevů vůči dítěti může být samotné chování dítěte nebo charakterová či emocionální odchylka, která rodiči zabraňuje vytvořit si kladný vztah ke komukoliv, včetně vlastního dítěte, aniž by šlo o týrání. Obviněný rovněž zdůraznil nenaplnění kvalifikačního znaku páchání činu po delší dobu ve smyslu odst. 2 písm. b) cit. ustanovení, protože považuje za nedostatečné u něj uvedené časové vymezení skutku tak, že k činu mělo dojít nejméně od počátku roku 2008, když musí jít o dobu řádově měsíců.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný brojil proti tomu, že soud prvního stupně v rozporu s ustanovením §209 tr. ř. při výslechu poškozené V. B. obviněného vykázal z jednací síně, a umožnil mu se pouze seznámit s její výpovědí, čímž nebylo zachováno jeho právo vyslechnout její svědectví v plnohodnotné podobě. Obviněný v této souvislosti poukázal na možnost postupovat podle §203 tr. ř., tedy nechat takový postup přezkoumat senátem, což soud plně neakceptoval.
Obviněný v závěru dovolání ze všech těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 13 To 380/2009, i rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 8. 9. 2009 sp. zn. 26 T 133/2009, ve výroku o vině a trestu a vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zastupitelství, ač mu bylo řádně a včas zasláno odůvodnění dovolání obviněného, se k tomuto dovolání do dne konání neveřejného zasedání písemně nevyjádřilo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací ve smyslu §265c tr. ř. nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Ve vztahu k oběma dovolacím důvodům, o něž obviněný své dovolání opřel, Nejvyšší soud shledal, že byly podány v souladu s tím, jak zákon tyto důvody vymezuje.
Dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. V souladu s tímto dovolacím důvodem lze namítat, že hlavní líčení nebo veřejné zasedání bylo konáno bez přítomnosti obviněného v rozporu se zákonem, což vedlo k tomu, že daným postupem bylo kráceno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší soud, s ohledem na uvedené argumenty obviněného shledal, že námitky o porušení práva o jeho přítomnosti v hlavním líčení proto, že soud provedl výslech svědkyně tak, že podle §209 odst. 1 věta druhá tr. ř. vykázal obviněného z jednací síně, je okolností, která na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dopadá (srov. rozhodnutí ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 6 Tdo 676/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2004, sešit 8, T-722).
K předmětné námitce je vhodné nejprve uvést, že podle §209 odst. 1 věta druhá, tr. ř. je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Z ustanovení §209 odst. 1 věta třetí tř. ř. plyne, že obviněný po návratu do jednací síně musí být seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky.
Otázku nutnosti ochrany svědka v hlavním líčení řeší soud samostatně a podle konkrétních okolností projednávaného případu, přičemž k takovému postupu stačí již pouhá obava, že v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 104/96). Důvodnost obavy, že svědek v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu, která opodstatňuje vykázání obviněného z jednací síně podle §209 odst. 1 tr. ř., je nutné posoudit podle konkrétních okolností projednávaného případu a je třeba přihlédnout zejména k povaze stíhaného trestného činu, k osobním vlastnostem obviněného, ke vzájemným vztahům svědka a obžalovaného, k charakteru okolností, o nichž má svědek vypovídat atd. (viz. rozhodnutí ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 6 Tdo 676/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2004, sešit 8, T-722).
Z uvedených zásad je patrné, že nejsou jednoznačná kritéria pro to, kdy je možné použít postup podle §209 tr. ř., ale je vždy nutné uvážit, jak vážná či důvodná je obava, že v přítomnosti obviněného svědek nevypoví pravdu nebo vyvolá z podaného svědectví hrozbu újmy na zdraví či jiného vážného nebezpečí. Důvodnost takové obavy je nutné posuzovat podle konkrétních okolností, z nichž jsou vztahy svědka k obviněnému nebo jejich předchozí vzájemné negativní kontakty zřejmé, a tedy současně i to, o jak vážný důvod za dané situace jde. Podle zjištěných konkrétních podmínek je nutné posuzovat na jedné straně důvodnost ochrany svědka a na straně druhé dbát minimalizace omezení práv obhajoby.
Vykázání obviněného z jednací síně lze v praxi považovat za nezbytné opatření zejména u svědka, u něhož je obava, že v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu nebo že nebude schopen vypovídat vůbec. Toto opatření podle §209 odst. 1 tr. ř. je možné uplatnit jen na dobu výslechu svědka, u něhož k tomu byl shledán důvod, a obviněnému musí být umožněn návrat do jednací síně ihned po skončení výslechu takového svědka.
Jak Nejvyšší soud s ohledem na obsah připojeného spisu shledal, obviněný při hlavním líčení konaném před soudem prvního stupně dne 3. 9. 2009 (č. l. 524) nebyl přítomen při výslechu svědkyně V. B., která je dcerou obviněného a byla ve všech útocích, které jsou obviněnému kladeny za vinu, jejich objektem, tj. obětí těchto trestných činů. Nelze přehlédnout, že právě chování zejména obviněného, vedlo k tomu, že poškozená opustila společnou domácnost a uchýlila se nejprve ke své kamarádce L. K., a poté byla přemístěna do dětského domova, navíc, pokud projevovala tendence k sebepoškozování, které fakticky vykonávala, podle znalců tato činnost byla výsledkem frustrace z prostředí, v němž žila a přístupu rodičů, kteří se na ní dopouštěli trestných jednání, jež jim jsou kladena za vinu. Nelze přehlédnout ani krátké textové zprávy (SMS), které i po spáchání činu obviněný poškozené, když již byla v dětském domově, zasílal, z jejichž obsahu je patrný negativní vliv obviněného na poškozenou, a na druhé straně, jak znalci shledali, její určitým způsobem trvalý vztah k obviněnému, o jehož osud se stále v pozitivním smyslu zajímá. Je tak zřejmá nevyváženost vztahu poškozené k obviněnému jako svému otci.
Nejvyšší soud na základě těchto skutečností shledal, že nelze přehlédnout, že poškozená měla z obviněného důvodné obavy i s ohledem na činy, jichž se vůči ní v projednávané věci dopustil, což uvedenou obavu zesílilo. Nutné je podotknout, že svědkyně svůj vztah k obviněnému toliko nedemonstrovala, ale měla k němu faktické opodstatněné důvody. Negativní chování obviněného se podepsalo i na jejím duševním stavu a vedlo až k sebepoškozování poškozené, což lze považovat za negativní účinek.
Po uvážení všech uvedených okolností Nejvyšší soud v souladu se závěry soudů nižších stupňů shledal, že je zřejmé, že poškozená V. B. byla osobou, u níž byla obava, že v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu, a v důsledku toho soud prvního stupně důvodně usoudil, že jsou splněny podmínky podle §209 odst. 1 věta třetí tr. ř., a učinil výslech této svědkyně poté, co obviněného po dobu jejího výslechu vykázal z jednací síně.
Z obsahu této trestní věci se dále podává (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 526), že obviněný byl s obsahem sdělení poškozené V. B., jejíž výpovědi nebyl v jednací síni přítomen, po návratu řádně seznámen a bylo mu umožněno, aby jí položil doplňující otázky. Obviněnému byl dán také prostor, aby se k jednotlivým takto provedeným důkazům vyjádřil.
Ze všech těchto skutečností je zřejmé, že byla plně respektována a zaručena práva obviněného na jeho obhajobu ve smyslu §209 odst. 1 věta třetí tr. ř. Zákonný zásah do tohoto práva, který je s postupem podle §209 tr. ř. v omezeném směru spojen, byl volen šetrně při zachování jeho minimalizace.
Vzhledem ke všem uvedeným zjištěním a závěrům Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného uplatněné ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nejsou opodstatněné, neboť nebyla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, a i právo obviněného na spravedlivý proces bylo v dané trestní věci zachováno.
Další výhrady obviněný podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Jelikož obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu vytýkal, že neměl být uznán vinným trestnými činy podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák., §215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., §242 odst. 1, 2 tr. zák., protože nebyly dostatečně naplněny všechny znaky skutkových podstat těchto trestných činů, brojil proti právnímu posouzení, jak ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá. K tomu však Nejvyšší soud připomíná, že pro posouzení naplnění skutkové podstaty trestného činu je nutno vycházet z popisu skutku učiněného ve výroku o vině rozsudku okresního soudu, neboť odvolací soud se s výrokem o vině se soudem prvního stupně plně ztotožnil.
Protože obviněný v podaném dovolání skutková zjištění nezpochybnil a své právní argumenty založil převážně na výhradách proti nesprávnosti použité právní kvalifikace, Nejvyšší soud dále zkoumal, zda tyto výhrady jsou opodstatněné.
Nejvyšší soud proto nejprve k vytýkaným nedostatkům ve vztahu k trestnému činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. uvádí (body 1a, 2), že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo vydá, byť i z nedbalosti, osobu mladší než osmnáct let nebezpečí zpustnutí tím, že ji svádí k zahálčivému nebo nemravnému životu a pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu.
Znak „vydání nebezpečí zpustnutí“ je splněn, osvojuje-li si osoba mladší osmnácti let v důsledku jednání pachatele škodlivé návyky, povahové rysy, příp. sklony a zájmy, které zpravidla vedou (aniž musí vést v daném případě) k morálnímu úpadku jednotlivce a k neschopnosti usměrňovat způsob jeho života v souladu s pravidly morálky a zájmy společnosti. „Sváděním“ k zahálčivému nebo nemravnému životu ve smyslu §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. se rozumí úmyslné, nikoli jednorázové počínání pachatele, podobné návodu, které je způsobilé ovlivňovat osobu mladší osmnácti let, aby vedla uvedený závadný způsob života (k tomu viz rozhodnutí č. 46/1968 Sb. rozh. tr.). Vydáním osoby mladší osmnácti let v nebezpečí zpustnutí se rozumí takové jednání pachatele, které je podle své povahy a intenzity způsobilé vzbudit a upevnit v takové osobě návyky, zájmy a povahové vlastnosti projevující se nakonec ve formě závadného způsobu života, jakým je např. příživnický způsob života, propadnutí alkoholu, prostituce, soustavné páchání úmyslné trestné činnosti, chuligánství apod. Zpustnutí nemusí nastat, stačí, že z jednání pachatele hrozí (viz rozhodnutí č. 10. Bulletinu Nejvyššího soudu, trestní část, sešit č.1, ročník, 1974).
Pokračování v páchání uvedeného činu po delší dobu ve smyslu §217 odst. 3 písm. b) tr. zák. předpokládá dobu trvání řádově v týdnech nebo v měsících, protože již u samotné základní skutkové podstaty se předpokládá u vydání osoby mladší osmnácti let v nebezpečí zpustnutí jednání plynoucí v jistém časovém úseku. V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že čím méně intenzivní bude posuzované ohrožování výchovy osoby mladší osmnácti let, tím delší dobu bude muset takové jednání trvat, aby mohlo jít o naplnění této okolnosti podmiňující vyšší trestní sazby a naopak.
Jak z obsahu trestných činů popsaných v bodech 1a) a 2) plyne, obviněný se u každého z nich uvedeného trestného činu dopustil dílčím jednáním, které v bodě 1a) spočívalo v tom, že nezletilou dceru fotografoval v intimních situacích, jichž pro své záměry využil, v erotických a vyzývavých pozicích, jež od ní vyžadoval. Je tedy patrné, že v tomto případě od poškozené požadoval určité chování, při kterém ji na fotografii zachycoval. V bodě 2) dílčí čin spáchal společně se svou manželkou, kdy poškozená a její mladší bratr T. byli jen pasivními diváky jejich sexuálních praktik. Ty spočívaly v tom, že se obviněná obnažovala před webovou kamerou, provozovala autoerotiku, při čemž ji obviněný asistoval a fotografoval, sám rovněž obnažený. Tato jednání byla zaznamenána v časovém horizontu od konce měsíce dubna 2008 do počátku února 2009 v bodě 1a) a v bodě 2) od října roku 2007 do počátku února 2009.
V takto obviněným provozovaných jednáních soudy shledaly, že obviněný vydání dětí v nebezpečí zpustnutí, neboť je ve smyslu §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. sváděl k nemravnému životu. Soud prvního stupně na straně 21 odůvodnění rozsudku uvedl, že konání, jemuž se obvinění před svými dětmi oddávali, je naprosto neslučitelné se sociálními a mravními pravidly, která tato společnost obecně uznává a respektuje. Uvedeným jednáním obvinění deformovali pohled na spořádaný vývoj v dané oblasti u nezletilých dětí, jejichž psychický a sexuální vývoj nebyl završen. Soud zdůraznil, že především nezletilý T. nenalezl kontakt s tím, co je ve společnosti v tomto směru považováno za normu. Ve vztahu k naplnění kvalifikačního znaku ve smyslu §217 odst. 3 písm. b) tr. zák., že v činu obvinění pokračovali po delší dobu, vzal soud za prokázané, že u obou činů vymezený časový úsek uvedený znak splňuje, protože negativní vliv obviněných na nezletilé se odehrával po dobu několika měsíců. K tomu soud dodal, že k fotografování poškozené v nevhodných situacích a pozicích docházelo v podstatě pravidelně, a obviněný k němu přistupoval autoritářsky, přes projevovanou nevoli poškozené. Soud akcentoval i to, že se poškozená až do doby svého útěku nacházela v bezvýchodné situaci, což je skutečnost, která jednání obviněného činí o to intenzivnějším.
Nejvyšší soud se s těmito závěry soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, plně shoduje, protože rovněž shledal, že pokud jde o charakter praktik, naplňují znak vydání v nebezpečí zpustnutí sváděním k nemravnému životu. Soudy v této souvislosti správně dovodily, že se u obviněného jednalo o natolik specifické chování prezentované vůči poškozené nebo před jejími zraky se odvíjející, které nevycházelo z obvyklých vztahů panujících mezi manželi navzájem, event. mezi dětmi a rodiči, ale šlo o zcela nevhodné projevy a sexuální praktiky, které by neměly být v žádném případě před dětmi realizovány. V těchto závěrech soudy vyjádřily i nezbytný zájem na řádném a ničím nenarušeném sexuálním vývoji nezletilých dětí, které je nutné chránit právě před nevhodnými způsoby prezentace sexuálních vztahů a erotických chování, s tím, že je nutné je uchránit právě před jejich negativním vlivem. Pod tyto negativní a nevhodné projevy je nutné zařadit i to, že obviněný jako otec svou nezletilou dceru opakovaně a po dlouhou dobu fotil v intimních situacích, např., když se koupala nebo sprchovala, anebo ji přemlouval k erotickým pozicím. Stejně za takové jednání je nutné považovat i to, když obvinění se vzájemně nebo samostatně sexuálně ukájeli či jinak předváděli v erotických polohách před očima svých nezletilých dětí. V tomto případě funguje dvojí negativní vliv na další sexuální vývoj těchto nezkušených mladých osob, když jednak sledují sexuální praktiky svých rodičů, kteří v tomto směru před nimi nic ze svých sexuálních prožitků neskrývají, a jednak jsou tím obecně zasvěcování do ne zcela běžných způsobů sexuálního sebeukájení a předvádění se v různých erotických pozicích směřujících jednak ke vzrušení sebe sama, ale též i okolí, jež je sleduje.
Tyto aktivity patří podle obvyklých pravidel do oblasti intimního, skrytého osobního života mezi partnery. Jejich jakákoliv prezentace navenek je již určitým excesem, který je společností považován za nevhodné až neslušné chování. Jsou-li takové praktiky prováděny zcela záměrně a opakovaně před vlastními dětmi, jde o chování, které ohrožuje další vývoj těchto dětí nejen v sexuální oblasti, ale i v jejich dalším náhledu na partnerský život, neboť obě tyto oblasti života jim jsou předváděny v nežádoucí, zvrácené, až perverzní podobě, hrubě narušující další vývoj nezletilých dětí.
Ze všech těchto důvodů se Nejvyšší soud plně ztotožnil se závěry soudů obou stupňů, že obviněný naplnil znaky trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. a v podrobnostech na konkrétní skutečnosti rozvedené v jednotlivých pasážích napadených rozhodnutí pro stručnost jen odkazuje.
Jestliže obviněný vznášel výhrady též proti právní kvalifikaci trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., a to rovněž s argumentem, že nebyly naplněny znaky tohoto trestného činu zejména u „týrání“, je vhodné k těmto výhradám nejprve uvést, že tento čin spáchá ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu.
Týráním svěřené osoby ve smyslu §215 tr. zák. se rozumí takové zlé nakládání se svěřenou osobou, které se vyznačuje hrubším stupněm necitelnosti a bezohlednosti a určitým trváním. Nevyžaduje se, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho hrubost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné, ale trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Může spočívat převážně i v soustavném trestání dítěte např. ve formě surového bytí (srov. rozhodnutí č. 11/1984, 20/1984-I a 2/1993-3 Sb. rozh. tr.). Pokud jde o naplnění znaku, že čin je páchán po dobu delší, jak požaduje okolnost vymezená v odst. 2 písm. b) cit. ustanovení, je vhodné zmínit, tak, jako tomu bylo i u výše rozváděného trestného činu, že je nutné, aby taková činnost byla provozována v průběhu několika týdnů až měsíců. I ve vztahu k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby je dán požadavek trestného chování prováděného po tak dlouhé časové období, které již právě v této své dlouhodobosti svědčí o výrazně vysokém stupni společenské nebezpečnosti, který je nadstandardně vyšší, než je tomu u týrání, jež je předpokládáno v základní skutkové podstatě tohoto trestného činu, u něhož, se zřetelem na povahu této nežádoucí a škodlivé činnosti je určitý průběh v čase přepokládán.
Jak oba soudy správně v souladu s těmito obecnými kritérii u skutku pod bodem 1b) rozsudku soudu prvního stupně shledaly, uvedený znak byl jednáním obviněného u tohoto činu naplněn. Soud prvního stupně se zřetelem na chování obviněného vůči poškozené, jak je popsáno, nepochybil, jestliže je posuzoval komplexně ve vzájemných vazbách a souvislostech s tím, že se odvíjelo v různých životních sférách, v nichž byla poškozená deprimována, omezována, vystavena fyzickým či duševním útrapám. Právě tyto újmy u ní nastávaly tím, že byla bita, nesměla podle potřeby vycházet z domu, používat počítač, a to ani pro školní účely, číst či mít knihy nebo mít možnost studovat na střední škole.
Nejvyšší soud tak v souladu s tím, jak o tomto skutku rozhodly oba soudy, považuje za zákonné, že uvedené jednání obviněného bylo posouzeno jako trestný čin týrání svěřené osoby páchaný po delší dobu podle §215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Nelze totiž odhlédnout od toho, že uvedené jednání, a to i v kombinaci s tím, jež bylo shledáno pod body 1a), 2) a 1c), se na psychice poškozené neblaze odrazilo, a to jednak v tom, že se v závěru doby, po níž byla uvedená trestná jednání ve vztahu k ní konána, začala sebepoškozovat, a jednak v tom, že nakonec svou rodinu opustila. Důsledkem těchto jejích postojů, jak zjistil znalec z oboru psychologie, byl projev úzkostného a labilního jedince, u něhož došlo k nahromadění napětí a vedlo k nezbytné potřebě úlevy. Uvedené skutečnosti tak svědčí o neúnosnosti poměrů v rodině, jimž byla po dlouhou dobu poškozená vystavena, a jež nebyla schopna snášet. Proto je řešila těmito hraničními prostředky, jež svědčí o tom, že šlo o zlé nakládání vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, obsahovalo znak trvalosti, neboť je pociťovala jako těžké příkoří (k tomu srov. rozhodnutí č. 20/1984-I. Sb. rozh. tr.).
Když Nejvyšší soud shledal, že oba soudy správně činy pod 1a) a 2) posoudily jako trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák., a pod bodem 1b) jako trestný čin týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a nezjistil ani nedostatky v právním posouzení činu uvedeném pod bodem 1c) jako trestný čin pohlavního z neužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák., proti němuž obviněný žádné konkrétní námitky neuvedl, dovolání obviněného posoudil jako důvodné.
Vzhledem k tomu, že z obsahu příslušného spisu je dostatečné patrné, že dovoláním napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a soudy nižších stupňů se s obdobnými námitkami obviněného již ve svých rozhodnutích vypořádaly a ze samotného obsahu spisu v konfrontaci s obsahem příslušných rozhodnutí, aniž bylo potřeba provádět další důkazy, byla dostatečně shledána správnost napadených rozhodnutí a v nich učiněných právních závěrů, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. dubna 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr.MiladaŠámalová