ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.595.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 595/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. června 2010 o dovolání obviněného J. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 3 To 563/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 202/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 2 T 202/2008, uznal obviněného J. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným skutky blíže popsanými ve výroku o vině, které právně kvalifikoval jednak jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) [skutek popsaný pod bodem 1.], jednak jako dvojnásobný trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. [skutky popsané pod bodem 2. a 3.], a uložil mu za ně podle §248 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou společnost Intersyst, spol. s r. o., B., O., s jejím nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně obviněného podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutky, v nichž obžaloba spatřovala jednak dílčí útok pokračujícího trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. (skutek pospaný pod bodem 4.) a jednak trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. (skutek popsaný pod bodem 5.), neboť nebylo prokázáno, že se skutky staly.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 3 To 563/2009, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g) a l ) tr. ř. Učinil tak prostřednictvím obhájce Mgr. Jiřího Hladíka, jemuž k tomu udělil plnou moc dne 3. 2. 2010 (srov. č. l. 416 spisu).
Dovolatel namítal, že skutek, tak jak je popsán ve výrokové části obžaloby a odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, není trestným činem, neboť na něj nelze aplikovat ustanovení upravující skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 a tím méně podle odst. 2 tr. zák. Skutková věta rozsudku prý neodpovídá větě právní, neboť „je pro danou právní kvalifikaci minimálně neúplná, pokud zde zcela absentuje úmysl obviněného přisvojit si peněžní prostředky“.
Obviněný dále zdůraznil, že další okolnosti popisované ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně pro samotnou aplikaci skutkové podstaty nejsou rozhodující, resp. skutečnost, že dovolatel je či není zaměstnancem poškozeného, zda měl, či neměl uzavřenu dohodu o hmotné zodpovědnosti apod., má vztah k otázce odpovědnosti za náhrady škody. Každou dispozici se svěřenou věcí proti příkazu osoby, která věc svěřila, nelze vždy považovat za neoprávněné přisvojení si této věci ve smyslu §248 tr. zák., a to ani v případech, není-li dodržena lhůta k vrácení svěřené věci. Úmysl samotný nelze dovozovat pouze ze samotného zjištění, že došlo k porušení určitých smluvních podmínek při užívání – v tomto případě předání peněz – věci (odkázal přitom na „NS 13/2002-T 335, C.H.Beck. 1335“).
Dovolatel rovněž uvedl, že absence specifikace toho, v čem měl spočívat jeho úmysl, ve skutkové větě, resp. jednotlivých skutcích, jako jsou v rozsudku soudu prvního stupně odděleny a označeny pod čísly 1. až 3., má za následek nemožnost jednoznačného právního hodnocení („daný skutek není podle trestního práva určitě kvalifikovatelný“). Není prý jasné, zda měl pojmout úmysl ponechat si věc (peníze), již od počátku popisovaného jednání, tedy již od okamžiku předání peněz třetí stranou, nebo dokonce ještě před tímto předáním, není ani jasné, zda poškozený byl s jeho jednáním alespoň srozuměn (v takovém případě by bylo možné uvažovat o odlišné právní kvalifikaci), anebo tento úmysl pojal až v průběhu jednání.
Podle obviněného soud prvního stupně pak v odůvodnění dovodil neoprávněnost dispozice s penězi ze závěru spočívajícího v tom, že zjevně jednal „nikoli v souladu se zájmy poškozené společnosti (Intersyst)“. Odhlédne-li od té skutečnosti, že dovozovat skutkové okolnosti vztahující se k obligatorním znakům dané skutkové podstaty z odůvodnění rozhodnutí soudu nelze, tak i samotný závěr o souladu daného jednání se zájmy společnosti pro účely této právní kvalifikace nepostačuje, když nelze dovozovat jen ze zjištění o porušení smluvních podmínek při užívání svěřené věci úmysl pachatele.
Dovolatel je přesvědčen, že popisovaný skutek rovněž nelze považovat za trestný čin ani v obecné rovině podle §3 odst. 1, 4 tr. zák. z důvodu nedostatku znaku jeho materiální stránky, neboť je zde zjevně řešen závazkový právní vztah, resp. spor mezi poškozenou společností a ním. Namítal, že věc měla být primárně řešena cestou civilní žaloby k soudu.
Obviněný, aniž výslovně zmínil, pod který z uplatněných dovolacích důvodů podřazuje výše uvedenou argumentaci, dále uvedl, že namítá i dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť v řízení před soudem prvního stupně neměl obhájce, ač jej podle zákona mít měl. Hlavní líčení dne 9. 4. 2009 prý „bylo konáno pouze za jeho přítomnosti bez obhájce, ačkoli tento si obhájce zvolil“. Soudu prvního stupně bylo dne 8. 4. 2009 jeho obhájcem sděleno, že byla vypovězena jeho plná moc ze strany JUDr. Jiřího Lopojdy. Obviněný si je vědom, že povinnost advokáta poskytovat právní služby je vztahem mezi ním a advokátem, nicméně má za to, že tato otázka práva volby obhájce musí mít svůj odraz v existenci povinnosti orgánů činných v trestním řízení. Byť se v daném případě nejednalo o nutnou obhajobu ve smyslu §36 tr. ř., tak i pro případ volby obhájce je dána povinnost orgánů činných v trestním řízení obhajobu umožnit. Proto zvolil-li si obhájce a ten vypověděl plnou moc bezprostředně před konáním úkonu (hlavního líčení), který nepochybně bezprostředně vede k rozhodnutí ve věci, tak lze dovodit, že obhájce u tohoto hlavního líčení mít měl, a toto hlavní líčení nebylo možné bez jeho výslovného souhlasu konat. Projev vůle ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. již učiněn byl, a to zakládalo povinnost pro orgány činné v trestním řízení umožnit mu realizovat toto právo (je-li na straně účastníka řízení právo na druhé straně musí existovat povinnost orgánu státu toto právo umožnit vykonat). Hovoří-li §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. o tom, že „obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl ...“, tak se nelze pro tyto účely omezit jen na případy nutné obhajoby. Toto ustanovení má na mysli především ochranu práva obviněného v trestním řízení na právní pomoc a vyjadřuje tím zásadní význam tohoto práva, což lze vyvodit i z faktu, že namítaný dovolací důvod spočívá v porušení procesních ustanovení zákona, když obecně procesní námitky zákon v rámci dovolání nepřipouští.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 2 T 202/2008, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 3 To 563/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Přípisem ze dne 27. 4. 2010 vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se nejvyšší státní zástupkyně ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i obsahové náležitosti dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř.
Současně však Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno opožděně .
Podle §265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje.
Podle §265e odst. 2 tr. ř. jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději.
Podle §265e odst. 3 tr. ř. je lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout.
Podle §60 odst. 2 věty první tr. ř. platí, že lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty.
Podle §64 odst. 2 tr. ř. nebyl-li adresát zásilky, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování.
Před aplikací těchto zákonných ustanovení je třeba uvést, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 3 To 563/2009, proti kterému dovolání směřuje, bylo doručeno (tehdejšímu) obhájci obviněného Mgr. Miroslavu Klusáčkovi dne 11. 12. 2009 (viz dodejku na č. l. 410 p. v. spisu). Obviněnému bylo usnesení doručováno poštou téhož dne (tj. 11. 12. 2009), nebyl však zastižen, a proto zásilka byla uložena na poště a obviněnému o tom bylo zanecháno oznámení. Následně si obviněný zásilku osobně převzal dne 16. 12. 2009 (viz dodejku na č. l. 410 p. v. spisu).
Z uvedeného je evidentní, že obviněnému byl opis usnesení odvolacího soudu doručen dne 16. 12. 2009 . Toho dne mu proto počala běžet dvouměsíční lhůta k podání dovolání (již shora bylo uvedeno, že opis usnesení odvolacího soudu byl obhájci obviněného doručen již předtím – dne 11. 12. 2009). Konec lhůty k podání tohoto mimořádného opravného prostředku proto připadnul na úterý 16. 2. 2010. Z obsahu spisu (srov. č. l. 422) je však zřejmé, že obviněný podal dovolání k poštovní přepravě teprve v pondělí 1. 3. 2010 , tedy dvanáct dní po marném uplynutí lhůty k podání dovolání (z obsahu samotného podání je současně zřejmé, že bylo písemně vypracováno také až uvedeného dne).
Nemůže být proto pochyb o tom, že dovolání obviněného nebylo podáno ve lhůtě dvou měsíců stanovené §265e odst. 1, 2 tr. ř., ale až po jejím marném uplynutí. Přitom obviněný byl (mimo jiné) i o této dovolací lhůtě v usnesení odvolacího soudu řádně poučen, a nenastala ani žádná z okolností uvedených v §265e odst. 3 tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. jako opožděně podané. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a