ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.605.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 605/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. června 2010 o dovolání obviněného P. M., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 11 To 496/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 4 T 222/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 4 T 222/2009, byl obviněný P. M. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění v něm popsaných dopustil tím, že dne 22. 7. 2009 v době kolem 19.35 hod. v obci Ch., okres N., u novostavby na polní cestě směrem na obec H., odcizil nezajištěné osobní motorové vozidlo Škoda Octavia, v hodnotě 106.100,- Kč, přičemž byl přistižen majitelem vozidla J. K., který jej sice asi po 100 metrech donutil zastavit, avšak poškozením vozidla o zeď domu č. p. 85 při odjezdu z místa činu způsobil poškozenému škodu ve výši 27.800,- Kč, a uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 3 T 434/2005, který nabyl právní moci dne 31. 7. 2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 10 To 307/2007, pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců se zařazením do věznice s dozorem, který vykonal dne 25. 4. 2009.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §247 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 11 To 496/2009, odvolání podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně obviněným, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Obviněný napadl uvedené usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce JUDr. Josefa Mejstříka dovoláním podaným s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tímto mimořádným opravným prostředkem obviněný vytýkal nesprávnou právní kvalifikaci, neboť se neztotožnil s tím, že byl uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák., ale dožadoval se, aby jeho čin byl posouzen jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák., protože měl v úmyslu předmětné vozidlo užívat pouze přechodně a nikoli si je přisvojit. Podle obviněného odvolací soud pochybil, když soudem prvního stupně použitou právní kvalifikaci označil za správnou a svým rozhodnutím ji v souladu s požadavkem obviněného nezměnil. V důsledku tohoto nesprávného závěru odvolacího soudu byl čin, jímž byl obviněný uznán vinným, nesprávně právně posouzen, což mělo v důsledku vliv i na nesprávné uložení výše a druhu trestu.
S ohledem na shora uvedené výhrady obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a ve věci sám rozhodl v intencích podaného dovolání, anebo aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil, a nejprve v něm konstatoval, že dovolatel zopakoval námitky, které jsou známy z jeho dosavadní obhajoby a odezněly též v jeho odvolání, s nímž se odvolací soud v napadeném rozhodnutí vypořádal. Poukázal na neudržitelnost tvrzení obviněného, že jeho úmysl spočíval v pouhém nedovoleném užití předmětného vozidla, neboť snaha obviněného o jeho trvalou dispozici s ním je mimo jiné patrná z toho, jakým způsobem se vozidla z majetku poškozeného zmocnil. Podle státního zástupce byla podstatným skutkovým faktorem okolnost, že vlastník vozidla se obviněnému snažil v odjetí zabránit. Tím, jak obviněný za uvedené situace s vozidlem nakládal, svědčí o tom, že zřetelně překročil hranice vymezené znaky skutkové podstaty trestného činu podle §249 tr. zák., a naopak naplnil znak „bezprostředně po činu se pokusí uchovat si věc násilím“ popsaný v §247 odst. 1 písm. c) tr. zák., jehož mohl soud prvního stupně využít právě tak jako znaku „byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen a potrestán“, příslušného ke kvalifikaci podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. Jednání obviněného tedy evidentně směřovalo nikoli k dočasnému užívání vozidla bez vědomí majitele, nýbrž ke zmocnění se tohoto vozidla i za cenu násilného překonání odporu poškozeného, čímž se dokonce přibližovalo znakům trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Z uvedených důvodů státní zástupce dovolání obviněného nepřisvědčil, a navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že obviněný napadal správnost použité právní kvalifikace, Nejvyšší soud shledal, že dovolání koresponduje s označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož se dovolání podává výlučně pro vady právní spočívající v tom, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Protože obviněný dovolání zaměřil výhradně proti tomu, že neměl být uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák., ale požadoval, aby jeho čin byl posouzen jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák., je vhodné nejprve zmínit, že trestného činu krádeže, jímž byl obviněný uznán vinným, se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, ačkoli byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, způsobí-li tímto činem škodu nikoli malou.
Rozhodné pro posouzení správnosti použité právní kvalifikace v projednávané věci je, zda obviněný se vozidla poškozeného zmocnil v úmyslu si toto přisvojit. Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s věcí (nejde tedy o získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva). O zmocnění se věci přisvojením si jí, jde tehdy, jestliže pachatel tuto věc odejme z dispozice vlastníka a zjedná si tím možnost s touto věcí trvale nakládat podle své vůle sám anebo zjedná takovou možnost i dalším osobám. V daných souvislostech není rozhodné, zda se zmocnění věci uskuteční tajně nebo veřejně, ale jde o to, aby si pachatel vytvořil možnost s věcí volně nakládat s vyloučením faktické moci osoby, která nad ní má moc a které se odnímá (srov. rozhodnutí č. 21/1972 Sb. rozh. tr.). Je nutné zdůraznit, že trestný čin krádeže je dokonán i tehdy, když pachatel krátce po činu na naléhání poškozeného odcizenou věc vrátí (viz rozhodnutí č. 27/1966-I Sb. rozh. tr.).
Soudy obou stupňů se obdobnou námitkou obviněného směřující proti správnosti použité právní kvalifikace trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. v dostatečné míře zabývaly a v odůvodněních svých rozhodnutí (soud prvního stupně na straně 3 rozsudku a odvolací soud na straně 2 svého usnesení) v souladu se zákonem vysvětlily, z jakých důvodů shledaly v projednávané věci naplněny znaky uvedeného trestného činu krádeže a neposoudily zjištěný skutek jako trestný čin podle §249 odst. 1 tr. zák., jak obviněný požadoval.
Za podstatné pro závěr o naplnění znaku skutkové podstaty krádeže považovaly zejména skutkové okolnosti, z nichž dovodily, že obviněný způsobem, jakým se automobilu zmocnil, a jeho další snaha, aby s ním z dosahu jeho majitele, který se jej snažil zadržet, ujel, vyjádřil svůj záměr vozidlo jeho majiteli již nevrátit. Právě pro tento nekompromisní přístup obviněného ponechat si vozidlo za každou cenu, soudy v jednání obviněného shledaly naplnění přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. směřujícího k tomu, aby si obviněný vozidlo ponechal ve své trvalé dispozici.
Nejvyšší soud se s tímto závěrem soudů nižších stupňů ztotožnil, neboť má též za to, že bylo v potřebné míře objasněno, že se obviněný dne 22. 7. 2009 ve večerních hodinách zmocnil vozidla, které nebylo zajištěné. Když s ním odjížděl, byl zastižen jeho majitelem, který jej asi po 100 metrech jízdy donutil zastavit. K tomu, aby vozidlo z moci obviněného, který s ním již odjížděl, získal zpět, musel vynaložit značné úsilí. Nejprve se postavil před odjíždějící vozidlo, obviněný na něj volal, ať uhne, nebo ho přejede, a skutečně na poškozeného vozidlem najel, ten se zachytil na přední kapotě a následně se svezl na bok vozidla a přidržoval se v otevřeném okénku volantu. Obviněný se jej snažil trhanou jízdou shodit, zavadil vozidlem o sousední dům, avšak poškozeného nesetřásl. Poškozený se nasoukal okénkem u řidiče do vozidla a jednou rukou na obviněného zaútočil, čímž ho přiměl vozidlo zastavit. Takto vyjádřené jednání obviněného je činem zcela cíleným, zaměřeným na to, aby se vozidla zmocnil, a to i za cenu možnosti způsobení zranění poškozeného, jenž mu v odjezdu s vozidlem velmi intenzivně bránil. Tyto skutečnosti popsal poškozený (č. l. 86-87), jemuž obviněný poté, co ho zadržel, sdělil, že chtěl vozidlo odcizit, že mu to poradil „H. B.“, a že jde o lidi, co vědí, kde je nějaké auto otevřené.
Na podkladě všech uvedených skutečností Nejvyšší soud v souladu se závěry obou soudů považuje posouzení činu, jímž byl obviněný uznán vinným, jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák., za souladné s právní úpravou na tento trestný čin dopadající.
Požadoval-li obviněný, aby bylo předmětné jednání kvalifikováno jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák., Nejvyšší soud shledal, že tato právní kvalifikace na skutek tak, jak byl zjištěn, nedopadá.
Trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo se zmocní cizí věci nikoli malé hodnoty nebo motorového vozidla v úmyslu jich přechodně užívat.
Znakem odlišujícím tento trestný čin od trestného činu krádeže, je úmysl směřující k přechodnému užívání takové věci, což znamená disponování s věcí dočasně a po relativně krátkou dobu. Pokud se pachatel zmocní motorového vozidla, a pak s ním přechodně nakládá způsobem, který nelze považovat za užívání (např. odtlačení motorového vozidla na jiné místo), nemůže se dopustit trestného činu podle §249 tr. zák., neboť z jeho jednání se nedá dovodit, že by se vozidla zmocnil v úmyslu ho přechodně užívat (viz rozhodnutí č. 26/1966 Sb. rozh. tr.).
Jednání pachatele, který se zmocní cizího motorového vozidla, lze posoudit jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák. a nikoli jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák., jen když je prokázáno, že tak činil s úmyslem trvale vozidlo užívat nebo jinak s ním naložit způsobem, který by vyloučil obnovení dispozičního práva poškozeného (viz rozhodnutí č. 45/1994 Sb. rozh. tr.).
Proto, aby bylo možné stanovit, že obviněnému šlo jen o přechodné užívání vozidla, musí z obsahu věci vyplynout, že buď ho poškozenému jakýmkoli způsobem vrátí, nebo alespoň ho zanechá na takovém místě a za takových okolností, že nad ním vlastník nebo oprávněný držitel může snadno obnovit svou moc. Nepůjde proto o přechodné užívání, jestliže obviněný, byť užíval vozidlo jen po krátkou dobu, naložil s ním tak, že vlastníkovi zamezil v obnovení moci nad vozidlem natrvalo.
S ohledem na skutkové okolnosti, k nimž soudy obou stupňů dospěly, a jsou též rozvedeny a popsány shora, je zřejmé, že obviněný neměl v úmyslu motorové vozidlo jen přechodně užívat, nechtěl jej vrátit zpět do moci jeho majitele, a proto se nemůže v daném případě jednat o naplnění znaku přechodného užívání ve smyslu trestného činu podle §249 odst. 1 tr. zák. Soudy proto nepochybily, jestliže tuto právní kvalifikaci na čin obviněnému kladený za vinu, nepoužily.
Vzhledem k tomu, že z obsahu příslušného spisu je dostatečně patrné, že dovoláním napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a soudy nižších stupňů se s obdobnými námitkami obviněného již ve svých rozhodnutích vypořádaly a ze samotného obsahu spisu v konfrontaci s obsahem příslušných rozhodnutí, aniž bylo potřeba provádět další důkazy, byla dostatečně shledána správnost napadených rozhodnutí a v nich učiněných právních závěrů, Nejvyšší soud dovolání obviněného P. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. června 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová