ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.639.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 639/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2010 o dovolání obviněného I. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 8 To 393/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 108/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2009, sp. zn. 90 T 108/2008, byl obviněný I. K. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. Podle §37 tr. zák. bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu s ohledem na trest uložený obviněnému rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2009, sp. zn. 90 T 99/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 3 To 270/2009.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací z podnětu odvolání podaného obviněným I. K. rozsudkem ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 8 To 393/2009, podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. citovaný rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu o vině a trestu obviněného rozhodl tak, že jej uznal vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. a skutek vymezil tak, že obviněný v době od měsíce prosince 2007 do měsíce května 2008 včetně, v B. ani nikde jinde ničím nepřispěl na výživu svého nezletilého syna, bytem u matky A. B., bytem B., J., ačkoli mu tato povinnost vyplývá ze zákona o rodině č. 94/1963 Sb. a obviněný byl vzhledem ke svým výdělkovým schopnostem a majetkovým poměrům schopen přispívat na jeho výživu částkou 2.000,- Kč měsíčně, vždy do každého 20. dne v měsíci předem k rukám matky dítěte, čímž za uvedené období na výživném dluží celkem 12.000,- Kč.
Podle §37 tr. zák. upustil od uložení souhrnného trestu s ohledem na trest, který obviněnému byl uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2009, sp. zn. 90 T 99/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 3 To 270/2009.
Obviněný podal proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím obhájce Mgr. Ing. Jiřího Hory z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž zdůraznil, že od rozvodu s A. B. platí výživné na syna ve výši 500,- Kč, a připustil, že tak činí nepravidelně, vždy ve správné výši a na požádání bývalé manželky. Jestliže městský soud pro závěr o vině obviněného rozhodl na základě rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2007, sp. zn. 25 P 98/2006, podle něhož mu mělo být výživné zvýšeno na částku 2.000,- Kč, nebyl jeho postup správný, protože obviněný tento rozsudek nikdy neobdržel a nevěděl o něm. Když krajský soud provedl důkaz předmětným spisem a shledal, že rozsudek nenabyl právní moci, protože byl usnesením Krajského soudu v Brně pro procesní vady zrušen a řízení nebylo dosud pravomocně skončeno, nemohl pro závěr o vině obviněného vycházet z tohoto spisu jako důkazu a posuzovat jeho výdělkové poměry jako předběžnou otázku podle §9 tr. ř. a stanovit jako adekvátní výši výživného na částku 2.000,- Kč. Podle obviněného tyto úvahy nelze považovat za správné, protože obviněný neměl žádný právní důvod pro hrazení vyššího výživného, než k jakému byl povinen podle předchozího rozhodnutí. Podle obviněného na výživném žádný dluh nevzniknul, a odvolací soud dluh ve výši 12.000,- Kč toliko svým posouzením neopodstatněně vytvořil. Jestliže existovalo pravomocné rozhodnutí o výši vyživovací povinnosti ze dne 5. 5. 2005 stanovené částkou 500,- Kč, nebyl důvod pro posuzování výše výživného jako předběžné otázky. I kdyby odvolací soud mohl zvýšení výživného posoudit jako předběžnou otázku, měl rovněž zohlednit zákonná hlediska stanovená v §96 odst. 1 zákona o rodině. Soud však neposuzoval potřeby dítěte ani možnosti, schopnosti či majetkové poměry obviněného. Odvolací soud se spokojil s pouhou zprávou Ministerstva práce a sociálních věcí, že pracovník v oboru montážník, stavební dělník a dělník v příbuzných oborech, je v Jihomoravském kraji honorován částkou 15.820,- Kč až 20.490,- Kč, blíže se však zákonnými hledisky nezabýval. Obviněný shrnul, že i když platil výživné nepravidelně, domníval se, že to bývalé manželce vyhovuje. Poslední částky uhradil tak, že v prosinci 2007 jí předal 8.000,- Kč a v únoru či březnu 2008 částku 3.000,- Kč. Pokud soudy pro rozhodnutí o vině vycházely z výpovědi jeho bývalé manželky, tato pro poměr k věci, na níž byla osobně zainteresovaná, nebyla dostatečným důkazem pro jeho odsouzení ze spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy. Vzhledem tomu, že soudy provedené důkazy nehodnotily objektivně, a to zejména v případě výpovědi svědkyně L. V., jíž neuvěřily, došlo ze strany odvolacího soudu jednak k porušení zásady materiální pravdy a k nerespektování zásady in dubio pro reo.
S ohledem na shora uvedené proto obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 8 To 393/2009, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Přestože bylo dovolání obviněného doručeno také Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které se k němu mohlo vyjádřit, do dne konání neveřejného zasedání tak nebylo učiněno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání může být relevantně podáno jen ze zákonem stanovených důvodů, dovolací soud dále nejprve zkoumal, zda obviněný dovolání opřel o takové skutečnosti, které dopadají na jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolání lze podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a proto je možné takto podaným dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Z tohoto vymezení plyne, že dovoláním se nelze domáhat změny skutkových zjištění, a to ani proto, že důkazy nebyly řádně hodnoceny. Jestliže tedy obviněný v části dovolání argumentoval tím, že soud neměl uvěřit výpovědi jeho bývalé manželky, ale měl vycházet z tvrzení jeho současné družky, jíž však považoval za nevěrohodnou, jde o výhrady, které nemají právní povahu, jak předpokládá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný těmito námitkami dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, neboť podstata těchto jeho výhrad se týkala posouzení postupů vycházejících z ustanovení §2 odst. 5, event. 6 tr. ř. upravujících procesní podmínky při zajišťování a hodnocení důkazů. Vzhledem k tomu, že obviněný uvedené námitky neuplatnil v souladu s označeným dovolacím důvodem, Nejvyšší soud z jejich podnětu správnost napadených rozhodnutí nemohl nepřezkoumávat.
Vzhledem k výhradám, jimiž obviněný vytýkal nesprávnost použité právní kvalifikace zejména proto, že činem, jímž byl uznán vinným nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., jež byly učiněny relevantně s uplatněným dovolacím důvodem, Nejvyšší soud dále zkoumal, zda je dovolání v této části opodstatněné.
Trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Z dikce tohoto ustanovení plyne, že uvedený trestný čin postihuje pachatele, kteří nezajišťují nárok na výživu, pokud je založen na ustanoveních zákona o rodině. Zákonná povinnost rodičů k dětem je upravena v ustanovení §85 odst. 1, 2 zák. o rod. tak, že vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, dokud děti nejsou schopny živit se samy. Oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů.
Výživné není zákonem výslovně definováno a soudní praxe je vykládá jako výdaje na zabezpečování potřeb mezi subjekty rodinně právního vztahu. Nejedná se tedy jen o uhrazování výživy ve vlastním slova smyslu, ale jde o uspokojování ostatních hmotných (šaty, obuv) a kulturních potřeb (prostředky na rozšiřování a prohlubování vzdělání, na rozvoj zájmů a zálib). Výživným pro dítě je míněno uspokojování všech životních potřeb pro jeho všestranný rozvoj po stránce fyzické a duševní. Výživné může být plněno zásadně poskytováním pravidelně se opětujících peněžních dávek, může však spočívat i v poskytování určitých naturálních plnění (např. bydlení) a zejména také v zabezpečování osobní péče o osobu oprávněnou a o společnou domácnost. Je zřejmé, že výživným se míní zajištění celé škály potřeb dítěte tak, aby byly pokryty všechny tyto potřeby spojené s jeho řádným vývojem nejen zdravotním, ale i sociálním, výchovným a kulturním.
Ustanovení §85 odst. 1 zák. o rod. určuje, že vyživovací povinnost rodičů k dětem vzniká přímo ze zákona a to rodinně právním vztahem rodiče a dítěte (srov. rozhodnutí č. 7/1953 Sb. rozh. trest.). Tato povinnost trvá po dobu odkázanosti dítěte na výživu od svých rodičů, tedy tak dlouho, dokud děti nejsou samy schopny se živit. Zánik této povinnosti je vymezen jednak absolutně, což je smrtí subjektů, popř. právní mocí rozhodnutí soudu o osvojení, event. popřením otcovství, a jednak relativně, což je tehdy, když děti dokončí školní docházku, nejsou přijaty na střední nebo vysokou školu, nastoupí do zaměstnání a jsou schopny se samostatně živit, nebo uzavřením manželství.
K tomu je potřeba uvést, že neplněním vyživovací povinnosti se rozumí, že oprávněné osobě se nedostane všeho, co je obsahem vyživovací povinnosti. O neplnění vyživovací povinnosti půjde i tehdy, jestliže není plněno v tom rozsahu, který odpovídá §96 odst. 1 zák. o rod.
Vyživovací povinnost rodičů k dětem je upravena jednak v ustanovení §85 zák. o rod., jak bylo již výše rozvedeno, a jednak v ustanovení §96 odst. 1 zák. o rod., podle něhož při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika.
Z hlediska trestní odpovědnosti je nerozhodné, zda oprávněné osobě je plněno dobrovolně nebo na základě výkonu rozhodnutí. O neplnění vyživovací povinnosti jde také tehdy, jestliže není plněno v rozsahu, jak to odpovídá §96 odst. 1 zák. o rod., což má zásadní význam při rozhodování o odpovědnosti za trestný čin zanedbání povinné výživy pachatele. Soud totiž při posuzování trestní odpovědnosti pachatele za neplnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného ve smyslu §213 tr. zák. není vázán rozhodnutím, kterým v občanském soudním řízení byla stanovena tato povinnost, včetně rozsahu výživného.
Při posuzování trestní odpovědnosti obviněného ve smyslu §213 tr. zák. je třeba vycházet zejména ze zjištění soudu v předmětném trestním řízení, nikoli pouze z rozhodnutí soudu v občanském soudním řízení, kterým jak je již shora uvedeno, není při posuzování otázky viny soud vázán. Vyhodnocení skutečných schopností, možností a majetkových poměrů obviněného v rozhodné době je nutné řešit v rámci předběžné otázky podle §9 odst. 1 tr. ř. Na takto zjištěném základě pak musí soud zhodnotit, zda obviněný má vůbec reálnou možnost v inkriminovaném období plnit svou vyživovací povinnost (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1482/2006).
Vzhledem k tomu, že na základě rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2005 sp. zn. 82 Nc 120/2004, bylo rozhodnuto, že se nezletilý svěřuje pro dobu po rozvodu manželství do výchovy matky, byla současně otci nezletilého obviněnému I. K. stanovena povinnost přispívat na nezl. částkou 500,- Kč měsíčně splatnou k rukám matky vždy do 20. dne měsíci předem. Z tohoto závěru není pochyb o tom, že obviněný byl jako otec povinen přispívat na výživu syna pro uvedené období vymezenou částkou.
Jak plyne z rozhodnutí odvolacího soudu, ten zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 4. 9. 2009, sp. zn. 90 T 108/2008, a sám znovu ve věci o vině a testu obviněného rozhodl poté, co shledal, že soud prvního stupně otázku výše výživného posuzoval na podkladě rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2007, sp. zn. 25 P 98/2006, jenž v té době ještě nenabyl právní moci, neboť byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. 49 Co 276/2009 zrušen.
Odvolací soud však se zřetelem na tento stav poté, co provedl sám důkaz uvedeným spisem, s ohledem na všechny zjištěné skutečnosti, posuzoval v rámci předběžné otázky ve smyslu §9 odst. 2 tr. ř., jak byl obviněný v době, kterou je projednávaný skutek vymezen, plnit výživné, zejména v jaké výši.
Je totiž třeba předeslat, že z výsledků provedeného dokazování bylo soudem prvního stupně dostatečně jednoznačně shledáno, že obviněný v kritické době od prosince 2007 až do května 2008 na výživu nezletilého syna k rukám matky nezaplatil žádnou částku a ani ničím dalším na jeho výživu nepřispěl. Z těchto důvodů již v řízení před soudem prvního stupně nevznikaly pochybnosti o tom, že obviněný svou vyživovací povinnost neplnil. Jestliže obviněný tvrdil, že matce dítěte výživné platil, ačkoli tak činil nepravidelně, nebyla tato jeho obhajoba shledána jako pravdivá a byla vyvrácena právě výpovědí A. B.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně, pro shodný závěr o tom, že ve výroku konkretizovaném období obviněný měl přispívat na výživu nezletilého syna částkou částku 2.000,- Kč, nevycházel z rozhodnutí městského soudu, jak to učinil soud prvního stupně, ale na podkladě ve věci zjištěných důkazů, zejména toho, že poměry obviněného vyplývající z obecných kritérií, svědčí pro tuto vyšší částku.
S ohledem na námitky obviněného Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud výši výživného a s ní spojené okolnosti řádně posoudil jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. ze všech hledisek stanovených §85 a §96 odst. 1 zák. o rod. (srov. rozh. č. 17/2005 Sb. rozh. tr.).
Podle §9 odst. 1 tr. ř. platí, že orgány činné v trestním řízení posuzují předmětné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však v takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. S ohledem na to, že v dané trestní věci se stanovení výše vyživovací povinnosti přímo dotýká posouzení viny obviněného, nejsou orgány činné v trestním řízení rozhodnutím soudu v rámci občanskoprávního řízení týkající se stanovení vyživovací povinnosti vázány, a bylo proto správné, že výši, v jaké obviněný svou vyživovací povinnost neplnil, přezkoumaly a určily (srov. též přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 648/2004, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, sv. 6, č. T-704).
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud postupoval zcela v souladu se zákonem, když při rozhodování o plnění výživného, narozdíl od soudu prvního stupně, nevycházel z rozhodnutí soudu, které bylo učiněno v občansko právním řízení, jež nenabylo právní moci, avšak sám na podkladě všech pro věc rozhodných skutečností shledal, že obviněný nebyl nikde zaměstnán, z úřadu práce byl přitom vyřazen, přičemž však v oboru, ve kterém mohl být zaměstnán, byl schopen vydělat v rozhodném období od 15.000 až do 20.000,- Kč hrubého (viz strana 3 rozhodnutí odvolacího soudu).
Ve spisu je založena zpráva Úřadu práce B., ze které vyplývá, že obviněný byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání v době od 1. 11. 2002 do 22. 11. 2005, přičemž byl sankčně vyřazen, neboť se nedostavil na úřad práce ve stanoveném termínu (č. l. 21), odbor státní sociální podpory ve své zprávě uvedl, že není vedený v evidenci žadatelů o dávky státní sociální podpory, a žádné nepobírá (č. l. 22). Ze zprávy městské správy sociálního zabezpečení B. se podává, že obviněný nebyl a není veden v evidenci zaměstnanců malých organizací, ani není veden jako osoba samostatně výdělečně činná (č. l. 23).
Z těchto všech důkazů ve věci provedených je zřejmé, že ačkoli na straně obviněného nebyly překážky, které by mu bránily v práci, tento zjevně o zaměstnání a výdělek neměl zájem, když z Úřadu práce byl vyloučen na základě neplnění povinností, o své nezletilé dítě se nestaral, a to nejen finančně, ale ani ho nenavštěvoval či jinak se o něj nezajímal, na péči o něj se ničím nepodílel, ačkoli vzhledem ke svým schopnostem a možnostem tak činit mohl a byl tak schopen plnit svou vyživovací povinnost. Obviněný však tuto povinnost neplnil v žádné výši, a tudíž se jí vyhýbal.
Ze všech uvedených skutečností, je zřejmé, že obviněný se uvedeného jednání dopustil úmyslně, neboť vědomě na výživu svého nezletilého syna nepřispíval. Pokud jde o částku, v jaké tak činit měl, byl srozuměn s tím, že uvedená částka se zřetelem nejen na majetkové poměry obviněného, ale i na věk a potřeby nezletilého překračují v původním rozsudku vymezenou výši této povinnosti. Nelze rovněž přehlédnout, že i když nebylo v předmětné době, po níž se činu dopustil pravomocné rozhodnutí Městského soudu v Brně pod sp. zn. 25 P 98/2006, byl sám účastníkem tohoto řízení, věděl, že matka nezletilého žádá zvýšení výživného, a proto byl i o všech nových poměrech svého syna obeznámen, a byl tedy srozuměn s tím, že je adekvátní vyšší výživné.
S ohledem na všechny rozvedené úvahy a závěry je patrné, že obviněným vznesené výhrady nemohly být akceptovány. S námitkami obviněného obdobně soudům předkládanými v průběhu předcházejícího trestního řízení se soudy obou stupňů v potřebné míře vypořádaly a v odůvodněních napadených rozhodnutích dostatečně výstižně a srozumitelně své závěry o vině obviněného vysvětlily. Nepochybily, pokud čin, který je obviněnému kladen za vinu, kvalifikovaly jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud proto shledal, že výhrady uplatněné v dovolání ze shora uvedených důvodů nelze považovat za opodstatněné a dovolání proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. června 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr.MiladaŠámalová