ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.708.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 708/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. července 2010 dovolání obviněného J. S., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 9 To 609/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 214/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 2 T 214/2009, uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. třemi pokusy trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 tr. zák., §241 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §241 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák., §42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na osm let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks kuchyňského nože. Podle §72a odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena zabezpečovací detence.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil proti výrokům o vině i trestu. Z jeho podnětu byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 9 To 609/2009, rozsudek soudu prvního stupně podle 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným třemi pokusy zločinu znásilnění podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a odsouzen podle §185 odst. 2, §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §100 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byla obviněnému uložena zabezpečovací detence.
Podle skutkových zjištění soudu druhého stupně se obviněný pokusů zločinu znásilnění dopustil tím, že
1/ v J. v bytě v P. v přesně nezjištěný den v srpnu či září 2008 v noci kolem 03:00 hodin pod vlivem alkoholu křičel na H. F., se kterou v bytě bydlel, urážel ji sprostými výroky, vytýkal jí, že navazuje intimní vztahy s muži v zaměstnání, a vyhrožoval jí zabitím, nato vzal z kuchyňského pultu nůž o délce ostří kolem 25 cm a s nožem šel proti H. F., která si vzala polštář, dala si ho před hrudník, obviněný s nožem šermoval proti jejímu tělu, ona pak jeho pohyby vykrývala polštářem a prosila ho, aby přestal, on ve svém jednání však pokračoval a říkal jí, že chce, aby mu „dala píču“, že si ji vezme i po smrti, poškozená se bála, přislíbila mu proto, že mu bude po vůli, poté se obviněný chtěl najíst a uvařit kávu a H. F. řekl, že ihned poté musí jít k němu do postele, ovšem poté, co se najedl, usnul a poškozená z bytu odešla,
2/ v J. v bytě v P. dne 20. 1. 2009 kolem 01:30 hodin pod vlivem alkoholu vyčítal H. F., že má vztahy k jiným mužům, vytáhl nato zpod polštáře kuchyňský nůž, řekl jí, že bude dnes mrtvá, a chtěl, aby se svlékla, že s ní chce mít pohlavní styk, poškozená z něho měla strach, svlékla si proto tričko a kalhotky, nato po ní požadoval, aby si svlékla i košilku, po celou tuto dobu seděli každý na svém gauči a mezi nimi byl konferenční stolek, zhruba po třiceti minutách se poškozená oblékla, chtěla jít koupit cigarety, obviněný ji chytil za vlasy a nechtěl ji pustit, zamkl dveře bytu, poškozená ho prosila, aby ji pustil, že nic neoznámí, nato ji pustil a poškozená z bytu odešla,
3/ v J. v bytě v P. dne 12. 1. 2009 kolem 15:30 hodin začal s D. J. pít alkoholické nápoje, takto společně pili víno a kolem 23. hodiny ho začal osahávat, snažil se poškozeného D. J. hladit po ramenech a nohách, poškozený se snažil těmto dotekům obviněného uhýbat, říkal mu, ať toho nechá, obviněný mu na to říkal, že ho chce, že se mu líbí, poškozený chtěl z bytu odejít, obviněný však zamkl vstupní dveře bytu, poškozenému řekl, že tam zůstane celou noc, klíč si schoval pod oblečení, poškozeného pak opakovaně udeřil rukou do obličeje, když se poškozený zvedl, vzal obviněný nůž o délce kolem 25cm, přiložil ho poškozenému ke krku, druhou rukou si stáhl tepláky a trenky a požadoval po poškozeném orální sex, poškozený toto odmítal, obviněný ho udeřil, nůž mu přitom vypadl z ruky, poškozený se snažil z bytu utéci, to se mu nepodařilo, poté začali oba opět pít víno, pivo a rum a ráno se poškozený v bytě probudil svlečený na spodní části těla, chtěl odejít, obviněný mu opět bránil, bránil mu i v odpovědi na volání jeho sestry, poté oba opět společně pili alkohol a z bytu se mu podařilo odejít, až když obviněný odešel na WC.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o vině i trestu. S odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel nesouhlasil s právním názorem odvolacího soudu, že je třeba jeho činy posoudit podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, jelikož pro něj není příznivější. Připomněl, že posouzení otázky, která právní úprava je pro něj příznivější, odvisela zejména od právního závěru, zda podle právní úpravy účinné v době spáchání činů bylo třeba považovat jej za zvlášť nebezpečného recidivistu ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti vyjádřil přesvědčení, že není na místě, aby byl považován za zvlášť nebezpečného recidivistu, a to zejména proto, že ve všech případech se mělo jednat o pokus trestného činu, tedy stádium trestné činnosti, které je z povahy věci méně závažné, že jeho ovládací schopnost i schopnost vyhnout se konzumaci alkoholu byly podstatně sníženy. Současně upozornil, že od dřívějšího odsouzení zakládajícího splnění podmínek zvlášť nebezpečné recidivy uplynula dlouhá doba a že přinejmenším u skutků pod body 1/ a 2/ byly splněny podmínky zániku trestnosti pokusu trestného činu. Vyvozoval tedy, že nebyly splněny materiální podmínky pro jeho kvalifikaci jako zvlášť nebezpečného recidivisty a v důsledku toho že nebylo na místě použít pozdější trestní zákon, jelikož pro něj není příznivější. Nový trestní zákoník stanoví na zločin znásilnění podle §185 odst. 2 trestní sazbu 2 až 10 let, zatímco dřívější trestní zákon stanovil na trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. trestní sazbu v rozpětí 2 až 8 let. Ve vztahu ke skutkům pod body 1/ a 2/ a jím tvrzenému zániku trestnosti pokusu připomenul, že čin nebyl dokonán, ač byl s poškozenou v bytě sám, takže mu v dokonání nebránila žádná překážka, přesto od dalšího jednání upustil a čin nedokonal. Pro zánik trestnosti pokusu u skutku pod bodem 2/ svědčí samotný popis skutku, v němž se uvádí, že poškozená obviněného prosila, aby ji pustil, a nato ji obviněný pustil. V popisu skutku není žádný údaj, že by nejednal dobrovolně, resp. že by chtěl v jednání pokračovat v budoucnu, a naopak jsou v něm obsaženy všechny znaky typické pro dobrovolné upuštění od dalšího jednání směřujícího k dokonání.
Dovolatel se domníval, že odvolací soud nesprávně aplikoval trestní zákoník i tehdy, pakliže skutky kvalifikoval jako pokusy zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, a nikoliv pouze jako pokusy přečinu znásilnění podle §185 odst. 1 trestního zákoníku. Připomněl, že pro právní posouzení je v tomto směru významné, zda mělo jít o pohlavní styk spáchaný souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1/ poukázal na to, že na formu pohlavního styku lze usuzovat pouze ze strohé formulace „říkal, že chce, aby ...“. Z ní ovšem nelze podle jeho názoru spolehlivě dovodit, zda mělo jít o pohlavní styk spáchaný souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží. Taktéž popis sexuální aktivity u skutku pod bodem 2/ se omezuje pouze na formulaci „pohlavní styk“ bez jakéhokoliv náznaku formy styku, mezi nimiž trestní zákoník významně rozlišuje. Jelikož popis skutku neobsahuje klíčový znak - formu pohlavního styku, nelze podle něj ani v tomto případě uvažovat o posouzení činu podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. V případě skutku pod bodem 3/ šlo o orální sex a je proto na posouzení dovolacího soudu, zda jde o pohlavní styk naplňující znaky vyžadované ustanovením §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze i jemu předcházejí rozsudek Okresního soudu v Rakovníku a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného konstatoval, že je zjevně neopodstatněné. Námitky dovolatele považoval v převážné části za polemiku s podrobným a výstižným odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu, které však žádné pochybnosti o své správnosti nevzbuzuje. Vyjádřil přesvědčení, že nalézací soud (ještě za účinnosti trestního zákona) správně označil obviněného za zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák., neboť k jeho odsouzení za předchozí zvlášť závažný trestný čin (navíc stejné povahy a obdobného způsobu spáchání) sice došlo již v roce 2002, nicméně z výkonu za to uloženého trestu odnětí svobody byl propuštěn jen cca před 1 rokem. Všechny tři skutky (nikoliv tedy pouze jeden osamocený skutek) sice skončily ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., nicméně při jejich spáchání bylo použito zbraně (nože), a to nejen pouhou pohrůžkou, ale i jeho aktivním použitím (byť bez výraznějšího následku). Všechny tyto skutečnosti nebezpečnost činu pro společnost nepochybně podstatně zvyšují. Znaky zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. tak byly naplněny jak po stránce formální, tak i po stránce materiální. Porovnáním trestních sazeb (s přihlédnutím k ustanovení §42 odst. 1 tr. zák.) dospěl k závěru, že posouzení skutků podle nově účinného trestního zákoníku je pro pachatele ve smyslu §2 odst. 1 trestního zákoníku příznivější.
Odmítl rovněž tvrzení dovolatele, že v případě skutků sub 1/ a 2/ sám dobrovolně od dokonání upustil a že z toho důvodu trestnost pokusů zanikla. Připomněl, že u skutku sub 1/ obviněný usnul, čehož poškozená využila k tomu, aby z místa uprchla. Spánek není projevem vůle pachatele od dokonání skutku upustit, ale určitou formou „vyšší moci“, která mu v dokonání zabránila. V případě skutku sub 2/ dal dovolateli sice za pravdu, že ze skutkové věty se toliko podává, že poškozenou pustil z bytu, aby si šla koupit cigarety, čehož jmenovaná využila k přivolání Policie ČR, z odůvodnění rozsudku je podle státního zástupce zřejmé, že ze strany poškozené šlo o lest, kdy ji z bytu pustil na základě jejího příslibu, že se po zakoupení cigaret vrátí. K námitkám vztahujícím se k právní kvalifikaci všech 3 skutků dle odst. 2 písm. a) §185 trestního zákoníku ve vztahu ke skutku pod bodem 1/ uvedl, že z dovolatelem použité výzvy, aby mu poškozená „dala píču“ je zřejmé, že se domáhal soulože. Pokud by měl zájem o méně závažné aktivity, nepochybně by použil jiných slov (např. „ukaž ...“). Ze skutkové věty pod bodem 2/ vyplývá, že se dovolatel domáhal pohlavního styku výslovně a v případě skutku pod bodem 3/ šlo o orální sex, který je judikaturou za jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží běžně považován. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání obviněného jsou s poukazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významné otázky, zda byla trestnost činů obviněného správně posuzována podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, zda skutky zjištěné soudy vykazují znaky pokusu zločinu znásilnění podle §21 odst. 1, §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a zda byly splněny podmínky pro zánik trestní odpovědnosti pokusu trestného činu podle §21 odst. 3 písm. a) tr. zák. u skutků pod body 1/ a 2/ výroku o vině napadeného rozsudku.
Podle §16 odst. 1 tr. zák. účinného v době spáchání činů (dále jen tr. zák.) a shodně §2 odst. 1 trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 (dále jen trestní zákoník) platí, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.
Obviněný namítl, že odvolací soud skutky pod body 1/ - 3/ napadeného rozsudku chybně posoudil jako pokusy zločinu znásilnění podle §21 odst. 1, §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, ačkoliv příznivější byl trestní zákon účinný v době jejich spáchání, jelikož skutky měly být posouzeny pouze jako pokusy trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. Nesouhlasil s právním závěrem soudů, že se jich dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., a vyvozoval, že nebyly naplněny materiální podmínky pro použití zmíněného ustanovení.
Otázkami naplnění formálních i materiálních podmínek aplikace ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. se podrobně zabývaly soudy obou stupňů a v odůvodnění rozhodnutí vyložily, proč bylo třeba obviněného kvalifikovat jako zvlášť nebezpečného recidivistu.
Soud prvního stupně především odůvodnil své závěry o naplnění zákonných znaků pokusu trestných činů znásilnění podle §8 odst. 1, §241 odst. 1 tr. zák. u skutků popsaných pod body 1) – 3) jeho rozsudku a odkazem na rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 12. 11. 2002, sp. zn. 1 T 69/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. 13 To 469/2002, připomněl, že obviněný již byl pro dvojnásobný trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. (správně pokus těchto trestných činů) odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře čtyř let, který vykonal 14. 7. 2007. Okolnost předchozího potrestání pro obdobné jednání, shodný způsob spáchání činu a časový odstup od výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody podle jeho názoru podstatně zvyšují stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného (strana 9 rozsudku). Odvolací soud s jeho závěry souhlasil (strana 7 rozsudku) a ani dovolací soud nemá rozumný důvod se od nich odchýlit.
Podle §41 odst. 1 tr. zák. pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Zvlášť závažnými trestnými činy jsou podle §41 odst. 2 tr. zák. trestné činy uvedené v §62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Je tak evidentní, že trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. (a stejně tak pokus tohoto trestného činu) do kategorie těchto trestných činů náleží, což ostatně ani dovolatel nezpochybnil.
Před spácháním posuzovaných pokusů trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. byl obviněný odsouzen pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, uložený nepodmíněný trest odnětí svobody vykonal dne 14. 7. 2007. Formální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy, kterou ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. spojuje s předchozím potrestáním pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, tak byla splněna.
Otázkou tedy bylo, zda opětovné spáchání pokusu trestného činu znásilnění v letních měsících roku 2008 a poté opakovaně v lednu 2009, ač již byl obviněný pro stejný trestný čin spáchaný v červenci 2001 a dubnu 2002 potrestán, má být posouzeno jako okolnost, která pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, tedy zda je splněna tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy.
Komplexní posuzování materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy předpokládá zejména posouzení povahy dříve a nyní spáchaných pokusů trestného činu znásilnění, ve vztahu k nimž byla zvažována recidiva. Dále je třeba přihlédnout k počtu, druhu a výši dřívějších odsouzení a uložených trestů, k celkové délce v minulosti vykonaných trestů a délce intervalů mezi jejich výkonem a konečně důležitým hlediskem je i osobnost obviněného (k tomu srov. též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 396/03, III. ÚS 747/06 aj.). Všechna tato rozhodná hlediska vzal soud prvního stupně v úvahu.
Ve vztahu k dříve spáchaným dvěma pokusům trestnému činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., potrestání za něž bylo vzato na zřetel při kvalifikaci zvlášť nebezpečné recidivy, bylo z rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 12. 11. 2002, sp. zn. 1 T 69/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. 13 To 469/2002, zjištěno, že se jich obviněný dopustil jednak tím, že 3. 7. 2001 se násilím pokusil svléknout kalhoty silně podnapilému poškozenému v úmyslu zneužít jeho bezbrannosti k jinému obdobnému pohlavnímu styku (jako soulož), k čemuž ale nedošlo, protože se poškozený ubránil, jednak v polovině dubna 2002 nutil násilím k pohlavnímu styku poškozenou, k čemuž ale nedošlo, neboť se jí podařilo utéci. Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestné činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři léta, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest vykonal 14. 7. 2007. Přes předchozí odsouzení a potrestání nedošlo u obviněného k nápravě. Nyní projednávaných skutků se dopustil v relativně krátké době po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, přehlédnout není možné, že se jednalo o činy provedené se stejnou motivací, v podstatě stejným způsobem, ale při spáchání činu bylo použito dokonce nože, a to nejen ke zvýraznění pohrůžky násilí, nůž jako zbraň byl dokonce fakticky užit, byť bez výraznějšího následku.
Obviněnému nelze přitakat, pakliže namítal, že neměl být kvalifikován jako zvlášť nebezpečný recidivista proto, že se ve všech případech jednalo pouze o pokusy trestných činů, že se jich dopustil za situace, kdy měla být podstatně snížena jeho ovládací schopnost a jeho schopnost vyhnout se konzumaci alkoholu byla snížena měrou podstatnou a že od dřívějšího odsouzení relevantního z hlediska naplnění podmínek §41 odst. 1 tr. zák. uplynula dlouhá doba.
Je sice pravda, že pravomocné odsouzení pro pokus zvlášť závažného trestného činu je datováno počátkem roku 2003, nicméně vedle doby, která uplynula od posledního odsouzení, je nutno hodnotit především délku doby, která uplynula od skončení výkonu trestu odnětí svobody, neboť v jeho průběhu má pachatel značně omezené možnosti trestnou činnost opakovat, a ta je skutečně krátká. Nic na přesvědčivosti závěrů soudů nemůže změnit ani závěr, že obviněný se dopustil toliko pokusů zvlášť závažného trestného činu, poněvadž zásadně není vyloučeno, aby pachatel byl považován za zvlášť nebezpečného recidivistu i tehdy, když je odsuzován za pokus trestného činu; v konkrétním případě se navíc jedná o tři takové pokusy. Ve prospěch obviněného rozhodně nevyznívají ani závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie znalce MUDr. O. T., podle nichž obviněný trpí nejen chronickou závislostí na alkoholu, ale velmi pravděpodobně též sexuální deviací – homosexuální pedofilií a navíc je u něj shledávána i těžší polymorfní porucha osobnosti. Především akutní ovlivnění alkoholem snížilo jeho schopnost jednání volně ovládat, a to měrou podstatnou, rozpoznávací svhopnosti nebyly významněji ovlivněny. Obviněný zná rizika, která pro něj konzumace alkoholu přináší, ale jeho schopnost vyhnout se jí je značnou destrukcí volních schopností výrazně snížena, takže nepít se mu nedaří, není ale vymizelá a rozumové schopnosti jsou ještě do značné míry zachovány. Obviněný mohl proto s ohledem na dosavadní zkušenosti rozpoznat nebezpečnost požití alkoholu na své jednání, jeho schopnost alkohol si odříct a vyvarovat se jeho požití je sice snížena měrou podstatnou, nikoliv však vymizelá (č. l. 30, 31, 125).
Je-li kriminálně politickým smyslem zvlášť nebezpečné recidivy přísněji postihnout „nepoučitelné“ delikventy, dopouštějící se opakovaně zvlášť závažných trestných činů, tedy pachatele, kteří opakují zvlášť nebezpečné protispolečenské útoky, jejichž zavrženíhodnost jim musí být notoricky zjevná, neboť již v minulosti se jim dostalo trestem náležitého varování (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03), pak soud prvního stupně, rozhodující o vině obviněného ještě za účinnosti tr. zák., nepochybil, pokud jednání obviněného kvalifikoval jako pokusy trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. spáchané zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák. Odvolací soud nato správně uvážil a přesvědčivě vysvětlil, že v konkrétním případě je pro posouzení trestnosti činů příznivější trestní zákoník (strany 7, 8 rozsudku). Nepochybil však ani tenkrát, pokud skutky obviněného právně posoudil jako pokusy zločinu znásilnění podle §21 odst. 1, §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. S názorem dovolatele, že se zřetelem k jejich popisu měly být kvalifikovány jako pokusy přečinu znásilnění podle §185 odst. 1 trestního zákoníku, nelze souhlasit.
Přečinu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1 trestního zákoníku se dopustí, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku; zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku se dopustí, kdo spáchá čin uvedený v odstavci 1 souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží.
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že u skutků pod body 1/ a 2/ násilí nebo pohrůžka násilí obviněného bezprostředně směřovaly k tomu, aby poškozenou donutil k souloži, jíž se rozumí spojení pohlavních orgánů muže a ženy, u skutku pod bodem 3/ že šlo o takové jednání bezprostředně směřující k tomu, aby poškozeného donutil k jinému pohlavnímu styku provedenému způsobem srovnatelným se souloží.
Obviněný poukazoval na nedostatky v popisu skutků pod body 1/ a 2/ s tím, že nedovolují vyslovit spolehlivý závěr, že jeho jednání směřovalo k vykonání soulože. Udával, že formulace konkrétně uvedená u skutku pod bodem 1/ jednoznačně nevystihuje, zda mělo jít o soulož nebo o jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, v popisu skutku pod bodem 2/ není forma pohlavního styku vůbec uvedena. Výtky obviněného jsou v kontextu výsledků dokazování i odůvodnění rozhodnutí soudů bezpředmětné.
Jde-li o skutek pod bodem 1/, z hlediska jeho právního posouzení není významné, zda mělo jít o pohlavní styk souloží nebo jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, navíc ale ze skutkových zjištění soudů zřetelně vyplývá, že okolnosti, za nichž byl čin spáchán, způsob jeho provedení, požadavek, který obviněný adresoval poškozené, jehož význam přiléhavě komentoval ve vyjádření k dovolání státní zástupce, i reakce poškozené, kdy mu podle její výpovědi „musela říct něco v tom smyslu, že mu dá“ (č. l. 41), dovolují učinit logický úsudek, že jednání obviněného směřovalo k pohlavnímu styku souloží. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2/ nutno upozornit rovněž na způsob provedení činu, na okolnosti, za nichž byl spáchán, že se tak stalo opět poté, co obviněný vyčítal poškozené vztahy k jiným mužům, žádal, aby se svlékla, že „chce jebat“ (č. l. 41) a když tak učinila jen zčásti, chtěl, aby se svlékla zcela. Takové jednání nelze označit jinak než jako jednání směřující k pohlavnímu styku souloží. Na těchto zjištěních a jim odpovídajícímu závěru nic nemění ani okolnost, že soud prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 2/ v době, kdy nebylo relevantní rozlišení mezi pohlavním stykem a pohlavním stykem souloží, a ve shodě s ním i odvolací soud použily terminologicky obecnějšího označení „pohlavní styk“, který navíc ani doslovně neodpovídal skutečnému požadavku obviněného.
U skutku pod bodem 3/ dovolatel sám poukazoval na to, že se jednalo o orální sex, a v této souvislosti nezbývá než zdůraznit, že podle stávající praxe soudů není pochyb o tom, že právě orální sex je třeba subsumovat pod kategorii jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží (viz kupř. rozhodnutí publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 35/2007, č. T 990).
Obviněný konečně také namítl, že přinejmenším u skutků pod body 1/ a 2/ byly splněny podmínky zániku trestní odpovědnosti za pokus trestného činu ve smyslu §21 odst. 3 trestního zákoníku. Ani zde s jeho výhradami nelze souhlasit a naopak nutno přitakat závěrům, jež v těchto souvislostech učinil odvolací soud (strana 7 rozsudku).
Podle §21 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku [alternativa uvedená v §21 odst. 3 písm. b) nepřichází v úvahu] trestní odpovědnost za pokus trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu. Pro úplnost dovolací soud dodává, že shodné předpoklady pro zánik trestnosti pokusu trestného činu byly vymezeny v ustanovení §8 odst. 3 písm. a) tr. zák.
Při řešení otázky, zda trestní odpovědnost pokusu zanikla z výše uvedeného důvodu je třeba rozlišovat pokus ukončený a pokus neukončený, přičemž zpravidla jen u pokusu neukončeného přichází v úvahu splnění podmínek uvedených ve výše citovaném ustanovení trestního zákoníku. Právě pro neukončený pokus je totiž příznačné, že pachatel ještě neučinil vše, co pokládal za potřebné k dokonání trestného činu; tím, že dobrovolně v dalším jednání nepokračuje, současně odstraňuje nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu. Naopak o ukončený pokus jde, jestliže pachatel učiní vše, co pokládá za nezbytné k dokonání trestného činu, avšak k jeho dokonání přesto nedojde; možnost splnit podmínky uvedené v §21 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku pachatel má jen v těch výjimečných případech, kdy mezi jeho jednáním a způsobením zamýšleného následku podle povahy použitého prostředku a podle záměru pachatele zbývá ještě určitá doba, ve které je možno následku zabránit. Pro oba případy pokusu je však nezbytné, aby pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu, což ovšem v posuzovaných případech nebylo splněno.
V případě skutku pod bodem 1/ obviněný usnul v důsledku předchozího nadměrného požití alkoholu, čehož poškozená využila a z bytu odešla. Výsledkům dokazování nekoresponduje tedy tvrzení obviněného, že byl s poškozenou sám, v dokonání mu nebránila žádná překážka a přesto čin nedokonal; usnutí pod vlivem alkoholu rozhodně nelze hodnotit jako dobrovolné upuštění od dalšího jednání.
Obdobně nelze přisvědčit tomuto názoru ani v návaznosti na skutek pod bodem 2/. Nutno sice připustit, že popis skutku ve výroku napadeného rozsudku není v tomto ohledu zcela přiléhavý a přesný, ale rozhodně ani tato nepřesnost či určitá nevýstižnost nedovolují učinit závěr, že obviněný dobrovolně upustil od dalšího násilného jednání směřujícího k vykonání soulože. Třebaže je zde uvedeno, že poté, co “poškozená ho prosila, aby ji pustil, že nic neoznámí, nato ji pustil a poškozená z bytu odešla“, ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů (a v souladu s výsledky provedeného dokazování) je zřejmé, že obviněný umožnil poškozené z bytu odejít proto, aby koupila cigarety s tím, že až se vrátí, „musí jít k němu do postele“ (č. l. 41), poškozená však po opuštění bytu přivolala policii. Jak výstižně uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, ze strany poškozené šlo o lest, obviněný ji z bytu pustil jen na základě jejího příslibu, že se po zakoupení cigaret vrátí, což nemůže být vykládáno jako dobrovolné upuštění od dalšího jednání (k tomu např. rozhodnutí č. 33/1965-II. Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud shledal, že napadený rozsudek odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. července 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková