ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.974.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 974/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2010 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Jana Bláhy a JUDr. Věry Kůrkové o dovolání obviněného P. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 2 To 11/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 16/2008, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 2 To 11/2010, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 2 T 16/2008, ve výroku o vině trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, 2 tr. zák. pod bodem 3) a ve výroku o trestu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se v rozsahu tohoto zrušení zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. ř. se z n o v u r o z h o d u j e tak, že
obviněný
P. Š.,
s e o d s u z u j e
za trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. (bod 1 rozsudku soudu prvního stupně) a za trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (bod 2 téhož rozsudku), ohledně nichž zůstala dovoláním napadená rozhodnutí nezměněna,
podle §241 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání š e s t i (6) let a š e s t i (6) měsíců.
Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. se obviněný pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice s o s t r a h o u .
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem tato věc ohledně výroku o vině pod bodem 3) v r a c í , aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 2 T 16/2008, byl obviněný P. Š. v bodě 1) uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák., v bodě 2) trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a v bodě 3) trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, 2 tr. zák., kterých se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že
1) v přesněji nezjištěné době, nejméně od července 2005 do poloviny prosince 2005 požadoval po tehdy nezletilé nevlastní dceři, poškozené, v jejich bytě v L., A., aby s ním nejméně dvakrát sledovala CD s pornografickou tématikou, nejméně dvakrát ji hladil v oblasti hýždí, pozoroval ji ve spánku či v koupelně, a dále v přesněji nezjištěných letních měsících 2005 kolem 12.00 hodiny odvezl nezletilou osobním vozidlem neustanovené značky, které tehdy měl k dispozici, na polní cestu cca 400 metrů za obcí N. vedoucí směrem na obec O., okres L., kdy poškozená seděla na zadním sedadle a obviněný po zastavení vozidla si za ní přisedl a hladil ji přes oblečení v oblasti stehen a přirození bez dalších sexuálních aktivit,
2) v přesněji nezjištěné době, nejméně od července roku 2005 do 7. 7. 2006 opakovaně po předchozím odmítnutí poškozené, za použití násilí, a to hozením na lůžko v dětské pokoji jejich bytu v L., A. a znehybněním rukou v zápěstí a v následném vysvlečení, poškozenou i přes její aktivní odpor donutil k většímu počtu pohlavních styků, které vyžadoval zpočátku jedenkrát do týdne a následně nejméně dvakrát do týdne, a dále v přesně neustanovenou dobu v červnu 2006 v odpoledních hodinách odvezl nezletilou poškozenou osobním vozidlem dosud neustanovené značky, které měl tehdy k dispozici, na polní cestu, která se nachází cca 100 metrů za dopravní značkou označující konec města L., od sjezdu ze silnice vedoucí z L. směrem na T., kde zastavil pod železničním viaduktem ve vzdálenosti cca 250 metrů od silnice na polní cestě vedoucí směrem na obec Ž., okres L., a zde si přisedl k poškozené, která seděla na zadním sedadle, a za použití pohrůžek ji hladil v oblasti stehen a prsou, a poté zasouval prsty do přirození a následně ji donutil k souloži,
3) v přesně neustanovený den v období od 8. 7. 2006 do 15. 7. 2006 na společné rodinné dovolené v chatové osadě P. v L., okres Z., odvezl poškozenou osobním automobilem tov. zn. Citroën ZX 1,6, zelené metalízy, cca 1,5 kilometru od osady P. L. k opuštěnému polorozbořenému statku, poté k ní přisedl na zadní sedadlo a proti její vůli jí strkal prsty do přirození, a poté ji donutil k pohlavnímu styku.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §241 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 2 To 11/2010, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání, které proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný.
Obviněný tento rozsudek soudu prvního stupně napadl prostřednictvím obhájkyně JUDr. Alice Burianové dovoláním podaným z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzením skutku. Obviněný nejprve vytkl, že soudy se sice zabývaly celou řadou důkazů, které však hodnotily zcela tendenčně, neboť zejména pominuly důkazy svědčící v jeho prospěch. Poukázal především na znalecké posudky zpracované Mgr. N. K. a Prof. PhDr. P. W., Ph.D., které byly rozdílné, a soud druhého stupně přihlédl jen k posudku zpracovanému Prof. PhDr. P. W., Ph.D., jenž hovořil v neprospěch obviněného, což soudy dostatečně nebraly na zřetel. Za nedostatečné obviněný považoval i zhodnocení důkazů vztahujících se ke skutku pod bodem 2) a 3), jejichž skutková podstata spočívá na násilí nebo pohrůžce bezprostředního násilí, jímž pachatel donutí jiného k souloži. Podle obviněného však použití násilí nebo jeho pohrůžky, ani zneužití bezbrannosti v této věci, nebyly dostatečně objasněny. V případě skutku pod bodem 2) obviněný zdůraznil, že poškozená sama uvedla, že před stykem jí ničím nevyhrožoval a z odůvodnění rozsudku také nevyplývá popis žádného násilí, když ani poškozená nevypověděla, že by vyvíjela aktivní odpor. Ve vztahu ke skutku pod bodem 3) z výpovědí poškozené rovněž nelze dovodit, že by obviněný vůči ní vyvinul jakékoli násilí ani nebylo prokázáno, že by násilím poškozené vyhrožoval či využil její bezbrannosti, když sama poškozená připustila, že automobil byl otevřený a že žádný odpor nevyvíjela. Obviněný vyjádřil, že je velmi nepravděpodobné, aby ho poškozená žádala o odvoz, tedy sama navodila situaci, kdy by jí muselo být jasné z předchozích zkušeností, že by mohlo dojít k sexuálnímu styku. Pokud k němu skutečně došlo, pak se tak stalo se souhlasem poškozené. Nebylo tedy prokázáno žádné použití násilí, pohrůžka násilí ani jiné jednání, kterým by byla u obou skutků naplněna skutková podstata trestného činu znásilnění podle §241 tr. zák. Soudy vycházely pouze z výpovědi poškozené a neprovedly další dokazování navrhované obviněným. Popis skutku tak, jak jej popsala poškozená, je technicky nemožný, soudy však další dokazování vyhodnotily jako nadbytečné a opřely své rozhodnutí o znalecký posudek, ačkoli byl v rozporu s předchozím rozsudkem.
Ze shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 2 T 16/2008, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 2 To 11/2010, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí.
K dovolání se písemně vyjádřil také státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že dovolatel na podporu uplatněného dovolacího důvodu víceméně doslovně opakuje argumentaci z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Námitkami se náležitě zabýval soud druhého stupně, jehož závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, a státní zástupce na ně bez výhrad odkázal. Obviněný formálně namítal, že odsuzující rozhodnutí v jeho věci spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nevytknul však takovou konkrétní vadu, jež by se dala označit za nesprávnou aplikaci norem hmotného práva. Argumentace obviněného proto primárně směřuje nikoli do oblasti právního hodnocení, nýbrž proti skutkovým zjištěním, neboť obviněný brojí pouze proti způsobu, jímž soudy hodnotily provedené důkazy, a proti skutkovým závěrům, k nimž na základě dokazování dospěly. Svými výhradami zpochybňuje skutkový stav, který dokazováním zjistil nalézací soud a popsal jej ve skutkových větách výroku o vině. Výhrady uplatněné dovolatelem tak nelze mít za důvodné, a státní zástupce měl za to, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než které jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Když Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), jakož i to, že splňuje formální náležitosti podle §265f tr. ř., zjistil též, že svým obsahem částečně koresponduje s označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť námitky proti nesprávnosti použité právní kvalifikaci trestného činu znásilnění z důvodu, že ve výroku o vině chybí znak použití násilí, splňují podmínku, že z podnětu označeného dovolacího důvodu lze vytýkat jen vady právní, tj. nesprávné posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud nezjistil takové okolnosti, pro něž by bylo nutné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Z obsahu podaného dovolání je patrné, že obviněný brojí proti skutkům pod body 2) a 3) rozsudku soudu prvního stupně, jimiž byl uznán vinným pokaždé trestným činem znásilnění, a to podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a §241 odst. 1, 2 tr. zák., jichž se pachatel dopustí tehdy, když jiného násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku anebo kdy k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného (odst. 1), spáchá-li tento čin na osobě mladší osmnácti let (odst. 2), a spáchá-li uvedený čin na osobě mladší patnácti let [odst. 3 písm. b)].
Předně je též potřeba uvést, že obviněný ve vztahu k oběma těmto trestným činům vytýkal obdobný nedostatek spočívající v absenci znaku násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. Jestliže v této souvislosti obviněný zmiňoval i zneužití bezbrannosti, je vhodné připomenout, že za bezbrannost se považuje, je-li oběť bez přičinění pachatele v takovém stavu, ve kterém není vzhledem k okolnostem činu schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání. Naproti tomu o takový stav nejde u poškozené osoby, která je sice nezletilá, ale natolik fyzicky a duševně vyspělá, že je schopna pochopit jednání pachatele a svůj případný nesouhlas s tímto jednáním dát dostatečně zřetelně najevo (srov. rozhodnutí č. 43/1994-II. Sb. rozh. tr.). Za bezbrannost je možno považovat i stav oběti, která, ač není v bezvědomí, je působením alkoholu nebo jiných omamných látek ve stavu takového obluzení, že nemůže hodnotit situaci, ve které má být její stav zneužit k souloži (srov. č. 24, seš. 5 roč. 1979-24 Bulletinu Nejvyššího soudu České republiky). Vzhledem k tomu, že poškozená byla osobou plně vnímající veškeré dění, k němuž vůči ní ze strany obviněného docházelo, a byla způsobilá dát svou vůli najevo, není možné na znak zneužití bezbrannosti v rozváděných souvislostech uvažovat, protože o něj v projednávaném případě nešlo.
Rozhodné pro posouzení zde však jsou znaky násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. K nim je vhodné zmínit, že za násilí se považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení soulože nebo jiného obdobného pohlavního styku proti její vůli (srov. rozhodnutí č. 17/1982, s. 122 až 123 Sb. rozh. tr.). Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli poškozeného a není podmínkou, aby poškozený kladl odpor, např., když si je vědom převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor vůbec raději neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele (srov. rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
Pohrůžkou bezprostředního násilí se rozumí pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí, apod.), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se poškozený vůli pachatele (srov. rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). I hrozba bezprostředním násilím může směřovat k tomu, že toto násilí, kterým je hrozeno, bude použito proti životu, zdraví nebo majetku jiné osoby než napadeného. K naplnění tohoto znaku se vyžaduje, aby šlo o takovou pohrůžku, z níž by bylo patrno, že násilí bude použito okamžitě, nepodrobí-li se napadená osoba vůli útočníka (srov. rozhodnutí č. 17/1982, s. 123).
Se zřetelem na tyto znaky je též potřebné zmínit, že násilí a pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředky, jimiž pachatel poškozeného donutí k souloži nebo jinému obdobnému pohlavnímu styku, a proto o donucení těmito způsoby jde tehdy, pokud je tím překonáván vážně míněný odpor poškozeného, jehož odpor musí být vážně míněný nikoli pouze předstíraný, neboť v takovém případě nejde o donucení. Nejedná se o ně ani tehdy, pokud poškozený sice zpočátku odpor klade, ale později se souloží dobrovolně souhlasí.
Rovněž je vhodné k těmto znakům zdůraznit, že musejí být výsledky provedeného dokazování prokázány a musejí z nich bezprostředně vyplynout. Podkladem pro správnou právní kvalifikaci je pak na základě provedeného dokazování zjištěný skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.). Popis skutku musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Neobsahuje–li skutková věta ve výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, je takové rozhodnutí vadné (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 83/2004 uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 39, roč. 2005, č. 195).
S ohledem na tato kritéria Nejvyšší soud shledal, že pokud jde o námitky obviněného o nedostatku znaku násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v případě skutku pod bodem 2), nejsou důvodné, neboť soud prvního stupně jak v popisu tohoto skutku tak i v příslušných pasážích odůvodnění rozsudku vyjádřil uvedený znak včetně úvah, na jejichž základě byl prokázán. Ve výroku o vině je násilí, jímž se obviněný vůči poškozené projevoval, konkrétně popsáno slovy „....za použití násilí – hozením na lůžko v dětském pokoji…znehybněním zápěstí, následném vysvlečení poškozenou i přes její aktivní odpor…“. Je tak patrné, že hození oběti na lůžko i znehybnění zápěstí jsou dostatečně zřejmé podoby použití fyzické síly a svědčí o tom, že obviněný právě tímto násilným chováním překonával vážně míněný odpor poškozené, jak také správně dovodil soud prvního stupně na straně 27 odůvodnění rozsudku, kde navíc rozvedl, že šlo i o „zakleknutí“ poškozené obviněným, a že ji „držel za ruce“. Odvolací soud se s těmito závěry soudu prvního stupně ztotožnil a považoval je za správné, jak vyjádřil na straně 9 a 10 odůvodnění napadeného usnesení.
Nejvyšší soud z těchto důvodů ve vztahu ke skutku pod bodem 2) shledal, že soudy obou stupňů nepochybily, když jednak dostatečně znaky násilí ve shora rozvedeném smyslu, i výsledky provedeného dokazování objasnily. V popisu tohoto skutku tento znak řádně a jasně vyjádřily a v odůvodnění napadených rozhodnutích ho v potřebné míře vysvětlily. Z těchto důvodů je výrok pod bodem 2) správný a plně odpovídající všem zákonným podmínkám. Námitky obviněného nebyly shledány důvodnými, a proto ohledně tohoto výroku o vině Nejvyšší soud napadená rozhodnutí ponechal pro jeho správnost beze změny [stejně jako i výrok pod bodem 1), vůči němuž obviněný žádné výhrady nevznášel].
Ohledně výroku po bodem 3) však stejný závěr učinit nelze, neboť tento výrok zmiňované zákonné požadavky nesplňuje.
Především je potřeba předeslat, že již to, jak je ve výroku o vině tento skutek popsán, svědčí o absenci znaku násilí, když se v něm uvádí, že „…na společné rodinné dovolené v chatové oblasti obviněný odvezl poškozenou osobním automobilem k opuštěnému polorozbořenému statku, poté k ní přisedl na zadní sedadlo a proti její vůli jí strkal prsty do přirození, a poté donutil k pohlavnímu styku“. Žádné z těchto slovních vyjádření neodpovídá požadavku na znaky násilí jako použití fyzické síly, jež by sloužilo k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Za takový znak nelze bez dalšího považovat „přisednutí na zadní sedadlo“ ani „zasunutí prstů do přirození“. U přisednutí nejde o projev fyzické síly a u zasunutí prstů jde o manipulaci podřazovanou pod znak jiného pohlavního styku, k němuž jednání obviněného směřovalo.
Pokud jde o vysvětlení znaku násilí či pohrůžky bezprostředního násilí v odůvodnění napadených rozhodnutích, nelze v nich najít dostatek argumentace, resp. i zde potřebné vysvětlení chybí. Soud prvního stupně v pasáži, v níž se tímto znakem zabývá (strana 27, 28), nikterak nekonkretizuje, v čem je v případě tohoto skutku spatřován, neboť jen vysvětlení, jak je výše citováno, nelze vztahovat ke skutku pod bodem 3), protože obviněný u tohoto činu ani poškozenou nezaklekl, ani ji nehodil na postel ani ji nedržel za ruce, jak konstatoval soud u bodu 2), a jiné poznatky v této souvislosti nerozvedl. Z ničeho též nevyplývá, že by obviněný poškozenou donutil formou bezprostřední pohrůžky, neboť ani pro takový závěr, byť je např. v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu jako naplněný paušálně uveden, není v argumentaci soudů žádný podklad.
Se zřetelem na to, že soudy pro své skutkové závěry vycházely z výpovědi poškozené, je potřeba konstatovat, že podle obsahu její výpovědi, z níž vyšel soud prvního stupně a zmínil ji na straně 23 odůvodnění, ke skutku došlo tak, že „…Otec cestou na přehradu zastavil u polorozpadlého statku, sedl si k ní, posadil si ji zády k němu na sebe a vnikl do ní, brečela, dělal to pořád, dokud se neudělal. Vyvrcholil do kapesníku, který si vyndal těsně před koncem. Chvíli se bránila, ale pak se nechala, protože to bolelo…“.
Tento popis výpovědi poškozené vychází z jejího obsahu vedeného v přípravném řízení na č. l. 347 a 356, kde poškozená uvedla, „.. Bylo to v autě, stáhnul mi kalhotky, posadil si mě na sebe, vnikl do mě, já jsem brečela, dělal to pořád, dokud se neudělal…“, nebo „On si sedl ke mně dozadu, zase mě osahával na stehnech, pak mi strčil tam jako prsty, do přirození, hýbal s nimi asi tak dvakrát, potom mě zase posadil na sebe, když jsem na něm seděla, tak ho vyndal…“.
I když je zřejmé, že soud prvního stupně pro své závěry vyšel z popisu průběhu činu, jak ho v opakovaných výpovědích vyjádřila poškozená, v žádném z jí citovaných tvrzení nelze prozatím spolehlivě dovodit, že by obviněný v daných souvislostech, jak je poškozená zmiňuje, vůči ní užil takového jednání, které by znak násilí, jak je výše rozveden, naplňovalo. Jeho chování nevykazovalo známky užití fyzické síly, a ani to, jak se obviněný k poškozené choval tj. např. že si ji posadil na sebe, nelze považovat ani za násilí nebo za výhrůžky bezprostředním násilím.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z výsledků provedeného dokazování doposud nevyplynuly a nebyly tedy objasněny znaky násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, nemůže napadené rozhodnutí soudů o tom, že obviněný činem pod bodem 3) naplnil znak znásilnění podle §241 odst. 1, 2 tr. zák. prozatím obstát, a je přinejmenším předčasné, neboť v takovém případě nebyla po všech stránkách naplněna skutková podstata tohoto trestného činu.
S ohledem na to, že Nejvyšší soud ve vztahu k bodu 3) shledal rozsudek soudu prvního stupně a na něj v této části navazující usnesení odvolacího soudu nesprávnými, rozhodl tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 2 To 11/2010, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 2 T 16/2008, ve výroku o vině pod bodem 3) a ve výroku o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ohledně této části současně rozhodl tak, že věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem, jemuž přikázal, aby ji potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na soudu prvního stupně, jemuž se věc vrací, bude, aby se znovu shora vytčenými otázkami zabýval. Bude nutné, aby opětovně poškozenou vyslechl a dotázal se ji na podrobnosti toho, za jakých okolností obviněný vůči ní v autě jednal. Konkrétně bude nutné, aby objasnila, jakými slovy ji vyzýval, aby si na něj ve vozidle „nasedla“, zda vůči ní vyvinul fyzické násilí nebo jakými obdobnými projevy na ni působil. Rovněž bude třeba, aby vysvětlila, z jakých důvodů brečela, jak ve své výpovědi vypovídala, co pro ni bylo bolestivé, jakým způsobem se bránila, a jak na to obviněný reagoval, též co bylo příčinou, že se obviněnému podvolila, pokud tyto jeho projevy odmítala, jak mu to dávala najevo a jak na to on reagoval. Nelze vyloučit i další otázky, jež bude nezbytné položit, aby je poškozená zodpověděla, či další souvislosti, které se podle obsahu jí sdělených skutečností, vysvětlila.
Podle výsledku tohoto doplňujícího výslechu poškozené pak bude nutné její výpověď posoudit a ze všech již i dříve zjištěných skutečností znovu pečlivě hodnotit, zda v daném případě činu pod bodem 3) byl znak násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí prokázán. Jestliže výsledky tohoto doplnění nepřinesou žádné nové skutečnosti či zjištění, jež by uvedené znaky fakticky prokázalo, a soud nebude moci učinit ani dostatečně spolehlivý závěr o tom, že poškozená se vůli obviněného podvolila se zřetelem na násilí či pohrůžky bezprostředního násilí, kterého se vůči ní dopouštěl v době tohoto činu předcházející, což však bude muset rovněž výsledky provedeného dokazování objasnit a prokázat, a následně i náležitě vysvětlit, nebude možné usuzovat o naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 2 tr. zák. v takovém případě bude namístě zvažovat jinou právní kvalifikaci, např. jako trestného činu zneužití závislosti podle §243 tr. zák. nebo pohlavního zneužívání podle §242 tr. zák., event. volit jiný zákonný postup, který by na daný případ dopadl.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud napadená rozhodnutí shledal vadnými jen v části týkající se bodu 3), ohledně níž tato rozhodnutí zrušil, a v návaznosti na to zrušil i výrok o trestu, avšak ve zbývající části pod bodem 1) a 2) ponechal napadená rozhodnutí ve výroku o vině beze změny, podle §265m odst. 1 tr. ř. za tyto nezrušené skutky obviněnému uložil trest.
Při úvahách o trestu, jež obviněnému za tyto trestné činy ukládal, vycházel ze stejných úvah ve vztahu k osobě obviněného, jak je vyjádřil již i soud prvního stupně ve svém rozhodnutí na straně 29, a obdobně též hodnotil i závažnost a společenskou nebezpečnost těchto činů, jichž se obviněný po dlouhou dobu dopouštěl na dceři své manželky. Zejména pak je rozhodující duševní stav, který u poškozené v důsledku tohoto trestného jednání obviněného, jak vyjádřili znalci, nastal.
K tomu, co již soudy shledaly a Nejvyšší soud sám též zvažoval, jen doplňuje zpráva o chování obviněného ze současného výkonu trestu odnětí svobody, již si dovolací soud vyžádal, z jejíhož obsahu lze dovodit, že obviněný se ve výkonu trestu odnětí svobody chová slušně, což zapadá do jeho jinak nekonfliktního způsobu života.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud vyšel ze stejných úvah jako oba předchozí soudy, za situace, že obviněnému ukládal trest pouze za dva trestné činy, vyměřil mu trest mírnější. S přihlédnutím k tomu, že obviněnému je nyní ukládán trest za činy, které jsou (zejména bod 2), podstatně přísnější než je ten, pro který mu trest ukládán není, považuje trest oproti dříve vyměřenému snížený o jeden rok za přiměřený. Ze všech těchto důvodů obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ho na základě stejných zásad, z nichž vyšel i soud prvního stupně, zařadil do věznice s ostrahou podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. prosince 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová