ECLI:CZ:NS:2011:11.TDO.1058.2011.1
sp. zn. 11 Tdo 1058/2011-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2011 dovolání podané obviněným Ing. M. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 8 To 41/2011, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 111/2010 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. M. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 26. 11. 2010, sp. zn. 3 T 111/2010, byl Ing. M. K. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za který byl podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za užití §67 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku dle §67 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře padesáti denních sazeb, podle §68 odst. 2 tr. zákoníku byla stanovena denní sazba ve výši 500 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvaceti měsíců.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Břeclavi se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že dne 12. 6. 2010 ve 20.30 hod. na dálnici D2 v prostoru bývalého hraničního přechodu L. směrem do vnitrozemí ČR řídil osobní motorové vozilo tovární značky Peugeot 307, přestože v důsledku dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení řidiče podle §123a zákona č. 361/2000 Sb., v platném znění, mu bylo dnem 24. 11. 2009 odňato řidičské oprávnění pro všechny skupiny motorových vozidel ve smyslu §123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., v platném znění, a to na základě rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 27. 10. 2009, č. j. ODSČ-303/B-08, které nabylo právní moci dne 24. 11. 2009 a kterým byly zamítnuty jeho námitky proti provedenému záznamu, a nebyl proto oprávněn řídit žádné motorové vozidlo, čehož si byl plně vědom.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 8 To 41/2011 , podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Pavla Hály dovolání , kterým napadl jeho zamítavý výrok a také rozsudek soudu prvního stupně ve všech výrocích v plném rozsahu. Ohledně dovolacího důvodu uvedl, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a odkázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že jeho jednání spočívající v řízení motorového vozidla v době, kdy pozbyl řidičské oprávnění pro dosažení dvanácti bodů v registru řidičů, není přečinem podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. I kdyby tomu tak však bylo, nemůže být v daném případě dovozována trestnost popsaného jednání v důsledku absence subjektivní stránky trestného činu. Obviněný si je vědom, že otázce, zda je možno jednání, jaké je mu kladeno za vinu, podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, se Nejvyšší soud věnoval ve svém stanovisku trestního kolegia ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. Tpjn 302/2010, přičemž uzavřel, že ano. S tímto závěrem se obviněný neztotožňuje. Má za to, že Nejvyšší soud v citovaném stanovisku opomněl některé rozhodné souvislosti, problematikou se nezabýval dostatečně důsledně a závěr, ke kterému dospěl, je v rozporu se základními zásadami trestního práva. Tento svůj názor obviněný v dovolání podrobně zdůvodnil obsáhlou polemikou s právním názorem vyjádřeným ve stanovisku. Závěrem svého dovolání pak doplnil také námitky vztahující se k subjektivní stránce trestného činu. V této souvislosti zdůraznil, že ve správním řízení o námitkách podal včas řádné, byť jen blanketní, odvolání. Správní orgány přitom byly povinny rozhodovat i o blanketní formě odvolání, resp. o odvolání, které neobsahovalo předepsané náležitosti, což jim ukládá §82 odst. 2 správního řádu. Za situace, kdy obviněný podal řádné, byť jen blanketní, odvolání, které nedopatřením opomněl podepsat a na základě kterého by jinak správní orgány byly povinny zahájit odvolací řízení, se subjektivně oprávněně domníval, že v době, kdy se stal žalovaný skutek, řízení o zamítnutí námitek stále probíhá. O okolnosti, že dovolání opomněl podepsat, a v důsledku toho se na jeho odvolání nebral zřetel, se dověděl až v průběhu řízení před soudem. Výzvu k odstranění nedostatků podání fakticky nikdy neobdržel, protože mu fakticky nikdy nebyla doručena. Byla totiž doručena pouze takzvaným fiktivním doručením uplynutím desetidenní úložní doby. K tomu ještě obviněný dodává, že ani poměrně velký časový odstup mezi podaným odvoláním a žalovaným skutkem nemůže být argumentem v tom smyslu, že by se o stav správního řízení měl zajímat sám, nejen proto, že zákon mu takovou povinnost neukládá, ale zejména proto, že řízení o řádných opravných prostředcích proti rozhodnutím o námitkách běžně trvá mnoho měsíců, přičemž není výjimkou ani několikaleté řízení o odvolání.
Obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 8 To 41/2011, a napadený rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 26. 11. 2010, sp. zn. 3 T 111/2010, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Břeclavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo aby sám podle
§265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl zprošťujícím rozsudkem nebo rozhodl o postoupení věci jinému orgánu, jestliže shledá, že žalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten uvedl, že převážná část námitek má obecný charakter nevztahující se přímo k dovolávané věci, lze ji označit za polemiku s již dříve vydaným stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. Tpjn 302/2010. V této části je podle státního zástupce dovolání zjevně neopodstatněné. Citované stanovisko bylo vydáno řádným způsobem po splnění všech předpokládaných procedur a není důvod se od něj odchylovat. Zbývající část námitek týkající se nedostatku úmyslu je podle státního zástupce rovněž zjevně neopodstatněná. Dovolatel uvádí, že mu nebylo známo, že automobil řídit nesmí. Ustanovení §19 odst. 4 správního řádu stanoví, kdy je třeba písemnost doručovat do vlastních rukou, přičemž výzva k odstranění vad podání zde uvedena není. Doručení této písemnosti fikcí po marném uběhnutí úložní doby proto není vadou a vadou není ani následné zpravomocnění rozhodnutí o námitkách. Jakkoli by bylo možno připustit, že obviněný odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí námitek nevědomky nepodepsal, zůstává skutečností, že se jednalo o blanketní odvolání, které bylo třeba ve smyslu §82 odst. 2 správního řádu dodatečně odůvodnit. Obviněný tedy musel vědět, že dříve, než bude o odvolání rozhodováno, bude vyzván k odstranění vad odvolání. Jelikož mu bylo doručováno na jím udanou adresu, úřední poštu očekával a námitka, že by se v místě nezdržoval, nebyla vznesena. Bylo tedy jeho věcí, aby poštu přebíral, resp. mu nic nebránilo, aby učinil u Magistrátu města Brna dotaz na stav věci. Soudem použitou právní kvalifikaci proto státní zástupce považuje za přiléhavou a má za to, že obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém.
Závěrem svého vyjádření navrhl státní zástupce, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněným podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné, a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný označuje jako dovolací důvod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Je zřejmé, že námitky prezentované obviněným převážně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, nelze jim však přisvědčit. Co se týká argumentace, kterou obviněný napadá závěry stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. Tpjn 302/2010, publikovaného pod č. 1/2011 Sb. rozh. tr., resp. jeho právní věty č. II, s tím, že posuzovaný skutek není trestným činem, není třeba se jí na tomto místě podrobněji zabývat. Právní názor vyjádřený v citovaném stanovisku totiž na projednávaný případ dopadá, přičemž Nejvyšší soud nemá důvod se od tohoto právního názoru odchylovat, neboť odpovídá i platné právní úpravě a nebyl ani jinak překonán. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na citované stanovisko odkazuje.
Co se týká námitky nedostatku úmyslného zavinění, tato ve své podstatě zvolenému ani jinému dovolacímu důvodu neodpovídá. Obviněný totiž ve skutečnosti tvrdí, že se o zákazu řídit motorová vozidla nedověděl, což neodpovídá ve věci učiněným skutkovým zjištěním. Soudy naopak dovodily, že obviněný si musel být vědom skutečnosti, že rozhodnutí o zamítnutí jeho námitek nabylo právní moci. Takovému skutkovému závěru pak odpovídá závěr právní, že když řídil motorové vozidlo, pak se jednalo v jeho případě o úmyslné jednání. Nejvyšší soud přitom, jak bylo výše vyloženo, není oprávněn na základě zákonem vymezených dovolacích důvodů přezkoumávat skutkové závěry přijaté soudy nižších stupňů, a to ani ty, jež jsou podkladem pro právní závěr o subjektivní stránce. Nicméně nad rámec dovolacího řízení Nejvyšší soud podotýká, že obviněný podal, jak sám uvádí, blanketní odvolání. Z jeho argumentace vyplývá, že je mu procedura řízení o odvolání proti rozhodnutí o námitkách dobře známa, v podstatě argumentuje tím, že se spoléhal na to, že příslušný správní orgán zahájí správní řízení i na základě blanketního odvolání, nebylo mu podezřelé, že se jednalo o delší dobu, protože si byl vědom, že tato řízení běžně trvají řadu měsíců. Jestliže obviněný natolik dobře znal právní úpravu i praxi, musel si být rovněž vědom toho, že bude vyzván k odstranění vad podání (doplnění blanketního odvolání bez ohledu na to, zda si byl vědom chybějícího podpisu) podle §37 odst. 3 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, a že předmětná výzva k odstranění vad podání, kterou tedy musel očekávat, není doručována do vlastních rukou. Jak správně podotkl státní zástupce, obviněný nenamítl nic v tom smyslu, že by se nezdržoval na své doručovací adrese. Mnohem spíše se tak lze domnívat, že obviněný zásilku obsahující výzvu záměrně nepřevzal. Ostatně i soud prvního stupně konstatoval, že se obviněný od doby, kdy mu bylo doručeno oznámení o dosažení dvanácti bodů v bodovém systému a výzva, aby odevzdal řidičský průkaz, snaží jeho odevzdání oddálit. I pokud se však nejedná v tomto případě o záměr, zůstává skutečností, že si obviněný musel být vědom nutnosti doplnit blanketní odvolání. Faktem je, že soudy neuvěřily jeho obhajobě a naopak dospěly k závěru, že se obviněný nemohl domnívat, že rozhodnutí o námitkách v důsledku jeho odvolání nenabylo právní moci a že tedy může stále řídit motorové vozidlo. Odůvodnění tohoto skutkového závěru přitom nevzbuzuje pochybnosti.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného Ing. M. K. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch