ECLI:CZ:NS:2011:11.TDO.116.2011.1
sp. zn. 11 Tdo 116/2011-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. března 2011 o dovolání obviněného M. M. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. července 2010, sp. zn. 9 To 329/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 324/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20. května 2010, sp. zn. 2 T 324/2009, byl obviněný M. M. uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák., a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Podkladem pro rozhodnutí soudu se v zásadě stalo zjištění, že v M., okres R., v přesně nezjištěné dny v roce 2008, nejpozději do 6. prosince 2008, kdy se jeho manželka s dětmi z bytu odstěhovala,
1) v několika případech v noci, kdy byla manželka v zaměstnání, přišel za svojí dcerou S. M. do pokoje, kde spala s dalšími třemi sourozenci, vzbudil ji a odnesl do kuchyně, kde ji položil na gauč, vyhrnul jí noční košili, sundal kalhotky, sám se svlékl do naha, a se slovy, že jí dává čůrat, jí rukama sahal mezi nohy, lehl si na ní a pohyboval se na ní, ztopořený penis měl přitom zasunutý v jejím rozkroku, a poté ji odvedl zpět do postele, přičemž obdobného jednání se vůči nezletilé dopustil opakovaně v pokoji dětí, v posteli nezletilé v době, kdy manželka spala v kuchyni,
2) v několika případech v době, kdy manželka měla noční směnu a byl s dětmi doma sám, vzal v noci z postele z dětského pokoje svojí dceru P. M., odnesl ji na gauč do kuchyně, svlékl jí pyžamo, sám se svlékl a dceru osahával na hrudníku i přirození, a poté ji odnesl zpátky do postele.
K odvolání obviněného Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 28. července 2010, sp. zn. 9 To 329/2010, rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20. května 2010, sp. zn. 2 T 324/2009, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř let s výkonem ve věznici s ostrahou.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že se trestné činnosti kladené mu za vinu nedopustil. Skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nevykazuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným. V popisu skutku chybí znak spočívající ve „zneužití závislosti“ poškozených, který musí být dán současně se znakem „svěření dozoru“. V řízení nebyl proveden jediný důkaz, z něhož by na naplnění tohoto znaku bylo možno usuzovat. Ze samotné skutečnosti, že je dán znak „svěření dozoru“ na naplnění druhého z uvedených znaků usuzovat nelze. Nebylo zjištěno, že by pachatel vyvíjel na poškozené psychický nátlak, v jehož důsledku daly souhlas k souloži nebo jinému pohlavnímu zneužití. Tato zjištění nebyla popsána ani ve skutkové větě rozsudku. Skutková věta proto neodpovídá právní kvalifikaci jednání obviněného podle §242 odst. 2 tr. zák., ale toliko právní kvalifikaci podle §242 odst. 1 tr. zák. Uznán vinným tak obviněný mohl být pouze touto mírnější právní kvalifikací. V této souvislosti považuje dovolatel i uložený trest za zcela neadekvátní. Až do svého potrestání vedl slušný život, vydělával si na živobytí a nebyl soudně trestán. Účelu trestu by tak v jeho případě bylo možno dosáhnout i jiným trestem než trestem nepodmíněným.
V souvislosti s navrhovaným zrušením napadeného rozsudku odvolacího soudu dovolatel dále poukázal na procesní nepoužitelnost jediného usvědčujícího důkazu ve věci, a to výpovědi poškozené S. M., jejíž výslech byl proveden mimo hlavní líčení a v nepřítomnosti obviněného i jeho obhájce, kteří o jeho provedení nebyli informováni. Označení výslechu jako neodkladný a neopakovatelný úkon bylo zcela účelové a v rozporu s právem obviněného na vyslýchání svědků proti sobě. Nízký věk uváděný orgány činnými v trestním řízení jako důvod neodkladnosti a neopakovatelnosti úkonu neobstojí; může být toliko důvodem speciálního postupu podle §102 tr. ř., při němž má obhajoba právo účasti. Tímto postupem soudu byl obviněný zkrácen na svých právech zaručených mu čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy, čl. 37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. V této souvislosti též navrhl, aby ve svém zrušujícím rozhodnutí vyslovil procesní nepoužitelnost svědecké výpovědi poškozené S. M. učiněné dne 13. března 2009.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že část dovolatelových námitek stojí mimo jím uplatněný dovolací důvod i jiné zákonné dovolací důvody a proto k nim nelze přihlížet. Jde o ty námitky, jejichž podstatou je tvrzení, že se trestné činnosti, kladené mu za vinu nedopustil, a dále pak námitky směřující k procesní nepoužitelnosti svědecké výpovědi poškozené S. M. Pokud jde o námitky dovolatele ve vztahu k právní kvalifikaci jeho jednání, lze mu sice obecně přisvědčit v tom, že ne vždy naplnění znaku „svěření dozoru“ automaticky implikuje naplnění znaku „zneužívaje závislosti“, v případě, jako je ten posuzovaný, tomu tak ale je. Vzájemná návaznost uvedených zákonných znaků bude vyloučena zejména v případech, kdy poškozeným je dítě velice útlého věku (např. kojeneckého), které pro svůj věk a úroveň rozumové vyspělosti není schopno uvědomit si svůj vztah k pachateli, nebo tehdy, je-li poškozeným osoba svěřená dozoru blížící se věku patnácti let, u níž je reálný vznik mileneckého vztahu k pachateli. Dopouští-li se ale pohlavního zneužívání rodič na vlastních dětech mladšího školního věku, s nimiž žije ve společné domácnosti, je naplnění znaku „zneužití závislosti“ pravidlem. U takovýchto dětí už ze samotného vztahu dítěte k rodičům vyplývá, že uznávají rodičovskou autoritu a podvolují se příkazům, pokynům a přáním svých rodičů, i v případě, že s nimi vnitřně nesouhlasí. V posuzované věci se obviněný dopouštěl různých sexuálních praktik na vlastních dcerách ve věku sedmi a osmi let, poškozené jej tedy zajisté vnímaly jako otce, na druhé straně u nich nelze reálně předpokládat vytvoření nějakého incestního mileneckého vztahu k pachateli. Nelze tedy učinit jiný závěr než ten, že se podřizovaly sexuálním praktikám z jeho strany proto, že si uvědomovaly jeho rodičovskou autoritu a respektovaly ji, zejména za situace, kdy druhý z rodičů - matka poškozených, nebyla v místě přítomna. Je-li pak ve skutkové větě popsáno, že obviněný prováděl sexuální praktiky s vlastními dcerami ve věku sedmi a osmi let ve společném bytě, v době, kdy matka poškozených byla v zaměstnání, je takový popis z hlediska znaku „zneužití závislosti“ zcela postačující. Námitky obviněného jsou proto zjevně nedůvodné. Státní zástupce v rámci svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo nejprve zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy relevantně uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání opírajícího se o tento dovolací důvod proto nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že některé dovolatelem namítané vady nelze podřadit pod jím uplatněný, ale ani jiný zákonný dovolací důvod. Jde o námitky, jejichž podstatou je tvrzení, že se trestné činnosti kladené mu za vinu nedopustil a o námitky vztahující se k údajné procesní nepoužitelnosti výslechu poškozené S. M., provedeného před zahájením trestního stíhání obviněného jako neodkladný a neopakovatelný úkon, bez jeho přítomnosti i přítomnosti jeho obhájce. Tyto jeho námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora, směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění, popřípadě je jimi namítáno porušení procesních předpisů, jež ovšem v obou případech není a nemůže být předmětem přezkumu Nejvyššího soudu. Ostatně i dovolatel si tuto skutečnost zjevně uvědomuje, když tyto námitky v dovolání koncipuje spíše jako okrajové.
Pouze pro úplnost tak lze dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Přitom vycházely zejména z výpovědi poškozených S. M. a P. M., jejichž hodnocení věnovaly oba soudy dostatečnou pozornost, plně odpovídající povaze souzené věci (srov. str. 5 - 6 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3 - 5 napadeného rozsudku odvolacího soudu), a z jim korespondujících výpovědí svědka K. M., svědka J. F., ze svědeckých výpovědí F. H. a L. M. (ty potvrzují pravdivost výpovědi poškozených), a v neposlední řadě též ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, Mgr. Romany Hübnerové, Ph. D., a výpovědi této znalkyně. Na podkladě těchto důkazů pak soudy v posuzovaném případě dospěly ke spolehlivému závěru, že obviněný svým jednáním popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. V posuzované věci je zřejmé, že se soudy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jejich adresu. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí.
Nad rámec své přezkumné povinnosti coby dovolacího soudu považuje Nejvyšší soud za vhodné blíže se vyjádřit také k námitkám dovolatele ve vztahu k procesní použitelnosti výslechu poškozené S. M., provedeném v řízení před zahájením trestního stíhání obviněného jako neodkladný a neopakovatelný úkon v nepřítomnosti obhájce obviněného. Z obsahu spisu v tomto směru především vyplývá, že výslech poškozené byl proveden jako neodkladný a neopakovatelný úkon zcela v souladu se zákonným ustanovením §158a tr. ř., tedy za přítomnosti soudce, jenž při těchto úkonech garantuje jeho zákonnost a vylučuje riziko zneužití faktu, že úkon je prováděn zástupcem jedné strany řízení při absenci zástupce protistrany, a za účasti orgánu sociálně - právní ochrany dětí, kdy důvodem jeho provedení byl velmi nízký věk poškozené, s nímž je obvykle spojeno nebezpečí ztráty důkazu, resp. jeho důkazní hodnoty (srov. č. l. 52 a násl.). Vzhledem k těmto okolnostem tedy i podle názoru Nejvyššího soudu provedení výslechu poškozené již ve fázi prověřování trestné činnosti obviněného jako neodkladného a neopakovatelného úkonu bylo zcela na místě, když právě s ohledem na nebezpečí ztráty důkazní hodnoty výslechu poškozené její výslech nesnesl z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu po zahájení trestního stíhání. Z obsahu spisu je též zjevné, že teprve ve výpovědi této nezletilé poškozené byly poprvé obsaženy takové konkrétní skutečnosti, které dostatečně odůvodňovaly závěr, že se obviněný vůči poškozené dopustil jednání významného z pohledu trestního práva. Na podkladě tohoto důkazu také bylo následně vyhotoveno usnesení o zahájení trestního stíhání, které bylo ještě téhož dne obviněnému doručeno (srov. č. l. 2 - 3). Konání výslechu v přítomnosti obhájce obviněného tak nebylo ani objektivně možné. Dovolatel v průběhu trestního řízení proti tomuto způsobu provedení výslechu poškozené nic nenamítal a opakování jejího výslechu nežádal. Takový návrh nebyl učiněn při předložení trestního spisu k prostudování ve smyslu §166 tr. ř. (srov. č. l. 74 a 162), ani nikdy později v průběhu řízení před soudem. Protokol o výpovědi poškozené S. M. byl v hlavním líčení dne 20. května 2010 před soudem přečten podle §211 odst. 1 tr. ř. se souhlasem státního zástupce i přítomného obviněného (srov. č. l. 221). Jediné výhrady, které obviněný po přečtení protokolu k výslechu poškozené vznesl, se týkaly jeho obsahové stránky, nikoli jeho procesního zajištění. Pokud se dovolatel k této otázce později vyjádřil v rámci podaného odvolání, šlo spíše o jakési konstatování skutečnosti, že výslech byl proveden v nepřítomnosti obhájce, než o námitku procesní nepřípustnosti takto provedeného důkazu. I zde obviněný své námitky zaměřoval především na obsahovou stránku výpovědi poškozené. Je tedy zřejmé, že nejenže tyto námitky obviněného nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů §265b tr. ř., ale jedná se navíc i o námitky zcela nedůvodné.
Námitky, jejichž podstatou je tvrzení, že jeho jednání nemohlo být posouzeno jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák., neboť jeho popis ve skutkové větě rozsudku nevykazuje všechny znaky této skutkové podstaty, a to především zákonný znak „zneužití závislosti“ , jsou již pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřazeny právně relevantně, ani zde se ale podle přesvědčení Nejvyššího soudu nejedná o námitky důvodné. Pro úplnost je na tomto místě třeba uvést, že, pomineme-li výše popsané skutkové a procesní námitky dovolatele, není existence ostatních zákonných podmínek pro naplnění skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., tj. vykonání soulože nebo jiného pohlavního zneužívání osoby, o níž obviněný věděl, že je mladší patnácti let, zpochybňována. Stejně tak není dovolatelem zpochybňován znak kvalifikované skutkové podstaty podle §242 odst. 2 tr. zák., spočívající v tom, že poškozené S. a P. M. byly v rozhodně době osoby svěřené jeho dozoru.
Naplnění znaku zneužití závislosti spočívá v tom, že poškozená osoba je v určitém směru odkázána na pachatele, čímž je omezena svoboda jejího rozhodování. Právě tohoto nedostatku úplné svobody pachatel využívá k realizaci svých záměrů. O osobu svěřenou dozoru pachatele se jedná v případech, kdy má pachatel právo i povinnost nad takovou osobou dohlížet a bdít nad ní. Tak je tomu především v případě rodičů nezletilého dítěte jako subjektů rodičovských práv a povinností vyplývajících ze zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. T 1203. Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu nakladatelství C. H. Beck).
Lze souhlasit s dovolatelem, že naplnění zákonného znaku svěření dozoru automaticky neimplikuje naplnění dalšího ze zákonných znaků, a to zneužití závislosti poškozené. Při aplikaci výše uvedených zásad na nyní posuzovaný případ je ale zřejmé, že v posuzovaném případě oba uvedené znaky byly dány současně a právní kvalifikace jednání obviněného podle §242 odst. 2 tr. zák. je tak zcela namístě. Ze skutkových zjištění soudů, opírajících se o výše již popsané důkazy, vyplývá, že se obviněný ve skutkové větě rozsudku popsaného jednání dopustil vůči svým nezletilým dcerám S. M. a P. M., kterým v rozhodné době bylo pouze osm, resp. sedm let, a to vždy v noci, v době, kdy matka nezletilých nebyla (v místnosti nebo bytě) přítomna. Obviněný je tedy otcem obou poškozených, s nimiž v rozhodné době žil ve společné domácnosti. Již právě z tohoto vzájemného rodinně právního vztahu vyplývá vztah závislosti poškozených na obviněném. Poškozené byly jako nezletilé členky společné domácnosti na obviněného odkázány jak po stránce výchovné, tak po stránce svého zaopatření. Obviněný tak byl pro obě poškozené, i vzhledem k jejich velmi nízkému věku, rodičovskou autoritou způsobilou i k prosazení svých sexuálních záměrů. Tato jeho autorita přitom byla, pokud jde o posuzované jednání, zvyšována i dočasnou nepřítomností matky obou poškozených a dominantním postavením obviněného v domácnosti. Ze skutkových zjištění založených především na svědeckých výpovědích obou poškozených, nezletilého syna obviněného K. M., z výpovědi L. M., F. H. a J. F., v tomto směru vyplynulo, že slovo obviněného mělo v domácnosti rozhodující váhu, obviněný se často opíjel a jeho chování pak bylo značně agresivní (srov. str. 3 - 5 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 - 5 napadeného rozsudku odvolacího soudu). K této problematice srov. rozhodnutí uveřejněné pod označením T 1203. Souboru trestních rozhodnutí nakladatelství C. H. Beck, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne ze dne 18. července 2006, sp. zn. 7 Tdo 801/2006, a ze dne 12. března 2008, sp. zn. 3 Tdo 168/2008).
Skutečnost, že obviněný byl vůči poškozeným schopen prosadit svou otcovskou autoritu i k dosažení svých sexuálních cílů, soudy náležitě zjistily, a tato skutečnost byla vtělena i do skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, z níž vyšel i odvolací soud, slovy „ v M., okres R., v přesně nezjištěné dny v roce 2008, nejpozději 6. prosince 2008, kdy se jeho manželka s dětmi z bytu odstěhovala...v několika případech v noci, kdy byla manželka v zaměstnání, přišel za svojí dcerou S. M., … a „… v několika případech v době, kdy manželka měla noční směnu a byl s dětmi doma sám, vzal v noci z postele z dětského pokoje svojí dceru P. M.,…“ , za nimiž následuje přesný popis chování obviněného v jednotlivých případech. Tvrzení dovolatele, že zjištěný skutkový stav nevykazuje všechny zákonné znaky mu přisouzeného trestného činu je tak zjevně neopodstatněné. Mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Soudy na základě dostatečně provedeného důkazního řízení ustálily skutkový stav, jenž pak podřadily pod odpovídající právní kvalifikaci, a to zcela v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Pokud jde o dovolatelovy námitky ve vztahu k nepřiměřenosti jemu uloženého trestu, Nejvyššímu soudu nezbývá než připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř., tj. ani prostřednictvím dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. též č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Ani těmito námitkami obviněného se proto Nejvyšší soud v dovolacím řízení nemohl zabývat.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného z důvodů shora již uvedených odmítl postupem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. března 2011
Předseda senátu: JUDr. Antonín Draštík