ECLI:CZ:NS:2011:11.TDO.1253.2010.1
sp. zn. 11 Tdo 1253/2010-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. února 2011 o dovolání obviněného Š. M. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem –pobočka v Liberci ze dne 22. dubna 2010, sp. zn. 55 To 23/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 141/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 11. 2009, sp. zn 1 T 141/2006, byl obviněný Š. M. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Dále bylo výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.
Odvolání obviněného bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem –pobočka v Liberci ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 55 To 23/2010, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Podle skutkových zjištění soudů se obviněný Š. M. dopustil výše označeného trestného činu v podstatě tak, že dne 28. 5. 2005 kolem 11.30 hod. v areálu objektu domu v M. u L. řádně nezajistil svého psa, který byl uvázán na pojezdovém vodítku, které dosahovalo až k bráně objektu a umožňovalo psu pohyb po areálu i po cestě, po které procházel poškozený J. Š., pes na něj bezdůvodně skočil, povalil jej na zem a v důsledku toho poškozený J. Š. utrpěl tříštivou stlačenou nestabilní zlomeninu těla třetího bederního obratle, s prolomením horní krycí lišty a odlomením přední horní hrany obratle a posunem zadní hrany o 3 mm do páteřního kanálu, s dobou léčení 9 měsíců a s trvalými následky ve formě omezené hybnosti zad v oblasti bederní páteře a ztrátou pracovní způsobilosti.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný Š. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný namítl, že nesouhlasí se závěry soudů o skutkovém průběhu celého děje, jakož i o naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví. Podle názoru dovolatele nebylo prokázáno, že pes mohl být až v místech, kde spadl na zem poškozený J. Š., neboť vodítko mu to nedovolovalo. Soudy ohledně této okolnosti nevykonaly dokazování v potřebném rozsahu, zejména neprovedly rekonstrukci posuzované události a nevyslechly svědky M. V., P. V. a J. W. Naproti tomu se nesprávně spokojily jen s výpověďmi svědků P. a K. Za této situace nemohly jednoznačně zjistit, zda pes skutečně napadl poškozeného či nikoli. Navíc úřední záznam policisty k předmětné události vyznívá tak, že k žádnému napadení psem nedošlo. Nebylo dostatečně objasněno ani to, zda pes na poškozeného skutečně skočil, neboť výpovědí svědků (poškozeného Š., L. a K.) se v tomto směru rozcházejí.
Dále obviněný namítl, že i kdyby byl skutkový stav zjištěný soudy správný, nelze jeho jednání posoudit jako trestný čin ublížení na zdraví, neboť z rozhodnutí soudů nevyplývá jeho zavinění, a tedy naplnění subjektivní stránky mu přisouzeného trestného činu. Rozhodnutí soudů jsou v tomto směru nepřezkoumatelná. Navíc poškozený věděl o tom, že se v areálu nachází pes a o dosahu vodítka. Proto měl tomu přizpůsobit své chování ve smyslu ustanovení §415 o. z. a chovat se opatrně. Obviněný má za to, že učinil veškerá opatření, aby zabránil napadení lidí ze strany svého psa, a tak nemohl naplnit subjektivní stránku daného trestného činu. Z tohoto pohledu jde o jiný případ, než byl posuzován ve věci Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 257/2007. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené rozhodnutí odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Z vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyplývá, že odvolatel zpochybňuje především skutková zjištění soudů, a tak jedinou námitkou odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu je jeho tvrzení, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Tuto námitku však je nutno pokládat za nedůvodnou, neboť ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že to byl obviněný, kdo měl povinnost zabezpečit, aby ze strany jeho psa nedošlo ke vzniku trestně právně relevantního následku v podobě újmy na zdraví (těžké újmy na zdraví) jiné osobě a že tak zaviněně neučinil. I když odůvodnění soudních rozhodnutí je v tomto směru velice strohé, přesto je z nich zřejmé, že na straně obviněného je dáno zavinění přinejmenším ve formě nevědomé nedbalosti ve smyslu ustanovení §5 písm. b) tr. zák. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Nejvyšší soud předně shledal, že dovolaní bylo podáno z větší části z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za obviněným uplatněný dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů, které jsou výslovně stanoveny v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Právním posouzením skutku se podle citovaného ustanovení rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje dovolatel. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Dovolacímu důvodu neodpovídají skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nijak nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů.
Proto se Nejvyšší soud nemohl zabývat dovolacími námitkami, jejichž podstatou bylo tvrzení, že nebylo dostatečně objasněno, zda pes obviněného vůbec mohl napadnout poškozeného a že v tomto ohledu nebylo dokazování provedeno v dostatečném rozsahu, že výpovědí svědků nejsou přesvědčivé atd.
K těmto námitkám dovolatele vztahujícím se k problematice správnosti a úplnosti skutkových zjištění v posuzované věci, které jinak zásadně nejsou žádným dovolacím důvodem, pokládá Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním může dovolací soud zasáhnout jen zcela výjimečně, jen jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Tím Nejvyšší soud bere ohled na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Aby v poměru mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy byl extrémní rozpor, musí jít zejména o situaci, kdy skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy, kdy skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, kdy skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzované věci se o žádný takový extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Liberci, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů naopak mají pevné obsahové zakotvení v důkazech, jimiž byly především výpovědi svědků J. Š., J. K., R. L. a J. P., ohledně nichž není důvodu vznášet jakékoli pochybnosti. Na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství byl také spolehlivě zjištěn rozsah zranění poškozeného J. Š., když ani v tomto směru nebylo nijak zpochybněno, že u poškozeného se jedná o těžkou újmu na zdraví. Pokud soudy považovaly rozsah provedeného dokazování za dostatečný i bez provedení rekonstrukce či výslechu dalších svědků a pokud v tomto směru nevyhověly návrhům na doplnění dokazování, nelze to považovat za důvod, pro který by jejich skutková zjištění nemohla obstát. Skutková zjištění soudů jsou výsledkem takového hodnotícího postupu, který soudy logicky vysvětlily a při kterém se nedopustily žádné deformace důkazů nebo jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, že nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že nepovažuje dokazování za úplné, není dovolacím důvodem, jak bylo výše již zdůrazněno.
Pokud obviněný již v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že skutek – míněno ovšem skutek, tak jak byl zjištěn soudy – neměl být kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., a to s ohledem na nedostatek zavinění (subjektivní stránky) na straně obviněného, nelze této námitce přisvědčit.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt. Tento trestný čin lze spáchat z hlediska jednání jako znaku objektivní stránky jeho skutkové podstaty jak aktivním konáním, tak i opomenutím. V posuzované věci je z tohoto pohledu významné právě opomenutí, neboť podle výše již uvedených skutkových zjištění se obviněný Š. M. dopustil činu v podstatě tím, že „…řádně nezajistil svého psa, který byl uvázán na pojezdovém vodítku, které dosahovalo až k bráně objektu…“. Podle §89 odst. 2 tr. zák. se pak za jednání ve smyslu trestního zákona považuje i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen; musí se jednat o opomenutí zvláštní povinnosti, s níž se ve společenských vztazích přímo počítá a která je stanovena jako povinnost právní. Za opomenutí se proto považuje jen takové jednání, při němž pachatel nevykonal to, co bylo jeho právní povinností.
Výše popsané jednání (opomenutí) obviněného, v jehož důsledku došlo ke vzniku trestněprávně relevantního následku, je porušením právní povinnosti vymezené ustanovením §420 odst. 1 o. z., podle kterého každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením povinnosti, přičemž toto ustanovení navazuje na ustanovení §415 o. z., podle něhož je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a na životním prostředí. (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 8 Tdo 673/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001, ). Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že obviněný tím, že dostatečně nezajistil bezpečný pohyb svého psa, jednal ve smyslu ustanovení §89 odst. 2 tr. zák. Trestněprávní jednání v podobě opomenutí právní povinnosti ve smyslu §89 odst. 2 tr. zák. lze v takovém případě dovodit u majitele psa s odkazem na ustanovení §415 a §420 odst. 1 o. z. o povinnosti předcházet škodám a o obecné odpovědnosti za škodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 8 Tdo 673/2007, uveřejněné v sešitu 38 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, pod č. T 1018., roč. 2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 382/2002, uveřejněné ve svazku 18 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, pod. č. T. 435, roč. 2002, jakož i dovolatelem uváděné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 8 Tdo 257/2007). Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal sebemenšího důvodu se od této rozhodovací praxe jakkoli odchýlit.
Ostatně obviněný v tomto směru v podstatě ani žádné dovolací námitky neuplatnil. Není tak sporu o tom, že obviněný jednal protiprávně, a bylo tedy nutné, s ohledem na jím uplatněné dovolací námitky, se zabývat tím, zda bylo dáno též jeho nedbalostní zavinění (u trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák.), a to alespoň ve formě nevědomé nedbalosti podle §5 písm. b) tr. zák.
Nejvyšší soud sice shledal, že v rozhodnutích obou nižších soudů se konkrétně nepodává, zda obviněný jednal ve vědomé nebo nevědomé nedbalosti, když soudy jen velice stručně zmínily, že obviněný svým jednáním i po subjektivní stránce naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Je ovšem jednoznačně zjištěno, že obviněný jako majitel psa řádně nezajistil, aby se jeho pes nemohl pohybovat v celém prostoru objektu, do něhož v denní době běžně přicházely jiné osoby, o čemž obviněný věděl. Poškozený se přitom pohyboval v přístupné části areálu a nezavdal žádnou příčinu ke svému napadení ze strany psa obviněného. Přitom např. z výpovědí svědků R. L. a J. P. mimo jiné vyplynulo, že se obecně vědělo o tom, že pes obviněného je agresivní, že už v minulosti napadl jiné osoby a že byl uvázán tak, že mohl až za bránu objektu, do něhož byl vcelku volný přístup. Souhrn všech soudy zjištěných okolností jasně vyznívá v závěr, že i z hlediska subjektivní stránky je posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. správné, když se u obviněného jednalo přinejmenším o zavinění ve formě nevědomé nedbalosti podle §5 písm. b) TrZ, a to i ve vztahu k vzniklému následku v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného J. Š.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného Š. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a za splnění podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. února 2011
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík